Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 NSCR 77/2019Usnesení NS ze dne 23.09.2020

HeslaInsolvenční řízení
Zpeněžování
Insolvenční správce (odměna, náklady)
Žaloba pro zmatečnost
Oddlužení
Úpadek
Přihláška pohledávky
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:29.NSCR.77.2019.1
Dotčené předpisy

§ 410 IZ.

§ 192 IZ.

§ 298 odst. 3 IZ.


přidejte vlastní popisek

KSHK 35 INS XY

29 NSČR 77/2019-B-162

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci dlužnice J. Š., narozené XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 35 INS XY, o dovolání dlužnice, zastoupené JUDr. Martinem Pavlišem, advokátem, se sídlem v Hlinsku, Wilsonova 368, PSČ 539/01, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. března 2019, č. j. KSHK 35 INS XY, 1 VSPH XY, takto:

I. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. března 2019, č. j. KSHK 35 INS XY, 1 VSPH XY, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. ledna 2019, č. j. KSHK 35 INS XY, se ve výrocích o zamítnutí námitek dlužnice a o souhlasu s vydáním výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli F. F. zrušují.

II. Ve zbývající části se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne 21. ledna 2019, č. j. KSHK 35 INS XY, rozhodl tak, že:

I. Zamítl námitky dlužnice (J. Š.) ze dne 3. prosince 2019 (č. l. B-101).

II. K námitkám dlužnice vzneseným při jednání 21. ledna 2019 nepřihlédl pro opožděnost.

III. Vyslovil souhlas s tím, aby insolvenční správkyně (LIQUIDATORS v. o. s.) vydala zajištěné věřitelce Sberbank CZ, a. s. (dále jen „banka“) částku 147.644,60 Kč a zajištěnému věřiteli (F. F. - dále jen „věřitel F“) částku 1.929.862,70 Kč, to vše jako výtěžek zpeněžení ve výroku označených nemovitostí (dále jen „zastavené nemovitosti“ nebo „nemovitosti“).

IV. Uložil insolvenční správkyni: a) vydat výtěžek zpeněžení podle upraveného seznamu přihlášek nejpozději do 15 dnů ode dne právní moci tohoto rozhodnutí; b) zapsat do upraveného seznamu přihlášek k pohledávce zajištěného věřitele, jaká částku na ni byla vyplacena, event. jaká její zbývající část se vypořádá v rozvrhu; c) podat soudu písemnou zprávu o provedeném vydání výtěžku do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozhodnutí.

V. Změnil dohledové rozhodnutí o souhlasu s vyplacením zálohy na odměnu insolvenčního správce dané výrokem IV. usnesení ze dne 23. listopadu 2017, č. j. KSHK 35 INS XY, tak, že zní: „Soud schvaluje zálohu na odměnu insolvenční správkyně za zpeněžení zajištěného majetku ve výši 169.242,70 Kč včetně DPH a náklady spojené se zpeněžením předmětu zajištění ve výši 118.250,- Kč.“

Vrchní soud v Praze k odvolání dlužnice usnesením ze dne 8. března 2019, č. j. KSHK 35 INS XY, 1 VSPH XY, potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech I. a III. výroku (první výrok); odvolání dlužnice proti bodům II., IV. a V. výroku odmítl (druhý výrok).

Soudy nižších stupňů vyšly z toho, že:

1) Insolvenční soud: a) usnesením ze dne 22. června 2015, č. j. KSHK 35 INS XY, zjistil úpadek dlužnice, povolil řešení jejího úpadku oddlužením a insolvenční správkyní ustanovil Ing. Evu Procházkovou; b) usnesením ze dne 7. října 2015, č. j. KSHK 35 INS XY, potvrdil rozhodnutí schůze věřitelů o odvolání (původní) insolvenční správkyně a ustanovení nové insolvenční správkyně; c) usnesením ze dne 8. října 2015, č. j. KSHK 35 INS XY, schválil oddlužení dlužnice plněním splátkového kalendáře.

2) Do insolvenčního řízení se přihlásili (mimo jiné) věřitelé se zajištěnými pohledávkami, a to banka (jako první v pořadí) se zajištěnou pohledávkou ve výši 147.644,60 Kč a věřitel F (jako druhý v pořadí) se zajištěnou pohledávkou ve výši 3.797.011,- Kč; u obou pohledávek věřitelé uplatnili zajištění nemovitostmi.

3) Na přezkumném jednání dne 7. září 2015 insolvenční správkyně „zajištěnou“ část pohledávky věřitele F uznala; dlužnice pohledávku věřitele F (včetně „zajištěné“ části) popřela.

4) Banka vydala dne 16. května 2017 pokyn ke zpeněžení předmětu zajištění (nemovitostí); věřitel F s pokynem souhlasil.

5) Podáním doručeným insolvenčnímu soudu dne 26. listopadu 2018 insolvenční správkyně požádala insolvenční soud o souhlas s vydáním výtěžku zpeněžení nemovitostí zajištěným věřitelům ̶ bance ve výši 147.644,60 Kč a věřiteli F ve výši 1.929.862,70 Kč.

Na tomto základě odvolací soud – odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu konkretizovanou v důvodech usnesení – uzavřel, že insolvenční zákon poskytuje dlužníku právo popírat pohledávky věřitelů s různými účinky; zatímco popření pohledávky dlužníkem v konkursu nemá vliv na jejich zjištění nikdy [§ 192 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona)], v oddlužení je dlužníku umožněno účinně popírat pohledávky nezajištěné; vykonatelné pohledávky může popírat jen ve velmi omezeném rozsahu (§ 410 odst. 5 a 6 insolvenčního zákona). „Dlužník, který sám pohledávku popřel, ale insolvenční správce jeho relevantní argumenty neakceptoval a pohledávku uznal, je oprávněn uplatnit proti správci právo na náhradu škody v incidenčním sporu podle § 159 odst. 1 písm. e) insolvenčního zákona“.

Za stavu, kdy insolvenční správkyně uznala co do pravosti a výše pohledávku věřitele F (jde o pohledávku ze smlouvy o půjčce ze dne 1. srpna 2012, zástavní smlouvy ze dne 1. srpna 2012 a uznání dluhu ze dne 1. září 2012) jako zajištěnou (a pohledávku věřitele F popřela jen dlužnice), zpeněžení zástavy proběhlo v souladu s pokynem obou věřitelů a náklady spojené se zpeněžením byly řádně doloženy a vyčísleny, a správně byla vypočtena i odměna insolvenční správkyně, odvolací soud rozhodnutí insolvenčního soudu ve výrocích I. a III. potvrdil.

Ve zbývajícím rozsahu odvolací soud, vycházeje z ustanovení § 201 a § 218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a z ustanovení § 10 písm. b), § 11 odst. 1 a § 91 insolvenčního zákona, odvolání dlužnice odmítl jako nepřípustné, když výroky II. IV. a V. usnesení insolvenčního soudu mají povahu rozhodnutí vydaných v rámci dohlédací činnosti insolvenčního soudu.

Proti usnesení odvolacího soudu podala dlužnice dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. a to k řešení právní otázky, zda „popření zajištěné pohledávky dlužníkem má účinky popření pohledávky v oddlužení“, která – podle jejího názoru – nebyla dosud Nejvyšším soudem zodpovězena.

Dovolatelka akcentuje, že (zajištěný) věřitel F není oprávněn čerpat výtěžek zpeněžení, neboť jeho pohledávka neexistuje a nebyla dosud řádně zjištěna, respektive uznání pohledávky na přezkumném jednání insolvenční správkyní nebylo správné. Současně snáší argumenty ve prospěch závěru, podle něhož není legitimní důvod pro to, aby popření pohledávky dlužníkem v oddlužení mělo účinky toliko u nezajištěné pohledávky a nikoli u pohledávky zajištěné. Potud poukazuje na znění ustanovení § 410 odst. 5 insolvenčního zákona účinné od 1. června 2019 a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolací řízení přerušil a předložil věc Ústavnímu soudu k posouzení otázky, zda ustanovení § 410 odst. 5 insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. května 2019 je souladné s právem „na soudní ochranu jedince“.

Současně dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud odložil právní moc dovoláním napadeného usnesení; Nejvyšší soud usnesením ze dne 7. srpna 2019, č. j. 29 NSČR 77/2019-B-140, návrh dlužnice zamítl, když právní moc (ani vykonatelnost) usnesení vydaného v insolvenčním řízení odložit nelze (§ 90 insolvenčního zákona).

Podáním ze dne 15. října 2019 dovolatelka poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 2. července 2019, sp. zn. Pl. ÚS 2/19; současně „vzala zpět“ požadavek, aby Nejvyšší soud řízení přerušil a věc předložil Ústavnímu soudu.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Nejvyšší soud se v prvé řadě zabýval přípustností dovolání.

Dovolání proti druhému výroku usnesení, jímž odvolací soud odmítl odvolání dlužnice, Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.

Učinil tak proto, že dovolání v této části nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v ustanovení § 238a o. s. ř. a vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. není přípustné ani podle ustanovení § 237 o. s. ř. (dovolání směřuje proti usnesení, proti němuž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 o. s. ř.). K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2013, sen. zn. 29 NSČR 35/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2014, pod číslem 62.

Dovolání proti prvnímu výroku usnesení odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to k řešení právní otázky dovolatelkou otevřené, týkající se výkladu ustanovení § 410 insolvenčního zákona (ve znění účinném do 31. května 2019), když v tomto směru je právní posouzení věci odvolacím soudem v rozporu s později (po podání dovolání) přijatou judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu.

Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají; Nejvyšší soud se proto – v hranicích právní otázky vymezené dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelkou, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 192 insolvenčního zákona pravost, výši a pořadí všech přihlášených pohledávek mohou popírat insolvenční správce, dlužník a přihlášení věřitelé; popření pohledávky lze vzít zpět (odstavec 1). Není-li dále stanoveno jinak, nemá popření pohledávky dlužníkem vliv na její zjištění; jeho účinkem však vždy je, že pro pohledávku, kterou dlužník popřel co do její pravosti nebo výše, není v rozsahu popření upravený seznam přihlášených pohledávek exekučním titulem (odstavec 3).

Podle ustanovení § 298 odst. 3 insolvenčního zákona proti návrhu insolvenčního správce na vydání výtěžku zpeněžení podle odstavce 2 mohou ostatní věřitelé a dlužník podat námitky do 7 dnů ode dne zveřejnění návrhu v insolvenčním rejstříku; k později podaným námitkám se nepřihlíží. K projednání včas podaných námitek nařídí insolvenční soud do 30 dnů jednání, při kterém rozhodne o tom, zda návrhu insolvenčního správce vyhoví.

Podle ustanovení § 410 insolvenčního zákona, není-li dále stanoveno jinak, platí o přezkoumání přihlášených pohledávek za trvání účinnosti oddlužení obdobně § 190 až 202. Insolvenční správce se na své nebezpečí a na své náklady (§ 39 odst. 2) může dát zastoupit při přezkumném jednání jinou osobou; to neplatí, jestliže insolvenční soud požaduje, aby se insolvenční správce přezkumného jednání zúčastnil osobně (odstavec 1). Popření pohledávky nezajištěného věřitele dlužníkem má za trvání účinků schválení oddlužení tytéž účinky jako popření pohledávky insolvenčním správcem, ustanovení § 51 odst. 2 tím však není dotčeno; pro toto popření platí obdobně ustanovení o zjištění pohledávky týkající se insolvenčního správce. Jestliže dlužník popřel pohledávku při přezkumném jednání, které se konalo před schválením oddlužení, nastávají účinky tohoto popření dnem, kdy nastaly účinky oddlužení; tento den je rozhodný i pro počátek běhu lhůt k podání žaloby o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky. Věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena dlužníkem, podávají žalobu vždy vůči dlužníku (odstavec 2).

Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení insolvenčního zákona již v době zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužnice a do vydání usnesení o zjištění úpadku dlužnice a způsobu jeho řešení oddlužením nedoznala změn. Pro úplnost lze dodat, že ustanovení § 410 odst. 2 věty první insolvenčního zákona (ve znění účinném do 30. června 2017) má stejnou podobu jako ustanovení § 410 odst. 5 věty první insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. května 2019.

K potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu o souhlasu s vydáním výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli F.

Ústavní soud nálezem pléna ze dne 2. července 2019, sp. zn. Pl. ÚS 2/19, uveřejněným pod číslem 223/2019 Sb., shledal ustanovení § 410 odst. 2 věty první insolvenčního zákona, ve znění účinném do 30. června 2017, v části vyjádřené slovem „nezajištěného“, rozporným s článkem 36 odst. 1 a článkem 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, ve spojení s článkem 1 odst. 1 Ústavy České republiky.

Ústavní soud zkoumal souladnost úpravy obsažené v ustanovení § 410 odst. 2 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 30. června 2017, v době, kdy se předmětné ustanovení ve sporné podobě již v insolvenčním zákoně nenacházelo. Nejprve bylo [s účinností od 1. července 2017, po novele provedené zákonem č. 64/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony] ve struktuře předmětného ustanovení posunuto (vložením nových odstavců 2 až 4 se z něj stal odstavec 5). Posléze [s účinností od 1. června 2019, po novele provedené zákonem č. 31/2019 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony] doznalo změny potud, že v § 410 odst. 5 větě první bylo zrušeno slovo „nezajištěného“.

Zjevně i s přihlédnutím k tomu, že ve spojení s přechodným ustanovením obsaženým v článku II části první zákona č. 31/2019 Sb. přichází ve dříve zahájených insolvenčních řízeních stále v úvahu aplikace § 410 odst. 2 insolvenčního zákona (ve znění účinném do 30. června 2017), respektive aplikace § 410 odst. 5 insolvenčního zákona (ve znění účinném do 31. května 2019) [srov. bod 33. nálezu pléna], se Ústavní soud i tak vyslovil k ústavnosti předmětné úpravy ve znění účinném do 30. června 2017, dodávaje dále (srov. bod 57. nálezu pléna), že závěr o nesouladnosti s ústavním pořádkem se uplatní i pro ustanovení § 410 odst. 5 insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. května 2019.

Vzhledem k důvodům, pro které Ústavní soud pokládal za nezbytné vyslovit se k (ne)ústavnosti ustanovení insolvenčního zákona, které v době vydání nálezu pléna již neobsahovalo pasáž tuto neústavnost způsobující, je zjevné, že předmětný nález pléna má účinky obdobné těm, jež mají derogační nálezy Ústavního soudu.

Judikatura Nejvyššího soudu k účinkům nálezu Ústavního soudu, který derogoval ustanovení zákona platné v době rozhodování odvolacího soudu, na dovolací řízení, je již ustálena a představuje ji rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. března 2013, sp. zn. 31 Cdo 152/2010, uveřejněný pod číslem 47/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2012, sen. zn. 29 ICdo 7/2012, uveřejněné pod číslem 113/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Tuto judikaturu lze obecně shrnout tak, že také Nejvyšší soud je povinen v dovolacím řízení přihlédnout k tomu, že ustanovení zákona, které při řešení věci použil odvolací soud, shledal Ústavní soud později neústavním. V judikatuře Ústavního soudu srov. dále např. nález pléna Ústavního soudu ze dne 8. července 2010, sp. zn. Pl. ÚS 15/09, uveřejněný pod číslem 244/2010 Sb.

Na tomto základě lze uzavřít, že v mezích věcného dovolacího přezkumu nelze nadále podmiňovat účinné uplatnění popěrného práva dlužníkem, jehož úpadek se řeší oddlužením, tím, že musí jít (v intencích § 410 odst. 2 insolvenčního zákona ve znění účinném do 30. června 2019) o pohledávku věřitele „nezajištěného“. Jen tak se lze vyhnout (i v dovolacím řízení) použití formálně platné právní normy způsobem, který by v konečném důsledku vedl k individuálnímu právnímu aktu neústavnosti.

K tomu srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2020, sen. zn. 29 ICdo 111/2018, a ze dne 2. září 2020, sen. zn. 29 ICdo 19/2019.

V návaznosti na nález pléna Ústavního soudu z 2. července 2019 tak právní posouzení věci soudy nižších stupňů ohledně závěru, podle něhož popření zajištěné pohledávky věřitele F dlužnicí v oddlužení nemá účinky, již neobstojí, což se týká i dřívější judikatury Nejvyššího soudu, na kterou odkázal odvolací soud v důvodech napadeného usnesení.

Důsledkem shora uvedeného je stav, kdy soudy nižších stupňů rozhodly o vydání výtěžku zpeněžení (zajištěnému) věřiteli F, aniž by se jakkoli vypořádaly s důsledky účinného popření zajištěné pohledávky věřitele F dlužnicí (co do pravosti, výše i pořadí); usnesení odvolacího soudu i insolvenčního soudu tak jsou v dotčených výrocích přinejmenším předčasná.

K potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu o zamítnutí námitek dlužnice ze dne 3. prosince 2018 (B-101).

Výrok usnesení, jímž insolvenční soud zamítl námitky dlužnice proti návrhu insolvenční správkyně na vydání výtěžku zpeněžení (zajištěnému) věřiteli F, má povahu výroku o předběžné otázce (o důvodnosti, popřípadě o včasnosti takových námitek) ve vztahu k následujícímu výroku téhož usnesení o souhlasu s vydáním výtěžku zpeněžení tomuto věřiteli. Jinak řečeno, závěr o včasnosti (opožděnosti) nebo (ne)důvodnosti námitek proti návrhu insolvenční správkyně na vydání výtěžku zpeněžení se projeví (až) ve výroku usnesení o souhlasu s vydáním výtěžku zpeněžení.

K tomu obdobně srov. v poměrech zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2011, sp. zn. 29 Cdo 3038/2009; v insolvenčních poměrech viz důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2019, sen. zn. 29 NSČR 29/2017.

Jestliže odvolací soud nesprávně potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o zamítnutí námitek dlužnice (místo toho, aby je v této části jako nadbytečné zrušil), ani v tomto směru jeho právní posouzení věci neobstojí.

Nejvyšší soud proto usnesení soudů obou stupňů ve výrocích o zamítnutí námitek dlužnice a o souhlasu s vydáním výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli F zrušil (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).

Vzhledem k důvodům, pro které Nejvyšší soud zrušil usnesení soudů nižších stupňů, neobsahuje toto rozhodnutí výrok o „vrácení“ věci insolvenčnímu soudu; o případném vydání výtěžku zpeněžení věřiteli F insolvenční soud rozhodne až na základě posouzení důsledků popření zajištěné pohledávky věřitele F dlužnicí.

Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem.

V Brně dne 23. 9. 2020

JUDr. Petr Gemmel

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru