Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Odo 1626/2005Usnesení NS ze dne 30.08.2007

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2007:29.ODO.1626.2005.1

přidejte vlastní popisek

29 Odo 1626/2005

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Petra Gemmela rozhodl v právní věci žalobce Ing. J. H., jako správce konkursní podstaty úpadce Zemědělského družstva Ž., proti žalované České republice - Finančnímu úřadu v S., o zaplacení částky 698.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v P. pod sp. zn. 44 Cm 128/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v P. ze dne 8. září 2005, č. j. 11 Cmo 91/2005 52, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Rozsudkem ze dne 2. prosince 2004, č. j. 44 Cm 128/2002-32, Krajský soud v P. uložil žalované zaplatit žalobci částku 698.000,- Kč s desetiprocentním úrokem z prodlení od 30. května 2000 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

Soud dospěl po provedeném dokazování k závěru, že žalované vzniklo právo na oddělené uspokojení její pohledávky z titulu zástavního práva po podání návrhu na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, takže na věc dopadá ustanovení § 14 odst. 1 písm. f/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), přičemž výtěžek zpeněžení zajištění (zastavených dlužníkových nemovitostí), který žalovaná obdržela v téže době (kupní ceny získané prodejem zastavených nemovitostí ve výši 320.000,- Kč a 378.000,- Kč), patří do konkursní podstaty.

K odvolání žalované Vrchní soud v P. v záhlaví označeným rozsudkem ze dne 8. září 2005 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.

Odvolací soud měl za správné skutkové i právní závěry osudu prvního stupně, na něž v podrobnostech odkázal. Dále k věci se zřetelem k uplatněným odvolacím důvodům uvedl, že ve sporu jde o to, vrátit do úpadcovy konkursní podstaty plnění, které žalovaná jako správce daně přijala v době od podání návrhu na prohlášení konkursu (24. června 1997) do prohlášení konkursu (30. května 2000). V uvedené době žalovaná přijala kupní cenu za nemovitosti, jež pozdější úpadce v roce 1999 prodal třetímu subjektu (právě kupující uhradil kupní cenu se souhlasem prodávajícího žalované na dlužnou daň prodávajícího). Mezi účastníky je pak sporné, zda žalovaná byla oprávněna plnění přijmout a započítat je na dlužnou daňovou povinnost pozdějšího úpadce, zda tedy ustanovení § 14 odst. 1 písm. f/ ZKV platí i v tomto případě.

Odvolací soud posléze uvedl, že sdílí názor, že daňový nedoplatek vzniklý před prohlášením konkursu na majetek dlužníka lze uspokojit jen podle pravomocného rozvrhového usnesení. Uvedený názor - pokračoval odvolací soud - se jeví být v rozporu se závěrem obsaženým ve stanovisku pléna Nejvyššího správního soudu, uveřejněném pod číslem 215/2004 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (dále též jen „stanovisko pléna NSS“) a zčásti se závěrem obsaženým v nálezu (správně v usnesení) Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 499/98, podle odvolacího soudu však v těchto judikátech vyslovené závěry byly upřesněny a rozvedeny nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 544/02, použitelným i v dané věci. V posledně označeném nálezu Ústavní soud vysvětlil, že finanční úřady nemají privilegované postavení v konkursu ve vztahu k ostatním věřitelům a že za ustanovení, z nějž by takové výhodnější postavení plynulo, nelze pokládat ustanovení § 40 odst. 11 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve věci samé, s tím, že i odvolací soud v důvodech svého rozhodnutí připouští, že jeho názor, že daňový nedoplatek vzniklý před prohlášením konkursu lze uspokojit jenom podle pravomocného rozvrhového usnesení, je do určité míry v rozporu se závěrem obsaženým ve stanovisku pléna Nejvyššího správního soudu, uveřejněném pod číslem 215/2004 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a se závěrem obsaženým v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 499/98, klade však proti těmto rozhodnutím nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 544/02, o němž dovolatelka usuzuje, že řeší problematiku konkrétní kauzy na základě podané individuální ústavní stížnosti.

Dovolatelka poukazuje na to, že návrh na prohlášení konkursu na majetek pozdějšího úpadce byl podán 24. června 1997, přičemž ten nemovitosti, k nimž dovolatelka zřídila zástavní právo, prodal kupními smlouvami ze dne 19. března 1999 a 16. srpna 1999 a kupující uhradil kupní ceny ve výši 320.000,- Kč a 378.000,- Kč přímo dovolatelce, která poté své zástavní právo k nemovitostem zrušila.

Dovolatelka dále - odkazujíc především na argumentaci použitou v důvodech svého odvolání - zdůrazňuje, že k popsané transakci došlo před prohlášením konkursu na majetek dlužníka a že peněžní částky jí nepředal dlužník, nýbrž kupující. Daňové řízení se podle ustanovení § 40 odst. 11 zákona o správě daní a poplatků prohlášením konkursu nepřerušuje, přičemž jednou z fází daňového řízení je i placení daní, upravené v části šesté zákona o správě daní a poplatků; v ustanovení § 59 odst. 6 tohoto zákona je pak upravena povinnost správce daně přijmout každou platbu daně, i když není provedena daňovým dlužníkem a zacházet s ní stejným způsobem, jako by ji zaplatil dlužník, s tím, že vrácení platby tomu, kdo ji za dlužníka zaplatil, není přípustné.

Dovolatelka proto požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, s tím, že nemá zásadní právní význam, když dovolací soud vyřešil otázku postavení správce daně v konkursním řízení v rozhodnutí (jde o usnesení) uveřejněném pod číslem 23/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 23/2002“), což dále v podstatě potvrdil Ústavní soud nálezem sp. zn. I. ÚS 544/02.

Se zřetelem k bodům 2 a 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005.

Dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. O případ uvedený v § 237 odst. 1 o. s. ř. pod písmenem b/ nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c/ Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ nebo ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., přihlédnuto (srov. shodně např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v § 241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. za použití argumentů spojených s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) totiž nemá judikatorní přesah, přičemž z povahy věci nemůže zakládat ani rozpor s hmotným právem.

Dovolatelka sice v dovolání - posuzováno podle obsahu - uplatňuje způsobilý dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., otázky, jež jsou mu dovoláním předkládány k řešení, však Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již zodpověděl.

Ke vztahu zákona o konkursu a vyrovnání a zákona o správě daní a poplatků se Nejvyšší soud ponejprv vyslovil již v rozsudku ze dne 28. ledna 2002, sp. zn. 29 Cdo 95/2000, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2002, pod číslem 70. Vzhledem k tomu, že názor formulovaný v tomto rozhodnutí byl v právní praxi opomíjen správci daně, Nejvyšší soud jej zopakoval a podpořil poukazem na argumenty Ústavního soudu v rozsudku uveřejněném pod číslem 52/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 52/2007“). V tomto rozhodnutí, na něž v podrobnostech odkazuje, uzavřel, že zákon o konkursu a vyrovnání má ve vztahu k zákonu o správě daní a poplatků povahu zákona speciálního při plnění těch funkcí zákona o správě daní a poplatků, které se týkají vymáhání daňových pohledávek. Daňové pohledávky, vzniklé před prohlášením konkursu, musí být přihlášeny do konkursu a v průběhu konkursu je zásadně nelze uspokojit jinak, než prostřednictvím rozvrhového usnesení. Upozornil rovněž, že tomuto pojetí vztahu obou zákonů přitakal i Ústavní soud, který v nálezu ze dne 7. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 544/2002, (uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 37, ročníku 2005, části I., pod pořadovým číslem 76) uzavřel, že „obecně řečeno, daňové řízení tedy probíhá (nepřerušuje se), ale okamžikem prohlášení konkursu pro ně platí omezení stanovená zákonem o konkursu a vyrovnání.“

Důvod zabývat se meritorně závěry formulovanými ve stanovisku pléna NSS Nejvyšší soud rovněž nemá. Právě toto stanovisko totiž Ústavní soud shledal v označeném nálezu Ústavně nekonformním a výslovně se přihlásil k závěrům obsaženým v R 23/2002, tedy k ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, od které se stanovisko pléna NSS neústavně odchýlilo. K těmto závěrům se Ústavní soud dále přihlásil v nálezu ze dne 28. července 2005, sp. zn. III. ÚS 648/2004 (uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 38, ročníku 2005, části I., pod pořadovým číslem 145), ze dne 29. září 2005, sp. zn. III. ÚS 38/2005 (uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 38, ročníku 2005, části I., pod pořadovým číslem 187), ze dne 24. listopadu 2005, sp. zn. III. ÚS 24/2005, ze dne 20. prosince 2005, sp. zn. II. ÚS 35/2005, a ze dne 18. ledna 2006, sp. zn. I. ÚS 713/2005.

K argumentu ustanovením § 59 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků se Nejvyšší soud rovněž již vyslovil v R 52/2007. I v onom rozhodnutí šlo o výklad uvedeného ustanovení ve znění účinném do 7. března 2006, přičemž Nejvyšší soud vysvětlil, že úprava obsažená v označeném ustanovení (v rozhodném znění) nebrání tomu, aby plnění, které správce daně obdržel na úhradu daňové pohledávky v rozporu s ustanoveními zákona o konkursu a vyrovnání, bylo navráceno do konkursní podstaty.

Napadené rozhodnutí je s těmito judikatorními závěry v souladu a jinou právní otázku s judikatorním přesahem dovolatelka Nejvyššímu soudu k řešení nepředkládá.

Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. odůvodněn tím, že dovolání bylo odmítnuto a u žalobce žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 30. srpna 2007

JUDr. Zdeněk Krčmář

předseda senátu

29 Odo 1626/2005

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Petra Gemmela rozhodl v právní věci žalobce Ing. J. H., jako správce konkursní podstaty úpadce Zemědělského družstva Ž., proti žalované České republice - Finančnímu úřadu v S., o zaplacení částky 698.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v P. pod sp. zn. 44 Cm 128/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v P. ze dne 8. září 2005, č. j. 11 Cmo 91/2005 52, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Rozsudkem ze dne 2. prosince 2004, č. j. 44 Cm 128/2002-32, Krajský soud v P. uložil žalované zaplatit žalobci částku 698.000,- Kč s desetiprocentním úrokem z prodlení od 30. května 2000 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

Soud dospěl po provedeném dokazování k závěru, že žalované vzniklo právo na oddělené uspokojení její pohledávky z titulu zástavního práva po podání návrhu na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, takže na věc dopadá ustanovení § 14 odst. 1 písm. f/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), přičemž výtěžek zpeněžení zajištění (zastavených dlužníkových nemovitostí), který žalovaná obdržela v téže době (kupní ceny získané prodejem zastavených nemovitostí ve výši 320.000,- Kč a 378.000,- Kč), patří do konkursní podstaty.

K odvolání žalované Vrchní soud v P. v záhlaví označeným rozsudkem ze dne 8. září 2005 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.

Odvolací soud měl za správné skutkové i právní závěry osudu prvního stupně, na něž v podrobnostech odkázal. Dále k věci se zřetelem k uplatněným odvolacím důvodům uvedl, že ve sporu jde o to, vrátit do úpadcovy konkursní podstaty plnění, které žalovaná jako správce daně přijala v době od podání návrhu na prohlášení konkursu (24. června 1997) do prohlášení konkursu (30. května 2000). V uvedené době žalovaná přijala kupní cenu za nemovitosti, jež pozdější úpadce v roce 1999 prodal třetímu subjektu (právě kupující uhradil kupní cenu se souhlasem prodávajícího žalované na dlužnou daň prodávajícího). Mezi účastníky je pak sporné, zda žalovaná byla oprávněna plnění přijmout a započítat je na dlužnou daňovou povinnost pozdějšího úpadce, zda tedy ustanovení § 14 odst. 1 písm. f/ ZKV platí i v tomto případě.

Odvolací soud posléze uvedl, že sdílí názor, že daňový nedoplatek vzniklý před prohlášením konkursu na majetek dlužníka lze uspokojit jen podle pravomocného rozvrhového usnesení. Uvedený názor - pokračoval odvolací soud - se jeví být v rozporu se závěrem obsaženým ve stanovisku pléna Nejvyššího správního soudu, uveřejněném pod číslem 215/2004 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (dále též jen „stanovisko pléna NSS“) a zčásti se závěrem obsaženým v nálezu (správně v usnesení) Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 499/98, podle odvolacího soudu však v těchto judikátech vyslovené závěry byly upřesněny a rozvedeny nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 544/02, použitelným i v dané věci. V posledně označeném nálezu Ústavní soud vysvětlil, že finanční úřady nemají privilegované postavení v konkursu ve vztahu k ostatním věřitelům a že za ustanovení, z nějž by takové výhodnější postavení plynulo, nelze pokládat ustanovení § 40 odst. 11 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve věci samé, s tím, že i odvolací soud v důvodech svého rozhodnutí připouští, že jeho názor, že daňový nedoplatek vzniklý před prohlášením konkursu lze uspokojit jenom podle pravomocného rozvrhového usnesení, je do určité míry v rozporu se závěrem obsaženým ve stanovisku pléna Nejvyššího správního soudu, uveřejněném pod číslem 215/2004 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a se závěrem obsaženým v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 499/98, klade však proti těmto rozhodnutím nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 544/02, o němž dovolatelka usuzuje, že řeší problematiku konkrétní kauzy na základě podané individuální ústavní stížnosti.

Dovolatelka poukazuje na to, že návrh na prohlášení konkursu na majetek pozdějšího úpadce byl podán 24. června 1997, přičemž ten nemovitosti, k nimž dovolatelka zřídila zástavní právo, prodal kupními smlouvami ze dne 19. března 1999 a 16. srpna 1999 a kupující uhradil kupní ceny ve výši 320.000,- Kč a 378.000,- Kč přímo dovolatelce, která poté své zástavní právo k nemovitostem zrušila.

Dovolatelka dále - odkazujíc především na argumentaci použitou v důvodech svého odvolání - zdůrazňuje, že k popsané transakci došlo před prohlášením konkursu na majetek dlužníka a že peněžní částky jí nepředal dlužník, nýbrž kupující. Daňové řízení se podle ustanovení § 40 odst. 11 zákona o správě daní a poplatků prohlášením konkursu nepřerušuje, přičemž jednou z fází daňového řízení je i placení daní, upravené v části šesté zákona o správě daní a poplatků; v ustanovení § 59 odst. 6 tohoto zákona je pak upravena povinnost správce daně přijmout každou platbu daně, i když není provedena daňovým dlužníkem a zacházet s ní stejným způsobem, jako by ji zaplatil dlužník, s tím, že vrácení platby tomu, kdo ji za dlužníka zaplatil, není přípustné.

Dovolatelka proto požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, s tím, že nemá zásadní právní význam, když dovolací soud vyřešil otázku postavení správce daně v konkursním řízení v rozhodnutí (jde o usnesení) uveřejněném pod číslem 23/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 23/2002“), což dále v podstatě potvrdil Ústavní soud nálezem sp. zn. I. ÚS 544/02.

Se zřetelem k bodům 2 a 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005.

Dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. O případ uvedený v § 237 odst. 1 o. s. ř. pod písmenem b/ nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c/ Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ nebo ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., přihlédnuto (srov. shodně např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v § 241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. za použití argumentů spojených s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) totiž nemá judikatorní přesah, přičemž z povahy věci nemůže zakládat ani rozpor s hmotným právem.

Dovolatelka sice v dovolání - posuzováno podle obsahu - uplatňuje způsobilý dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., otázky, jež jsou mu dovoláním předkládány k řešení, však Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již zodpověděl.

Ke vztahu zákona o konkursu a vyrovnání a zákona o správě daní a poplatků se Nejvyšší soud ponejprv vyslovil již v rozsudku ze dne 28. ledna 2002, sp. zn. 29 Cdo 95/2000, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2002, pod číslem 70. Vzhledem k tomu, že názor formulovaný v tomto rozhodnutí byl v právní praxi opomíjen správci daně, Nejvyšší soud jej zopakoval a podpořil poukazem na argumenty Ústavního soudu v rozsudku uveřejněném pod číslem 52/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 52/2007“). V tomto rozhodnutí, na něž v podrobnostech odkazuje, uzavřel, že zákon o konkursu a vyrovnání má ve vztahu k zákonu o správě daní a poplatků povahu zákona speciálního při plnění těch funkcí zákona o správě daní a poplatků, které se týkají vymáhání daňových pohledávek. Daňové pohledávky, vzniklé před prohlášením konkursu, musí být přihlášeny do konkursu a v průběhu konkursu je zásadně nelze uspokojit jinak, než prostřednictvím rozvrhového usnesení. Upozornil rovněž, že tomuto pojetí vztahu obou zákonů přitakal i Ústavní soud, který v nálezu ze dne 7. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 544/2002, (uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 37, ročníku 2005, části I., pod pořadovým číslem 76) uzavřel, že „obecně řečeno, daňové řízení tedy probíhá (nepřerušuje se), ale okamžikem prohlášení konkursu pro ně platí omezení stanovená zákonem o konkursu a vyrovnání.“

Důvod zabývat se meritorně závěry formulovanými ve stanovisku pléna NSS Nejvyšší soud rovněž nemá. Právě toto stanovisko totiž Ústavní soud shledal v označeném nálezu Ústavně nekonformním a výslovně se přihlásil k závěrům obsaženým v R 23/2002, tedy k ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, od které se stanovisko pléna NSS neústavně odchýlilo. K těmto závěrům se Ústavní soud dále přihlásil v nálezu ze dne 28. července 2005, sp. zn. III. ÚS 648/2004 (uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 38, ročníku 2005, části I., pod pořadovým číslem 145), ze dne 29. září 2005, sp. zn. III. ÚS 38/2005 (uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 38, ročníku 2005, části I., pod pořadovým číslem 187), ze dne 24. listopadu 2005, sp. zn. III. ÚS 24/2005, ze dne 20. prosince 2005, sp. zn. II. ÚS 35/2005, a ze dne 18. ledna 2006, sp. zn. I. ÚS 713/2005.

K argumentu ustanovením § 59 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků se Nejvyšší soud rovněž již vyslovil v R 52/2007. I v onom rozhodnutí šlo o výklad uvedeného ustanovení ve znění účinném do 7. března 2006, přičemž Nejvyšší soud vysvětlil, že úprava obsažená v označeném ustanovení (v rozhodném znění) nebrání tomu, aby plnění, které správce daně obdržel na úhradu daňové pohledávky v rozporu s ustanoveními zákona o konkursu a vyrovnání, bylo navráceno do konkursní podstaty.

Napadené rozhodnutí je s těmito judikatorními závěry v souladu a jinou právní otázku s judikatorním přesahem dovolatelka Nejvyššímu soudu k řešení nepředkládá.

Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. odůvodněn tím, že dovolání bylo odmítnuto a u žalobce žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 30. srpna 2007

JUDr. Zdeněk Krčmář

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru