Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 NSCR 55/2011Usnesení NS ze dne 26.06.2013

HeslaInsolvence
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2013:29.NSCR.55.2011.1
Dotčené předpisy

§ 430 IZ.

§ 173 odst. 1 IZ.

§ 185 IZ.


přidejte vlastní popisek

KSBR 37 INS XY

29 NSČR 55/2011-P299-21

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Jiřího Zavázala v insolvenční věci dlužnice Oděvní podnik, a. s., se sídlem v Prostějově, Za Drahou 4239/2, PSČ 797 04, identifikační číslo osoby 25532774, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 37 INS XY, o přihlášce pohledávky věřitele č. 299, o dovolání věřitele č. 299 M. A., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Milošem Kuncem, advokátem, se sídlem ve Snině, J. Botto 151/11, PSČ 069 01, Slovenská republika, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. září 2010, č. j. KSBR 37 INS XY, 3 VSOL XY, takto:

Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. září 2010, č. j. KSBR 39 INS XY, 3 VSOL XY, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. června 2010, č. j. KSBR 39 INS XY, se ruší a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Usnesením ze dne 23. června 2010, č. j. KSBR 39 INS XY, Krajský soud v Brně (dále též „insolvenční soud“) odmítl pro opožděnost přihlášku pohledávky č. 299 věřitele M. A. (výrok I.) a určil, že právní mocí daného usnesení účast tohoto věřitele v insolvenčním řízení končí (výrok II.).

Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením usnesení soudu prvního stupně potvrdil.

Soudy vyšly z toho, že:

1/ Usnesením ze dne 25. ledna 2010, č. j. KSBR 39 INS XY, které bylo zveřejněno v insolvenčním rejstříku téhož dne, Krajský soud v Brně rozhodl o úpadku dlužnice a vyzval věřitele, kteří doposud nepřihlásili pohledávky, aby tak učinili do 30 dnů od okamžiku zveřejnění rozhodnutí v insolvenčním rejstříku, a poučil je o následcích nepřihlášení. Lhůta k přihlašování pohledávek tak uplynula dne 24. února 2010.

2/ Přihláška pohledávek M. A. (dále též jen „věřitel“) byla předána k poštovní přepravě v březnu 2010 (konkrétní den podání zásilky není z otisku razítka na obálce zřejmý), insolvenčnímu soudu byla doručena 3. března 2010.

Soud prvního stupně uvedl, že povinnost informovat neprodleně po zahájení insolvenčního řízení a po rozhodnutí o úpadku „známé“ věřitele dlužníka, kteří mají své obvyklé místo pobytu, bydliště nebo sídlo v některém z členských států Evropské unie s výjimkou Dánska, stanovenou v článku 40 nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 ze dne 29. května 2000, o úpadkovém řízení (dále jen „nařízení“), a § 430 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen „IZ“), má insolvenční soud pouze vůči těm věřitelům dlužníka, kteří jsou pro něj „známí“, tzn. že insolvenční soud ví, že tyto osoby mají pohledávky vůči dlužníkovi. Tuto skutečnost se však insolvenční soud v první fázi insolvenčního řízení může dozvědět pouze z listin, které jsou součástí insolvenčního spisu, zejména pak z insolvenčního návrhu nebo ze seznamu závazků, který dlužník v insolvenčním řízení předložil.

V projednávané věci M. A. není uveden jako věřitel dlužnice ani v insolvenčním návrhu dlužnice, ani v seznamu závazků, ani v dalších listinách založených ve spisu, nelze jej proto považovat za známého věřitele dlužnice, vůči němuž by měl insolvenční soud plnit informační povinnost podle článku 40 nařízení a § 430 IZ; ohledně běhu lhůty k podávání přihlášek tak pro něho platí výlučně režim insolvenčního zákona. Jelikož lhůta pro podání přihlášky danému věřiteli uplynula 24. února 2010, avšak věřitel podal přihlášku pohledávek k poštovní přepravě (teprve) v březnu 2010, odmítl ji insolvenční soud pro opožděnost.

Odvolací soud potvrdil závěr soudu prvního stupně, podle něhož M. A. nebyl známým věřitelem ve smyslu článku 40 nařízení a § 430 IZ, neboť za známé věřitele ve smyslu uvedených ustanovení lze považovat pouze takové věřitele, o kterých je insolvenční soud informován z obsahu spisu. Půjde tedy zejména o osoby, které dlužník ve svých podáních nebo jejich přílohách uvede jako své věřitele, případně osoby, které ve svých podáních označí jiní věřitelé dlužníka. Soud může vycházet pouze z údajů, které má k dispozici; není-li z nich možné zjistit existenci určitého věřitele (tak jako v případě M. A.), nemůže jít z povahy věci o věřitele známého a nevztahuje se na něj článek 40 nařízení ani § 430 IZ.

Doplnil, že na uvedeném závěru dle jeho názoru ničeho nemění ani skutečnost, že dlužník je povinen připojit ke svému insolvenčnímu návrhu seznam svých závazků s uvedením svých věřitelů, ve kterém musí výslovně uvést, že je správný a úplný, neboť porušení této povinnosti nemá vliv na posouzení otázky, zda šlo o známého věřitele.

Nesprávný je dle názoru odvolacího soudu rovněž závěr věřitele, podle něhož se stal známým věřitelem (nejpozději) doručením přihlášky. Účelem § 430 IZ je zajistit informovanost dotčených zahraničních věřitelů o zahájení insolvenčního řízení a o rozhodnutí o úpadku, z povahy věci tak lze vyrozumět pouze věřitele, kteří jsou insolvenčnímu soudu známí v době zahájení insolvenčního řízení, případně v době vydání rozhodnutí o úpadku. Zašle-li zahraniční věřitel, který není uveden v seznamu závazků dlužníka, sám insolvenčnímu soudu přihlášku pohledávky, pak logicky vzato získal sám informace o zahájeném insolvenčním řízení a není třeba ho poté zvlášť vyrozumívat o tomto řízení, resp. o rozhodnutí o úpadku a možnosti podat přihlášku pohledávky.

M. A. napadl usnesení odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost se opírá o ustanovení § 239 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že je dán dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu (jakož i soudu prvního stupně), podle něhož nebyl věřitelem soudu známým, a proto se neuplatní § 430 IZ, resp. článek 40 nařízení.

Namítá, že není rozhodné, jakým způsobem se insolvenční soud o existenci známého věřitele dozvěděl, zda v souvislosti s plněním povinností, které zákon ukládá dlužníkovi (§ 104 odst. 1 písm. b/, § 136 odst. 2 písm. h/ IZ), nebo v souvislosti s výkonem činnosti insolvenčního správce. Poukazuje rovněž na to, že dlužnice měla povinnost „vést závazky“ podle zákona o účetnictví, minimálně pro přihlášené pohledávky č. 1 a 2 (dodávky zboží), které dosud nebyly zaplaceny, existence dovolatele coby věřitele dlužnice tedy byla zřejmá. Závěr odvolacího soudu, podle něhož nebyl známým věřitelem ve smyslu § 430 IZ, proto považuje dovolatel za odporující zásadě spravedlnosti insolvenčního řízení vyplývající z § 5 písm. a/ IZ.

Uvádí, že zákon nestanoví „časový limit“, do jehož uplynutí musí existence známého věřitele vyjít najevo, aby insolvenčnímu soudu vznikly povinnosti podle § 430 IZ. Zpochybňuje, že by tímto časovým horizontem mělo být uplynutí lhůty pro přihlašování pohledávek, poukazuje na právo věřitelů s místem pobytu, bydlištěm či sídlem v jiném členském státě, než ve kterém bylo zahájeno úpadkové řízení, přihlásit své pohledávky (na úrovni evropského práva garantované článkem 39 nařízení), ale i obecný princip spravedlnosti soudního řízení, který je v případě insolvenčního řízení výslovně uveden v § 5 IZ.

Dovolatel namítá, že „dostane-li se do rozporu princip přihlašování pohledávek věřitelů nejpozději ve lhůtě stanovené v rozhodnutí o úpadku se zásadou spravedlivého insolvenčního řízení, pak musí ustoupit ve prospěch principu, (…) že dokud není známým zahraničním věřitelům doručena zvlášť výzva k doručení přihlášek, nepočne jim běžet lhůta k jejich přihlášení; jakékoliv jiné okolnosti nejsou právně významné“.

Zpochybňuje rovněž zjištění soudů obou stupňů, podle něhož byla přihláška pohledávek věřitele podána poštovní přepravě v březnu 2010. Namítá, že přihláška byla předána k poštovní přepravě dne 23. února 2010, prostřednictvím Slovenskej pošty ve Snině, tedy ve lhůtě pro podávání přihlášek stanovené v rozhodnutí o úpadku. Jelikož je otisk razítka na předmětné obálce nečitelný, měl soud postupovat podle zásady v pochybnostech ve prospěch podavatele.

Dovolání je (bez dalšího) přípustné podle ustanovení § 239 odst. 3 části věty před středníkem o. s. ř. Podmínku, aby šlo o potvrzující usnesení odvolacího soudu, ohledně kterého dovolací soud dospěje k závěru, že má po právní stránce zásadní význam, formulovanou ve větě druhé označeného ustanovení poukazem na obdobné použití § 237 odst. 1 a 3 o. s. ř., má Nejvyšší soud za obsoletní (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2011, sen. zn. 29 NSČR 35/2009, uveřejněné pod číslem 151/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

Úvodem Nejvyšší soud poznamenává, že skutkové zjištění, z nichž právní posouzení soudů obou stupňů vychází, a podle něhož z poštovního razítka na obálce, která obsahovala přihlášku pohledávek věřitele, je zřejmé, že daná zásilka byla předána k poštovní přepravě (teprve) v březnu 2010, konkrétní datum podání zásilky však není čitelné, považuje za správné. Námitka dovolatele, která jej zpochybňuje, zjevně důvodná není.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Z ustanovení § 110 IZ se podává, že věřitelé dlužníka jsou od zahájení insolvenčního řízení oprávněni uplatnit v něm své pohledávky přihláškou, a to i v případě, že insolvenční soud ještě nezveřejnil výzvu k podávání přihlášek (odstavec 1). Insolvenční soud vyzve věřitele, kteří chtějí své pohledávky uplatnit v insolvenčním řízení, aby podali přihlášku pohledávky. Tuto výzvu lze spojit s oznámením o zahájení insolvenčního řízení; je-li výzva učiněna samostatně až v průběhu insolvenčního řízení, oznamuje se stejným způsobem, jakým se oznamuje zahájení insolvenčního řízení (odstavec 2). Přihlášky pohledávek na základě výzvy podle odstavce 2 mohou věřitelé podávat až do rozhodnutí o úpadku. Kratší lhůtu není insolvenční soud oprávněn stanovit. Náležitosti této výzvy stanoví prováděcí právní předpis (odstavec 3).

Podle ustanovení § 136 IZ rozhodnutí o úpadku musí obsahovat i výzvu, aby věřitelé, kteří dosud nepřihlásili své pohledávky, tak učinili ve stanovené lhůtě, s poučením o následcích jejího zmeškání (odstavec 2 písm. d/). Lhůta k přihlášení pohledávek stanovená v rozhodnutí nesmí být kratší 30 dnů a delší 2 měsíců (odstavec 3).

Ustanovení § 173 odst. 1 IZ pak určuje, že věřitelé podávají přihlášky pohledávek u insolvenčního soudu od zahájení insolvenčního řízení až do uplynutí lhůty stanovené rozhodnutím o úpadku. K přihláškám, které jsou podány později, insolvenční soud nepřihlíží a takto uplatněné pohledávky se v insolvenčním řízení neuspokojují.

Dle ustanovení § 185 IZ, jestliže v průběhu insolvenčního řízení nastala skutečnost, na základě které se podle tohoto zákona k přihlášce pohledávky nebo k přihlášené pohledávce nepřihlíží, insolvenční soud odmítne přihlášku rozhodnutím, proti kterému je odvolání přípustné a které se doručuje zvlášť přihlášenému věřiteli, dlužníku a insolvenčnímu správci; odvolání proti němu může podat jen přihlášený věřitel. Právní mocí takového rozhodnutí účast tohoto věřitele v insolvenčním řízení končí; o tom insolvenční soud přihlášeného věřitele uvědomí ve výroku rozhodnutí.

Podle ustanovení § 430 IZ známé věřitele dlužníka, kteří mají své obvyklé místo pobytu, bydliště nebo sídlo v některém z členských států Evropské unie s výjimkou Dánska, vyrozumí insolvenční soud neprodleně o zahájení insolvenčního řízení a o vydání rozhodnutí o úpadku (odstavec 1). Povinnost vyrozumět známé věřitele podle odstavce 1 splní insolvenční soud tím, že jim zvlášť doručí rozhodnutí, kterým se oznamuje zahájení insolvenčního řízení, a rozhodnutí o úpadku nebo jeho zkrácené znění (odstavec 2). Známým věřitelům podle odstavce 1 insolvenční soud zvlášť doručí i výzvu k podávání přihlášek pohledávek (odstavec 3).

Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 31. května 2012, sen. zn. 29 NSCR 13/2010, uveřejněném pod číslem 138/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uzavřel, že je zjevně nepřiléhavé omezit výklad pojmu „známý věřitel“ na obsah insolvenčního spisu.

V tomtéž usnesení dovolací soud vysvětlil, že známým věřitelem dlužníka, který má své obvyklé místo pobytu, bydliště nebo sídlo v některém z členských států Evropské unie s výjimkou Dánska, je v insolvenčním řízení takový věřitel, o kterém by se insolvenční soud, případně předběžný správce nebo (od rozhodnutí o úpadku) insolvenční správce dlužníka dozvěděl při obvyklém chodu věci buď z listin, jež je dlužník povinen předložit insolvenčnímu soudu (typicky ze seznamu závazků ve smyslu ustanovení § 104 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona) nebo z řádně vedeného účetnictví dlužníka anebo (typově u dlužníka, který nemá povinnost vést účetnictví) z jiných dlužníkem řádně vedených záznamů o stavu jeho majetku a závazků (včetně korespondence). Dlužník, který (lhostejno, zda jde o podnikatele) nekoná s péčí řádného hospodáře a nevede řádné záznamy o stavu svého majetku a o svých závazcích nebo který nesplní řádně a včas povinnost předložit soudu seznam závazků nemá právo spoléhat na to, že věřitel (jenž by v propadné lhůtě určené k podání přihlášky do insolvenčního řízení byl jinak znám - při obvyklém chodu věcí - alespoň insolvenčnímu správci), přijde v důsledku dlužníkovy nedbalosti o možnost přihlásit pohledávku do insolvenčního řízení (v literatuře srov. k uvedenému přiléhavě např. Bělohlávek A. J. Evropské a mezinárodní insolvenční právo. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, str. 954). K totožnému výkladu pojmu známý věřitel ve smyslu § 430 IZ se přitom Nejvyšší soud přihlásil též v dalších rozhodnutích (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2012, sen. zn. 29 NSČR 20/2010, veřejnosti dostupném na jeho webových stránkách, či usnesení ze dne 27. července 2011, sen. zn. 29 NSČR 21/2009, uveřejněné pod číslem 150/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Závěr odvolacího soudu (jakož i soudu prvního stupně), podle něhož M. A. nebyl známým věřitelem dlužnice, vůči němuž by insolvenční soud byl povinen postupovat podle § 430 IZ, je tak předčasný, neboť nevyplynula-li existence tohoto věřitele z obsahu insolvenčního spisu, byl soud povinen zabývat se dále tím, zda nevyplývá z účetnictví vedeného dlužnicí, popř. jiných dlužnicí vedených záznamů o stavu jejího majetku a závazků (včetně korespondence), o to více v situaci, kdy dotčený věřitel na skutečnost, že jeho existence je z účetnictví dlužnice zřejmá, poukazoval.

Právní posouzení věci odvolacím soudem je proto ve světle výše podaných závěrů neúplné, a proto nesprávné, a dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl uplatněn právem.

Nejvyšší soud tudíž, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).

Úkolem insolvenčního soudu bude prověřit, zda existence M. A. coby věřitele dlužnice vyplývala z účetnictví dlužnice, popř. jiných záznamů o stavu jejího majetku a závazků.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně závazný (§ 243d odst. 1 věta první a § 226 odst. 1 o. s. ř.).

Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm (do 31. prosince 2012), se podává z části první, čl. II., bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dovolateli, dlužnici, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které případně vstoupilo do řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 26. června 2013

JUDr. Filip Cileček

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru