Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Odo 1183/2004Usnesení NS ze dne 30.08.2005

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.1183.2004.1
Dotčené předpisy

§ 397 předpisu č. 513/1991 Sb.

§ 107 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 107a předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

NEJVYŠŚÍ SOUD

ČESKÁ REPUBLIKA

29 Odo 1183/2004

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Ivana Meluzína a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně Č. k. a., proti žalovaným 1) Č&Hs. s r. o., 2) R. H., 3) D. H., 4) J. Č. a 5) úpadkyni M. Č., o zaplacení částky 2,268.927,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 44 Cm 803/93, o dovolání první, třetí, čtvrtého a páté žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. května 2004, č.j. 6 Cmo 195/2003-181, takto:

I.Dovolání první, třetí a čtvrtého žalovaných se odmítají.

II.Ve vztahu mezi žalobkyní a první, třetí a čtvrtým žalovanými nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. března 2001, č.j. 44 Cm 803/93-86, uložil žalovaným zaplatit žalobkyni 2,267.587,60 Kč s příslušenstvím a na nákladech řízení 90.760,- Kč, s tím, že v rozsahu plnění jednoho ze žalovaných zaniká povinnost plnění ostatních žalovaných a že druhý, třetí, čtvrtý a pátá žalovaní jsou povinni plnit společně a nerozdílně (výrok I.), a řízení co do částky 1.340,10 Kč s příslušenstvím zastavil (výrok II.).

Soud prvního stupně dospěl na základě provedeného dokazování k závěru, že Č. s., a. s. (původní žalobkyně) poskytla první žalované smlouvou o kontokorentním úvěru č. 429354-098 ze dne 19. listopadu 1992, ve znění dodatku ze dne 30. dubna 1994 kontokorentní úvěr na provozní náklady do úvěrového rámce 2,300.000,- Kč. Původní žalobkyně závazek, pro ni z této smlouvy vyplývající, splnila, když první žalovaná úvěr ve výši 2,300.000,- Kč formou kontokorentu vyčerpala, přičemž první žalovaná nedostála své povinnosti úvěrové prostředky splácet, v důsledku čehož jí vznikl dluh v částce 2,267.587,68 Kč s příslušenstvím. Procesní obranu první žalované, založenou na tvrzení, že pohledávka původní žalobkyně zanikla započtením oproti její pohledávce na náhradu škody, kterou jí měla původní žalobkyně způsobit pozdním splněním příkazu k platbě ze dne 15. března 1993 ve výši 50.000 USD, soud prvního stupně neshledal důvodnou. Přitom akcentoval, že tento příkaz k platbě byl realizován 18. března 1993, tj., že uvedeného dne byla platba provedena. Maje za to, že žalobkyně provedla příkaz k platbě první žalované v souladu s ustanovením § 709 odst. 1 obchodního zákoníku, soud prvního stupně uzavřel, že první žalovaná neprokázala, že má vůči žalobkyni pohledávku z titulu z náhrady škody, která by byla způsobilá k započtení. Ve vztahu ke druhému, třetí, čtvrtému a páté žalovaným shledal soud prvního stupně žalobní požadavek důvodným z titulu jejich ručitelského prohlášení ze dne 30. dubna 1993 (§ 303 obchodního zákoníku).

K odvolání první, třetí, čtvrtého a páté žalovaných Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. května 2004, č.j. 6 Cmo 195/2003-181, rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobkyní a těmito žalovanými potvrdil (první výrok) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že se ztotožňuje skutkovými zjištěními a závěry o skutkovém stavu, jak je učinil soud prvního stupně, a že shledává správnými i jeho právní posouzení věci.

Posuzuje důvodnost procesní obrany žalovaných, odvolací soud zcela přitakal soudu prvního stupně v jeho závěru o nedůvodnosti námitky započtení. Přitom zdůraznil, že žalobkyně neporušila smluvní povinnost ohledně dodržení data „převodu peněz“ do 2. dubna 1993, když na takovém termínu pro uskutečnění převodu se strany předem nedohodly. Co do tvrzeného porušení zákonné povinnosti převést včas peníze „podle ustanovení obchodního zákoníku o vedení běžného účtu“, odvolací soud „konstatoval“, že ani v tomto směru nebyly naplněny předpoklady „vzniku škody“, neboť k převodu částky 50.000 USD došlo 18. března 1993. Přitom odkázal na skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně z důkazů, v důvodech odvolacího soudu specifikovaných. To, že odvolací soud - na rozdíl od soudu prvního stupně - nevycházel „ze zprávy korespondenta z června 1993“, na akceptaci skutkového závěru o realizaci převodu peněžních prostředků 18. března 1993 ničeho neměnilo.

Protože výsledky dokazování svědčí o tom, že původní žalobkyně postupovala při převodu peněz z běžného účtu první žalované v souladu s § 710 odst. 3 obchodního zákoníku, neshledal ani odvolací soud procesní obranu žalovaných, založenou na zániku žalobou uplatněné pohledávky započtením, důvodnou.

Za neopodstatněnou považoval rovněž výhradu odvolatelů, jejímž prostřednictvím zpochybnili správnost postupu odvolacího soudu, který v průběhu odvolacího řízení rozhodl o vstupu Č k. a. do řízení na místo žalobkyně podle ustanovení § 107a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Tento postup byl odůvodněn předloženou smlouvou o postoupení pohledávek z 30. června 2001 uzavřenou mezi Č. s., a. s. a K. b., s. p. ú. (správně „ K. b. P., s. p. ú.“), jakož i právním nástupnictvím Č. k. a. podle zákona č. 239/2001 Sb. Odvolací soud neakceptoval výhrady odvolatelů, že by s ohledem na postoupení pohledávky v průběhu řízení nemohli uplatňovat námitky „uplatnitelné v době postoupení, případně započítávat své pohledávky“, neboť tato práva jim zůstala zachována i po postoupení žalované pohledávky (viz § 529 občanského zákoníku).

Odvolací soud se neztotožnil ani s právním názorem odvolatelů, že právní mocí rozsudku vůči druhému žalovanému zanikla pohledávka vůči ostatním žalovaným, popř. že by tito museli platit dvakrát tentýž závazek. Zdůraznil přitom rozdílnost právních důvodů, z nichž jednotliví žalovaní odpovídají za úhradu žalované částky, jakož i jejich akcesoritu, včetně vyhovujícím výrokem rozsudku soudu prvního stupně vymezené podmínky plnění dluhu jednotlivými žalovanými.

Jako nedůvodnou odvolací soud vyhodnotil rovněž námitku promlčení uplatněnou žalovanými v průběhu odvolacího řízení, a to s argumentem, že úvěr byl splatný do 30. září 1993, respektive do 30. listopadu 1993, přičemž řízení bylo zahájeno již 30. prosince 1993 (§ 392, § 397, § 400 a § 402 obchodního zákoníku).

Proti rozsudku odvolacího soudu podali první, třetí, čtvrtý a pátá žalovaní dovolání, odkazujíce co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a co do důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., jejichž prostřednictvím namítají, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [písmeno a)] a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [písmeno b)].

Podle dovolatelů odvolací soud zejména pochybil, když usnesením ze dne 17. října 2002, č.j. 6 Cmo 77/2002-145, rozhodl o procesním nástupnictví „při ztrátě způsobilosti být účastníkem řízení podle ustanovení § 107 o. s. ř.“. Navíc zmíněné usnesení bylo vydáno v době, kdy rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé nabyl vůči druhému žalovanému právní moci. Podle přesvědčení dovolatelů měl odvolací soud v intencích ustanovení § 107 odst. 5 o. s. ř. řízení zastavit, s tím, že nárok původní žalobkyně (Č. s., a.s.) byl zachován vůči druhému žalovanému. „Tuto procesní otázku“ považují dovolatelé za podstatnou zejména proto, že uplatnili námitku promlčení žalobou uplatněného nároku a že Č. k. a., která „žalobu“ uplatnila až 9. října 2001, tak učinila až po uplynutí čtyřleté promlčecí lhůty, pročež je závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti námitky promlčení v rozporu s hmotným právem i s judikaturou.

Dále dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají, že jim „nepřiznal uplatněný nárok k započtení vůči žalované částce“, ačkoli první žalovaná v řízení prokázala, že původní žalobkyně mu nesprávným postupem - včasným nesplněním příkazu k převodu peněžních prostředků - způsobila škodu. Přitom zpochybňují zejména správnost závěru odvolacího soudu, podle něhož byla platba provedena 16. (respektive 18.) března 1993, když současně snáší argumenty, proč tomu tak ve skutečnosti nebylo.

Konečně dovolatelé soudům obou stupňů vytýkají, že nezjišťovaly, zda původní žalobkyni (Č. s., a. s.) svědčila aktivní legitimace v řízení, když „je možné, že předmětná pohledávka byla Č. s., a. s. již za řízení zaplacena ze státního rozpočtu“. Této úvaze - podle dovolatelů - svědčí skutečnost, že v roce 2001 Č. s., a. s. postoupila předmětnou pohledávku na „státní K. a. v P., jako protiplnění již zaplacené pohledávky“.

Proto dovolatelé požadují, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V průběhu dovolacího řízení byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. května 2005, č.j. 59 K 12/2005-36, prohlášen na majetek páté žalované konkurs a řízení ve vztahu mezi žalobkyní a touto žalovanou tak je ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), přerušeno. Jelikož jde o řízení o pohledávce, kterou je třeba přihlásit v konkursu (§ 20 ZKV) a nelze v něm ani na návrh správce, popřípadě ostatních účastníků pokračovat, Nejvyšší soud rozhodl pouze o dovoláních podaných první, třetí a čtvrtým žalovanými.

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné.

Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jehož se dovolatelé výslovně dovolávají. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu) nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.

Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolateli uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává.

Již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto.

Protože od výše uvedeného závěru nemá Nejvyšší soud důvod odchýlit se ani v projednávané věci, jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání právně nevýznamné dovolací námitky akcentující existenci vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož nesprávnost skutkových zjištění a závěrů odvolacího soudu (a soudu prvního stupně).

Přípustnost dovolání tak nejsou způsobilé založit výhrady dovolatelů, jejichž prostřednictvím zpochybnili správnost rozhodnutí odvolacího soudu o vstupu Č. k. a. do řízení na straně žalobkyně, nehledě k tomu, že vzhledem k obsahu spisu (viz smlouva o postoupení pohledávky uzavřená mezi Č. s., a. s. a K. b. P., s. p. ú. ze dne 30. června 2001) a k ustanovení § 1, § 2, § 19 a § 29 zákona č. 239/2001 Sb. (jakož i k závěrům formulovaným v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2002, sp. zn. 29 Odo 491/2002, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2003, pod číslem 23) nemůže být o procesním nástupnictví (a ostatně ani o věcné legitimaci) Č. k. a. pochyb.

Námitky, kterými dovolatelé polemizují s právním názorem odvolacího soudu (a soudu prvního stupně), pokud jde o (ne)důvodnost námitky započtení, založené na nesouhlasu se závěrem soudu obou stupňů, podle něhož původní žalobkyně převedla peněžní prostředky podle příkazu první žalované 18. března 1993 (a neporušila tak smluvní ani zákonnou povinnost ve vztahu k této žalované), rovněž nejsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání relevantní.

Jejím prostřednictvím totiž dovolatelé vznáší výhrady vůči správnosti právního posouzení věci soudy obou stupňů, dovolávajíce se - nepřípustně - jiného než soudy obou stupňů zjištěného skutkového stavu, tj. uplatňujíce ve skutečnosti dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., jehož existence přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. způsobilá založit není.

Protože podle přesvědčení Nejvyššího soudu nejsou právní závěry, na nichž odvolací soud založil své právní posouzení věci, a které byly dovoláním žalovaných zpochybněny, ani v rozporu s hmotným právem (takový rozpor Nejvyšší soud neshledal ani, pokud jde o řešení otázky žalovanými uplatněné námitky promlčení - viz ustanovení § 397 a § 400 obchodního zákoníku, ve spojení s ustanoveními § 107 odst. 4 a § 107a odst. 3 o. s. ř.), není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaných bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 30. srpna 2005

JUDr.Petr Gemmel, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru