Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Odo 186/2001Rozsudek NS ze dne 18.10.2001

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2001:29.ODO.186.2001.1
Dotčené předpisy

§ 82 předpisu č. 513/1991 Sb.


přidejte vlastní popisek

29 Odo 186/2001-271

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Františka Faldyny, CSc., v právní věci žalobce M. M., proti žalovanému Ing. K. K., o zaplacení 2,586.556,- Kč s přísl., vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 C 76/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu Hradci Králové ze dne 15. listopadu 2000, čj. 25 Co 519/2000-250, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. listopadu 2000, čj. 25 Co 519/2000-250 a rozsudek Okresního soud v Hradci Králové ze dne 5. května 2000, č.j. 6 C 76/96-238 se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Rozsudkem ze dne 5.5.2000, č.j. 6 C 76/96-238, uložil Okresní soud v Hradci Králové žalovanému zaplatit žalobci 279.996,- Kč s 16 % úrokem z prodlení od 1.7.1994 do zaplacení, poté, co jeho předchozí zamítavý rozsudek odvolací soud zrušil co do částky 308.124,- Kč s přísl. Odvolací soud shora označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uvedl, že se ztotožňuje se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, který správně zjistil skutkový stav, provedené důkazy zhodnotil v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř. a vyvodil správné právní závěry. Mezi účastníky není sporu o tom, že mezi nimi a Ing. P., jakožto společníky veřejné obchodní společnosti, byla uzavřena smlouva, podle které se žalovaný zavázal vyplatit žalobci na něj připadající podíl úroků ze svých soukromých termínovaných účtů. Spornými se však mezi účastníky staly tři skutečnosti. Především otázka pasivní legitimace žalovaného, tj. otázka, zda úroky zůstaly na jeho soukromých účtech. Skutkový závěr soudu prvního stupně že tomu tak bylo, vyplývá především z výpovědi samotného žalovaného na jednání dne 3.5.1999 a je podepřen i výpovědí žalobce. Ohledně výše žalobního nároku (původně 308.124,- Kč, po částečném zpětvzetí 297.996,- Kč) tvrdí žalovaný, že činí pouze 257.473,06 Kč, přitom sám při shora uvedeném jednání vypověděl, že výše úroků činí 296.000,- Kč. Po převážnou část řízení se žalovaný bránil tím, že žalobce se práva na vyplacení žalované částky vzdal. Žalovaný však tvrdí ústní vzdání se nároku, přičemž vzdání se práva musí mít podle ustanovení § 574 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) formu písemné dohody. Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný v otevřené lhůtě dovolání. Co do přípustnosti dovolání odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., co do důvodu na nesprávné právní posouzení věci [§ 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.]. I když tento důvod neuvedl výslovně, z obsahu dovolání vyplývá, že napadá rozsudek i proto, že vychází ze skutkových zjištění, která nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování [§ 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř.], když tvrdí, že soud co do výše dlužné částky vycházel pouze z výpočtu žalobce a že nebylo prokázáno, že by se dlužná částka stala splatnou. Z dovolání je patrno, že žalovaný vycházel z občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2001.

Žalovaný v dovolání uvedl, že soud posoudil nárok uplatněný žalobou jako občanskoprávní, přestože se jedná o smlouvu, kterou její účastníci uzavřeli jako společníci obchodní společnosti a šlo o dohodu o rozdělení prostředků na účtu společnosti společníkům jako podíl na zisku za předchozí účetní období ve smyslu ustanovení § 82 obch. zák. Z těchto prostředků také měla být a byla splněna daňová povinnost společníků. Uzavření dohody souviselo s možností učinit daňové přiznání do 30. června následujícího roku a do této doby zhodnotit prostředky určené k rozdělení mezi společníky termínovaným vkladem. Protože termínovaný vklad v té době nemohla mít právnická osoba, byly prostředky převedeny jako termínovaný vklad na účet žalovaného.

Protože uzavřená dohoda byla dohodou podle § 82 obch. zák., šlo o tzv. absolutní obchod a z toho důvodu dovolatel namítá věcnou nepříslušnost okresního soudu pro jednání v prvním stupni. V posouzení povahy dohody podle ustanovení § 82 obch. zák. spatřuje dovolatel otázku zásadního právního významu.

Dovolatel dále konstatuje, že nárok na vyplacení podílu na zisku je zásadně nárokem společníka proti společnosti a nikoli proti ostatním společníkům, a že tak jak byl v projednávané věci uplatněn, by mohl být na žalovaném vymáhán pouze obchodní společností, která ze svého účtu prostředky určené k rozdělení zisku na účet žalovaného převedla. Až do data schválení účetní závěrky, které v konkrétním případě odpovídalo sestavení daňových přiznání, tj. koncem měsíce června 1994, vznikal společníkům nárok na vyplacení podílu na zisku proti společnosti ve smyslu ustanovení § 82 obch. zák. Tento nárok marně uběhl uplynutím dalších tří měsíců a nemohl tedy být splatný k 1.7.1994. Při správném posouzení povahy uzavřené dohody o provedeném přesunu finančních prostředků mohl žalobce uplatnit žalovaný nárok pouze proti veřejné obchodní společnosti a žaloba měla být z toho důvodu zamítnuta.

Dovolatel dále dovozuje, že i kdyby bylo připuštěno, že dohoda účastníků směřovala ke kapitalizaci zisku, s jehož rozdělením byli účastníci srozuměni, měla by obsahovat také dohodu o splatnosti, tj. dohodu o vyplacení kapitalizovaného zisku - úroků připsaných na termínovaném účtu. Taková dohoda však nebyla ani tvrzena ani prokázána. Podle ustanovení § 340 odst. 2 obch. zák. pak mohl žalobce požadovat plnění ihned po uzavření smlouvy, ale musel by žalovaného k plnění vyzvat. Žalobce však ani netvrdil, že žalovaného k plnění vyzval. Tento závěr má vliv na výši příslušenství pohledávky. Příslušenství pohledávky přitom mělo být stanoveno podle obchodního zákoníku.

Konečně pak dovolatel soudu vytýká nesprávné určení výše dlužné částky. Tvrdí, že toto určení vychází z výpočtu žalobce. Podle názoru dovolatele „podle převodů, které byly provedeny je zřejmé, že celková výše dospělých úroků nemohla přesáhnout částku 257.473,06 Kč. Přitom výpovědi svědků nemohly být do té míry přesné, aby je soud vzal v úvahu namísto výpočtu opírajícího se o výpisy z účtů a termíny, k nimž byly prostředky společnosti vkládány na účet žalobce jako termínované vklady. Protože pohyb úročení mohl být různý, a to i v časových horizontech měsíců, nemohla být mezi účastníky uzavřena dohoda o pevné částce určené k vyplacení“.

Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že tvrzení žalovaného, že soudem přiznaná částka je součástí rozdělení zisku je nesprávné, neboť soud přiznal žalobci úroky z té části zisku, která již byla rozdělena mezi společníky, o čemž svědčí písemné potvrzení společníků o převzetí části zisku. Následné použití těchto prostředků na daňové plnění neodůvodňuje závěr, že takto deponované částky byly vlastnictvím společnosti, když v případě veřejné obchodní společnosti je k daňovému plnění zavázán každý společník jako fyzická osoba. I při souhrnném odvedení prostředků na daňové plnění se jedná o jednotlivé odvody společníků. Proto je podle žalobce správné posouzení věcné příslušnosti soudu, neboť se jedná o vydání bezdůvodného obohacení.

Podle názoru žalobce nejsou dány ani důvody pro posouzení otázky zásadního právního významu podle § 237 odst. 1 písm. c) neboť nejsou důvody předpokládané ustanovením § 237 odst. 3 o. s. ř.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001). Z toho také vyplývá, že přípustnost dovolání nelze posuzovat podle ustanovení předestřených dovolatelem, ale podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř. ve znění před 1.1.2001.

V projednávané věci odvolací soud zrušil původní rozsudek soudu prvního stupně „pokud jím byla zamítnuta žaloba o 308.124,- Kč se 16 % úrokem od 1.7.1994 do zaplacení“ a ve výroku o nákladech řízení a zavázal jej svým právním názorem na rozhodnutí v projednávané věci, když uzavřel, že „okresní soud řádně nezdůvodnil, proč i ohledně této částky žalobu zamítl. Pokud je mezi účastníky nesporné, že k dohodě došlo, je na žalovaném, aby prokázal, že žalobcův nárok na zaplacení této částky zanikl.“ Soud prvního stupně pak vycházel ze závazného právního názoru odvolacího soudu a žalobě v přezkoumávaném rozsahu vyhověl. Proto je dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že tvrzení dovolatele, že dohoda uzavřená mezi společníky o tom, že vloží část vyplaceného zisku na termínovaný účet žalovaného a rozdělí si rovným dílem úroky z termínovaného vkladu, byla dohodou o rozdělení zisku a podléhala proto režimu obchodního zákoníku, je nesprávný. Jestliže společnost vyplatila společníkům část podílu zisku, resp. zálohu na podíl na zisku, nelze již jejich následnou dohodu o nakládání s těmito jejich prostředky podřídit režimu obchodního zákoníku, neboť nejde o dohodu týkající se rozdělení zisku společnosti mezi společníky, ale o dohodu o nakládání s jejich vlastními prostředky. Takovou dohodu o nakládání s vlastními volnými prostředky by mohli uzavřít nezávisle na tom, zda byli společníky veřejné obchodní společnosti. Soudy obou stupňů proto dohodu správně posoudily jako dohodu, řídící se občanským zákoníkem.

Dovolateli však je třeba přisvědčit pokud jde o námitku, že oba soudy učinily skutkové zjištění o výši dlužného podílu z úroku z prostředků na termínovaném vkladu resp. o výši vkladu na tomto účtu, aniž provedly potřebné dokazování. Přitom v odůvodnění svých rozsudků shodně konstatovaly, že výše dlužného úroku z termínovaného vkladu „byla prokázána“, aniž uvedly, z jakých důkazů při tomto závěru vycházely a jak jednotlivé důkazy hodnotily. To platí rovněž pokud jde o námitku dovolatele týkající se splatnosti vkladů, kde soud prvního stupni konstatoval, že v řízení bylo prokázáno, že „ke dni 30.6.1994 měla být na každého příslušející částka vyplacena“, aniž uvedl jakými důkazy uvedenou skutečnost prokázal a jak tyto důkazy hodnotil a odvolací soud z tohoto závěru vycházel.

Proto Nejvyššímu soudu nezbylo než rozhodnutí soudů obou stupňů podle ustanovení § 243b odst. 1 a 2 o. s. ř. zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V novém rozhodnutí ve věci pak musí oba soudy vycházet z toho, že samy učinily závěr, který Nejvyšší soud sdílí, že dohoda účastníků se mohla týkat pouze té části podílu na zisku, kterou již společnost žalobci vyplatila, tj. té částky, jejíž převzetí potvrdil. Ve zbývajícím rozsahu, tj. co do nerozděleného zisku, byly na účet žalobce převedeny prostředky společnosti, jichž se dohoda účastníků týkat nemohla, a ze kterých tedy patřily úroky společnosti, jestliže se společnost nedohodla s žalovaným jinak.

V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 18. října 2001

JUDr. Ivana Štenglová, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru