Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Odo 10/2003Usnesení NS ze dne 20.05.2003Poučovací povinnost soudu. Dovolání. Poučení o dovolání. Nesprávné poučení o dovolání. Přípustnost dovolání. Nesprávný úřední postup soudu.

KategorieB
EcliECLI:CZ:NS:2003:29.ODO.10.2003.1
Dotčené předpisy

§ 5 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 239 odst. 2 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 239 odst. 2 písm. c) předpisu...

více

přidejte vlastní popisek

NEJVYŠŚÍ SOUD

ČESKÁ REPUBLIKA

29 Odo 10/2003-160

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně JUDr. I. T., advokátky, jako správkyně konkursní podstaty úpadkyně A. a. s., proti žalovanému R. F., důchodci, o vydání věcí, eventuálně zaplacení částky 230.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 25 C 149/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. března 2002, č. j. 21 Co 481/2001-123, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 25. června 2002, č. j. 21 Co 481/2001-125, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 25. dubna 2000, č. j. 25 C 149/97-48, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 15. prosince 2000, č. j. 25 C 149/97-89, zastavil řízení co do povinnosti žalovaného vydat žalobkyni třicet kusů ve výroku označených ledniček (bod I. výroku) a uložil žalovanému zaplatit do dvou měsíců od právní moci rozhodnutí ve prospěch konkursní podstaty úpadkyně A. a. s. částku 230.000,- Kč s dvacetidvouprocentním úrokem z prodlení od 18. června 1997 do zaplacení.

K odvolání žalovaného, jež směřovalo proti vyhovujícímu výroku rozsudku, Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. března 2002, č. j. 21 Co 481/2001-123, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 25. června 2002, č. j. 21 Co 481/2001-125, rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 82.000,- Kč s příslušenstvím zrušil a řízení zastavil (pro částečné zpětvzetí žaloby v tomto rozsahu) a ohledně částky 148.000,- Kč s příslušenstvím jej potvrdil. K potvrzujícímu výroku rozsudku odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně zjistil všechny rozhodné skutečnosti z hlediska uplatněného nároku a jeho rozhodnutí je věcně správné. Ledničky (o jejichž hodnotu v řízení šlo) dodal pozdější úpadkyni žalovaný. Ta je sice prodala společnosti G. s. r. o. (dne 13. března 1995), avšak správkyně konkursní podstaty úpadkyně od této smlouvy platně odstoupila dne 13. února 1996. Došlo-li následně k narovnání (mezi žalovaným a společností s ručením omezeným) nemělo žádné účinky pro neplatnost, i když žalovaný při podpisu dohody o narovnání o odstoupení (od kupní smlouvy z 13. března 1995) nevěděl. Ledničky tudíž patřily do majetku úpadkyně a žalovaný je proto povinen uhradit do konkursní podstaty jejich hodnotu.

Žalovaný podal proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu včas dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), ve znění účinném před 1. lednem 2001. Současně připouští, že sice před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nepožádal soud o vyslovení přípustnosti dovolání, poukazuje však na to, že o možnosti takový návrh podat, nebyl soudem - ve smyslu § 5 o. s. ř. - poučen. K tomu, uvádí, že je pravděpodobné, že absence takového poučení byla důsledkem skutečnosti že sám odvolací soud neměl jasno v tom, které znění občanského soudního řádu se použije v dovolacím řízení, což vyplývá z textu poučení o přípustnosti dovolání v jeho rozsudku. V tom, že by dovolací soud na tomto základě (při absenci odpovídajícího poučení ze strany odvolacího soudu) dovolání nepřipustil, spatřuje dovolatel denegatio justitiae (a potud odkazuje též na nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2002, sp. zn. II. ÚS 618/2001). Dovolatel dále namítá, že je dán dovolací důvod dle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a v dovolání snáší argumenty na podporu závěru o existenci tohoto dovolacího důvodu. Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadené části zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud - jak se výslovně podává z odůvodnění jeho rozsudku - odvolání rovněž projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001.

Dovolání v této věci není přípustné.

Dle § 236 odst. 1 o. s. ř., dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti rozsudku upravují ustanovení § 237, § 238 a § 239 o. s. ř.

Podle § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. dovolání přípustné není, neboť rozsudek odvolacího soudu nebyl v dovoláním napadeném rozsahu rozsudkem měnícím, nýbrž potvrzujícím a nejde ani o situaci předjímanou ustanovením § 238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. (rozsudek ze dne 25.dubna 2000 je prvním rozsudkem obvodního soudu ve věci).

Podmínky stanovené v § 239 odst. 1 o. s. ř. daná věc rovněž nesplňuje, neboť odvolací soud výrokem svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil.

Ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Žádnou z vad v tomto ustanovení vypočtených však dovolatel netvrdí a ani z obsahu spisu se taková vada nepodává.

Zbývá vypořádat se s tvrzením dovolatele, že dovolání je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

K nezbytným předpokladům přípustnosti dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř. patří existence včasného (zde nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku vzneseného) návrhu účastníka (pozdějšího dovolatele) na vyslovení přípustnosti dovolání. Podle standardní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu pouhé tvrzení dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, přípustnost dovolání podle § 239 odst. 2 o. s. ř. bez takového návrhu (jemuž odvolací soud nevyhověl, nebo jejž opomenul) nezakládá.

Dovolatel sám skutečnost, že návrh na vyslovení přípustnosti dovolání včas nevznesl, nezpochybňuje, domnívá se však, že se tak stalo pro nesprávný postup odvolacího soudu, který jej o možnosti takový návrh podat měl poučit.

Podle § 5 o. s. ř. (na který dovolatel odkazuje) soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech.

Výklad ustanovení § 5 o. s. ř. se v judikatuře Nejvyššího soudu i Ústavního soudu ustálil v závěru, že podle tohoto ustanovení je soud povinen poučit účastníky řízení zejména o tom, jaká práva jim přiznávají a jaké povinnosti jim ukládají procesněprávní předpisy, jak je třeba jimi zamýšlené procesní úkony provést, aby vyvolaly sledované procesní účinky, případně jak je třeba odstranit vady již učiněných procesních úkonů, jaké právní následky jsou spojeny s jimi provedenými procesními úkony a jak je třeba splnit procesní povinnosti ze zákona nebo z rozhodnutí soudu. Součástí poučovací povinnosti soudu není návod či pomoc účastníku spočívající v tom, co by měl nebo mohl v daném okamžiku učinit, ale jen taková pomoc, aby mohl zákonem stanoveným způsobem vyjádřit, co v řízení sám hodlá učinit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 1996, sp. zn. 2 Cdon 661/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod číslem 14 a nález Ústavního soudu ze dne 25. června 1997, sp. zn. I. ÚS 63/96, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 8, části I., pod číslem 82).

Ve shodě s tímto pojetím poučovací povinnosti soudu je pak závěr, že odvolací soud nebyl povinen účastníky odvolacího řízení (a tudíž ani pozdějšího dovolatele) poučovat, že pro případ, že jeho rozhodnutí bude rozhodnutím potvrzujícím, mohou ještě před vyhlášením rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, vznést návrh na vyslovení přípustnosti dovolání. Odvolací soud v tomto směru dovolateli žádná procesní práva neodňal, neboť ten měl možnost příslušný procesní úkon (návrh na vyslovení přípustnosti dovolání) učinit jak v odvolání z 5. června 2000, tak kdykoli v dalším průběhu odvolacího řízení (po dobu téměř dvou let).

Dovolateli lze přisvědčit pouze v tom, že poučení o dovolání, obsažené v písemném vyhotovení rozsudku odvolacího soudu, podle kterého „Proti tomuto rozsudku není odvolání ani dovolání přípustné, ledaže by Nejvyšší soud jako soud dovolací dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam“, je zjevně nesprávné. Stejně nesprávné je i poučení obsažené v opravném usnesení odvolacího soudu, podle kterého „Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. V případě, že by Nejvyšší soud jako soud dovolací dospěl k závěru, že rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 19. března 2002, č. j. 21 Co 481/2001-123, má po právní stránce zásadní význam, běží dvouměsíční lhůta k podání dovolání od doručení opravného usnesení“.

Může-li být dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé přípustné pouze podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2001, je odvolací soud povinen v písemném vyhotovení rozhodnutí účastníky poučit o tom, že „proti tomuto rozhodnutí není přípustné dovolání, ledaže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu prostřednictvím v poučení označeného soudu prvního stupně, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.“ (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2002, pod číslem 140). Cit. poučení je v rozporu i s těmito zásadami. Kromě toho, že spojením poučení o odvolání i dovolání vytváří nesprávný dojem, že by (při zásadní významnosti rozhodnutí) bylo možné proti němu podat dokonce i odvolání, postrádá poučení o lhůtě k dovolání i o tom, u kterého soudu má být podáno (srov. § 240 odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2001). Stejně zmatené je i poučení obsažené v opravném usnesení odvolacího soudu. Vedle tohoto, že postrádá údaj o soudu, u kterého lze dovolání podat, z něj totiž není zřejmo, zda druhá věta poučení je poučením o dovolání proti opravovanému rozsudku nebo proti opravnému usnesení.

Odvolací soud navíc - ač odvolání správně projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001 - při formulaci poučení zjevně nerespektoval závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu uveřejněném pod číslem 70/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž Nejvyšší soud odůvodnil závěr, podle kterého projednáním a rozhodnutím dovolání podle dosavadních právních předpisů ve smyslu bodu 17., hlavy první, části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. se rozumí i zkoumání přípustnosti dovolání, jakož i posuzování včasnosti dovolání, včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání, takže dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vydanému před 1. lednem 2001 nebo vydanému v době od 1. ledna 2001 po řízení provedeném podle občanského soudního řádu, ve znění účinném před tímto datem, lze podat ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu.

Poučení obsažené v písemném vyhotovení rozsudku odvolacího soudu a v jeho opravném usnesení je jen velmi nepovedeným pokusem o poučení o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001.

Ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 31. května 1994, sp. zn. III. ÚS 65/93, uveřejněného ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 1, pod číslem 27, bylo poučení o dovolání v rozhodnutí odvolacího soudu nezbytné, (jen) jestliže zákon další opravný prostředek (dovolání) připouštěl bez omezujících podmínek (bylo-li dovolání proti určitému rozhodnutí přípustné bez dalšího). Odtud plyne, že napadené rozhodnutí nemuselo obsahovat poučení o dovolání vůbec.

Nesprávným poučením odvolacího soudu co do lhůty k podání dovolání (obsaženým v opravném usnesení), dovolatel žádnou procesní újmu neutrpěl, jelikož dovolání je i tak včasné.

Nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání může být přípustné, dospěje-li Nejvyšší soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přípustnost dovolání nezakládá (srov. mutatis mutandis též usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 73/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jestliže dovolatel podal dovolání jen proto, že jej odvolací soud nesprávným poučením utvrdil v závěru, že dovolání za podmínek popsaných v poučení může být přípustné, může případnou úhradu nákladů, jež mu v důsledku nesprávného postupu odvolacího soudu vznikly, vymáhat podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Tím, že Nejvyšší soud přes poučení obsažené v napadeném rozsudku dovolání odmítne, aniž zkoumá zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce, dovolateli žádná procesní práva neupírá, neboť dovolání podle zákona (podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001) v takové situaci přípustné nebylo.

Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného; Nejvyšší soud je proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl (§ 243b odst. 4, § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).

Dovolatel z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, u žalobkyně však žádné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly. Tomu ve smyslu ustanovení § 146 odst. 2, věty prvé (per analogiam), § 224 odst. 1 a § 243b odst. 4 o. s. ř. odpovídá výrok o tom, že žádný z účastníků nemá na náhradu těchto nákladů právo.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 20. května 2003

JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru