Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Odo 123/2005Usnesení NS ze dne 28.02.2006

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.123.2005.1
Dotčené předpisy

§ 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

29 Odo 123/2005

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci navrhovatele A. P. A. N., proti odpůrcům 1. S., s. r.o. v likvidaci, 2. M. S., provdané R., a 3. J. L. P. F., o zrušení společnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 21 Cm 76/2002, o dovolání navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. října 2004, č.j. 14 Cmo 232/2004-95, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Napadeným usnesením potvrdil odvolací soud usnesení soudu prvního stupně ze dne 19. dubna 2004, č. j. 21 Cm 76/2002-77, ve výroku, kterým soud prvního stupně zamítl návrh na zrušení S. s. r. o. (dále jen „společnost“) s likvidací a jmenování likvidátora proti druhé odpůrkyni a třetímu odpůrci a ve výroku, kterým uložil navrhovateli uhradit druhé odpůrkyni a třetímu odpůrci náklady řízení.

V odůvodnění usnesení odvolací soud uvedl, že odvolání navrhovatele není důvodné, neboť druhá odpůrkyně a třetí odpůrce nejsou v řízení věcně legitimováni, o jejich právech a povinnostech se v řízení nejednalo, jednalo se o právech a povinnostech společnosti. Zrušením společnosti s likvidací se právní postavení společníků nezměnilo, rozsah jejich práv a povinností se také nijak nezměnil.

Proti usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání. Co do je ho přípustnosti odkazuje na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).

Za otázky zásadního právního významu považuje navrhovatel, zda návrh na zrušení společnosti s ručením omezeným s likvidací a jmenování likvidátora ve smyslu ustanovení § 200e odst. 1, § 9 odst. 3 písm. b) o. s. ř. je či není „žalobou“ ve smyslu ustanovení § 79 odst. 1 in fine o. s. ř. Za další otázku zásadního právního významu považuje, zda účastníci řízení podle § 200e odst. 3 o. s. ř. v řízení o zrušení společnosti s ručením omezeným soudem, nařízení její likvidace a jmenování likvidátora, odlišní od navrhovatele a označení v návrhu jsou či nejsou „žalovanými“ ve smyslu § 90 o. s. ř. a konečně zda je procesně správné „zamítnutí žaloby“ pro nedostatek věcné legitimace v řízení o zrušení společnosti s ručením omezeným soudem, nařízení její likvidace a jmenování likvidátora vůči osobám, které dle názoru soudu nejsou účastníky řízení.

Dovolatel především namítá, že odvolací soud shodně se soudem prvního stupně, avšak v rozporu s podaným návrhem na zahájení řízení, označuje návrh na zrušení společnosti, nařízení její likvidace a jmenování likvidátora jako žalobu, navrhovatele jako žalobce, označené účastníky jako žalované. Podle názoru navrhovatele je tento postup soudu nesprávný a v rozporu s platným ustanovením § 79 odst. 1 in fine o. s. ř. Uvedené řízení není řízením týkajícím se dvoustranných právních vztahů mezi žalobcem a žalovaným a nemůže tedy být žalobou ve smyslu ustanovení § 79 odst. 1 in fine o. s. ř., jedná se o řízení podle ustanovení § 200e o. s. ř.

Pokud není návrh na zahájení řízení o zrušení společnosti s likvidací a jmenování likvidátora žalobou, pak nemohou být ani účastníci označováni jako žalobce a žalovaný.

Dovolatel uzavírá, že pokud je účastenství v řízení v projednávané věci podle ustanovení § 200e a § 9 odst. 3 písm. b) o. s. ř. dáno ustanovením § 94 o. s. ř., pak soud, pokud je názoru, že se řízení účastní ten, o jehož právech nebo povinnostech se v daném řízení nejedná, jeho účast v řízení usnesením ukončí a postupuje tedy podle ustanovení § 94 odst. 4 o. s. ř. Procesní postup „zamítnutí žaloby pro nedostatek pasivní věcné legitimace“ je v projednávané věci nesprávný.

Dovolatel uvádí, že důvody, proč označil v návrhu kromě společnosti i další účastníky řízení – její zbývající společníky – byly dány zejména druhým bodem návrhu a zájmem navrhovatele, aby soud ve věci postupoval urychleně a bez procesních komplikací. I když byl v návrhu na zahájení řízení ohledně jmenování likvidátora navržen postup podle § 71 odst. 7 obchodního zákoníku, nebylo samozřejmě možno předem vyloučit ani úvahy o jmenování likvidátora postupem podle ustanovení § 72 odst. 2 obchodního zákoníku. Zbývající společníci byli tedy dle názoru navrhovatele účastníky řízení zcela důvodně, a to minimálně do té fáze řízení, kdy se soud rozhodl jmenovat likvidátora postupem podle § 71 odst. 7 obchodního zákoníku.

Pokud by soud postupoval procesně správně, tj. pokud by odvoláním napadený výrok IV. usnesení soudu prvního stupně byl zcela vypuštěn, ztratil by opodstatnění i akcesorický výrok V. odvoláním rovněž napadený. Soud v daném případě nemůže o nákladech řízení rozhodovat jako v řízení sporném, tj. podle úspěchu ve věci vůči jednotlivým účastníkům. Pokud by soud neshledal účastenství dalších společníků důvodným a řízení proti nim zastavil, rozhodování o nákladech řízení by se řídilo ustanovením § 146 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Dovolání není přípustné.

V projednávané věci soud prvního stupně k návrhu dovolatele zrušil společnost s likvidací a jmenoval likvidátorkou JUDr. I. I. a uložil společnosti uhradit navrhovateli náklady řízení. Navrhovatel v dovolání brojil pouze proti těm výrokům rozhodnutí soudu prvního stupně, ze kterých pro něj vyplynula povinnost nahradit druhé odpůrkyni a třetímu odpůrci náklady řízení před soudem prvního stupně. Z uvedeného je patrno, že rovněž účelem jeho dovolání je zvrátit výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, neboť změna rozhodnutí soudu prvního stupně v napadených výrocích by jiný důsledek, než právě změnu výroku o náhradě nákladů řízení mít nemohla. Pro právní důsledky zrušení společnosti s likvidací a jmenování likvidátora je totiž zcela nepodstatné, zda k jejímu zrušení došlo ve vztahu k jedinému účastníku řízení nebo k více účastníkům, rozhodnutím o zrušení společnosti a jmenováním likvidátora bylo návrhu navrhovatele věcně zcela vyhověno, byť byl návrh proti druhé odpůrkyni a třetímu odpůrci zamítnut.

Pro úplnost je třeba dodat, že dovolání proti výroku, kterým odvolací soud potvrdil výrok rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé není přípustné i proto, že teorie i praxe jsou jednotné v názoru, že z povahy dovolání jakožto opravného prostředku vyplývá, že je k dispozici pouze tomu účastníku, jemuž byla rozhodnutím odvolacího soudu způsobena určitá újma na jeho právech, kterou lze odstranit tím, že v dovolacím řízení bude toto rozhodnutí zrušeno. Subjektivní nepřípustnost dovolání, které tyto podmínky nesplňuje, má za následek, že na jeho základě správnost napadeného rozhodnutí nelze posoudit (viz Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck 2003, s. 896 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. října 1999, sp. zn. 20 Cdo 2158/98). Protože v projednávané věci dovolateli jiná újma, než odstranitelná odklizením výroku o náhradě nákladů řízení (proti kterému není dovolání přípustné) nevznikla, je dovolání nepřípustné i z tohoto důvodu.

Za situace, kdy dovolání navrhovatele fakticky směřuje jen proti výroku, kterým odvolací soud potvrdil výrok rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení, byť dovolatel formálně napadá i výrok ve věci samé, je třeba při rozhodování o dovolání vycházet z ustálené judikatury Nejvyššího soudu vyjádřené zejména v rozhodnutí uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003, kde Nejvyšší soud zaujal názor, že proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001 dovolání přípustné.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto dovolání přípustné není. Protože dovolací soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání a dovolatel jej ostatně ani netvrdí, dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť navrhovatel s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a odpůrcům žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 28. února 2006

JUDr. Ivana Štenglová, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru