Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 NSCR 58/2019Usnesení NS ze dne 17.03.2020

HeslaInsolvenční řízení
Úpadek
Oddlužení
Insolvenční správce
Společné jmění manželů
Zpeněžování
Majetková podstata
Insolvenční návrh
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:29.NSCR.58.2019.1
Dotčené předpisy

§ 395 IZ.

§ 405 odst. 1 IZ.

§ 274 IZ.

§ 405 odst. 2 IZ.

§ 418 IZ.


přidejte vlastní popisek

KSLB 76 INS XY

29 NSČR 58/2019-B-80

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmář a JUDr. Jiřího Zavázala v insolvenční věci dlužníka R. K., narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. KSLB 76 INS XY, o neschválení oddlužení, o dovolání dlužníka, zastoupeného Mgr. Kristýnou Machovou Zoufalou, LL.M., advokátkou, se sídlem v Praze, Petrská 1136/12, PSČ 110 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. března 2019, č. j. KSLB 76 INS XY, 3 VSPH XY, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne 2. listopadu 2018, č. j. KSLB 76 INS XY, (mimo jiné) neschválil oddlužení dlužníka (R. K.) [výrok I.] a prohlásil konkurs na majetek dlužníka (výrok II.).

Insolvenční soud vyšel z toho, že:

1) Dne 16. ledna 2017 podal dlužník u insolvenčního soudu insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení. Insolvenční soud usnesením ze dne 24. ledna 2017, č. j. KSLB 76 INS XY, rozhodl o úpadku dlužníka a povolil řešení jeho úpadku oddlužením; insolvenční správkyní ustanovil JUDr. Dagmar Mixovou.

2) Dne 24. března 2017 se konalo přezkumné jednání a schůze věřitelů, které se účastnil jediný věřitel (č. 39 S. Z.) s pohledávkou ve výši 1.740.713,- Kč.

3) Usnesením ze dne 24. března 2017, č. j. KSLB 76 INS XY, insolvenční soud neschválil oddlužení dlužníka a prohlásil na jeho majetek konkurs; Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 19. února 2018, č. j. KSLB 76 INS XY, 2 VSPH XY, toto usnesení zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

4) Výše nezajištěných závazků dlužníka činí 10.229.079,91 Kč, míra 30 % z této částky činí 3.068.723,97 Kč. Kdyby splátkový kalendář trval 60 měsíců, musel by dlužník měsíčně hradit věřitelům 51.145,- Kč a 1.089,- Kč insolvenční správkyni; měsíční splátka by musela činit 52.235,- Kč.

5) Na přezkumném jednání konaném dne 24. března 2017 dlužník popřel „řadu přihlášených závazků, které insolvenční správkyně uznala“. Přitom šlo (s výjimkou níže uvedenou) o pohledávky vykonatelné, u nichž dlužník neuvedl žádný důvod popření. Jedinou „velkou“ pohledávkou, kterou dlužník popřel a která není vykonatelná, je pohledávka věřitelky č. 56 (Ing. Aleny Veverkové, insolvenční správkyně společnosti RODA construction s. r. o.) ve výši 1.846.874,54 Kč; ani u této pohledávky dlužník neuvedl důvod popření.

6) Majetek dlužníka představuje nemovitost (rodinný dům č.p. XY – dále jen „nemovitost“) v nevypořádaném společném jmění manželů. Znaleckým posudkem (zpracovaným Ing. Najmanem dne 26. srpna 2017) byla nemovitost oceněna částkou 5.650.000,- Kč. Zajištěné závazky celkem 11 věřitelů činí 3.441.940,73 Kč, odměna insolvenční správkyně z této částky „činí cca“ 9 % (tj. 309 771,42 Kč), náklady na zpeněžení nemovitosti činí 5 % (tj. 280 250 Kč) a náklady na správu nemovitosti se nepředpokládají. Celkem tedy z kupní ceny „zbude“ 1.615.823,85 Kč.

7) Dlužník nesouhlasil s tím, aby částka 1.615.823,85 Kč (jako hyperocha) byla použita pro uspokojení nezajištěných věřitelů; nesouhlasil ani s tzv. kombinovaným způsobem oddlužení. Manželka dlužníka „zatím žádný nárok neuplatnila“.

8) Dlužník tvrdil, že je zaměstnán u společnosti REN-LOK s. r. o. (dále jen „společnost“); doložil pracovní smlouvu, podle níž byl sjednán způsob odměňování částkou 35.500,- Kč měsíčně (plus odměna za dokončené práce – stavební zakázky ve výši 1,5 % z ceny zakázky a odměna za provozní činnost restaurace ve výši 3 % z tržeb). Pracovní smlouva byla uzavřena dne 30. března 2018. Restaurace, ze které měl obdržet část příjmů, dosud nebyla otevřena. Jediným společníkem a jednatelem společnosti je zletilá dcera dlužníka. Podle pokladních dokladů obdržel dlužník dne 17. července 2018 částku 23.000,- Kč, 17. srpna 2018 částku 27.600,- Kč a 16. září 2018 částku 28.000,- Kč.

Podle sdělení Okresní správy sociálního zabezpečení v Liberci ze dne 30. října 2018 dlužník „nebyl přihlášen“ jako zaměstnanec společnosti.

Ve vztahu k tvrzenému příjmu (odměna za stavební zakázky ve výši 1,5 % ceny objemu zakázek ve výši 5,5 mil. Kč) insolvenční soud zjistil, že jde o částku za kompletní dodávky stavebních prací včetně materiálu a nikoli o „čistý příjem firmy“; z těchto finančních prostředků musí firma zaplatit materiál i subdodávky „řemeslných prací“. Přitom odměna ve výši 1,5 % z objemu zakázek nepokryje ani splátky za dva měsíce oddlužení.

9) V řízení vedeném u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 4 T 60/2012 byl dlužník (pravomocně) odsouzen za „trestný čin podvodu dle § 209 odst. 1 a odst. 4 písm. d) trestního zákona a za trestný čin podvodu dle ustanovení § 250 odst. 1 a 2 trestního zákona“; k činu mělo dojít sedmi skutky v období od 1. září 2007 do 23. září 2009, a to v souvislosti s podnikáním dlužníka. U Okresního soudu v Liberci probíhá proti dlužníku trestní řízení pod sp. zn. 1 T 200/2015; soud prvního stupně vydal dne 31. srpna 2018 rozsudek, kterým uznal dlužníka vinným „ze zločinu krácení daně § 240 odst. 1 a 2 písm. c), přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 a 3, zločinu podvodu dle § 209 odst. 1 a odst. 4 písm. d), a přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 a odst. 3, pokusu o zločin podvodu dle § 209 odst. 1 a odst. 4 písm. d) a přečinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 a byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v délce 3 roky se zkušební lhůtou 5 let při zrušení trestu 4 T 60/2012 a 6 T 150/2016“. Přitom šlo o skutky v období od února 2009 do srpna 2014 související s podnikatelskou činností dlužníka v oblasti stavebnictví.

10) Návrh na povolení oddlužení dlužník podal dne 16. ledna 2017, tj. „dle návrhu na vydání předběžného opatření učiněného soudním exekutorem Mgr. Petrem Polanským ze dne 16. ledna 2017“ dva dny před nařízenou exekuční dražbou nemovitosti. Tímto dlužník zmařil dražbu, a to již potřetí.

Na tomto základě insolvenční soud, vycházeje z ustanovení § 395 odst. 1 a 3 a § 405 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), dospěl k závěrům, podle nichž:

a) Dlužník není schopen v průběhu oddlužení uhradit svým nezajištěným věřitelům 30 % jejich přihlášených „nároků“.

b) Dlužník podáním návrhu na oddlužení sledoval nepoctivý záměr, když se snaží režimu oddlužení podřídit své závazky vzniklé z podnikání, při kterém však páchal dlouhodobě trestnou činnost, a to nikoli ojedinělým způsobem. Dále opakovanými návrhy na povolení oddlužení dlužník zmařil tři již nařízené exekuční dražby nemovitosti.

c) Dlužník k plnění povinnosti v insolvenčním řízení přistupuje nejen nedbale, ale dokonce lstivě. Tvrdí, že má příjmy z pracovního poměru a dokládá listiny (pracovní smlouvy a příjmové doklady o vyplacené mzdě), přičemž není tvrzeným zaměstnavatelem přihlášen u Okresní správy sociálního zabezpečení k hrazení nemocenského pojištění. Dále „spoléhá na to, že bude mít úspěch v podnikání, avšak předkládá listiny s vědomím, že z nich skutečné budoucí příjmy firmy použitelné pro účely oddlužení nelze zjistit“.

Z výše uvedených důvodů insolvenční soud oddlužení dlužníka neschválil.

Jelikož má dlužník majetek (nemovitost v nevypořádaném společném jmění v hodnotě 5.600.000,- Kč), který lze zpeněžit, a společné jmění manželů se jeví jako předlužené, bude sepsán do majetkové podstaty (§ 274 insolvenčního zákona). Za stavu, kdy s ohledem na majetek dlužníka lze očekávat, že část závazků dlužníka bude uspokojena z výtěžku zpeněžení nemovitosti, rozhodl insolvenční soud o způsobu řešení úpadku dlužníka konkursem.

Vrchní soud v Praze k odvolání dlužníka usnesením ze dne 22. března 2019, č. j. KSLB 76 INS XY, 3 VSPH XY, potvrdil usnesení insolvenčního soudu.

Odvolací soud – cituje ustanovení § 395 odst. 1 a 2 a § 405 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona a vycházeje ze závěrů formulovaných Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 28. července 2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2009, uveřejněném pod číslem 14/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 14/2012“) – předeslal, že závěr o tom, zda dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr, je vždy závislý na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci insolvenčního řízení.

Přitom dobrodiní institutu oddlužení náleží především čestnému a poctivému dlužníkovi, tedy dlužníkovi, který projevuje zřetelně patrnou snahu dostát svým splatným závazkům tak, aby žádný z jeho věřitelů nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo jejich rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení [§ 5 písm. a) insolvenčního zákona]. „Pokud dlužník takový úmysl nesleduje, nelze oddlužení povolit ani schválit. Jinými slovy řečeno, i kdyby dlužník jinak splňoval minimální kvantitativní kritéria oddlužení [§ 395 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona] nemá na oddlužení automaticky nárok, lze-li s přihlédnutím ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že jím dlužník sleduje nepoctivý záměr“.

Dále odvolací soud zdůraznil, že:

1) Výše pohledávek nezajištěných věřitelů činí 9.695.681,71 Kč, když insolvenční soud odmítl přihlášku pohledávky věřitele č. 60 (Pivovar Staropramen s. r. o. v částce 533.398,20 Kč) usnesením ze dne 7. dubna 2017.

2) Jelikož dlužník neodůvodnil popření nevykonatelné pohledávky věřitelky č. 56 (ve výši 1.846.874,54 Kč), nelze „předvídat jeho úspěch v případném incidenčním sporu“; proto nelze přihlížet k popření této pohledávky ani pro účely posouzení schopnosti dlužníka uhradit 30 % nezajištěných pohledávek věřitelů.

3) Cena, za niž bude nemovitost skutečně zpeněžena, nemusí odpovídat její hodnotě dle znaleckého posudku, ze kterého vycházel insolvenční soud; správná nemusí být ani úvaha insolvenčního soudu o nulových nákladech spojených se správou nemovitosti (viz např. daňové povinnosti, pojištění a podobně). Jakkoli insolvenční správkyni při oddlužení plněním splátkového kalendáře nepřísluší odměna za zpeněžení majetkové hodnoty [§ 412 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona], není vyloučena možnost zvýšení odměny insolvenční správkyně podle ustanovení § 38 odst. 3 insolvenčního zákona.

Při posouzení schopnosti dlužníka uhradit minimálně 30 % pohledávek nezajištěných věřitelů odvolací soud vycházel z výše nezajištěných pohledávek 9.695.681,71 Kč (30 % činí 2.908.740,51 Kč); i při využití hyperochy (viz změna stanoviska dlužníka v odvolacím řízení a jeho souhlas s využitím hyperochy pro mimořádnou splátku nezajištěným věřitelům) by tak dlužník musel v průběhu 5 let nezajištěným věřitelům uhradit „ještě 1.374.045,- Kč včetně nároků správkyně“.

Ve vztahu k dlužníkem tvrzeným příjmům se odvolací soud ztotožnil se skutkovými závěry insolvenčního soudu, přičemž doplnil, že ani na základě listin předložených dlužníkem v průběhu odvolacího řízení nemá další dlužníkovy příjmy za prokázané; dále vyjádřil pochybnosti ohledně existence dlužníkova zaměstnání.

Odvolací soud tak (i přes pochybnosti o dlužníkově zaměstnání) zohlednil dlužníkovu mzdu, ze které by měsíční splátka pro oddlužení činila 15.142,- Kč; ani s připočtením hyperochy (1,6 miliónu Kč) by dlužník „nedosáhl na zákonem stanovení minimum uspokojení nezajištěných věřitelů, když by uhradil toliko 25 % výše jejich pohledávek“.

Současně odvolací soud neshledal podmínky ani pro schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty (nemovitosti).

Konečně se odvolací soud ztotožnil i se závěry insolvenčního soudu ohledně nepoctivého záměru dlužníka a jeho nedbalého přístupu k plnění povinností v insolvenčním řízení; potud ještě doplnil, že dlužníku v průběhu insolvenčního řízení vznikl nový závazek, jenž za majetkovou podstatou uplatnil Finanční úřad pro Liberecký kraj, vzniklý neuhrazením daně z nemovitých věcí ve výši 1.683,- Kč.

Proto odvolací soud rozhodnutí insolvenčního soudu potvrdil.

Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, které považuje za přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), maje za to, že závisí na řešení právní otázky, týkající se vyhodnocení okolností nepoctivého záměru dlužníka při podání návrhu na povolení oddlužení a dále otázky schopnosti dlužníka uhradit více než 30 % pohledávek nezajištěných věřitelů, dosud (podle jeho názoru) v rozhodování dovolacího soudu nezodpovězených.

Dovolatel poukazuje na závěry formulované Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 28. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 32/2011 (jde o usnesení uveřejněné pod číslem 112/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 112/2012“), a v usnesení ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. 29 NSČR 8/2012 (jde o usnesení uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2015, pod číslem 47), jakož i Ústavním soudem v usnesení ze dne 6. února 2014, sp. zn. I. ÚS 3271/13, s tím, že z jeho přístupu je patrné, že má zájem na řešení situace oddlužením tak, aby v co nejkratší době a minimálně ve výši 30 % hodnoty nezajištěných pohledávek byly jeho závazky uhrazeny.

Dovolatel akcentuje, že:

- v insolvenčním návrhu uvedl informace o předchozích insolvenčních řízeních (i dražbách);

- mu nelze přičítat k tíži nesprávný postup jeho zaměstnavatele (bez ohledu na to, že jeho jednatelkou je mu osoba blízká);

- před mnoha lety skončená trestní řízení neměla nic společného se závazky přihlášenými do insolvenčního řízení dlužníka, a i kdyby měla, poškození by se nemuseli obávat, že by byli kráceni „na svých pohledávkách“;

- nebyl poučen ohledně nutnosti souhlasu s oddlužením kombinací splátkového kalendáře a zpeněžením majetkové podstaty.

- je schopen uhradit více než 30 % pohledávek nezajištěných věřitelů.

Připomíná, že má ve „svém“ vlastnictví nemovitost, která sice byla ohodnocena částkou 5.650.000,- Kč, nicméně vzhledem k uplynutí času je nepochybně v současné době hodnota nemovitosti vyšší. Jelikož jeho manželka se zpeněžením nemovitosti souhlasí, lze počítat s minimální hyperochou ve výši 1.615.823,85 Kč (viz zjištění insolvenčního soudu); spíše však bude hyperocha dosahovat minimálně částky 2,6 až 3 miliónů Kč s ohledem na nárůst cen nemovitostí.

Dále insolvenční soud – pokračuje dovolatel − chybně počítal s výší odměny insolvenční správkyně (za zpeněžení nemovitosti) ve výši 9 %as náklady na zpeněžení nemovitosti ve výši 5 %, ačkoli Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 28. listopadu 2018, sen. zn. 29 NSČR 27/2017, uzavřel, že při oddlužení plněním splátkového kalendáře insolvenčnímu správci odměna za zpeněžení majetkových hodnot nenáleží. Soudy nižších stupňů pochybily i tím, že „počítaly“ i s pohledávkou věřitelky č. 56 (ve výši 1.846.874,54 Kč), kterou dlužník popřel a ohledně které označená věřitelka „nepodala žalobu“.

Navíc má dlužník „nyní“ zajištěn příjem ze zaměstnání sjednaného na dobu neurčitou ve výši 13.350,- Kč hrubého, dvou smluv o důchodu znějících celkem na částku ve výši 33.000,- Kč a do doby zpeněžení nemovitosti příjem z pronájmu nemovitosti.

Dovolatel provádí vlastní výpočet ohledně výše plnění na nezajištěné pohledávky věřitelů, s tím, že celková výše těchto pohledávek činí 7.848.807,17 Kč, z čehož 30 % činí 2.354.642,15 Kč. Po odečtu hyperochy (soudy nižších stupňů konstatovaly její výši 1.615.823,85 Kč, ačkoli bude pravděpodobně výrazně vyšší) muselo být splátkovým kalendářem uhrazeno minimálně 804.158,31 Kč včetně odměny insolvenčního správce, což představuje minimální měsíční splátku ve výši 13.403,- Kč.

Jelikož z očekávaného příjmu dlužníka je možno provádět srážku ve výši 2.152,- Kč, příjem ze smluv o důchodu (uzavřených dne 31. května 2019) činí 24.000,- Kč a dále je nutno počítat s příjmem z pronájmu nemovitostí až do jejího prodeje (15.000,- Kč měsíčně), má podmínku úhrady 30 % pohledávek nezajištěných věřitelů za splněnou. Smlouvy o důchodu, pracovní smlouvu (ze dne 31. května 2019) a nájemní smlouvu (bez uvedení data) dovolatel doložil spolu s dovoláním. Poukázal též na souhlas manželky se zpeněžením majetkové podstaty spadající do společného jmění a na žádost o souhlas věřitelů s nižším uspokojením pohledávek v oddlužení; následným podáním doložil zmíněné žádosti adresované věřitelům a sdělil, že není schopen doložit (výše zmíněný) souhlas manželky.

Závěrem dovolatel upozorňuje na skutečnost, že soudy nižších stupňů nereflektovaly vývoj řízení v čase, ignorovaly principy a zásady insolvenčního zákona, jakož i na okolnost, že od podání insolvenčního návrhu dlužníka již uplynuly dva roky, ve věci stále není rozhodnuto, čímž dochází k poškození nejen práv věřitelů, ale i dlužníka.

Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu, popřípadě soudů obou stupňů zrušil, a současně navrhuje, aby odložil vykonatelnosti dovoláním napadeného usnesení.

Insolvenční správkyně se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu a považuje za nepřípustné nové důkazy předkládané dlužníkem (až) v dovolání.

Zástupce věřitelů (S. Z.) považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné.

Dovolání dlužníka, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243 c odst. 1 a 2 o. s. ř.

Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž:

1) Ustanovení § 395 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Závěr, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr, tak bude závislý vždy na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení. Tomuto závěru je nutno přizpůsobit i míru přezkumné činnosti dovolacího soudu při posouzení správnosti závěru odvolacího soudu, že dlužník sledoval oddlužením nepoctivý záměr (R 14/2012).

2) Posouzení, zda dlužník (ne)sleduje podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr [§ 395 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona], je logicky navázáno na hodnocení skutečností, které se udály v určitém časovém rámci, zpravidla před zahájením insolvenčního řízení. Nalézt hranici, po jejímž překročení lze z událostí předcházejících zahájení insolvenčního řízení dovodit, že dlužník sleduje podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr, může být v některých situacích obtížné, podstatné však je, zda nejpozději v době rozhodování insolvenčního soudu o schválení oddlužení je důvod usuzovat, že dlužník se poctivě snaží vypořádat s věřiteli a napravit stav vyvolaný předchozí nehospodárnou (jelikož k úpadku vedoucí) správou svého majetku (R 112/2012).

3) Ústředním principem vévodícím způsobu řešení dlužníkova úpadku oddlužením (jenž má po skončení insolvenčního řízení vyústit v rozhodnutí, jímž bude dlužník zbaven povinnosti k úhradě zbytku svých dluhů), je zásada poctivosti dlužníka [§ 395 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona] a zodpovědného přístupu dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení. Povinnost dlužníka sledovat navrženým oddlužením ve smyslu § 395 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona poctivý záměr trvá po celou dobu oddlužení; po celou tuto dobu je poctivost dlužníkova záměru při oddlužení povinen zkoumat insolvenční soud a reagovat (z úřední povinnosti) na skutečnosti, z nichž se podává, že dlužník nesledoval oddlužením poctivý záměr, jakmile vyjdou v insolvenčním řízení najevo [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, uveřejněné pod číslem 86/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 86/2013“)].

4) Jsou-li naplněny podmínky ustanovení § 418 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona [1) vznik peněžitého závazku dlužníka po schválení oddlužení; 2) neuhrazení tohoto peněžitého závazku po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti; 3) zaviněné jednání dlužníka vedoucí ke vzniku tohoto peněžitého závazku], je povinností insolvenčního soudu rozhodnout o zrušení oddlužení a prohlásit na majetek dlužníka konkurs, přičemž není podstatné, zda by v případě pokračování oddlužení nezajištění věřitelé dlužníka obdrželi alespoň 30 % zjištěných pohledávek. Podle § 418 odst. 4 insolvenčního zákona lze rozhodnutí vydat, jen pokud insolvenční soud nevezme na vědomí splnění oddlužení. Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2015, sen. zn. 29 NSČR 110/2015, uveřejněné pod číslem 83/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2017, sen. zn. 29 NSČR 54/2017

5) Není vyloučeno ani to, aby jako dlužníkovy kroky směřující k poctivému vypořádání se s věřiteli zohlednil odvolací soud i jednání dlužníka, které může být (až v odvolacím řízení) i reakcí na důvody usnesení, jímž soud prvního stupně neschválil oddlužení (R 112/2012).

6) Insolvenční soud je při rozhodování o (ne)schválení oddlužení povinen přihlédnout k jednání, kterého se dlužník dopustil v období před podáním návrhu na povolení oddlužení (do rozhodnutí insolvenčního soudu, respektive odvolacího soudu o tomto návrhu) a které mělo dopad na majetkové poměry dlužníka. Případnou „nápravu“ dlužníka (ve smyslu závěrů R 112/2012) má insolvenční soud zvažovat i ve vazbě na charakter a intenzitu jeho předchozího chování (a potud rozlišovat, zda šlo o jednání „jen“ lehkomyslné či nezodpovědné, nebo o jednání úmyslné) [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2016, sen. zn. 29 NSČR 153/2016, uveřejněné pod číslem 64/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].

7) Zásada „poctivosti“ dlužníka v oddlužení se prosadí bez ohledu na to, zda jde o oddlužení plněním splátkového kalendáře nebo zpeněžením majetkové podstaty, respektive bez ohledu na to, zda věřitelé nebo insolvenční soud rozhodli o jiném způsobu oddlužení, než navrhoval dlužník. Způsobil-li dlužník za trvání oddlužení svým úmyslným protiprávním jednáním (neoprávněným odběrem elektrické energie) vznik dalšího (nového) dluhu, s jehož úhradou je v prodlení, dopustil se nepoctivého jednání, které brání tomu, aby byl osvobozen od placení zbytku dluhů. Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2018, sen. zn. 29 NSČR 19/2017, včetně judikatury zmíněné v jeho důvodech.

8) Souhrnné hodnocení jednotlivých „nedbalostí“ dlužníka může založit (i ve spojení s dalším chováním dlužníka v průběhu insolvenčního řízení) „důvodný předpoklad“ insolvenčního soudu, že oddlužením je sledován nepoctivý „záměr“. Viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2019, sen. zn. 29 NSČR 41/2017.

Přitom v poměrech projednávané věci neshledává Nejvyšší soud úvahu odvolacího soudu, podle níž dlužník návrhem na řešení úpadku oddlužením sledoval nepoctivý záměr a nedbale přistupoval k plnění povinností v insolvenčním řízení, ani zjevně nepřiměřenou.

Za stavu, kdy dlužník se dopustil v období od září 2007 do srpna 2014 opakovaně v souvislosti se svou podnikatelskou činností (úmyslných) jednání, za která byl v trestních řízeních (vedených Okresním soudem v Liberci pod sp. zn. 4 T 60/2012 a 6 T 150/2016) uznán vinným a odsouzen (k podmíněnému trestu odnětí svobody), kdy v průběhu řízení před insolvenčním soudem nesouhlasil s kombinovaným oddlužením splátkovým kalendářem a zpeněžením nemovitosti (a s použitím předpokládané hyperochy k mimořádné splátce nezajištěným věřitelům) [souhlas v tomto směru dal až v odvolacím řízení, ale nedoložil kladné vyjádření manželky, byť nemovitost byla ve společném jmění manželů], kdy svoji schopnost splatit v oddlužení nezajištěným věřitelům alespoň 30 % jejich pohledávek (existenci pracovního poměru u společnosti a příjmy z tohoto plynoucí) dokládal nevěrohodnými listinami, a kdy v době po povolení oddlužení neuhradil (nový) závazek (daň z nemovitosti) ve vztahu k finančnímu úřadu, nemá Nejvyšší soud žádné pochybnosti o tom, že shora uvedené skutečnosti ve svém souhrnu nedovolovaly soudům nižších stupňů schválit oddlužení dlužníka, a naopak plně odůvodňovaly neschválení oddlužení a řešení úpadku dlužníka konkursem.

Uvedl-li dlužník v dovolání, že má nyní zajištěn příjem ze zaměstnání (na základě pracovní smlouvy uzavřené se společností ze dne 31. května 2019) ve výši 13.350,- Kč měsíčně a příjem ze smluv o důchodu (uzavřených se společností a M. K. dne 31. května 2019) ve výši (celkem) 24.000,- Kč, k těmto skutečnostem Nejvyšší soud nemohl přihlížet (§ 241a odst. 6 o. s. ř.). Jde-li o tvrzený příjem z nájemní smlouvy (uzavřené mezi dlužníkem a L. K. na straně jedné a společností na straně druhé bez uvedení data, jejímž předmětem měly být nebytové prostory v nemovitosti a parkovací místa na pozemcích) ve výši 15.000,- Kč, tak ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů neplyne, že by dlužník obdržel (z titulu nájemného) jakoukoli částku. Ostatně i nájemní smlouvu (jakož i žádosti o souhlas s nižším uspokojením věřitelů) dlužník předložil až při podání dovolání (respektive v průběhu dovolacího řízení).

Konečně Nejvyšší soud doplňuje, že odlišný (dovolatelem zastávaný) závěr nelze v daných skutkových souvislostech dovodit ani z rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu označených v dovolání.

Jelikož závěr o tom, že dlužník návrhem na řešení úpadku oddlužením sledoval nepoctivý záměr a nedbale přistupoval k plnění povinností v insolvenčním řízení, sám o sobě postačoval k neschválení oddlužení, Nejvyšší soud se blíže nezabýval otázkou (ne)schopnosti dlužníka uhradit pohledávky nezajištěných věřitelů v rozsahu (alespoň) 30 %.

Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v tom, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede samostatně k výsledku dosaženému rozhodnutím odvolacího soudu, není dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08. Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek nemůže za tohoto stavu ovlivnit výsledek řízení a dovolání je tak nepřípustné jako celek. Srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v poměrech občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2016, sp. zn. 29 Cdo 654/2016 (a judikaturu tam označenou), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2019, sen. zn. 29 ICdo 133/2017.

Ke zjevné neopodstatněnosti návrhu dlužníka na odklad vykonatelnosti usnesení odvolacího soudu srov. ustanovení § 90 insolvenčního zákona.

Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku, insolvenční správkyni, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. 3. 2020

JUDr. Petr Gemmel

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru