Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 NSCR 7/2019Usnesení NS ze dne 29.07.2020

HeslaInsolvenční řízení
Insolvenční správce (odměna, náklady)
Zpeněžování
Exekuce
Zástavní právo
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:29.NSCR.7.2019.1
Dotčené předpisy

§ 298 IZ.

§ 46 odst. 7 předpisu č. 120/2001 Sb.


přidejte vlastní popisek

KSHK 33 INS XY

29 NSČR 7/2019-B-46

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v insolvenční věci dlužnice K. L., narozené XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 33 INS XY, o vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli, o dovolání Mgr. Jaroslava Fejty, insolvenčního správce dlužnice, se sídlem v Brně, Marešova 305/14, PSČ 602 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. září 2018, č. j. KSHK 33 INS XY, 2 VSPH XY, takto:

Dovolání se zamítá.

Odůvodnění:

Usnesením ze dne 12. července 2018, č. j. KSHK 33 INS XY, Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „insolvenční soud“) udělil insolvenčnímu správci dlužníka (Mgr. Jaroslavu Fejtovi - dále jen „J. F.“) souhlas s vydáním výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli (Hypoteční bance, a. s.) ve výši 2 051 249,42 Kč (bod I. výroku), uložil J. F. povinnosti související s vydáním výtěžku zpeněžení (bod II. výroku) a povolil J. F. zálohu na odměnu insolvenčního správce ve výši 6 050 Kč včetně daně z přidané hodnoty (bod III. výroku).

Vrchní soud v Praze k odvolání J. F. v záhlaví označeným usnesením odmítl odvolání proti bodu III. výroku usnesení insolvenčního soudu (první výrok) a potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodě I. výroku (druhý výrok).

Soudy obou stupňů vyšly z toho, že zpeněžení předmětu zajištění (nemovitostí) v souladu s usnesením insolvenčního soudu ze dne 13. října 2016 o předběžném opatření [§ 82 odst. 2 písm. b/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona)] provedl v exekučním řízení soudní exekutor, který dosažený výtěžek ve výši 2 057 299,42 Kč vydal do majetkové podstaty dlužnice.

Odvolací soud - cituje § 38 odst. 1, 3, 4 a 7, § 167 odst. 1, § 298, § 398 odst. 3, § 409 odst. 3 insolvenčního zákona a § 1 odst. 2, § 3 písm. c/, § 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů (dále jen „vyhláška“) - se ztotožnil se závěrem insolvenčního soudu, podle něhož lze částku 6 050 Kč včetně daně z přidané hodnoty považovat za přiměřenou odměnu J. F, o kterou se snížil výtěžek zpeněžení určený k vydání zajištěnému věřiteli na výslednou částku 2 051 249,42 Kč. Na rozdíl od insolvenčního soudu, který určil odměnu dle § 5 vyhlášky na základě úsudku, že zpeněžení provedl soudní exekutor (nikoli J. F.), odvolací soud postupoval při určení odměny podle § 1 odst. 2 vyhlášky. Přitom dospěl k závěru, že odměna ve výši 132 291,98 Kč neodpovídá skutečné činnosti J. F. a je namístě ji snížit podle § 38 odst. 3 věty druhé insolvenčního zákona.

Výslovně proti druhému výroku usnesení odvolacího soudu podal J. F. dovolání, jehož přípustnost vymezuje na základě § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Konkrétně jde o otázku určení odměny insolvenčního správce v situaci, kdy zpeněžení předmětu zajištění provedl soudní exekutor.

Odvolacímu soudu vytýká dovolatel nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil v tom duchu, že vysloví souhlas s vydáním výtěžku zpeněžení ve výši 1 897 226,12 Kč a povolí výplatu zálohy na jeho odměnu ve výši 160 073,30 Kč, případně je zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Dovolatel tvrdí, že v rámci zpeněžování majetkové podstaty došlo k distribuci finančních prostředků zaslaných soudním exekutorem, které je zpeněžením podle § 283 insolvenčního zákona. Odměnu insolvenčního správce je tedy třeba určit podle § 1 odst. 2 vyhlášky, což odvolací soud učinil, avšak nesprávně aplikoval § 38 odst. 3 insolvenčního zákona. Dovolatel má za to, že moderace odměny je až krajním řešením. Zdůrazňuje, že mu byla snížena odměna o více než 96 % zákonného nároku, aniž by porušil jakoukoliv povinnost. Podle dovolatele je otázkou, zda důvodem pro tak drastické snížení odměny může být samotná skutečnost, že v řízení došlo k typově méně pracnému způsobu zpeněžení majetkové podstaty oproti jiným způsobům.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Poměřováno obsahem dovolání a dovolacím návrhem nenapadá dovolatel tu část napadeného usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodě I. výroku ohledně částky 1 897 226,12 Kč. Předmětem dovolacího řízení je tudíž „pouze“ částka 154 023,30 Kč (rozdíl mezi částkami 2 051 249,42 Kč a 1 897 226,12 Kč).

Dovolání v dané věci je přípustné podle § 237 o. s. ř., když pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř., a v posouzení otázky určení odměny insolvenčního správce je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (přijatou po vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu).

Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právní otázky vymezené dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Skutkový stav věci, z nějž vyšly soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

Otázku nastolenou dovolatelem řešil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 29. července 2019, sen. zn. 29 NSČR 180/2017, uveřejněném pod číslem 39/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 39/2020“), které je dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu. V tomto usnesení, na které v podrobnostech odkazuje, Nejvyšší soud zformuloval a odůvodnil závěr, podle něhož byl-li majetek tvořící předmět zajištění (zástava) v souladu se zákonem zpeněžen v exekučním řízení a byl-li dosažený výtěžek takového zpeněžení postupem podle § 46 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekučního řádu), předán do majetkové podstaty dlužníka, kde má být vydán zajištěnému (zástavnímu) věřiteli, jehož zástavní právo v exekučním řízení zaniklo podle § 337h odst. 1 o. s. ř., nenáleží insolvenčnímu správci dlužníka odměna za zpeněžení předmětu zajištění, kterou by si postupem podle § 298 odst. 2 insolvenčního zákona mohl odečíst od výtěžku zpeněžení předmětu zajištění před jeho vydáním zajištěnému věřiteli.

Tamtéž Nejvyšší soud uvedl, že je-li do majetkové podstaty vydáván exekuční výtěžek zpeněžení předmětu zajištění, je vyloučeno uvažovat o odečtení jakéhokoli dalšího nákladu spojeného se zpeněžením, jež se událo v exekuci. Z téže příčiny je vyloučeno uvažovat o odměně insolvenčního správce jakkoli navázané (jak předjímá ustanovení § 298 insolvenčního zákona) na zpeněžení předmětu zajištění, k němuž nedošlo v rámci insolvenčního řízení. Není zcela vyloučeno uvažovat o případném zvýšení konečné odměny insolvenčního správce (§ 38 odst. 3 insolvenčního zákona) v souvislosti s mimořádnými aktivitami, které byl případně nucen vyvinout při správě exekučního výtěžku zpeněžení předmětu zajištění v době od jeho předání (vydání) do majetkové podstaty dlužníka do rozhodnutí o jeho vydání zajištěnému věřiteli (a pro tento případ provést odečet předpokládaného navýšení odměny v režimu § 298 odst. 2 insolvenčního zákona tak, aby ke zvýšení odměny za činnosti vyvinuté ve prospěch zajištěného věřitele nedošlo jen na úkor nezajištěných věřitelů).

Nejvyšší soud považuje otázku předestřenou mu dovolatelem za vyřešenou a potřebu korigovat závěry vyslovené v R 39/2020 neshledává ani na základě argumentace obsažené v dovolání.

V poměrech dané věci, kdy první výrok usnesení odvolacího soudu o odmítnutí odvolání proti rozhodnutí o záloze na odměnu nebyl (ani nemohl být dle § 238 odst. 1 písm. e/ o. s. ř.) dovoláním napaden, lze uzavřít, že kromě insolvenčním soudem přiznané zálohy na odměnu v částce 6 050 Kč včetně daně z přidané hodnoty nenáleží dovolateli (coby insolvenčnímu správci) „další“ odměna za zpeněžení předmětu zajištění.

Z výše uvedeného vyplývá, že dovolatelem zpochybněné právní posouzení věci odvolacím soudem je (co do závěru o vydání výtěžku zpeněžení ve výši 2 051 249,42 Kč) ve výsledku správné (jakkoli důvody, které odvolací soud k přijetí uvedeného závěru vedly, Nejvyšší soud neshledal přiléhavými).

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§ 243d písm. a/ o. s. ř.).

Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 7. 2020

Mgr. Milan Polášek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru