Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 NSCR 7/2016Usnesení NS ze dne 30.11.2017

HeslaSpojení věcí ke společnému řízení
Insolvenční řízení
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:29.NSCR.7.2016.1
Dotčené předpisy

§ 7 IZ.

§ 83a IZ.

§ 394a IZ.

§ 112 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

KSOS 34 INS XY

29 NSČR 7/2016-B-28

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužnice V. G., narozené XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 34 INS XY, o způsobu řešení úpadku dlužnice, o dovolání dlužnice, zastoupené Mgr. Radovanem Hrubým, advokátem, se sídlem v Praze 1, Petrská 1136/12, PSČ 110 00, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. listopadu 2014, č. j. KSOS 34 INS XY, 1 VSOL XY, takto:

I. Dovolání dlužnice proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. listopadu 2014, č. j. KSOS 34 INS XY, 1 VSOL XY, se odmítá v rozsahu, v němž směřuje proti té části výroku usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku, že konkurs bude projednáván jako nepatrný a ve výroku o tom, kdy nastávají účinky prohlášení konkursu.

II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání dlužnice zamítá.

Odůvodnění:

[1] Usnesením ze dne 15. července 2014, č. j. KSOS 34 INS , Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“):

1/ Neschválil oddlužení dlužnice V. G. (bod I. výroku).

2/ Prohlásil konkurs na majetek dlužnice, s tím, že konkurs bude projednáván jako nepatrný (bod II. výroku).

3/ Určil, že účinky prohlášení konkursu nastávají okamžikem zveřejnění usnesení v insolvenčním rejstříku (bod III. výroku).

[2] Insolvenční soud dospěl k závěru - vycházeje z ustanovení § 395 odst. 1 písm. b/, a § 405 odst. 1 a 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) - že nejsou podmínky pro schválení oddlužení, jelikož vzhledem k výši přihlášených nezajištěných pohledávek (698.460 Kč) a ke dvěma vyživovacím povinnostem dlužnice nestačí příjem dlužnice (10.700 Kč měsíčně) k uhrazení minimální výše závazků v rozsahu 30 %.

[3] K odvolání dlužnice Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 25. listopadu 2014, č. j. KSOS 34 INS XY, 1 VSOL XY, potvrdil usnesení insolvenčního soudu.

[4] Odvolací soud dospěl po přezkoumání napadeného usnesení k závěru, že odvolání není důvodné.

[5] K odvolacím námitkám odvolací soud uvedl, že podle článku II přechodných ustanovení zákona č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, je pro přezkoumávanou věc rozhodný insolvenční zákon ve znění účinném od 1. ledna 2014. S poukazem na ustanovení § 83a insolvenčního zákona pak uzavřel, že s účinností od 1. ledna 2014 již není možné spojit věci různých dlužníků ke společnému řízení; to připouští ustanovení § 394a insolvenčního zákona pouze pro společný návrh manželů na povolení oddlužení podaný po 1. lednu 2014. Odvolací soud nesouhlasil s názorem dlužnice, že u insolvenčních řízení zahájených před 1. lednem 2014 lze na základě onoho přechodného ustanovení přikročit ke spojení věcí [podle ustanovení § 112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“)] i po 1. lednu 2014.

[6] Následně shledal odvolací soud správným závěr insolvenčního soudu, že nebyly splněny předpoklady pro schválení oddlužení, jelikož nejsou splněny předpoklady ve smyslu § 395 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona. K tomu poukázal na závěry formulované v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sen. zn. 29 NSČR 6/2008, uveřejněném pod číslem 61/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek [které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu], a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2013, sen. zn. 29 NSČR 12/2013, uveřejněném pod číslem 77/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

[7] Proti usnesení odvolacího soudu podala dlužnice dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 o. s. ř. namítajíc, že je dán dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požadujíc, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

[8] V dovolání argumentuje dlužnice ve prospěch názoru, že soudy pochybily, jestliže před 1. lednem 2014 nespojily insolvenční řízení dlužnice a jejího manžela ke společnému řízení, jakož i ve prospěch závěru, že u insolvenčních řízení zahájených před 1. lednem 2014 lze přikročit ke spojení věcí (podle ustanovení § 112 odst. 1 o. s. ř.) i po 1. lednu 2014.

[9] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Srov. k tomu dále (ve vazbě na skutečnost, že insolvenční řízení bylo zahájeno před 1. lednem 2014) i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2014, sen. zn. 29 NSČR 45/2014, uveřejněné pod číslem 80/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

[10] Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání v dané věci. Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř., takže zbývá určit, zda je přípustné podle § 237 o. s. ř.

[11] V rozsahu, v němž dovolání směřovalo proti té části výroku usnesení odvolacího soudu, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku, že konkurs bude projednáván jako nepatrný a ve výroku o tom, kdy nastávají účinky prohlášení konkursu, je Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř., když v tomto rozsahu dovolání neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat. K tomu budiž dodáno, že potvrzujícím výrokem ve vztahu k těmto výrokům (tedy jejich věcným přezkumem) přiznal odvolací soud dovolatelce více procesních práv, než jí podle zákona náleželo, neboť přípustnost odvolání proti výroku o tom, že konkurs bude projednáván jako nepatrný, vylučuje ustanovení § 314 odst. 4 insolvenčního zákona a údaj o tom, kdy nastávají účinky prohlášení konkursu (§ 245 odst. 1 insolvenčního zákona), má pouze doprovodný informační charakter, když vychází z dikce § 89 odst. 1 insolvenčního zákona, určujícího, že není-li dále stanoveno jinak, rozhodnutí insolvenčního soudu vydaná v insolvenčním řízení jsou účinná okamžikem jejich zveřejnění v insolvenčním rejstříku; takový výrok má povahu usnesení, jímž se upravuje vedení řízení, proti němuž též není odvolání přípustné (srov. § 202 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.).

[12] V rozsahu, v němž dovolání směřovalo proti té části výroku usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o neschválení oddlužení a o prohlášení konkursu na majetek dlužnice, je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř, když v posouzení dovoláním předestřené právní otázky (možnosti spojení věcí manželů ke společnému řízení) jde o věc dovolacím soudem neřešenou.

[13] Nejvyšší soud se - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelkou, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

[14] Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

[15] Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona, občanského soudního řádu a zákona č. 294/2013 Sb.

§ 7 (insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. prosince 2013)

Použití občanského soudního řádu

(1) Pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

(2) Pro určení věcné a místní příslušnosti soudu, který rozhoduje v insolvenčním řízení a v incidenčních sporech, platí ustanovení občanského soudního řádu.

§ 7 (insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. ledna 2014)

Použití občanského soudního řádu a zákona o zvláštních řízeních soudních

Nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

§ 83a (insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. ledna 2014)

Spojení věcí

Není-li dále stanoveno jinak, není v insolvenčním řízení přípustné spojení věcí různých dlužníků ke společnému řízení.

§ 394a (insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. ledna 2014)

Společný návrh manželů na povolení oddlužení

(1) Manželé, z nichž každý samostatně je osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, mohou tento návrh podat společně. Pro posouzení, zda jde o osoby oprávněné podat společný návrh manželů na povolení oddlužení, je rozhodné, zda jde o manžele ke dni, kdy takový návrh dojde insolvenčnímu soudu.

(2) Společný návrh manželů na povolení oddlužení musí obsahovat výslovné prohlášení obou manželů, že souhlasí s tím, aby všechen jejich majetek byl pro účely schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty považován za majetek ve společném jmění manželů; podpisy obou manželů u tohoto prohlášení musí být úředně ověřeny.

(3) Manželé, kteří podali společný návrh na povolení oddlužení, mají po dobu trvání insolvenčního řízení o tomto návrhu a po dobu trvání účinků oddlužení postavení nerozlučných společníků a považují se za jednoho dlužníka.

část první, článek II (zákona č. 294/2013 Sb.)

Přechodné ustanovení

Zákon č. 182/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona platí i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány.

Spojení věcí

§ 112 (o. s. ř.)

(1) V zájmu hospodárnosti řízení může soud spojit ke společnému řízení věci, které byly u něho zahájeny a skutkově spolu souvisí nebo se týkají týchž účastníků.

(2) Jsou-li v návrhu na zahájení řízení uvedeny věci, které se ke spojení nehodí, nebo odpadnou-li důvody, pro které byly věci soudem spojeny, může soud některou věc vyloučit k samostatnému řízení.

[16] Ustanovení § 83a insolvenčního zákona ve výše citované podobě, pro věc rozhodné, bylo vtěleno do insolvenčního zákona novelou insolvenčního zákona provedenou zákonem č. 294/2013 Sb.; týž zákon změnil (s účinností od 1. ledna 2014) dikci § 7 insolvenčního zákona a zavedl úpravu obsaženou v § 394a insolvenčního zákona. Ustanovení § 112 o. s. ř. v citované podobě nedoznalo změn od zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužnice (od 18. července 2013) do vydání napadeného usnesení.

[17] Z důvodové zprávy k vládnímu návrhu zákona č. 294/2013 Sb. [vládní návrh tohoto zákona projednávala Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 6. volebním období (2010 - 2013) jako tisk č. 929/0], konkrétně ze zvláštní části důvodové zprávy k bodu 50 (§ 83a), se podává toto:

„V době přijetí insolvenčního zákona nepanovaly v teoretické rovině pochybnosti o tom, že insolvenční řízení různých dlužníků nelze spojovat ke společnému řízení (že přiměřená aplikace pravidla obsaženého v § 112 odst. 1 o. s. ř. je vyloučena). Praxe nicméně postupně dospěla k závěru, že v zásadě lze připustit spojení oddlužení manželů ke společnému řízení (srov. i obecnou část důvodové zprávy, bod 1. 3 v. Oddlužení). To ostatně potvrdil ve své judikatuře i Nejvyšší soud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2012, sen. zn. 29 NSČR 54/2011, které se vyjadřuje ke způsobu, jímž má být spojení takových insolvenčních věcí provedeno v elektronických insolvenčních spisech). Takto ustavená výjimka (potvrzená i tímto návrhem zákona zaváděným společným návrhem manželů na povolení oddlužení) nicméně jinak neruší obecnou platnost pravidla, podle kterého (jiné) insolvenční věci různých dlužníků ke společnému řízení nelze spojit. V zájmu právní jistoty se toto pravidlo pojmenovává výslovně navrženým zněním § 83a insolvenčního zákona.“

[18] S přihlédnutím k dikci výše citovaného přechodného ustanovení nemá Nejvyšší soud žádné pochybnosti o tom, že v době od 1. ledna 2014 nebylo přípustné (s výjimkou podávající se z dikce § 394a insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. ledna 2014 pro společný návrh manželů na povolení oddlužení) spojení věcí různých dlužníků ke společnému řízení i v těch insolvenčních řízeních, jež byla zahájena před 1. lednem 2014. Přiměřenou aplikaci ustanovení § 112 o. s. ř. (o spojení věcí) vylučovalo od uvedeného data ustanovení § 7 insolvenčního zákona, jelikož insolvenční zákon (již) stanovil jinak v § 83a insolvenčního zákona.

[19] K dovolatelčině argumentaci budiž dále dodáno, že i tam, kde praxe insolvenčních soudů připouštěla (jak patrno i z citované pasáže důvodové zprávy) v době do 31. prosince 2013 možnost spojení samostatných insolvenčních věcí manželů ke společnému řízení [k čemuž bylo možné přistoupit (za použití § 7 odst. 1 insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. prosince 2013) jen přiměřenou aplikací § 112 o. s. ř.], nemohly z pouhého (procesního) postupu podle § 112 o. s. ř. vyplynout hmotněprávní změny v postavení účastníků insolvenčního řízení (což je zjevně důsledek, který dovolatelka očekává od spojení své věci s věcí manželovou). To se podává již z účelu používané procesní úpravy (§ 112 o. s. ř.), který tkví (dle § 112 odst. 1 o. s. ř.) v akcentu na zásadu „hospodárnosti řízení“.

[20] V dotčených souvislostech Nejvyšší soud při výkladu § 112 o. s. ř. ve své judikatuře již dříve uzavřel, že to, že nedošlo ke spojení věcí, v zásadě nijak neovlivňuje správnost věcného posouzení sporu, a že ustanovení § 112 o. s. ř. konstruuje spojení věcí pouze jako možný krok soudu závisící na posouzení jeho vhodnosti s ohledem na hospodárnost řízení, a nikoliv jako povinnost soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. listopadu 2010, sp. zn. 28 Cdo 2667/2010). V usnesení ze dne 25. května 2010, sp. zn. 25 Cdo 2558/2008; 25 Cdo 2560/2008; 25 Cdo 2563/2008, pak Nejvyšší soud ozřejmil, že postup soudu podle § 112 o. s. ř. je postupem odůvodněným vhodností či hospodárností řízení, který z povahy věci nemůže představovat vadu řízení, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé.

[21] Shodnou argumentaci (jako tu, jež se podává výše z odstavců [17] až [20]) zformuloval Nejvyšší soud též v usnesení ze dne 30. listopadu 2017, sen. zn. 29 NSČR 1/2016.

[22] Dovolatelce se tudíž prostřednictvím uplatněné argumentace nepodařilo zpochybnit správnost napadeného usnesení.

[23] Jelikož ze spisu se nepodávají ani vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zamítl dovolání dlužnice proti usnesení odvolacího soudu v rozsahu, v němž směřovalo proti té části výroku usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o neschválení oddlužení a o prohlášení konkursu na majetek dlužnice (§ 243d písm. a/ o. s. ř.).

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužnici, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 30. listopadu 2017

JUDr. Zdeněk Krčmář

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru