Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Odo 1505/2006Rozsudek NS ze dne 17.12.2008

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2008:29.ODO.1505.2006.1
Dotčené předpisy

§ 35 předpisu č. 40/1964 Sb.

§ 39 předpisu č. 40/1964 Sb.

§ 100 předpisu č. 40/1964 Sb.

§ 101 předpisu č. 40/1964 Sb.

§ 151f předpisu č. 40/1964 Sb.

§ 261 ...

více

přidejte vlastní popisek

29 Odo 1505/2006

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně A. P., a. s. v likvidaci, , zastoupené JUDr. M. O., advokátkou, proti žalovaným 1) L. S., zastoupenému Mgr. P. M., advokátem, 2) L. Č., zastoupené JUDr. J. Š., advokátkou, o zaplacení částky 480.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 9 C 177/2003, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. září 2005, č.j. 22 Co 1739/2005-214, takto:

I. Dovolání prvního žalovaného se odmítá.

II. Žalobkyni se ve vztahu k prvnímu žalovanému nepřiznává právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

III. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. září 2005, č.j. 22 Co 1739/2005-214, v potvrzujícím výroku ve věci samé ve vztahu ke druhé žalované, rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 29. listopadu 2005, č.j. 9 C 177/2003-229, ve výrocích o nákladech řízení ve vztahu ke druhé žalované a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. července 2006, č.j. 22 Co 1706/2006-276, ve výrocích o nákladech řízení ve vztahu ke druhé žalované se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 19. dubna 2005, č.j. 9 C 177/2003-175, (mimo jiné) prvnímu žalovanému uložil zaplatit žalobkyni 33% úrok z prodlení z částky 480.000,- Kč od 26. června 1999 do zaplacení (výrok II.), druhé žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 480.000,- Kč s 33% úrokem z prodlení od 26. června 1999 do zaplacení a „úrok z úvěru ve výši 19.425,- Kč“, s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu poskytnutého plnění povinnost druhého žalovaného, přičemž žalobkyně je oprávněna domáhat se uspokojení pohledávky vůči druhé žalované jen z výtěžku z prodeje ve výroku rozhodnutí specifikovaných nemovitostí (dále jen „sporné nemovitosti“) [výrok IV.] a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok V.).

Soud prvního stupně - respektuje závazný právní názor vyslovený v rozsudku ze dne 25. listopadu 2004, č.j. 22 Co 2430/2004-138, jímž Krajský soud v Českých Budějovicích, s výjimkou vyhovujícího výroku, jímž bylo prvnímu žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 480.000,- Kč a úrok z úvěru v částce 19.425,- Kč, zrušil rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 22. června 2004, č.j. 9 C 177/2003-103, ve znění opravného usnesení ze dne 4. srpna 2004, č.j. 9 C 177/2003-112, v zamítavém výroku ve věci samé ve vztahu ke druhé žalované a ve vyhovujícím výroku ve vztahu k prvnímu žalovanému co do 33% úroku z prodlení z částky (původně) 499.425,- Kč od 26. června 1999 do zaplacení a ve výroku o nákladech řízení - při posuzování důvodnosti uplatněné pohledávky vyšel z toho, že:

1) žalobkyně a první žalovaný uzavřeli 20. května 1992 smlouvu o úvěru (dále jen „smlouva o úvěru“), ve které se žalobkyně zavázala poskytnout do 21. května 1992 prvnímu žalovanému úvěr ve výši 500.000,- Kčs, který se první žalovaný zavázal splatit ve sjednaných splátkách, přičemž poslední splátka byla splatná 15. května 1993, s tím, že (dle bodu III.1.) splátky úvěru, které nebudou splaceny v termínu, budou po termínu splatnosti úročeny roční úrokovou sazbou 33 %;

2) dne 20. května 1992 uzavřeli žalobkyně (jako zástavní věřitelka) a B. (správně „B.“) Č. a druhá žalovaná (jako zástavci) smlouvu o zřízení zástavního práva ke sporným nemovitostem, která byla registrována státním notářstvím a nabyla účinnosti dne 3. září 1992, a to k zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru;

3) první žalovaný dne 25. února 2002 uznal svůj závazek vůči žalobkyni ze smlouvy o úvěru v celkové výši 499.425,- Kč (ke dni 31. ledna 2002 činila nesplacená jistina úvěru 480.000,- Kč);

4) druhá žalovaná se stala výlučnou vlastnicí sporných nemovitostí k 27. lednu 1997, a to na základě dohody o vypořádání zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů (druhé žalované a B. Č.) z téhož data;

4) dopisem ze dne 17. listopadu 1997 žalobkyně sdělila druhé žalované, že neuhrazená pohledávka ze smlouvy o úvěru k 31. říjnu 1997 činí 559.794,50 Kč včetně neuhrazených úroků z minulého období a úvěr „je od 1. října 1994 neúročen“.

Odkazuje na ustanovení § 497 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.) a § 151a a § 151f občanského zákoníku, ve zněním účinném od 1. ledna 1992 (dále jen obč. zák.) soud prvního stupně dovodil, že mezi žalobkyní a prvním žalovaným byla 20. května 1992 uzavřena smlouva o úvěru, ve které bylo mimo jiné ujednáno, že v případě prodlení s úhradou splátek úvěru se tyto úročí sazbou ve výši 33 %. Současně zdůraznil (při respektování skutečnosti, že nesplacená jistina úvěru 480.000,- Kč a úroky 19.425,- Kč již byly žalobkyni vůči prvnímu žalovanému pravomocným rozhodnutím přiznány), že sjednaná úroková sazba neodporuje poctivému obchodnímu styku. Platnou shledal rovněž smlouvu o zřízení zástavního práva ke sporným nemovitostem uzavřenou mezi žalobkyní a manželi Č., s tím, že žalobkyně byla oprávněna domáhat se uspokojení „z věci zastavené“.

Výhradu žalovaných ohledně zániku závazku v rozsahu 33% úroku z prodlení vyhodnotil jako nedůvodnou, uzavíraje, že z provedených důkazů existenci dohody o prominutí dluhu dovodit nelze. V situaci, kdy shledal - s odkazem na uznání dluhu prvním žalovaným ze dne 25. února 2002 - neopodstatněnou námitku promlčení uplatněnou oběma žalovanými (v tomto směru byl ve vztahu ke druhé žalované vázán právním názorem vysloveným v kasačním rozhodnutí odvolacího soudu), žalobnímu požadavku ve shora uvedeném rozsahu vyhověl.

Krajský soud v Českých Budějovicích k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 29. září 2005, č.j. 22 Co 1739/2005-214, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujících výrocích ve věci samé potvrdil a ve výroku o nákladech řízení zrušil.

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, jakož i „s provedeným právním hodnocením věci“ a doplnil, že nesprávné údaje obsažené ve smlouvě o zřízení zástavního práva ke sporným nemovitostem co do jména a data narození manžela druhé žalované („B.“ místo správného „B.“ a místo správného vzhledem k dalším údajům identifikujícím smluvní stranu nezpůsobují neplatnost smlouvy, přičemž „dostatečně určitým a tedy nezaměnitelným“ způsobem jsou v zástavní smlouvě označeny též sporné nemovitosti. Neopodstatněnými shledal i výhrady druhé žalované ohledně jednání v omylu při uzavírání zástavní smlouvy a přitakal též soudu prvního stupně v závěru ohledně platného sjednání úrokové sazby u splátek úvěru, s jejichž úhradou se první žalovaný ocitl v prodlení, včetně toho, že „ke změně dohody o úrocích z prodlení“ nedošlo. Konečně jako nedůvodné vyhodnotil odvolací soud i výhrady žalovaných co do zániku pohledávky na úhradu 33% úroku z prodlení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání.

První žalovaný odvolacímu soudu vytýká, že věc „nesprávně právně a skutkově posoudil, když po provedeném dokazování neučinil závěr o tom, že s žalobkyní uzavřel dohodu, na základě které zaniklo žalobkyni právo na zaplacení 33% úroku z prodlení z částky 480.000,- Kč od 26. června 1999 do zaplacení“.

Podle jeho názoru uzavření takové dohody lze dovodit z „výslechu žalovaného“ a nepřímo i z chování žalobkyně (z převodů, které prováděla mezi jednotlivými účty žalovaného od listopadu 1993 do října 1994 a dále z manipulací s úrokovou sazbou těchto účtů), jakož i z dopisů žalobkyně zaslaných druhé žalované, podle nichž „celkový dluh žalovaného není zatížen sankčním úrokem z prodlení“.

Druhá žalovaná, majíc dovolání za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítá nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, tj. uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.. Akcentuje, že odvolací soud „nesprávně posoudil platnost zástavní smlouvy“, odkazujíc přitom na nesprávné označení jedné ze smluvních stran (tehdejšího manžela), jakož i na to, že smlouvu podepsala pod tlakem, v časové tísni, za „velmi právně nejasných skutečností“. „Podepsala pouze poslední stranu zástavní smlouvy, bez znalosti obsahu smlouvy a nebyla seznámena se závazkem, který měla zástavní smlouva zajišťovat“.

Dále dovolatelka považuje 33% sazbu úroku z prodlení „za naprosto se vymykající se obchodním zvyklostem“, pročež by „takovýto úrok neměl mít žádnou právní ochranu“. Konečně namítá, že uznání závazku prvním žalovaným nemohlo ovlivnit její právní postavení, přičemž opakuje námitku promlčení. Ztotožňuje se i s výhradou prvního žalovaného, podle níž „ohledně sankčních úroků z prodlení ve výši 33 % byla uzavřena dohoda o neúročení“.

Proto oba dovolatele požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.

Žalobkyně považuje dovolání za nedůvodná.

Dovolání prvního žalovaného není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když v daném případě není splněna podmínka diformity rozhodnutí soudu prvního stupně.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).

Již v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to, zda má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130 a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06).

Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů zásadně právně významným neshledává.

Je tomu tak již proto, že otázka, zda mezi ním a žalobkyní byla uzavřena dohoda, v důsledku které jeho závazek zaplatit žalobkyni sankční úrok z prodlení ve výši 33 % ročně zanikl, nemá potřebný judikatorní přesah, když je významná právě a jen pro projednávanou věc, nehledě k jejímu skutkovému charakteru. Přitom závěr odvolacího soudu o neexistenci takové dohody Nejvyšší soud neshledává ani rozporným s hmotným právem (ustanovení § 574 odst. 1 obč. zák. sice upravuje možnost věřitele dohodnout se s dlužníkem, že se vzdává svého práva nebo že dluh promíjí, nicméně současně stanoví obligatorní písemnou formu, přičemž na existenci písemného dvoustranného právního úkonu žalobkyně a prvního žalovaného, jehož obsahem by bylo prominutí konkrétního dluhu prvního žalovaného, usuzovat nelze).

Nejvyšší soud proto dovolání prvního žalovaného podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a prvním žalovaným se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 150 o. s. ř., když dovolání prvního žalovaného bylo odmítnuto a byly splněny předpoklady, za kterých soud nemusel výjimečně náhradu nákladů řízení žalobkyni přiznat (k tomu srov. osobní a majetkové poměry prvního žalovaného, okolnosti případu a dopad aplikace § 150 o. s. ř. na majetkové poměry žalobkyně).

Dovolání druhé žalované je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a je i důvodné.

Respektuje výkladová pravidla určená ustanovením § 35 odst. 2 obč. zák., jakož i zásady pro výklad právních úkonů formulované např. v důvodech rozhodnutí uveřejněných pod čísly 35/2001 a 19/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, Nejvyšší soud především zdůrazňuje, že neshledává opodstatněnými výhrady druhé žalované ohledně neplatnosti zástavní smlouvy, a to ani co do identifikace sporných nemovitostí (k tomu srov. také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2008, sp. zn. 29 Odo 1582/2005), ani co do označení smluvní strany zástavce (jímž vedle druhé žalované byl i její bývalý manžel) [samotná chyba ve jméně a datu narození s přihlédnutím k ostatním údajům identifikujícím bývalého manžela druhé žalované důvodem neplatnosti není, přičemž nelze přehlédnout ani to, že se zřízením zástavního práva ke sporným nemovitostem, jež v době podpisu zástavní smlouvy byly v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů, souhlasil].

Nepřitakává ani námitce druhé žalované ohledně zániku práva žalobkyně na 33% úrok z prodlení z nesplacené jistiny úvěru za dobu od 26. června 1999 do zaplacení, když (viz argumentace shora) z provedených důkazů (ani ze skutečností vyšlých najevo v průběhu řízení) nelze ve skutkové ani právní rovině dovodit uzavření dohody o prominutí dluhu (§ 574 obč. zák.) mezi žalobkyní a prvním žalovaným. Nedůvodnou shledává rovněž argumentaci, podle níž by úroková sazba ve výši 33 % „neměla mít žádnou právní ochranu“, když ze samotné výše sankční úrokové sazby sjednané ve smlouvě o úvěru v poměrech projednávané věci na splnění podmínek vyžadovaných ustanovením § 265 obch. zák. (natož ustanovením § 3 a § 39 obč. zák.) usuzovat nelze.

Konečně Nejvyšší soud přezkoumal správnost právního posouzení věci odvolacím soudem co do řešení otázky (ne)důvodnosti druhou žalovanou vznesené námitky promlčení.

Právní posouzení věci obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 151a odst. 1 obč. zák. (ve znění účinném do 31. srpna 1998) zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené; zástavní právo se vztahuje na zástavu, její příslušenství a přírůstky, avšak z plodů jen na ty, které nejsou oddělené.

Podle ustanovení § 151f odst. 1 obč. zák. (v témže znění), není-li zajištěná pohledávka řádně a včas splněna, může se zástavní věřitel domáhat uspokojení ze zástavy, a to i tehdy, když zajištěná pohledávka je promlčena.

Jelikož zástavní právo bylo zřízeno a právo na uspokojení ze zástavy vzniklo v době do 31. srpna 1998 (poslední splátka dluhu prvního žalovaného ze smlouvy o úvěru byla splatná 15. května 1993), řídí se právo zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy i v současné době ustanovením § 151f obč. zák., a to bez ohledu na to, že některé otázky zástavního práva byly v rozhodném období upraveny v ustanovení § 299 obch. zák. (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněná pod číslem 70/2000 a 24/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Otázkou promlčení zástavního práva (nároku na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy) [vše za situace kdy zajištěnou pohledávkou byla pohledávka ze smlouvy o úvěru podle ustanovení § 497 obch. zák.] se Nejvyšší soud opakovaně zabýval (k tomu srov. např. rozsudek ze dne 25. dubna 2007, sp. zn. 21 Cdo 1918/2005, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2007, pod číslem 95, ze dne 24. ledna 2008, sp. zn. 21 Cdo 687/2007, uveřejněný v témže časopise č. 9, ročník 2008, pod číslem 124 a ze dne 15. února 2007, sp. zn. 21 Cdo 887/2007, uveřejněný v témže časopise č. 9, ročník 2008, pod číslem 123, jakož i v důvodech rozsudku ze dne 8. února 2007, sp. zn. 21 Cdo 681/2006, 21 Cdo 682/2006, uveřejněného v témže časopise č. 7, ročník 2007, pod číslem 104).

Přitom uzavřel, že i když smlouva o úvěru představuje tzv. absolutní obchodní závazkový vztah [§ 261 odst. 3 písm. d) obchodního zákoníku ve znění účinném do 31. prosince 2000] a i když se podle ustanovení § 261 odst. 4 obch. zák. řídí částí třetí obchodního zákoníku i vztahy vzniklé při zajištění plnění závazků v závazkových vztazích, jež se řídí touto části obchodního zákoníku podle ustanovení § 261 odst. 1, 2 nebo 3 obch. zák., je nutné při řešení otázky, jakou právní úpravou se řídí promlčení zástavního práva zřízeného k zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru, přihlédnout i k tomu, že obchodní zákoník upravuje - kromě postavení podnikatelů - obchodní závazkové vztahy a některé jiné vztahy související s podnikáním (srov. § 1 odst. 1 obch. zák.) a že předmětem právní úpravy obsažené v části třetí obchodního zákoníku jsou - jak uvádí již její nadpis - obchodní závazkové vztahy.

S ohledem na uvedené je třeba dovodit, že částí třetí obchodního zákoníku se ve smyslu ustanovení § 261 odst. 4 obch. zák. řídí jen takové vztahy vzniklé při zajištění závazků, které mají obligační povahu, ledaže by zákon (v jiném ustanovení než v § 261 odst. 4 obch. zák.) výslovně stanovil, že se obchodním zákoníkem mají řídit i další právní prostředky zajištění závazků. Takováto právní úprava nebyla v obchodním zákoníku v rozhodném znění přijata [nyní jde jen o zástavní právo k obchodnímu podílu - ustanovení § 261 odst. 3 písm. d) obch. zák.]; znamená to mimo jiné, že právní vztahy ze zástavních práv vzniklých vůči jiným zástavám se řídí občanským zákoníkem a dalšími předpisy občanského práva, a to i ve vztahu k promlčení zástavního práva.

Podle ustanovení § 100 odst. 2 obč. zák. se promlčují všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického (věta první). Zástavní práva se nepromlčují dříve než zajištěná pohledávka (věta třetí).

Promlčecí doba zástavního práva je tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (tj. ode dne, kdy vzniklo právo na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy) [§ 101 obč. zák.]. Bylo-li však zástavní právo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, promlčuje se za deset let ode dne, kdy mělo byt podle rozhodnutí plněno (§ 110 odst. 1 věta první obč. zák.); v případě, že zástavní právo bylo zástavním dlužníkem písemně uznáno co do důvodu i výše, promlčuje se za deset let ode dne, kdy k uznání došlo, nebo, byla-li v uznání uvedena lhůta k plnění, od uplynutí této lhůty (§ 110 odst. 1 věta druhá obč. zák.).

Jelikož podle ustanovení § 100 odst. 2 věty třetí obč. zák. se zástavní práva nepromlčují dříve než zajištěná pohledávka, i kdyby marně uplynuly promlčecí doby podle ustanovení § 101 nebo § 110 odst. 1 obč. zák., zástavní právo není promlčeno neuplynula-li dosud promlčecí doba u zajištěné pohledávky.

Promlčení zajištěné pohledávky ze smlouvy úvěru se řídí obchodním zákoníkem přičemž obecná promlčecí doba činí čtyři roky (§ 397 obch. zák.), začíná běžet ode dne, kdy měl být závazek splněn nebo mělo být započato s jeho plněním (doba splatnosti) [§ 392 odst. 1 obch. zák.] a je limitována horní hranicí deseti let ode dne, kdy začala běžet poprvé (§ 408 obch. zák.). Přitom v omezující desetileté promlčecí době musí být zásadně zahájeno i řízení o výkonu rozhodnutí, s tím, že v případech předvídaných v ustanovení § 408 odst. 2 obch. zák., tj. bylo-li právo pravomocně přiznáno v soudním nebo rozhodčím řízení později než tři měsíce před uplynutím promlčecí doby nebo po jejím uplynutí, se tato doba prodlužuje o tři měsíce (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 59/2006 Sbírky soudních rozhodnutí stanovisek).

V projednávané věci byla - jak je zřejmé z obsahu spisu - pohledávka ze smlouvy o úvěru (její poslední splátka) splatná 15. května 1993 a žaloba byla podána u soudu prvního stupně 26. června 2003, tj. po uplynutí deseti let ode dne, kdy promlčecí doba začala běžet poprvé; přitom není pochyb o tom, že k datu podání žaloby marně uplynula obecná tříletá promlčecí doba (zástavní právo nebylo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu ani jiného orgánu a nebylo druhou žalovanou písemně uznáno co do důvodu a výše) a pro posouzení důvodnosti druhou žalovanou vznesené námitky promlčení tak bylo rozhodující, zda byla promlčena zástavním právem zajištěná pohledávka.

Jelikož se odvolací soud otázkou (ne)důvodnosti námitky promlčení z pohledu ustanovení § 408 obch. zák. nezabýval a zkoumal ji pouze z hlediska ustanovení § 407 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 323 obch. zák., je jeho právní posouzení věci v tomto směru neúplné a tudíž i nesprávné.

Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu ke druhé žalované, včetně závislých výroků o nákladech řízení (viz rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 29. listopadu 2005, č.j. 9 C 177/2003-229 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. července 2006, č.j. 22 Co 1706/2006-276) zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení [§ 243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 věta první o. s. ř.].

Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. O náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a druhou žalovanou, včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí ve věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. prosince 2008

JUDr. Petr Gemmel

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru