Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 NSCR 90/2015Usnesení NS ze dne 30.08.2017

HeslaInsolvence
Úpadek
Insolvenční řízení
Ručení
Exekuce
Dokazování
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:29.NSCR.90.2015.1
Dotčené předpisy

čl. 38 odst. 2 předpisu č. 2/1993 Sb.

§ 157 odst. 2 o. s. ř.

§ 132 o. s. ř.

§ 3 IZ.

§ 141 IZ.


přidejte vlastní popisek

MSPH 89 INS XY

29NSČR 90/2015-A-108

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužníka J. Š., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Miroslavem Zámiškou, advokátem, se sídlem v Praze, Na příkopě 957/23, PSČ 110 00, o insolvenčním návrhu věřitelů 1) Ing. Josefa Sedláka, se sídlem v Plzni, Koterovská 633/29, PSČ 326 00, jako insolvenčního správce dlužnice SORstav - plus s. r. o., identifikační číslo osoby 26 34 40 68, zastoupeného Mgr. Martinem Seberou, advokátem, se sídlem v Plzni, Bezručova 153/9, PSČ 301 00, 2) C., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 89 INS XY, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. června 2015, č. j. MSPH 89 INS XY, 4 VSPH XY, takto:

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. června 2015 č. j. MSPH 89 INS XY, 4 VSPH XY, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne 28. ledna 2015, č. j. MSPH 89 INS XY, (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka (J. Š.).

Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 3 a § 136 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dovodil, že:

1) První insolvenční navrhovatel (insolvenční správce dlužnice SORstav - plus s. r. o.) má za dlužníkem splatnou vykonatelnou pohledávku ve výši 1.912.163,- Kč s příslušenstvím (z titulu smlouvy o dílo ze dne 5. června 2006). Argumentaci dlužníka, podle níž je připraven pohledávku uhradit poté, „co bude neúspěšný se svojí stížností u Evropského soudu pro lidská práva“, shledal účelovou a mařící řádný průběh insolvenčního řízení. Další tvrzení dlužníka, podle něhož má za prvním insolvenčním navrhovatelem splatné započitatelné pohledávky, „se v řízení nepotvrdilo“, první insolvenční navrhovatel je „popřel“ a jejich spornost dokládá i nepravomocné rozhodnutí soudu ve sporu o jejich pravost a výši.

2) Druhý insolvenční navrhovatel má za dlužníkem pohledávku ve výši 17.000,- Kč (z titulu neuhrazené odměny za převod obchodního podílu ve společnosti D FUTURE s. r. o.). Tuto pohledávku insolvenční soud nepovažuje za „pravomocně přiznanou a vykonatelnou“, má ji za platnou, existující a nepromlčenou. Tvrzení dlužníka o zániku pohledávky „zaplacením třetí osobou“, není věrohodné, jelikož dlužník nebyl schopen vysvětlit a prokázat, z jakého důvodu byla pohledávka hrazena jinak, než jak bylo sjednáno ve smlouvě o převodu obchodního podílu (tj. na konkrétní bankovní účet). Přitom za dostatečný důkaz nepovažoval ani čestné prohlášení pana P. T. (dále jen „P. T.“) „bez příslušného dokladu o převzetí, výši a účelu platby“. K oznámení GLOBAL PROPERTIES s. r. o. (dále jen „společnost G“) o úhradě pohledávky insolvenční soud nepřihlédl, když druhý insolvenční navrhovatel „toto tvrzení“ popřel a tvrzená úhrada neplyne ani z potvrzení o provedené platbě předloženého společností G.

3) Oba insolvenční navrhovatelé se přihlásili do insolvenčního řízení s pohledávkami v celkové výši 7.137.793,13 Kč.

4) Neschopnost dlužníka plnit své splatné závazky je prokázána jednak tím, že dlužník dlouhodobě neplnil své závazky vůči oběma insolvenčním navrhovatelům, jednak tím, že první insolvenční navrhovatel není dlouhodobě schopen dosáhnout uspokojení své zajištěné pohledávky za dlužníkem výkonem rozhodnutí (exekucí), neboť „tomu dlouhodobě brání“ zahájená exekuce ve prospěch oprávněného ANOBIS s. r. o. (dále jen „společnost A“), a to přesto, že tato „společnost opakovaně tvrdí, že pohledávku za dlužníkem nemá“. Je tedy zjevné, že dlužník a společnost A „zneužívají institutu exekučního a insolvenčního práva“ k tomu, aby zabránili uspokojení pohledávky prvního insolvenčního navrhovatele. Platební neschopnost dlužníka je dána zároveň v důsledku zákonné „fikce“ dle ustanovení § 3 odst. 2 písm. d) insolvenčního zákona, neboť dlužník nesplnil řádně povinnost předložit seznamy uvedené v ustanovení § 104 odst. 1 insolvenčního zákona. Seznamy předložené dlužníkem zcela zjevně nejsou správné a úplné, dlužník rezignoval na konkrétní výčet svého majetku a v seznamu závazků neuvedl ty, které popírá, z jakého důvodu a do jaké výše, přičemž si zjevně jejich existence musel být vědom, neboť pro tyto závazky jsou vedena soudní řízení.

5) Dlužník není schopen bez dalšího použít svůj majetek k úhradě pohledávek svých věřitelů a za situace, kdy se jejich plnění svévolně vyhýbá, musí nést důsledky v podobě jejich nuceného uspokojení cestou exekuce či insolvenčního řízení.

Vrchní soud v Praze k odvolání dlužníka usnesením ze dne 1. června 2015, č. j. MSPH 89 INS XY, 4 VSPH XY, potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o zjištění úpadku dlužníka.

Odvolací soud – cituje ustanovení § 3, § 136 odst. 1 a § 141 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona a vycházeje ze skutkových zjištění insolvenčního soudu – shodně s insolvenčním soudem uzavřel, že v řízení byl osvědčen dlužníkův úpadek ve formě insolvence (platební neschopnosti) a doplnil, že dosavadní výsledky insolvenčního řízení nasvědčují tomu, že dlužník byl v úpadku též ve formě předlužení, když má více věřitelů (čtyři) a souhrn jeho závazků (20,8 miliónů Kč) převyšuje hodnotu jeho majetku (11,3 miliónů Kč).

V tomto směru odvolací soud – nad rámec zjištění učiněných insolvenčním soudem − poukázal na zprávy insolvenčního správce ze dne 20. dubna 2015 (B-5) a ze dne 20. května 2015 (B-24), ze kterých plyne, že do insolvenčního řízení se přihlásili čtyři věřitelé s devíti pohledávkami v celkové výši 20.810.876,44 Kč, z nichž zajištěné pohledávky činí 2.874.627,76 Kč. Dlužník je fyzickou osobou (podnikatelem), jenž fakticky podniká v oboru zprostředkovatelské činnosti, nemá žádné zaměstnance a (insolvenčnímu) správci poskytl veškerou součinnost. Majetek dlužníka tvoří toliko peněžní prostředky na účtu (u GE Money Bank a. s.) ve výši 293.516,22 Kč (stav účtu ke dni 30. března 2015), zastavené nemovitosti v XY v hodnotě 11 miliónů Kč a pohledávka za dlužnicí ve výši 13.132,62 Kč. Z došlých přihlášek, z protokolu o přezkumném jednání ze dne 4. května 2015 (B-10) a z upraveného seznamu přihlášených pohledávek (B-17) plyne výše a splatnost pohledávek jednotlivých věřitelů, když první insolvenční navrhovatel má za dlužníkem pohledávky v celkové výši 7.486.759,26 Kč (dlužník pohledávky popřel, insolvenční správce je zčásti ve výši 6.482.681,39 Kč uznal a v této výši jsou i zjištěny) splatné dílem od roku 2007, dílem vykonatelné a dílem zajištěné nemovitostmi dlužníka, druhý insolvenční navrhovatel má za dlužníkem pohledávku v celkové výši 40.591,04 Kč (dlužník pohledávky popřel, insolvenční správce je uznal a jsou proto zcela zjištěny) splatné dílem od roku 2009, Společnost G má za dlužníkem pohledávku v celkové výši 12.000.000,- Kč (dlužník pohledávku uznal, popřel ji insolvenční správce a první insolvenční navrhovatel, pohledávka zjištěna nebyla) a „JUDr. Hana Záleská, správkyně úpadce Z. N.“ pohledávky v celkové výši 1.283.525,14 Kč (dlužník a insolvenční správce pohledávky popřeli, pohledávky zjištěny nebyly).

Dále odvolací soud shledal neopodstatněnou argumentaci dlužníka směřující proti aktivní legitimaci prvního insolvenčního navrhovatele, když tvrzení dlužníka o zániku pohledávky splněním nebylo ničím prokázáno, a okolnost, že dlužník do insolvenčního řízení dlužnice přihlásil pohledávky ve výši 2.247.816,42 Kč, nezpůsobuje zánik pohledávek prvního insolvenčního navrhovatele, nehledě na to, že dlužníkem tvrzené pohledávky byly účinně popřeny a incidenční žaloba o určení jejich pravosti a výše byla (nepravomocně) zamítnuta.

Ve vztahu k výhradám ohledně aktivní legitimace druhého insolvenčního navrhovatele (zpochybňující rozhodčí nález vydaný „arbitrážním soudem České republiky, o. s.“) odvolací soud zdůraznil, že dlužník ničím neosvědčil úhradu odměny ve výši 17.000,- Kč, když „čestným prohlášením P. T. ze dne 24. listopadu 2014, jenž nebyl účastníkem transakce, při absenci listinného dokladu prokazujícího zaplacení částky 17.000,- Kč smluvně sjednaným způsobem, jenž nebyl změněn, nelze hodnověrně osvědčit zaplacení zmiňované částky“. Totéž platí pro dlužníkem navrhovaný výslech „svědků angažovaných v rámci předmětné obchodní transakce“ (míněni byli P. T., pan P. a paní R., osobní asistentka dlužníka) nebo pro prohlášení společnosti G ze dne 20. ledna 2015, která údajně za dlužníka bez jakéhokoli zjevného (a logického) důvodu, uhradila jeho závazky vůči druhému insolvenčnímu navrhovateli ve výši 47.348 Kč. Potud odvolací soud doplnil, že i kdyby označená společnost za dlužníka závazek uhradila, na majetkových poměrech dlužníka (a jeho úpadku) by se nic nezměnilo, pouze by se změnila osoba jeho věřitele, když závazek dlužníka vůči tomuto novému věřiteli by tím (sám od sebe) nezanikl. Navíc je zjevné, že částka 47.348,- Kč, která dne 7. dubna 2015 „odešla“ z účtu společnosti G na účet věřitele (druhého insolvenčního navrhovatele) nebyla připsána, jelikož předmětný účet byl již v předchozí době (v listopadu 2014) zrušen.

Na skutečnosti, že dlužník je v úpadku, ničeho nemění – pokračoval odvolací soud – ani výhrady dlužníka ohledně hodnoty jeho zastavených nemovitostí (11 miliónů Kč), když prodej těchto nemovitostí byl nařízen již v roce 2011 (v exekuci), exekuce nadále trvá a nemovitosti nejsou dosud dostavěny a zkolaudovány. Na stavu úpadku dlužníka nic nemění ani smlouva o úvěru ze dne 21. září 2014 uzavřená mezi dlužníkem a E.E.A. (dále jen „společnost E“), za níž jednal dlužník jako jednatel, neboť „ve své podstatě“, i kdyby smlouva byla naplněna, nejde o nic jiného, než že by jednoho věřitele dlužníka vystřídal jiný věřitel, když na „zapravení“ stávajících splatných závazků dlužníka by byly použity cizí zdroje, jež by musely být vráceny a úpadek dlužníka by se tak (v budoucnu) jen prohloubil a nikoli řešil. Ostatně, podle smlouvy o úvěru „nemohl dlužník nijak volně disponovat částkou deponovanou na účtu u Fio banky, a. s. ve výši 7.500.000 Kč“.

Odvolací soud konečně akcentoval, že mnohost věřitelů je dána existencí (dvou) insolvenčních navrhovatelů i existencí (čtyř) přihlášených věřitelů a současně připomenul, že četnost přihlášených věřitelů vyvrací správnost a úplnost dlužníkem přiloženého seznamu závazků. V této souvislosti odmítl jako neopodstatněné i tvrzení dlužníka „o údajné organizované skupině složené z insolvenčních navrhovatelů“, když „dlužník těmto věřitelům po dobu několika let neplní své splatné a existující závazky a kdy uspokojení vykonatelné pohledávky prvního insolvenčního navrhovatele nebylo lze dosáhnout ani po čtyřech letech“.

Proti usnesení odvolacího soud podal dlužník dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a to k řešení níže uvedených právních otázek, jež dosud dovolací soud ve své rozhodovací činnosti nezodpověděl, resp. které odvolací soud vyřešil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.

Jednotlivé právní otázky dovolatel formuloval následovně:

1) Zda neschopnost dlužníka prokázat zánik pohledávky smluvně sjednaným způsobem listinným dokladem prokazujícím zaplacení pohledávky může bez dalšího odůvodňovat závěr soudu o existenci pohledávky, resp. závěr soudu, že jiné důkazy navrhované dlužníkem (např. čestným prohlášením či výslechem svědka) k prokázání zániku pohledávky nejsou způsobilé hodnověrně osvědčit zaplacení příslušné částky?

2) Zda lze mezi věřitele dlužníka se splatnými pohledávkami vůči dlužníkovi pro účely zjištění plurality věřitelů, resp. pro závěr o předlužení dlužníka zahrnout rovněž věřitele dlužníka, jehož pohledávka vůči dlužníku se stala splatnou až okamžikem úpadku dlužníka?

3) Zda lze přičítat k tíži dlužníka skutečnost, že z důvodů nezávislých na dlužníku nebyla splatná pohledávka věřitele dlužníka uspokojena exekucí, když z důvodu nezávislých na dlužníkovi nebylo přistoupeno k dražbě nemovitého majetku dlužníka, ačkoli by bylo lze předpokládat, že splatná pohledávka věřitele dlužníka by tímto způsobem byla zcela uspokojena?

4) Zda se věřitel, jenž svou splatnou a vykonatelnou pohledávkou vůči dlužníku vymáhá prostřednictvím probíhajícího exekučního řízení a s ohledem na majetkové poměry dlužníka lze předpokládat, že tato pohledávka věřitele vůči dlužníku bude zcela uspokojena, může prostřednictvím insolvenčního návrhu vůči dlužníkovi úspěšně vymáhat vymožení této své pohledávky?

5) Zda zjištění soudu, že dlužník jeden či více splatných závazků neplní, bez dalšího odůvodňuje závěr soudu o tom, že dlužník není jeho (jejich) splnění schopen?

S poukazem na (v dovolání specifikovanou) judikaturu Nejvyššího soudu dovolatel zdůrazňuje, že:

a) Odvolací soud nezohlednil skutečnost, že pohledávka společnosti G ve výši 12 miliónů Kč z titulu ručitelského závazku dlužníka se stala splatnou až okamžikem vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka.

b) Insolvenční soud byl podáním ze dne 20. ledna 2015 K., soudním exekutorem, Exekutorský úřad v Prachaticích, informován, že oprávněný (společnost A) i povinný (dlužník) vyslovili souhlas se zastavením exekučního řízení. Za této procesní situace je zřejmé – pokračuje dovolatel – že exekuční řízení bude zastaveno a provedení exekuce zahájené na návrh prvního insolvenčního navrhovatele již nebude bránit žádná dřívější exekuce.

c) První insolvenční navrhovatel neprokázal, že svou pohledávku vzhledem k majetkovým poměrům dlužníka nemůže bez obtíží vydobýt výkonem rozhodnutí (exekucí). Samotná okolnost, že nemovitosti ve vlastnictví dlužníka byly oceněny na 11 miliónů Kč, dokazuje likviditu dlužníka.

d) Odvolací soud neprávně vyhodnotil důsledky smlouvy o úvěru ze dne 21. září 2014, podle které společnost E složila na tam označený účet 7.500.100,- Kč a zavázala se, že po dobu platnosti smlouvy o úvěru s těmito prostředky nebude disponovat. Konstrukce smlouvy o úvěru byla nastavena tak, že peněžní prostředky nebudou v dispozici dlužníka a že při splnění tam uvedených podmínek je složitel zašle oprávněným subjektům.

e) Pohledávka druhého insolvenčního navrhovatele zanikla splněním (zaplacením) P. T., přičemž k prokázání této skutečnosti dlužník již v řízení před insolvenčním soudem navrhl doplnit dokazování výslechem jmenovaného, jakož i výslechem dalších osob. Soudy obou stupňů přitom pochybily, když navrhované důkazy bez řádného odůvodnění neprovedly a s odkazem na „absenci listinného dokladu prokazujícího úhradu této pohledávky“ dokazování nedoplnily.

Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

První insolvenční navrhovatel považuje dovolání za neopodstatněné.

Podáním datovaným 20. června 2016 dlužník doplnil dovolání odkazem na skutečnosti obsažené v oznámení učiněném S. G. dne 31. května 2016.

Dovolání dlužníka je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to k zodpovězení otázky, za splnění jakých předpokladů může soud odmítnout provést účastníkem navržené důkazy, když v tomto směru je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s níže uvedenou judikaturou.

K otázce tzv. opomenutých důkazů je judikatura Nejvyššího a Ústavního soudu jednotná v závěrech, podle nichž:

1) Účastníku řízení musí být dána možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a k věci samé, ale také možnost označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také − pokud jim nevyhoví − ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotně právním předpisům, které aplikoval, a k právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl), navržené důkazy neprovedl (§ 157 odst. 2 o. s. ř.). Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží svoje rozhodnutí nejen vadami, spočívajícími v porušení obecných procesních principů, ale současně postupuje i v rozporu se zásadami, vyjádřenými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2). Jinými slovy, rozhodující soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout, a pokud důkazním návrhům účastníků nevyhoví, pak musí vyložit, z jakých důvodů je neprovedl, resp. nepřevzal pro základ svých skutkových zjištění. Srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. března 2017, sp. zn. II. ÚS 1738/16, jakož i předchozí nálezy Ústavního soudu citované v jeho důvodech.

2) Zásada volného hodnocení důkazů neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. února 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01.

3) Jestliže účastník občanského soudního řízení popírá pravdivost obsahu výpovědi učiněné do protokolu v jiném řízení, nemůže soud založit skutkový závěr určující pro právní posouzení věci samé pouze na tomto listinném důkazu, aniž by k objasnění sporných skutečností provedl důkaz výslechem této osoby jako svědka podle ustanovení § 126 o. s. ř. Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. března 2007, sp. zn. 21 Cdo 731/2006, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2007 pod číslem 100, jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2016, sp. zn. 32 Cdo 3757/2016.

V poměrech projednávané věci odvolací soud (mimo jiné) odmítl provést dlužníkem včas navržené důkazy (výslechy svědků P. T., p. P. a p. R.), jimiž mělo být prokázáno tvrzení dlužníka o zaplacení pohledávky druhého insolvenčního navrhovatele, maje za to, že „při absenci listinného dokladu prokazujícího zaplacení částky 17.000,- Kč smluvně sjednaným způsobem“ (rozuměj „na konkrétní bankovní účet“) nelze těmito důkazy (ani čestným prohlášením P. T.) „hodnověrně osvědčit zaplacení zmiňované částky“.

Taková úvaha ovšem ve světle shora citované judikatury nemůže obstát.

Především je zcela nepochybné, že shora označené důkazy dlužník navrhl k prokázání své procesní obrany ohledně zániku pohledávky druhého insolvenčního navrhovatele. Jelikož insolvenční soud (i soud odvolací) měly za splněnou podmínku mnohosti věřitelů [§ 3 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona] právě (a jen) vzhledem k pohledávkám obou insolvenčních navrhovatelů, je zjevné i to, že pro přijetí závěru o úpadku dlužníka je dlužníkem tvrzená skutečnost (zaplacení pohledávky druhého insolvenčního navrhovatele) právně významná, že nejde o důkazy nadbytečné a že těmito důkazy lze (obecně vzato) tvrzení dlužníka prokázat.

Jinými slovy, neuvěřily-li soudy nižších stupňů obsahu čestného prohlášení P. T. (měly-li pochybnosti o pravdivosti skutečností v něm uvedených, resp. o věrohodnosti jeho obsahu či osoby, která toto prohlášení učinila), nemohly bez dalšího odmítnout provést dokazování k téže skutečnosti (zaplacení pohledávky druhého insolvenčního navrhovatele) dlužníkem navrhovanými výslechu svědků.

Přitom ani ujednání, podle něhož měl dlužník svůj (peněžitý) závazek plnit sjednaným způsobem (platbou na konkrétní bankovní účet), neznamená, že by jiný (od sjednaného odlišný) způsob plnění nemohl přivodit zánik závazku.

Nejvyšší soud již v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 16. ledna 2013, sp. zn. 31 Cdo 3065/2009, uveřejněném pod číslem 42/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož sjednají-li si strany, že dlužník bude plnit ve prospěch v dohodě označeného účtu věřitele, lze tuto dohodu považovat za určení místa plnění ve smyslu ustanovení § 335 a § 339 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku. Poukáže-li následně dlužník peněžité plnění na jiný účet věřitele vedený jinou bankou, neplní (jak Nejvyšší uzavřel již v rozsudku ze dne 27. května 2009, sp. zn. 32 Cdo 1604/2008), ve sjednaném místě. Jestliže věřitel bez zbytečného odkladu poté, kdy mohl při řádném chodu věcí zjistit, že dlužník poukázal peněžité plnění na jeho účet (odlišný od účtu, na který měl dlužník dle dohody plnit), tyto peněžité prostředky dlužníkovi nevrátí, lze zásadně uzavřít, že dlužníkovo plnění na jiný účet akceptoval; v takovém případě zanikne dlužníkův závazek (neplyne-li z uzavřené smlouvy něco jiného) dnem připsání poukázané částky na účet věřitele.

Promítnuto do poměrů projednávané věci, unesl-li by dlužník důkazní břemeno o tom, že pohledávku druhého insolvenčního navrhovatele (prostřednictvím P. T.) vskutku (předáním hotovosti) zaplatil, potom by jeho závazek vůči tomuto věřiteli zanikl, i když „způsob“ plnění neodpovídal ujednání stran. V této souvislosti (bez objasnění konkrétních okolností, za nichž mělo k zaplacení dojít, jakož i důvodu, proč „plnil“ P. T. a jak se případně „vypořádal“ s dlužníkem) je přinejmenším předčasný i závěr o tom, že v důsledku splnění závazku dlužníka třetí osobou by došlo jen ke změně v osobách věřitelů dlužníka (potud, že by se věřitelem dlužníka místo druhého insolvenčního navrhovatele stala osoba, která plnění poskytla).

Konečně Nejvyšší soud dodává, že byť samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl, a to jen prostřednictvím „skutkového“ (a od 1. ledna 2013 nepřípustného), je mimo jakoukoli pochybnost, že zmíněné platí jen ve vztahu k důkazům, které soud skutečně provedl.

Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud, aniž se výslovně zabýval dalšími (dovolatelem otevřenými) právními otázkami, toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a odst. 2 věta první o. s. ř.).

Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že pochybení insolvenčního soudu v souvislosti s dlužníkem navrhovaným doplněním dokazování výslechem (označených) svědků, nemohlo být důvodem, pro který by Nejvyšší soud zrušil i jeho rozhodnutí (§ 243a odst. 2 věta druhá o. s. ř.), když navržené důkazy mohou být provedeny v odvolacím řízení (srov. ustanovení § 219a odst. 2 o. s. ř. ve spojení se závěry formulovanými Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 31. března 2015, sp. zn. 21 Cdo 1467/2014, uveřejněném pod číslem 91/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V další fázi řízení odvolací soud nepřehlédne judikatorní závěry, které Nejvyšší soud formuloval při výkladu ustanovení § 3 a § 141 insolvenčního zákona; k tomu srov. např. usnesení ze dne 26. října 2010, sen. zn. 29 NSČR 17/2009, ze dne 12. prosince 2013, sen. zn.29 NSČR 113/2013, ze dne 1. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 38/2010, ze dne 2. prosince 2010, sen. zn. 29 NSČR 10/2009, ze dne 31. srpna 2011, sen. zn. 29 NSČR 39/2009, uveřejněná pod čísly 51/2011, 45/2014, 83/2012, 80/2011 a 43/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení ze dne 25. dubna 2012, sen. zn. 29 NSČR 19/2010.

Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. srpna 2017

JUDr. Petr Gemmel

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru