Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 NSCR 76/2015Usnesení NS ze dne 31.07.2017

HeslaÚpadek
Insolvenční návrh
Insolvenční řízení
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:29.NSCR.76.2015.1
Dotčené předpisy

§ 243c odst. 1 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

KSOS 22 INS XY

29 NSČR 76/2015-A-70

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmela v insolvenční věci dlužníka D., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného JUDr. Petrem Svatošem, advokátem, se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Sadová 1585/7, PSČ 702 00, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 22 INS XY, o insolvenčním návrhu věřitele M. K., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Marcelou Staňkovou, advokátkou, se sídlem v Havířově, Dlouhá třída 470/17, PSČ 736 01, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. března 2015, č. j. KSOS 22 INS XY, 3 VSOL XY, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Usnesením ze dne 11. dubna 2014, č. j. KSOS 22 INS XY, Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) zamítl návrh, jímž se insolvenční navrhovatel (M. K.) domáhal zjištění úpadku dlužníka (D.) [bod I. výroku], uložil insolvenčnímu navrhovateli zaplatit soudní poplatek (bod II. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku).

Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že:

1/ Dne 1. června 2009 uzavřeli insolvenční navrhovatel a dlužník dvě úvěrové smlouvy, podle kterých insolvenční navrhovatel poskytl dlužníku finanční prostředky ve výši 2 600 000 Kč a 2 400 000 Kč. Obě smlouvy měly jinak shodný obsah, dlužník se v nich zavázal poskytnuté úvěry splatit do 15. června 2009, byla sjednána sazba úroku z úvěru ve výši 2 % p. a., pro případ prodlení s plněním jakéhokoli peněžitého závazku si strany ujednaly úrok z prodlení ve výši 38 % p. a. a také smluvní pokutu ve výši 0,3 % denně z dlužné částky za dobu do 15. dne prodlení, za dobu od 16. do 30. dne prodlení ve výši 0,6 % denně z dlužné částky a za dobu od 31. dne prodlení až do zaplacení byla ujednána smluvní pokuta ve výši 1 % denně z dlužné částky. Dále si smluvní strany v čl. 4 sjednaly možnost předčasného splacení úvěru s tím, že dle čl. 4.3 měla být veškerá plnění přijímaná věřitelem od dlužníka započítávána v tomto pořadí: smluvní pokuta, úrok z prodlení, úrok z úvěru a jistina. Pohledávky z úvěru si strany zajistily ručením R. M. (dále také jen „R. M.“) a současně dlužník dle čl. 5.1 vystavil a předal insolvenčnímu navrhovateli směnku vlastní na směnečnou sumu odpovídající jistině úvěru na řad insolvenčního navrhovatele se splatností ke dni splatnosti úvěru.

2/ Krajský soud v Ostravě směnečným platebním rozkazem ze dne 12. května 2011, č. j. 27 Cm XY, uložil dlužníku a R. M., aby do 3 dnů ode dne doručení zaplatili společně a nerozdílně insolvenčnímu navrhovateli částku 2 600 000 Kč s 6% úrokem od 16. června 2009 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 8 666 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 212 446 Kč. Směnečný platební rozkaz byl ponechán v platnosti rozsudkem stejného soudu ze dne 18. srpna 2011, č. j. 27 Cm XY, jenž byl následně potvrzen Vrchním soudem v Olomouci rozsudkem ze dne 10. dubna 2012, č. j. 7 Cmo XY.

3/ Krajský soud v Ostravě směnečným platebním rozkazem ze dne 12. května 2011, č. j. 27 Cm XY, uložil dlužníku a R. M., aby do 3 dnů ode dne doručení zaplatili společně a nerozdílně insolvenčnímu navrhovateli 2 400 000 Kč s 6% úrokem od 16. června 2009 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 8 000 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 199 592 Kč. Směnečný platební rozkaz byl ponechán v platnosti rozsudkem stejného soudu ze dne 18. srpna 2011, č. j. 27 Cm XY, jenž byl následně potvrzen Vrchním soudem v Olomouci rozsudkem ze dne 21. června 2012, č. j. 4 Cmo XY.

4/ V insolvenčním návrhu ze dne 4. února 2013 insolvenční navrhovatel uváděl, že má za dlužníkem 4 pohledávky vyplývající z výše uvedených smluv o úvěru a směnek. Právní důvody vzniku prvních dvou pohledávek odpovídají přiznaným nárokům a příslušenství dle shora označených směnečných platebních rozkazů. Pohledávky č. 3 a 4 ve výši 36 864 777 Kč a 33 105 548 Kč uplatnil z titulu smluvních pokut a smluvního úroku z prodlení dle jednotlivých smluv o úvěru.

5/ Dne 24. března 2014 vložil P. S. na účet Komerční banky a. s. v hotovosti částky ve výši 3 345 943 Kč a 3 622 784 Kč, přičemž platby označil jako platby za „R. M. – KS OVA XY a KS 27 Cm XY“. Insolvenční navrhovatel následně potvrdil, že platby obdržel a že je v souladu s úvěrovými smlouvami započítal na smluvní pokuty a úroky z prodlení (pohledávky č. 3 a 4).

Na tomto základě insolvenční soud nejprve dovodil, že pohledávky č. 1 a 2 zanikly zaplacením, když neshledal důvodnou insolvenčním navrhovatelem tvrzenou námitku započtení těchto plateb na pohledávky č. 3 a 4, neboť je-li mezi účastníky sporná platnost úvěrových smluv, „není možno provádět dle těchto smluv jednostranný zápočet“. K tomu doplnil, že čl. 4 obou smluv upravující započtení se týká předčasného splacení úvěru, o které v daném případě nešlo.

Pohledávky ze smluvních úroků z prodlení a smluvních pokut pak insolvenční soud neměl za osvědčené. Dlužník je rozporoval, a to z důvodu „neautentičnosti“ úvěrových smluv, jelikož v nich došlo k dodatečným úpravám bez vědomí dlužníka, a dále namítal i jejich případnou neplatnost z důvodu nepřiměřeně vysokých smluvních sankcí. K tomu insolvenční soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněné pod číslem 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 14/2011“), které je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu, s tím, že smyslem insolvenčního řízení není nahrazovat řízení nalézací a není v něm možné provádět rozsáhlé dokazování, což by dle insolvenčního soudu zde bylo nutné. K tomu navíc poznamenal, že o pohledávkách navrhovatele je v současné době vedeno nalézací řízení u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 125 C XY. Proto uzavřel, že není povolán, aby vedl dokazování, zda pohledávka insolvenčního navrhovatele po právu vůbec neexistuje a jaká je její výše. Aktivní legitimaci tak neměl za osvědčenou a proto se ani nezabýval tím, zda má dlužník další věřitele.

K odvolání insolvenčního navrhovatele Vrchní soud v Olomouci rozhodnutí insolvenčního soudu v záhlaví označeným usnesením zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Odvolací soud neshledal důvodnou námitku dlužníka o „neautentičnosti“ úvěrových smluv, podle níž došlo k dodatečným úpravám smluv bez vědomí dlužníka, a to pro její abstraktnost a nekonkrétnost. Taková obrana podle odvolacího soudu nemůže vést k závěrům o neplatnosti či dokonce neexistenci závazků.

Dále odvolací soud přisvědčil insolvenčnímu soudu v závěru, že došlo k zániku pohledávek č. 1 a 2, neboť platby vložené na účet insolvenčního navrhovatele P. S. byly plněním na směnečné pohledávky včetně jejich příslušenství (za R. M.), tedy na pohledávky č. 1 a 2, a nebylo možné je započíst na pohledávky č. 3 a 4.

Odvolací soud se rovněž zabýval námitkami dlužníka vůči pohledávkám č. 3 a 4, které byly založeny na tvrzení o neplatnosti ujednání o úrocích z prodlení a smluvních pokutách pro rozpor s dobrými mravy. Poukazuje na to, že úvěry byly poskytnuty pro podnikatelské potřeby, odvolací soud zdůraznil možnost variabilního sjednání úroku z prodlení a smluvní pokuty dle zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), s tím, že pro oba instituty platí požadavek přiměřenosti a souladu se zásadami poctivého obchodního styku a s dobrými mravy. K případné neplatnosti ujednání o výši úroku z prodlení s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2008, sp. zn. 32 Cdo XY, uvedl, že v takovém případě nastupuje nárok na zákonný úrok z prodlení. V případě nepřiměřené smluvní pokuty pak může dojít soudem k její moderaci podle § 301 obch. zák. s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti.

Odvolací soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu [bod XIII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále také jen „R 52/1998“), R 14/2011 a usnesení ze dne 21. února 2012, sen. zn. 29 NSČR 72/2011] zdůraznil, že závěr o tom, že věřitel má za dlužníkem splatnou pohledávku, lze učinit i bez toho, aniž by byla přesně známa výše dlužníkova závazku, neboť ta není v tomto okamžiku významná. Postačí tedy, aby osvědčil svou tvrzenou pohledávku za dlužníkem alespoň v určité výši, resp. její část. Odvolací soud uzavřel, že v dané věci na podkladě předložených listin insolvenční navrhovatel bez nutnosti (dalšího) dokazování osvědčil své pohledávky č. 3 a 4, i když u smluvní pokuty jen v moderované výši a u úroku z prodlení v rozsahu zákonného úroku. Měl tedy za nesprávný závěr insolvenčního soudu, podle něhož bylo k osvědčení existence pohledávky insolvenčního navrhovatele nutno vést dokazování, takže není osvědčena jeho aktivní legitimace.

K poukazu dlužníka na usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. listopadu 2014, č. j. KSOS 22 INS XY, 3 VSOL XY, podle dlužníkova mínění řešící případ skutkově identický (ve věci dlužníka R. M.), odvolací soud podotkl, že z tohoto pohledu (při posuzování pohledávek z titulu práva na zaplacení smluvní pokuty a úroků z prodlení) se v odkazovaném případě odvolací soud danou problematikou nezabýval.

Odvolací soud proto zrušil usnesení insolvenčního soudu o zamítnutí insolvenčního návrhu v celém rozsahu podle § 219a odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť nebyly splněny předpoklady pro zamítnutí insolvenčního návrhu, s tím, že insolvenční soud se bude v dalším řízení zabývat otázkou, zda je dlužník v úpadku, tedy bude se zabývat osvědčováním pohledávek dalších věřitelů.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost dovozuje (posuzováno podle jeho obsahu) z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu změnil tak, že usnesení insolvenčního soudu bude potvrzeno, případně aby (při nesplnění podmínek pro změnu) napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Dovolatel má za to, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku, zda insolvenční navrhovatel dostatečně osvědčil dlužníkův úpadek. Napadené rozhodnutí považuje za značně překvapivé a zcela nerespektující zásadu předvídatelnosti soudního rozhodnutí, když měl ze svého pohledu legitimní právní důvod očekávat, že jeho právní případ bude posouzen obdobně jako jiné typově shodné a již rozhodnuté právní případy, jelikož má důvod spoléhat na to, že ustanovení hmotného a procesního práva budou soudy vyložena shodně s dosavadní rozhodovací praxí. Má za to, že napadaným rozhodnutím byla značně narušena právní jistota.

Dále opakuje, že pohledávky č. 3 a 4 neuznává a činí je spornými pro „neautentičnost“ předložených úvěrových smluv, když namítá, že v nich došlo k dodatečným úpravám bez vědomí dlužníka a ujednání o úrocích z prodlení a smluvních pokutách považuje za neplatná. Svou argumentaci soustřeďuje ve prospěch závěru o neplatnosti ujednání o smluvní pokutě ve výši 0,6 % a 1 % denně pro rozpor s dobrými mravy, přičemž odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2004, sp. zn. 32 Odo 62/2004, ze dne 30. května 2007, sp. zn. 33 Odo 438/2005, a ze dne 25. října 2007, sp. zn. 26 Odo 371/2006.

Dovolatel je přesvědčen, že odvolací soud pochybil, když na rozdíl od insolvenčního soudu neposoudil též pohledávky č. 3 a 4 za sporné a nepotvrdil zamítavé rozhodnutí insolvenčního návrhu. Podle jeho názoru by totiž posouzení autentičnosti úvěrových smluv mělo být předmětem řízení nalézacího, ve kterém by mělo být provedeno znalecké zkoumání z oboru písmoznalectví či technického zkoumání písma a listin, případně posouzení platnosti ujednání o sankcích, když v řízení insolvenčním mají být posuzovány pouze insolvenční návrhy, jejichž obsahem jsou nesporné a listinami osvědčené pohledávky, o jejichž existenci není žádných pochyb. Svůj závěr opřel o judikaturu Nejvyššího soudu, a to o R 14/2011, usnesení ze dne 12. července 2012, sen. zn. 29 NSČR 15/2010, uveřejněné pod číslem 10/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále také jen „R 10/2013“), usnesení ze dne 30. května 2013, sen. zn. 29 NSČR 22/2010, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročníku 2014, pod číslem 86, usnesení ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 NSČR 2/2011, a usnesení ze dne 31. března 2014, sen. zn. 29 NSČR 14/2014.

Závěrem nadto poukazuje na nesoulad v rozhodování Vrchního soudu v Olomouci, když v této věci rozhodl odlišně od usnesení ze dne 25. listopadu 2014, č. j. KSOS 22 INS XY, 3 VSOL XY, ve kterém bylo potvrzeno zamítnutí insolvenčního návrhu, který spočíval na stejných skutkových tvrzeních a byl podpořen stejnými důkazy jako v této věci. Takový postup odvolacího soudu považuje za rozporný se zásadou legitimního očekávání.

S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2014, sen. zn. 29 NSČR 45/2014, uveřejněné pod číslem 80/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.

Učinil tak proto, že odvolací soud (oproti mínění dovolatele) rozhodl plně v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, který již v R 14/2011, na něž v podrobnostech odkazuje, dovodil, že:

1/ I tam, kde insolvenční soud provádí dokazování (provádí důkazy potřebné k osvědčení dlužníkova úpadku), lhostejno, zda z vlastní iniciativy nebo na základě důkazních návrhů vznesených účastníky insolvenčního řízení, ústí výsledek dokazování v závěr, zda skutečnosti, na jejichž základě insolvenční soud rozhoduje o insolvenčním návrhu věřitele, byly alespoň (jen) osvědčeny [srov. § 131 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona)]. Osvědčení pohledávky insolvenčního navrhovatele je u insolvenčního návrhu věřitele též jedním z předpokladů, jejichž nesplnění v řízení před soudem prvního stupně vede k zamítnutí insolvenčního návrhu (§ 143 odst. 2 věta první insolvenčního zákona).

2/ Insolvenční řízení není a nemůže být nástrojem nahrazujícím (ve sporu o pohledávku mezi věřitelem a dlužníkem) cestu nalézání práva před orgány k tomu povolanými. Proto i pro ně platí závěr, jenž Nejvyšší soud zformuloval (v R 52/1998, pod bodem VIII.) již při charakteristice konkursního řízení a který lze převzít v tom znění, že ani s přihlédnutím k procesnímu rámci vytýčenému výše označenými ustanoveními insolvenčního zákona a ani s vědomím faktu, že při projednání insolvenčního návrhu věřitele se při zjišťování dlužníkova úpadku uplatňuje zásada vyšetřovací, není povinností insolvenčního soudu provádět v insolvenčním řízení dokazování o tom, zda pohledávka věřitele (insolvenčního navrhovatele) v právu skutečně existuje.

3/ V situaci, kdy insolvenční zákon (oproti zákonu o konkursu a vyrovnání, jenž takovou úpravu neobsahoval) zbavuje dlužníka, jehož věřitel s insolvenčním návrhem uspěl, pro odvolací řízení námitky vážící se k doložení splatné pohledávky insolvenčním navrhovatelem (srov. § 141 odst. 2 insolvenčního zákona), jsou na požadavek osvědčení pohledávky insolvenčním navrhovatelem kladeny vyšší nároky, než tomu bylo při předchozí zákonné úpravě.

4/ Je věcí insolvenčního navrhovatele (jemu k tíži jde) zvážit před podáním insolvenčního návrhu, zda i bez důkazních prostředků, jejichž prováděním by insolvenční soud s přihlédnutím k míře sporných skutečností v insolvenčním řízení nahrazoval nalézací řízení o pohledávce před orgánem k tomu povolaným, bude schopen doložit po skutkové stránce svou pohledávku vůči dlužníku v insolvenčním řízení.

5/ Důvodem k zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele v řízení před soudem prvního stupně je i to, že v insolvenčním řízení vyjde najevo, že sporné skutečnosti týkající se pohledávky, kterou je insolvenční navrhovatel povinen doložit, nebude možné osvědčit pouze listinami a že provedením věcně (okruhem sporných skutečností) opodstatněných důkazů (výslechem účastníků, výslechem svědků, znaleckými posudky, ohledáním apod.) by insolvenční soud nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce.

6/ Rozhodnutí, jímž soud zamítá insolvenční návrh věřitele proto, že by dokazováním sporných skutečností o jeho pohledávce nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce, současně nemůže rezignovat na popis konkrétních sporných skutečností, jejichž dokazování by nahrazovalo sporné řízení ani na co nejkonkrétnější označení důkazů, jejichž prostřednictvím by se tak (ve sporném řízení) podle soudu rozhodujícího v insolvenčním řízení muselo stát.

Z těchto závěrů (od nichž nemá důvod se odchylovat ani v projednávané věci a s nimiž je napadené rozhodnutí v souladu) Nejvyšší soud ustáleně vychází a přihlásil se k nim např. v R 10/2013, v usnesení sen. zn. 29 NSČR 22/2010, usnesení sen. zn. 29 NSČR 2/2011, usnesení sen. zn. 29 NSČR 14/2014, usnesení ze dne 30. října 2014, sen. zn. 29 NSČR 65/2012, usnesení ze dne 30. dubna 2015, sen. zn. 29 NSČR 24/2013, v usnesení ze dne 16. března 2015, sen. zn. 29 NSČR 18/2015, či (nověji) v usnesení ze dne 4. ledna 2016, sen. zn. 29 NSČR 67/2015.

Na R 14/2011 navazuje odvolacím soudem správně aplikovaný závěr usnesení sen. zn. 29 NSČR 72/2011, ve kterém Nejvyšší soud konstatoval, že samotná skutečnost, že probíhá řízení o zaplacení pohledávky, není bez dalšího důvodem pro zamítnutí insolvenčního návrhu, a zdůraznil, že zpravidla postačí, aby insolvenční navrhovatel osvědčil tvrzenou pohledávku za dlužníkem alespoň v určité výši. Pro účely posouzení věcné legitimace není vždy nezbytné znát (osvědčit) přesnou výši pohledávky insolvenčního navrhovatele za dlužníkem. Postačí, je-li doložena alespoň její část (např. jistina).

Z tohoto důvodu jsou bezcenné dovolatelovy argumenty (včetně odkazů na judikaturu) o nepřiměřenosti smluvní pokuty (jejích částí vypočtených v sazbách 0,6 % a 1 % denně z dlužné částky), když nelze přehlédnout, že dovolatel zjevně opomíjí části pohledávek z titulu úroků z prodlení a částí smluvních pokut vycházejících ze sazby 0,3 % denně z dlužné částky, a stejně tak i úvahy o nepřiměřené výši smluveného úroku z prodlení, neboť pro účely osvědčení aktivní legitimace insolvenčního navrhovatele postačí doložení pohledávky byť i jen v nepatrné výši (třebas jen části nárokovaných úroků z prodlení). Insolvenčním navrhovatelem předložené listiny, a z nich vycházející skutkový závěr, podle něhož se dlužník dostal do prodlení se splacením obou poskytnutých úvěrů, jak správně dovodil odvolací soud, postačují pro osvědčení aktivní legitimace věřitele k podání insolvenčního návrhu.

Vzhledem k výše uvedenému tedy obstojí závěr odvolacího soudu, podle kterého rozhodnutí insolvenčního soudu bylo nesprávné a byl zde tedy dán důvod pro jeho zrušení, založený na právním názoru, že z předložených listin (úvěrových smluv a dokladů o platbách) lze bez rozsáhlého dokazování osvědčit navrhovatelovy pohledávky č. 3 a 4, byť i jen v nepatrné části. Stejně tak obstojí i závěry ohledně dlužníkových námitek k úvěrovým smlouvám, neboť ty jsou pouze v obecné rovině bez bližší konkretizace, k jakým změnám v obou smlouvách mělo dojít a jak by mohly ovlivnit závěr o nároku insolvenčního navrhovatele na zaplacení smluvní pokuty a úroků z prodlení.

K námitce dovolatele, podle níž odvolací soud pochybil především v posouzení otázky, zda insolvenční navrhovatel dostatečně osvědčil dlužníkův úpadek, Nejvyšší soud podotýká, že tuto otázku odvolací soud vůbec neřešil a jeho rozhodnutí na ní nespočívá. Odvolací soud se totiž zabýval pouze otázkou aktivní legitimace insolvenčního navrhovatele.

Žádná z dovolatelem předestřených otázek proto nečiní dovolání přípustným, což platí i pro poukazy dovolatele na odlišnost rozhodování odvolacího soudu v různých řízeních. Je tomu tak již proto, že Nejvyšší soud není oprávněn přezkoumávat jiné, než dovolatelem napadené rozhodnutí. Nadto platí, že přípustnost dovolání nezakládá odchylnost napadeného rozhodnutí od rozhodovací praxe soudů nižších stupňů (byť i téhož odvolacího soudu), ale pouze odchylnost od judikatury Nejvyššího soudu. Rozhodnutí, jež vychází z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, nemůže být „překvapivé“.

Absence výroku o nákladech dovolacího řízení vyplývá z toho, že napadené rozhodnutí není rozhodnutím, jímž se řízení končí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku a insolvenčnímu navrhovateli se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. července 2017

Mgr. Milan Polášek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru