Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 NSCR 40/2020Usnesení NS ze dne 30.09.2020

HeslaInsolvenční návrh
Prohlášení o majetku
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:29.NSCR.40.2020.1
Dotčené předpisy

§ 104 odst. 1 písm. b) IZ.

§ 128 odst. 1 IZ.


přidejte vlastní popisek

KSUL 44 INS XY

29 NSČR 40/2020-A-47

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a Mgr. Rostislava Krhuta v insolvenční věci dlužnice A. N., narozené XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 44 INS XY, o insolvenčním návrhu věřitele FINFIX a. s., se sídlem v Praze 5, Plaská 622/3, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 24822931, zastoupeného JUDr. Alešem Minaříkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Půtova 1219/3, PSČ 110 00, o dovolání dlužnice proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. února 2020, č. j. KSUL 44 INS XY, 1 VSPH XY, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

[1] Usnesením ze dne 4. prosince 2019, č. j. KSUL 44 INS XY, Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „insolvenční soud“) rozhodl o insolvenčním návrhu věřitele FINFIX a. s. tak, že (mimo jiné):

1/ Zjistil úpadek dlužnice A. N. (bod I. výroku).

2/ Prohlásil konkurs na majetek dlužnice a určil, že konkurs bude projednáván jako nepatrný (bod II. výroku).

3/ Insolvenčním správcem dlužnice ustanovil Insolvence Group v. o. s. (bod III. výroku).

[2] K odvolání dlužnice Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 20. února 2020, č. j. KSUL 44 INS XY, 1 VSPH XY, potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech I. až III. výroku.

[3] Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 3 odst. 1 až 3, § 104 odst. 1, § 136 odst. 1 a § 141 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – přitakal insolvenčnímu soudu v závěru, že dlužnice je v úpadku ve formě platební neschopnosti, když v řízení bylo prokázáno, že má vůči více věřitelům peněžité závazky, které není schopna plnit, neboť je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti (§ 3 odst. 1, odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona) a nesplnila povinnost předložit seznam závazků dle § 104 odst. 1 insolvenčního zákona, neboť předložený seznam závazků neobsahuje zákonem požadované údaje.

[4] K odvolací námitce, že insolvenční soud nezjistil řádně skutkový stav věci, neboť nevyslechl dlužnici a jejího manžela, nezopakoval dotazy adresované věřitelům a blíže neurčeným soudním exekutorům a bankám a neprovedl ocenění jejího majetku, odvolací soud uvedl, že insolvenční soud provedl všechny důkazy potřebné k posouzení tvrzení insolvenčního navrhovatele ohledně úpadku dlužnice i důkazy, jimiž dlužnice pravdivost jeho tvrzení zpochybňovala. Usnesení insolvenčního soudu též neměl za nepřezkoumatelné.

[5] Proti usnesení odvolacího soudu podala dlužnice dovolání, jehož přípustnost vymezuje na základě ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil v tom duchu, že insolvenční návrh zamítne, případě aby zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

[6] V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatelka (vycházejíc z ustanovení § 3 odst. 2 písm. a/ až c/, § 103 odst. 2 a § 128 odst. 1 insolvenčního zákona) především namítá [poukazujíc přitom na závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2010, sen. zn. 29 NSČR 22/2009 (jde o usnesení uveřejněné pod číslem 26/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 26/2011“), které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu], že insolvenční navrhovatel nedostál povinnosti tvrdit (v insolvenčním návrhu) rozhodné skutečnosti ohledně její neschopnosti plnit své peněžité závazky. V návaznosti na to dále namítá, že k předložení seznamů podle § 104 odst. 1 insolvenčního zákona měla (mohla) být vyzvána jen na základě insolvenčního návrhu (a jeho příloh) dokládajícího existenci plurality pohledávek. Bez zřetele k uvedenému pak má za to, že seznam závazků, který předložila, splňuje zákonem stanovené požadavky, neboť z insolvenčního zákona neplyne povinnost uvést v takovém seznamu výši závazků a údaj o jejich splatnosti.

[7] Dovolatelka dále dovozuje, že tam, kde insolvenční navrhovatel řádně tvrdí pluralitu věřitelů, je insolvenční soud povinen provést (v souladu s ustanovením § 86 insolvenčního zákona) i jiné (než účastníky navrhované) důkazy potřebné k osvědčení dlužníkova úpadku.

[8] Oběma soudům dovolatelka též vytýká, že neprovedly jí navrhované důkazy, ani v odůvodnění dostatečně nezdůvodnily, proč tak neučinily, čímž jí upřely právo na spravedlivý proces. K tomu se dovolává závěrů obsažených v nálezu Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2017, sp. zn. I. ÚS 1135/17 [jde o nález uveřejněný pod číslem 200/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, který je (stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Ústavního soudu]. Odtud usuzuje na nepřezkoumatelnost rozhodnutí [odkazuje přitom na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 210/2003 (jde o rozsudek ze dne 28. května 2003), na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2009, sp. zn. 32 Cdo 3751/2009, a na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 570/03 (jde o nález ze dne 30. června 2004, uveřejněný pod číslem 91/2004 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu)].

[9] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

[10] Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání v dané věci.

[11] Dovolatelka výslovně napadla usnesení odvolacího soudu dovoláním „v plném rozsahu“, tedy i v té části, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodu II. výroku o prohlášení konkursu a určení, že konkurs bude projednáván jako nepatrný, a v bodu III. výroku o ustanovení insolvenčního správce. Ve vztahu k této části napadeného usnesení však dovolatelka způsobem odpovídajícím požadavku ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. nevymezila důvod přípustnosti dovolání (výše popsaná dovolací argumentace se těchto výroků zjevně netýká) a ohledně těchto výroků dovolatelka v dovolání žádným způsobem ani neargumentovala. V tomto rozsahu proto Nejvyšší soud bez dalšího odmítl dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb. Body II. a III. výroku usnesení insolvenčního soudu mají povahu výroků závislých na výroku o zjištění úpadku dlužnice (bod I. výroku usnesení insolvenčního soudu). V režimu ustanovení § 242 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. by tedy tyto výroky byly automaticky odklizeny (zrušeny), kdyby Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným a důvodným v rozsahu, v němž odvolací soud napadeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o zjištění úpadku dlužnice. To však nic nemění na skutečnosti, že směřuje-li dovolání i proti těmto výrokům (proti té části výroku napadeného usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech II. a III. výroku), nemůže být přípustné, jestliže neobsahuje žádné důvody, pro které by tyto výroky nemohly samostatně obstát. Srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2011, sen. zn. 29 NSČR 12/2011, uveřejněné pod číslem 110/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i (k přípustnosti dovolání) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, uveřejněné pod číslem 86/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

[12] V rozsahu, v němž směřuje proti té části napadeného usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o zjištění úpadku dlužnice, může být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., vypočtených v § 238 o. s. ř.). Potud však Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že oproti mínění dovolatelky je napadené rozhodnutí souladné s níže označenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.

[13] I. K namítaným vadám insolvenčního návrhu.

V usnesení ze dne 1. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 38/2010, uveřejněném pod číslem 83/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 83/2012“), Nejvyšší soud (mimo jiné) vysvětlil, že pro výsledek řízení o odvolání dlužníka proti rozhodnutí o úpadku dlužníka není významné, že insolvenční soud osvědčil úpadek dlužníka, ačkoliv věřitelský insolvenční návrh měl vady, pro které mohl být odmítnut dle § 128 odst. 1 insolvenčního zákona (k tomu, že jde o závěr judikatorně ustálený, srov. dále shodně (naposledy) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2020, sen. zn. 29 NSČR 179/2018 (jež zmiňuje i další rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež tento závěr sdílejí).

[14] II. K obsahovým náležitostem seznamu závazků.

Nejvyšší soud v R 83/2012 vysvětlil, že seznam závazků dlužníka ve smyslu ustanovení § 104 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona musí obsahovat i údaj o výši a splatnosti jednotlivých závazků v něm uvedených. K tomuto závěru se Nejvyšší soud přihlásil např. též v usnesení ze dne 26. června 2012, sen. zn. 29 NSČR 46/2011 nebo v usnesení ze dne 30. dubna 2015, sen. zn. 29 NSČR 24/2013, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, číslo 3, ročníku 2016, pod číslem 33.

[15] III. K důkazním návrhům.

Ustálenou judikaturu k výkladu ustanovení § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. (jež určuje, že soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede) představuje především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. října 1998, sp. zn. 21 Cdo 1009/98, uveřejněný pod číslem 39/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 39/1999“), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, uveřejněný pod číslem 71/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 71/2009“). Z judikatury Ústavního soudu srov. např. nález ze dne 6. prosince 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, uveřejněný pod číslem 80/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo nález ze dne 13. září 1999, sp. zn. I. ÚS 236/1998, uveřejněný pod číslem 122/1999 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.

[16] Z R 39/1999 a R 71/2009 plyne, že soud neprovede důkazy, které jsou pro věc nerozhodné a nemohou směřovat ke zjištění skutkového stavu věci (ke zjištění skutečností předvídaných skutkovou podstatou právní normy), jakož i důkazy, které jsou zjevně nabízeny jen proto, aby řízení bylo účelově prodlouženo (důkazy pro rozhodnutí bezvýznamné). Stejně tak neprovede důkazy, které byly pořízeny nebo opatřeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy (důkazy nezákonné). V situaci, kdy dovolatelkou nabízené (v podání z 11. září 2019, A-18) důkazy nesměřovaly [podle argumentace v tomto podání obsažené, ve spojení s průběhem jednání u insolvenčního soudu, konaného 28. listopadu 2019 (A-21)] k prokázání neexistence pohledávek po lhůtě splatnosti (nýbrž k prokázání toho, že tyto dluhy průběžně splácí), je zjevné, že nemohly mít vliv (i kdyby byly provedeny) na závěr, že platí (při jinak prokázané pluralitě věřitelů s pohledávkami po lhůtě splatnosti) domněnky úpadku dle § 3 odst. 2 písm. b/ a d/ insolvenčního zákona. Odvolací soud tedy závěrem, že zjištěný skutkový stav věci je dostatečný pro posouzení úpadku dlužnice, nevybočil z mezí výše označené judikatury.

[17] IV. K nepřezkoumatelnosti.

Napadené rozhodnutí je souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 100/2013“).

[18] V R 100/2013 Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele.

[19] Poměřováno těmito závěry obě rozhodnutí zjevně nebyla nepřezkoumatelná. K tomu lze dodat, že z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. [které upravuje náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku, platí obdobně pro odůvodnění usnesení, jímž se rozhoduje ve věci samé (§ 169 odst. 4 o. s. ř.) a přiměřeně se prosazuje i pro odůvodnění rozhodnutí vydaných odvolacím soudem (§ 211 o. s. ř.)], ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod č. 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. září 2020

JUDr. Zdeněk Krčmář

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru