Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 NSCR 35/2010Usnesení NS ze dne 27.09.2011

HeslaDoručování
Insolvence
Insolvenční rejstřík
KategorieB
EcliECLI:CZ:NS:2011:29.NSCR.35.2010.1
Dotčené předpisy

§ 71 IZ.

§ 419 IZ.

§ 421 odst. 1 písm. a) IZ.

§ 50d o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

KSOS 31 INS 8817/2009

29 NSČR 35/2010-P59-18

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Filipa Cilečka a Mgr. Jiřího Zavázala v insolvenční věci dlužníka Havířovské hokejové společnosti s. r. o., se sídlem v Havířově, Podlesí, Těšínská 1296/2, PSČ 736 01, identifikační číslo osoby 26809141, o přihlášce pohledávky věřitele číslo č. 59, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 31 INS 8817/2009, o dovolání věřitele č. 59 HOCKEY CLUB OCELÁŘI TŘINEC, a. s., se sídlem v Třinci VI, Zimní stadión, Lesní 60, PSČ 739 61, identifikační číslo osoby 25841599, zastoupeného Mgr. Renátou Svatošovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Sadová 1585/7, PSČ 702 00, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. května 2010, č. j. KSOS 31 INS 8817/2009, 3 VSOL 167/2010-P59-10, takto:

Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. května 2010, č. j. KSOS 31 INS 8817/2009, 3 VSOL 167/2010-P59-10, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. dubna 2010, č. j. KSOS 31 INS 8817/2009-P59-2, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Usnesením ze dne 7. dubna 2010, č. j. KSOS 31 INS 8817/2009-P59-2, odmítl Krajský soud v Ostravě (dále též jen „insolvenční soud“) přihlášku pohledávky věřitele č. 59 HOCKEY CLUB OCELÁŘI TŘINEC, a. s. (bod I. výroku) a určil, že právní mocí tohoto usnesení účast tohoto věřitele v insolvenčním řízení končí (bod II. výroku).

Insolvenční soud vyšel z toho, že usnesením ze dne 11. ledna 2010, č. j. KSOS 31 INS 8817/2009-A-8, jehož účinky nastaly téhož dne v 10.33 hodin, byl zjištěn úpadek dlužníka a věřitelé dlužníka, kteří tak dosud neučinili, byli vyzváni, aby své pohledávky přihlásili do 30 dnů od zveřejnění tohoto usnesení v insolvenčním rejstříku, s poučením dle § 173 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), že k později podaným přihláškám nebude insolvenční soud přihlížet a nebudou v insolvenčním řízení uspokojeny.

Dále insolvenční soud poukázal na to, že ač lhůta k podávání přihlášek uplynula 10. února 2010, přihlásil věřitel č. 59 svou pohledávku za dlužníkem ve výši 952.521,70 Kč (až) podáním doručeným soudu dne 26. března 2010 a podal ji tedy opožděně.

K věřitelově námitce, že nepřihlásil pohledávku včas vinou chybných údajů získaných nahlížením do insolvenčního rejstříku, insolvenční soud uvedl, že dle ustanovení § 83 insolvenčního zákona není prominutí zmeškání lhůty v insolvenčním řízení přípustné.

Proto insolvenční soud postupoval dle § 185 insolvenčního zákona.

K odvolání věřitele č. 59 Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 31. května 2010, č. j. KSOS 31 INS 8817/2009, 3 VSOL 167/2010-P59-10, potvrdil usnesení insolvenčního soudu.

Odvolací soud - vycházeje z ustanovení § 136 odst. 2 písm. d/, odst. 3, § 173 odst. 1 a § 185 insolvenčního zákona - dovodil, že insolvenční soud učinil správná skutková zjištění o rozhodnutí o úpadku, lhůtě v něm určené k podávání přihlášek a o tom, kdy odvolatel přihlásil pohledávku. Na tomto základě měl za správný i závěr insolvenčního soudu, že odvolatel přihlásil pohledávku opožděně, po uplynutí třicetidenní lhůty.

K odvolatelově námitce, že při nahlížení do insolvenčního rejstříku v měsících lednu, únoru a březnu 2010 vždy obdržel informaci, že dlužník není v insolvenčním rejstříku uveden a k výstupu z insolvenčního rejstříku z 25. března 2010, podle nějž dlužník nebyl k uvedenému datu nalezen v insolvenčním rejstříku, pak odvolací soud uvedl, že tento důkaz nemá za významný.

V březnu 2010 totiž lhůta k podávání přihlášek již uplynula (její běh skončil 10. února 2010). Dodal, že v době svého rozhodování provedl kontrolní vyhledávání k ověření odvolatelova tvrzení a zjistil, že insolvenční rejstřík i v režimu „základního vyhledávání“ zobrazuje informaci (při pouhém zadání názvu dlužníka), že dlužník je od 11. ledna 2010 v úpadku.

K tvrzení, že informaci o tom, že dlužník není veden v insolvenčním rejstříku, obdržel také v lednu a v únoru 2010, odvolatel žádný důkaz neoznačil a podle názoru odvolacího soudu ze samotné skutečnosti, že odvolatel takovou informaci obdržel v březnu 2010, nelze dovodit, že stejný stav panoval v lednu a únoru 2010.

V neprospěch odvolatele vyhodnotil odvolací soud i to že dalších 58 věřitelů se do insolvenčního řízení přihlásilo včas.

A konečně odvolací soud poznamenal, že věřitel mohl v souladu s ustanovením § 110 odst. 1 a § 173 odst. 1 insolvenčního zákona uplatnit svou pohledávku přihláškou již od zahájení předmětného insolvenčního řízení, tedy již od 9. prosince 2009.

Věřiteli se tak dle mínění odvolacího soudu nepodařilo prokázat, že v době, kdy mu běžela lhůta pro podání přihlášky (od 9. prosince 2009 do 10. února 2010), neměl možnost pohledávku přihlásit včas v důsledku technických problémů insolvenčního rejstříku, který v inkriminované době neumožňoval pouhým zadáním názvu (firmy) dlužníka získat informaci o tom, že se dlužník nachází v insolvenčním řízení.

Věřitel č. 59 podal proti usnesení odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost opírá o zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, namítaje a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že z předloženého výpisu z insolvenčního rejstříku ze dne 25. března 2010 nevyplývá, že daná chyba se na stránkách insolvenčního rejstříku vyskytovala i v době, kdy měl (mohl) přihlášku pohledávky podat. Míní, že předložením výpisu z 25. března 2010 prokázal, že se tato chyba na stránkách insolvenčního rejstříku vyskytovala i v době, kdy bylo možné přihlášky pohledávek podávat, tedy v době od 11. ledna 2010 do 10. února 2010. Kdyby dlužník nebyl zapsán v insolvenčním rejstříku v době, kdy již dokonce uplynula lhůta k podání přihlášky, pak by tam logicky nebyl zapsán ani v době před 25. březnem 2010. S poukazem na přiměřenou aplikaci zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), také dovozuje neúčinnost doručení rozhodnutí o úpadku ve smyslu ustanovení § 50d o. s. ř.

Dovolatel rovněž opakuje svou dřívější (před soudy nižších stupňů použitou) argumentaci o tom, že při nahlížení do insolvenčního rejstříku není povinen používat funkci „pokročilého vyhledávání“ a v režimu „základního vyhledávání“ dlužníka v insolvenčním rejstříku v měsících lednu, únoru ani březnu 2010 nenašel, přičemž nesprávné fungování insolvenčního rejstříku mu nemůže mu být kladeno k tíži.

S přihlédnutím k době vydání dovoláním napadeného usnesení je insolvenční zákon na danou věc uplatnitelný ve znění účinném do 30. června 2010, tj. naposledy ve znění zákona č. 285/2009 Sb.

Podle ustanovení § 7 odst. 1 insolvenčního zákona pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Pro rozhodnutí vydaná v insolvenčním řízení jsou tudíž ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání přiměřeně aplikovatelná dle § 7 odst. 1 insolvenčního zákona.

Dovolatel - ač zastoupen advokátkou - dovolání výslovně nepřipíná k žádnému z dovolacích důvodů taxativně vypočtených v § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.; po obsahové stránce je však dovolání kritikou správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem, jíž je vyhrazen dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.

Dovolání je (bez dalšího) přípustné podle ustanovení § 239 odst. 3 části věty před středníkem o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2008, sen. zn. 29 NSČR 4/2008, uveřejněné pod číslem 25/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále též jen „R 25/2009“, jež je, stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněné níže, dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu). Podmínku, aby šlo o potvrzující usnesení odvolacího soudu, ohledně kterého dovolací soud dospěje k závěru, že má po právní stránce zásadní význam, formulovanou ve větě druhé označeného ustanovení poukazem na obdobné použití § 237 odst. 1 a 3 o. s. ř., má Nejvyšší soud za obsoletní (srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2010, sen. zn. 29 NSČR 17/2010).

Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 71 insolvenčního zákona soudní rozhodnutí, předvolání, vyrozumění nebo jiná písemnost insolvenčního soudu nebo účastníků se v insolvenčním řízení doručují pouze vyvěšením písemnosti na úřední desce insolvenčního soudu a jejím současným zveřejněním v insolvenčním rejstříku (dále jen „doručení vyhláškou“), ledaže zákon stanoví pro určité případy nebo pro určité osoby i zvláštní způsob doručení (odstavec 1). Při doručení vyhláškou se písemnost považuje za doručenou dnem, popřípadě okamžikem jejího zveřejnění v insolvenčním rejstříku; okamžikem zveřejnění písemnosti v insolvenčním rejstříku se rozumí den, hodina a minuta zveřejnění (odstavec 2). Povinnost insolvenčního soudu zveřejnit vyhláškou různé údaje, stanovená v tomto zákoně, je splněna vyvěšením příslušné písemnosti na úřední desce insolvenčního soudu se současným zveřejněním v insolvenčním rejstříku, pokud zákon nestanoví pouze zveřejnění písemnosti na úřední desce insolvenčního soudu; při zveřejnění písemnosti v insolvenčním rejstříku platí odstavec 2 obdobně (odstavec 3).

Dle ustanovení § 419 insolvenčního zákona je insolvenční rejstřík informačním systémem veřejné správy, jehož správcem je Ministerstvo spravedlnosti (dále jen „ministerstvo“) [odstavec 1]. Insolvenční rejstřík obsahuje seznam insolvenčních správců, seznam dlužníků a insolvenční spisy. Pro každého dlužníka se vede jeden insolvenční spis (odstavec 2). Insolvenční rejstřík je veřejně přístupný, s výjimkou údajů, o kterých tak stanoví tento zákon. Každý má právo do něj nahlížet a pořizovat si z něj kopie a výpisy. Soudce insolvenčního soudu má přístup ke všem údajům vedeným v insolvenčním rejstříku (odstavec 3). Na žádost vydá ministerstvo nebo insolvenční soud úředně ověřený výstup z informačního systému veřejné správy obsahující údaje z insolvenčního rejstříku nebo informaci o tom, že požadovaný údaj není veden v insolvenčním rejstříku (odstavec 4).

Jak se dále podává z ustanovení § 421 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona, v insolvenčním rejstříku insolvenční soud zveřejňuje chronologicky s uvedením okamžiku vložení mimo jiné i rozhodnutí insolvenčního soudu vydaná v insolvenčním řízení a v incidenčních sporech.

Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že vládní návrh insolvenčního zákona projednávala Poslanecká Sněmovna ve svém 4. volebním období 2002 - 2006 jako tisk č. 1120, přičemž důvodová zpráva k němu vysvětluje, že zavedení insolvenčního rejstříku patří mezi základní změny, které přináší osnova. Tamtéž je poukázáno na roli insolvenčního rejstříku při zveřejnění i doručení písemnosti určených insolvenčním zákonem a na jeho funkci informativní.

Ve výše ustaveném legislativním rámci shledává Nejvyšší soud především nepřiléhavou dovolací argumentaci opírající se o přiměřenou aplikaci ustanovení § 50d o. s. ř.

Ve vztahu k osobám, které v době zveřejnění rozhodnutí o úpadku v insolvenčním rejstříku nebyly účastníky insolvenčního řízení (jde-li o věřitele, pak jako již přihlášení věřitelé), se totiž zveřejněním rozhodnutí o úpadku plní oznamovací povinnost insolvenčního soudu ve smyslu ustanovení § 421 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona ve spojení s ustanovením § 71 odst. 3 insolvenčního zákona a nikoli povinnost insolvenčního soudu směřující k doručení tohoto rozhodnutí (ve smyslu § 71 odst. 1 insolvenčního zákona).

V reakci na další dovolací argumenty lze pak závěrům odvolacího soudu přitakat v tom, že dovolatelem (již v řízení před soudy nižších stupňů) předložený výstup z insolvenčního rejstříku ze dne 25. března 2010 nepředstavuje nezpochybnitelný podklad pro závěr, že stejný výsledek (informace, že dlužník v insolvenčním rejstříku uveden není) poskytoval insolvenční rejstřík po zadání názvu (firmy) dlužníka do příslušného pole formuláře pro „základní vyhledávání“ též ve lhůtě pro přihlašování pohledávek.

Vzhledem k významu insolvenčním rejstříku při plnění jeho informativní funkce a k jeho povaze (srov. § 419 odst. 1 insolvenčního zákona) je ovšem nezbytné vykládat zjištěné nedostatky jeho fungování způsobem, jenž nebude chyby ve fungování veřejné správy (o jejíž informační systém jde) přičítat k tíži osob, jimž má takový systém spolehlivě sloužit.

Odvolací soud (podle argumentace obsažené v napadeném usnesení) neměl pochybnosti o pravosti a správnosti listiny, kterou dovolatel dokládal, že výstup z insolvenčního rejstříku byl ohledně dlužníka identifikovaného obchodní firmou k 25. březnu 2010 negativní. Jestliže sám nenalezl vysvětlení, proč by se insolvenční rejstřík měl k uvedenému datu chovat jinak než později (v době, kdy odvolací soud provedl „kontrolní vyhledávání“) nebo dříve (v době rozhodné pro podávání přihlášek), pak bylo namístě vyložit prokázané chybné fungování insolvenčního rejstříku způsobem, jenž nepoškozuje osoby, jež by v důsledku takové chyby mohly utrpět újmu.

Jinak řečeno, prokázal-li dovolatel, že insolvenční rejstřík byť po skončení lhůty k přihlášení pohledávek vykazoval vadu při vyhledávání dlužníka podle obchodní firmy, pak je na insolvenčním soudu opatřit si spolehlivé skutkové podklady pro závěr, že takové vady zde dozajista nebylo v době rozhodné pro přihlašování pohledávek. A ještě jinak řečeno, podá-li uživatel insolvenčního rejstříku jako informačního systému veřejné správy spolehlivý důkaz o tom, že tento systém v určitém čase nefungoval řádně, je na soudu, aby podal důkaz o tom, že v dřívější (pro zachování práv uživatele systému rozhodné) době insolvenční rejstřík takovou chybou zatížen nebyl.

Za řádné fungování informačního systému veřejné správy totiž odpovídá jeho správce a ten je (má být) nejen povinen, ale (na rozdíl od pouhého uživatele takového systému) též schopen, řádné fungování systému doložit.

Ostatně, je v rozporu s principy, na nichž musí být užívání každého informačního systému založeno, vyžadovat na uživatelích, aby shromažďovali důkazy, že výstupy z tohoto systému (i několik měsíců nazpět), na něž při svém jednání spoléhali, byly v rozporu se skutečností. Užívání jakéhokoliv informačního systému má smysl pouze tehdy, opírá-li se o dobrou víru uživatelů v jeho správné fungování a správnost údajů, které poskytuje.

Argumentace odvolacího soudu je navíc vnitřně rozporná, neboť listině z 25. března 2010 lze stěží přičítat jinou důkazní sílu než později provedenému „kontrolnímu vyhledávání“ odvolacího soudu.

Zbývá dodat, že zákonem není předepsán způsob, jakým má uživatel provádět vyhledávání dlužníků v insolvenčním rejstříku. Použije-li při vyhledávání některý (či více) z údajů umožňujících spolehlivou identifikaci hledané osoby, nelze mu klást k tíži, že nepoužil ještě jiné údaje. U právnické osoby pak k údajům, jež mají přinést spolehlivý výsledek vyhledávání, patří identifikační číslo osoby a/nebo obchodní firma nebo název (potud, že dlužník i při zobrazení více záznamů plynoucích z možné zaměnitelnosti obchodní firmy nebo názvu nezůstane ve výsledcích vyhledávání uživateli insolvenčním rejstříku utajen). Výsledky vyhledávání na základě zadaných parametrů musí být přitom stejné bez ohledu na to, zda tyto byly zadány do formuláře „základního“ či do formuláře hledání „pokročilého“.

Právní posouzení věci odvolacím soudem tudíž v závěru, že přihlášku lze bez dalšího odmítnout jako opožděnou, správné není.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené usnesení a spolu s ním ze stejných důvodů i usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dovolateli, dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 27. září 2011

JUDr. Zdeněk Krčmář

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru