Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 NSCR 33/2017Usnesení NS ze dne 27.06.2018

HeslaInsolvence
Insolvenční řízení
Úpadek
Smlouva o půjčce
Uznání dluhu
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2018:29.NSCR.33.2017.1
Dotčené předpisy

§ 3 odst. 1,2 IZ.

§ 558 obč. zák.

§ 105 IZ.


přidejte vlastní popisek

KSOS 31 INS XY

29 NSČR 33/2017-A-79

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužníka R. Č., narozeného XY, bytem XY, identifikační číslo osoby XY, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 31 INS XY, o insolvenčním návrhu věřitele M. M., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Jiřím Machem, advokátem, se sídlem v Jindřichově Hradci, Masarykovo náměstí 1, PSČ 377 01, o dovolání dlužníka, zastoupeného JUDr. Hanou Reclíkovou, advokátkou, se sídlem v Opavě, Masařská 323/6, PSČ 746 01, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. listopadu 2016, č. j. KSOS 31 INS XY, 3 VSOL XY, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne 10. března 2016, č. j. KSOS 31 INS XY, zamítl insolvenční návrh doručený insolvenčnímu soudu dne 16. dubna 2015, jímž se insolvenční navrhovatel (M. M.) domáhal, aby insolvenční soud rozhodl o úpadku dlužníka (R. Č.) a prohlásil konkurs na majetek dlužníka (výrok I.), dále uložil navrhovateli, aby zaplatil dlužníku na nákladech řízení částku 22.863,- Kč (výrok II.) a České republice na soudním poplatku za insolvenční návrh částku 2.000,- Kč (výrok III.).

Insolvenční soud dospěl k závěru, že (obě) pohledávky insolvenčního navrhovatele za dlužníkem (tj. pohledávka ze smlouvy o půjčce ze dne 9. července 2008 ve výši nesplacené jistiny 5.009.600,-Kč a pohledávka z titulu půjčky ze dne 10. května 2010 ve výši nesplacené jistiny 2.500.000,- Kč) jsou sporné. V případě první z nich „je sporné, zda pohledávka zanikla zaplacením společností DONLIČ INTERIER spol. s r. o. (dále jen „společnost“), jelikož je sporné, zda jednotlivé splátky půjčky „směřovaly a měly být použity nejprve na úhradu dlužné jistiny“, a řešení této otázky bude vyžadovat dokazování, které bude prováděno v exekučním řízení, a jde-li o pohledávku z druhé smlouvy o půjčce, je veden u nalézacího soudu spor o zaplacení, pohledávka je sporná a v nalézacím řízení bude řešena otázka, zda vůbec vznikla.

Podle insolvenčního soudu tak insolvenční navrhovatel nedoložil, že má za dlužníkem splatnou pohledávku a neosvědčil tak aktivní věcnou legitimaci k podání insolvenčního návrhu; proto, aniž prováděl další dokazování ohledně mnohosti věřitelů dlužníka a jeho neschopnosti plnit své splatné závazky, insolvenční návrh zamítl.

Vrchní soud v Olomouci k odvolání insolvenčního navrhovatele usnesením ze dne 10. listopadu 2016, č. j. KSOS 31 INS XY, 3 VSOL XY zrušil usnesení insolvenčního soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Odvolací soud – vycházeje ze skutkových zjištění insolvenčního soudu – zopakoval a doplnil dokazování listinami (uznáním dluhu ze dne 19. května 2010, rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. srpna 2016, č. j. 65 C 172/2014-275, a usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. února 2016, č. j. 48 EXE 1475/2010-462, 103 EX 15987/2013), a dospěl k závěrům od insolvenčního soudu odlišným.

Cituje ustanovení § 3 odst. 1 a 2 a § 105 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a vycházeje z ustanovení § 558 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – dovodil, že splatná pohledávka insolvenčního navrhovatele z titulu smlouvy o půjčce ve výši 2.500.000,- Kč „byla doložena“, neboť ohledně této pohledávky dlužník se svou procesní obranou neuspěl. „Dlužník písemně uznal tento dluh co do důvodu a výše, přičemž ke dni uznání byl podpis dlužníka úředně ověřen, a proto neobstojí jeho námitka, že uznání dluhu bylo antedatováno, tedy že ke dni uznání dluhu pohledávka neexistovala. Pokud jde o další námitky dlužníka k vyvrácení existence této pohledávky, pak ani tyto z pohledu odvolacího soudu neobstojí. Skutečnost, že tato půjčka byla zaúčtována do účetnictví společnosti a byla věřitelem poskytnuta platbou na účet této společnosti, s přihlédnutím k tomu, že finanční prostředky získané půjčkou měly být použity na mzdy zaměstnanců této společnosti, jejímž byl dlužník jedním z jednatelů (o čemž nebylo mezi účastníky sporu), není bez dalšího způsob, jak vyvrátit existenci tohoto dluhu. Taktéž tvrzení dlužníka, že měl za to, že pohledávka zanikla převedením obchodních podílů dlužníka a I. D. na věřitele, je bez právního významu“.

V této souvislosti odvolací soud poukázal na závěry formulované Nejvyšším soudem v usneseních ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 18/2011, a ze dne 10. října 2015 (správně 10. prosince 2015), sen. zn. 29 NSČR 8/2014, ohledně důsledků písemného uznání dluhu dlužníkem co do důvodu a výše.

Jelikož odvolací soud dospěl k závěru, že insolvenční navrhovatel osvědčil svou aktivní věcnou legitimaci k podání insolvenčního návrhu vůči dlužníku, zrušil usnesení insolvenčního soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, maje za to, že „se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu tím, že provádí v insolvenčním řízení nalézací řízení“ a že nesprávně vyřešil „otázky hmotného a procesního práva“ dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nezodpovězené, a to kdy insolvenční soud:

a) „Dochází ke svému rozhodnutí na základě uznání dluhu, a to přesto, že je srozuměn s tím, že ohledně tohoto uznání dluhu probíhá doposud neukončené nalézací řízení“;

b) „Bez řádného odůvodnění nepřejímá závěry nalézacího soudu, v tomto případě k uznání dluhu, a to přesto, že je srozuměn s tím, že v jiném, než insolvenčním řízení, bylo vydáno doposud nepravomocné soudní rozhodnutí, které toto uznání dluhu hodnotí, jako právně nevýznamné“;

c) „Nepřihlíží v rámci svého rozhodování a hodnocení důkazů k možnosti šikanózního insolvenčního návrhu přesto, že ze soudního spisu lze tyto indicie vypozorovat“.

Dovolatel má za to, že závěry formulované ve shora zmíněných usneseních Nejvyššího soudu odvolací soud nesprávně aplikoval i v poměrech dané věci, kdy ohledně zaplacení pohledávky (rozuměj pohledávky ve výši 2.500.000,- Kč uznané dlužníkem dne 19. května 2010) probíhá soudní řízení, přičemž není vyloučeno, že nepravomocné soudní rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 65 C 172/2014 [tj. rozsudek, jímž soud prvního stupně uložil mimo jiné dlužníku, aby zaplatil žalobci (insolvenčnímu navrhovateli) částku 2.500.000,- Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení] bude zrušeno odvolacím soudem a v mezidobí bude prohlášen úpadek dovolatele právě z titulu pohledávky, kterou „stále řeší nalézací soud“. Uznání dluhu přitom zakládá pouze vyvratitelnou domněnku existence dluhu v době uznání; „právo unést důkazní břemeno tvrzení opaku z podstaty předpokládá rozsáhlé nalézací řízení a bylo by tak v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 NSČR 30/2009“ (jde o usnesení uveřejněné pod číslem 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 14/2011“).

Nepřípadnost užití závěrů obsažených v usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 18/2011 spatřuje dovolatel (i) v tom, že v poměrech dané věci „ohledně údajné pohledávky ve výši 2.500.000,- Kč existují vedle sebe zcela rozporná a nevykonatelná dvě soudní rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1, a to pod sp. zn. 65 C 172/2014 a sp. zn. 48 EXE 1475/2013, 103 EX 15987/13“.

Dále dovolatel polemizuje se správností postupu odvolacího soudu, který si „sám vyhodnotil značně složitou důkazní situaci ve vztahu k uznání dluhu ze dne 19. května 2010“, ačkoli je zmíněná otázka řešena v doposud neukončeném řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 65 C 172/2014 (nyní ve stavu odvolacího řízení u Městského soudu v Praze). Současně snáší argumenty na podporu názoru, podle něhož „velmi přesvědčivě prokázal neexistenci uznaného závazku“.

Konečně poukazuje na odůvodnění usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1, č. j. 48 EXE 1475/2013, 103 EX 15987/13, a zdůrazňuje, že insolvenční návrh v dané věci odpovídá kritériím šikanózního insolvenčního návrhu ve smyslu ustanovení § 128a insolvenčního zákona.

Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Dovolání dlužníka, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř.

Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá (tj. závěr o aktivní věcné legitimaci insolvenčního navrhovatele), je v souladu s níže vedenou judikaturou Nejvyššího soudu, podle které:

1) Jestliže uznání dluhu založilo vyvratitelnou domněnku, podle které se má za to, že závazek v době uznání trval, pak v řízení, v němž se věřitel (žalobce) domáhá splnění tohoto závazku, spočívá důkazní břemeno ohledně neexistence závazku na dlužníku. Neexistence uznaného dluhu (závazku), nečiní právní úkon uznání dluhu (závazku) neplatným (srov. rozsudky ze dne 30. dubna 2002, sp. zn. 29 Odo 341/2001, a ze dne 9. prosince 2004, sp. zn. 32 Odo 453/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2002, pod číslem 127, a č. 1, ročník 2005, pod číslem 1, jakož i rozsudek ze dne 21. června 2005, sp. zn. 32 Odo 1323/2004)

2) Písemné uznání dluhu dlužníkem co do důvodu a výše ve smyslu ustanovení § 558 obč. zák., jímž věřitel dokládá existenci své splatné pohledávky za dlužníkem, zakládá vyvratitelnou domněnku existence dluhu v době uznání i pro potřeby doložení splatné pohledávky insolvenčního navrhovatele ve smyslu § 105 insolvenčního zákona (viz usnesení sen. zn. 29 NSČR 8/2014).

3) Pohledávku insolvenčního navrhovatele nelze mít v insolvenčním řízení za doloženou (osvědčenou) pro účely posouzení jeho aktivní věcné legitimace, jestliže obecný soud ve sporném řízení zamítl (byťdosud nepravomocně) žalobu, kterou se insolvenční navrhovatel domáhal po dlužníku zaplacení této pohledávky (viz usnesení sen. zn. 29 NSČR 18/2011).

V poměrech projednávané věci je přitom nepochybné, že:

a) Dlužník pohledávku insolvenčního navrhovatele dne 19. května 2010 uznal co do důvodu i výše.

b) Obvodní soud pro Prahu 1 v nalézacím řízení (rozsudkem ze dne 30. srpna 2016, č. j. 65 C 172/2014-275) žalobě insolvenčního navrhovatele proti (mimo jiné) dlužníku o zaplacení částky 2.500.000,- Kč s příslušenstvím (nepravomocně) vyhověl.

c) Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 26. února 2016, č. j. 48 EXE 1475/2013-462, 103 EX 15987/2013, nerozhodoval ve věci pohledávky ze smlouvy o půjčce ze dne 10. května 2010, nýbrž ze smlouvy o půjčce ze dne 9. července 2008.

d) Na řešení otázky, zda jde ze strany insolvenčního navrhovatele o šikanózní insolvenční návrh, rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá.

e) Argumentace dovolatele o potřebě „rozsáhlého“ dokazování k vyvrácení domněnky existence dluhu (spojená s poukazem na R 14/2011) je z hlediska osvědčení aktivní věcné legitimace právně irelevantní.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku a insolvenčnímu navrhovateli se však doručuje i zvláštním způsobem.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 6. 2018

JUDr. Petr Gemmel

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru