Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 NSCR 66/2017Usnesení NS ze dne 31.05.2017

HeslaInsolvence
Insolvenční návrh
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:29.NSCR.66.2017.1
Dotčené předpisy

§ 128 odst. 1 předpisu č. 182/2006 Sb.

§ 103 odst. 2 předpisu č. 182/2006 Sb.

§ 3 předpisu č. 182/2006 Sb.


přidejte vlastní popisek

KSBR 52 INS 9985/2016

29 NSČR 66/2017-A-71

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců Mgr. Tomáše Brauna a JUDr. Zdeňka Krčmáře v insolvenční věci dlužníka MG Racing s. r. o., se sídlem v Brně, Pšeník 376/11, PSČ 639 00, identifikační číslo osoby 26300583, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 52 INS 9985/2016, o insolvenčním návrhu věřitele PRIMGEO, spol. s r. o., se sídlem v Brně, Potocká 58/7, PSČ 623 00, identifikační číslo osoby 44012578, zastoupeného Mgr. Milošem Ráboněm, advokátem, se sídlem v Brně, Pekařská 403/12, PSČ 602 00, za účasti Krajského státního zastupitelství v Brně, se sídlem v Brně, Mozartova 18/3, PSČ 601 52, o dovolání insolvenčního navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. prosince 2016, č. j. KSBR 52 INS 9985/2016, 4 VSOL 1450/2016-A-60, takto:

Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. prosince 2016, č. j. KSBR 52 INS 9985/2016, 4 VSOL 1450/2016-A-60, se mění takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. listopadu 2016, č. j. KSBR 52 INS 9985/2016-A-43, se mění tak, že insolvenční návrh se neodmítá.

Odůvodnění:

Ve výroku označeným usnesením odmítl Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) insolvenční návrh, jímž se insolvenční navrhovatel (PRIMGEO, spol. s r. o.) domáhal zjištění úpadku dlužníka MG Racing s. r. o. (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).

Insolvenční soud dospěl k závěru, že insolvenční návrh neobsahuje podstatné náležitosti stanovené v § 103 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), jelikož v něm nejsou vylíčeny rozhodující skutečnosti osvědčující dlužníkův úpadek.

Přitom poukázal na to, že insolvenční navrhovatel sice uvedl okolnosti, z nichž lze dovodit existenci jeho splatné pohledávky vůči dlužníku, nicméně pohledávky dalších věřitelů dlužníka již dostatečně nespecifikoval.

K odvolání insolvenčního navrhovatele Vrchní soud v Olomouci rovněž ve výroku označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

Na rozdíl od insolvenčního soudu dovodil, že neurčitá a rozporná skutková tvrzení insolvenčního navrhovatele nedokládají ani jeho splatnou pohledávku vůči dlužníku, což samo o sobě postačuje k odmítnutí insolvenčního návrhu pro vady dle § 128 odst. 1 insolvenčního zákona.

Odvolací soud pak přitakal insolvenčnímu soudu, že insolvenční návrh neobsahuje konkrétní údaje o pohledávkách dalších označených věřitelů dlužníka. Takovými údaji nejsou pouhá tvrzení o výši dlužných částek a o tom, že u věřitele M. Š. jde o bezdůvodné obohacení z kupní smlouvy, u věřitelky V. B. o odstoupení od kupní smlouvy, a u věřitele M. K. (ač u jeho pohledávky je uvedeno datum splatnosti 25. března 2016) o přiměřené zadostiučinění za zásah do ochrany osobnosti. S ohledem na toliko obecně vymezený důvod těchto pohledávek není totiž zřejmé, na základě jakého smluvního nebo jiného ujednání či porušení smluvní nebo zákonné povinnosti pohledávky vznikly, a není ani zřejmé, zda pohledávky jsou předmětem soudního sporu nebo exekučního řízení.

Odvolací soud uzavřel, že pro uvedené vady insolvenčního návrhu není možno v řízení pokračovat a hodnotit, zda je dlužník v úpadku ve smyslu § 3 insolvenčního zákona.

Proti prvnímu výroku usnesení odvolacího soudu podal insolvenční navrhovatel dovolání, jehož přípustnost vymezuje dle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), tím, že napadené rozhodnutí odporuje závěrům obsaženým v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2011, uveřejněném pod číslem 44/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 44/2012“); usnesení je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu.

Dovolatel uvádí, že údaje obsažené v insolvenčním návrhu postačují k vylíčení rozhodujících skutečností v míře, která činí insolvenční návrh projednatelným, a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Dovolání je přípustné dle § 237 o. s. ř., když napadené usnesení závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

V R 44/2012 (na něž poukazovaly i oba soudy nižších stupňů) Nejvyšší soud vysvětlil, že co do požadavku, že v insolvenčním návrhu musí být tvrzeny okolnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek (§ 103 odst. 2 insolvenčního zákona), musí údaje obsažené ve věřitelském insolvenčním návrhu vytvářet v konkrétní skutkové rovině takový obraz věci, z nějž by bylo lze logicky dovodit (kdyby byla tvrzení uvedená ve věřitelském insolvenčním návrhu shledána pravdivými) skutkový a právní závěr o tom, že dlužník je v úpadku.

K tomu Nejvyšší soud v usnesení ze dne 31. října 2012, sen. zn. 29 NSČR 64/2012, doplnil, že obsahuje-li insolvenční návrh konkrétní tvrzení, podle kterých mají insolvenční navrhovatel i další věřitel vůči dlužníku pohledávku, která je po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, jde v intencích § 103 odst. 2 insolvenčního zákona o tvrzení způsobilé vést k závěru, že jsou splněny podmínky uvedené v § 3 odst. 1 písm. a/ a b/ insolvenčního zákona, jakož i o tvrzení, které zakládá vyvratitelnou domněnku dlužníkovy platební neschopnosti (§ 3 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona).

Jakkoli lze souhlasit s tím, že skutková tvrzení o pohledávce insolvenčního navrhovatele vůči dlužníku jsou zčásti nepřesná (rozporná), závěr odvolacího soudu, podle něhož insolvenční navrhovatel nevylíčil rozhodující skutečnosti osvědčující existenci tvrzené pohledávky vůči dlužníku, Nejvyšší soud nesdílí.

Tvrzení odůvodňující předmětnou pohledávku obsažená v insolvenčním návrhu (A-1) lze shrnout tak, že insolvenční navrhovatel (jako kupující) má vůči dlužníku (jako prodávajícímu) splatnou pohledávku z titulu vrácení jím zaplacené kupní ceny na základě neplatné kupní smlouvy, jejímž předmětem bylo tam specifikované osobní motorové vozidlo. Ostatně, o tom, že insolvenční navrhovatel po skutkové stránce dostatečně vymezil důvod tvrzené pohledávky, svědčí i vyjádření dlužníka k insolvenčnímu návrhu došlé insolvenčnímu soudu dne 27. května 2016 (A-11). Sama okolnost, že ze skutkových tvrzení insolvenčního navrhovatele neplyne, že jde o pohledávku uplatněnou ve správné výši, přitom není důvodem pro odmítnutí insolvenčního návrhu pro vady.

Jakkoli lze souhlasit i s tím, že insolvenční návrh neobsahuje konkrétní údaje o pohledávkách dalších věřitelů dlužníka M. Š. a V. B., stejný závěr odvolacího soudu ohledně pohledávky věřitele M. K. (u níž je uveden nejen konkrétní údaj o výši, ale i o splatnosti), Nejvyšší soud nesdílí.

Požadavek, aby věřitelský insolvenční návrh obsahoval jako součást vylíčení okolností, které osvědčují úpadek dlužníka, také konkrétní údaje o pohledávkách dalších věřitelů dlužníka, totiž neznamená, že insolvenční navrhovatel je povinen uvést, na základě jakého smluvního nebo jiného ujednání či porušení smluvní nebo zákonné povinnosti takové pohledávky vznikly a zda jsou předmětem soudního sporu nebo exekučního řízení.

Tvrzení insolvenčního navrhovatele, že má vůči dlužníku pohledávku ve výši 520.000 Kč, jež se stala splatnou v rozsahu 260.000 Kč dne 3. prosince 2015 a ve zbývajícím rozsahu dne 26. února 2016, a že vůči dlužníku má pohledávku ve výši 100.000 Kč splatnou dne 25. března 2016 také věřitel M. K., bylo způsobilé založit (ke dni 2. listopadu 2016, kdy insolvenční soud rozhodl o odmítnutí insolvenčního návrhu) vyvratitelnou domněnku dlužníkovy platební neschopnosti ve smyslu § 3 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona ve spojení s § 3 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona.

Není současně pochyb o tom, že insolvenční návrh obsahuje i tvrzení, podle nichž má dlužník více věřitelů (dva) s peněžitými závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti (§ 3 odst. 1 písm. a/ a b/ insolvenčního zákona), takže ve spojení s onou vyvratitelnou domněnkou platební neschopnosti je zjevné, že nemůže obstát ani úsudek odvolacího soudu, že na základě skutkových okolností vylíčených v insolvenčním návrhu nelze hodnotit (uzavřít), zda je dlužník v úpadku ve smyslu § 3 insolvenčního zákona.

Jelikož jsou splněny podmínky uvedené v § 243d písm. b/ o. s. ř., Nejvyšší soud napadené usnesení změnil tak, že usnesení insolvenčního soudu se mění tak, že insolvenční návrh se neodmítá.

Na tomto místě považuje Nejvyšší soud za potřebné dodat, že nepřehlédl, že dovolatel podle výzvy insolvenčního soudu (A-65) zaplatil na soudním poplatku za dovolání celkem 10.000 Kč (A-67). Poplatek za dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu o odmítnutí insolvenčního návrhu, však činí (v souladu s položkou 23 odst. 2 Sazebníku poplatků, který tvoří přílohu zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích) pouze 2.000 Kč (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2013). V rozsahu, v němž dovolatel soudní poplatek přeplatil, mu jej proto insolvenční soud neprodleně vrátí.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dovolateli a dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. května 2017

Mgr. Milan Polášek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru