Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 NSCR 22/2020Usnesení NS ze dne 30.09.2020

HeslaOddlužení
Majetková podstata
Zajištění závazku
Uplatňování pohledávky
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:29.NSCR.22.2020.1
Dotčené předpisy

§ 398 odst. 2 IZ. ve znění do 31.05.2019

§ 398 odst. 3 IZ. ve znění do 31.05.2019

§ 409 odst. 3 IZ. ve znění do 31.05.2019

§ 408 odst. 4 IZ.


přidejte vlastní popisek

KSOS 37 INS XY

29 NSČR 22/2020-B-76

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Heleny Myškové v insolvenční věci dlužnice A. P., narozené XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 37 INS XY, o vydání rozvrhového usnesení, o dovolání dlužnice, zastoupené JUDr. Ilonou Pokornou, advokátkou, se sídlem v Brně, Jakubská 121/1, PSČ 602 00, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. září 2019, č. j. KSOS 37 INS XY, 2 VSOL XY, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

[1] Usnesením ze dne 13. srpna 2019, č. j. KSOS 37 INS XY, Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“):

1/ Rozvrhl výtěžek zpeněžení majetkové podstaty dlužnice ve výši 162 075,61 Kč tak, že budou uspokojeny zjištěné pohledávky věřitele č. 1 (České spořitelny, a. s.) v částce 60 990,67 Kč a věřitele č. 2 (Českomoravské stavební spořitelny, a. s.) v částce 101 084,94 Kč (bod I. výroku).

2/ Uložil insolvenčnímu správci, aby provedl rozvrh do 30 dnů od právní moci usnesení a aby mu podal písemnou zprávu o splnění rozvrhu (bod II. výroku).

[2] K odvolání dlužnice Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil usnesení insolvenčního soudu.

[3] Odvolací soud vyšel z toho, že čistý výtěžek zpeněžení majetkové podstaty činil 162 025,61 Kč a zajištěný věřitel č. 2 již byl ze zajištění uspokojen v částce 82 971,48 Kč. Dále přisvědčil insolvenčnímu soudu v tom, že zbývající neuspokojená část pohledávky věřitele č. 2 ve výši 422 604,97 Kč tvoří „podíl na rozvrhu“ ve výši 62,37 % a podíl věřitele č. 1 se zjištěnou nezajištěnou pohledávkou ve výši 254 980,64 Kč pak představuje 37,63 %.

[4] Odvolací soud - odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2016, sen. zn. 29 ICdo 60/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2018, sen. zn. 29 NSČR 150/2016, uveřejněné pod číslem 91/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 91/2019“), a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2018, sen. zn. 29 NSČR 175/2016, uveřejněné pod číslem 118/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 118/2019“) [která jsou, stejně jako další níže zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu, dostupná i na webových stránkách Nejvyššího soudu] - uzavřel, že pro uspokojení pohledávky zajištěného věřitele při oddlužení zpeněžením majetkové podstaty platí konkursní režim.

[5] Proti usnesení odvolacího soudu podala dlužnice dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, jakož i právní otázky Nejvyšším soudem sice vyřešené, která však má být dovolacím soudem posouzena jinak, namítajíc, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požadujíc, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

[6] Za dovolacím soudem neřešenou má dovolatelka otázku rozdílného postavení zajištěných věřitelů při oddlužení v závislosti na způsobu oddlužení.

[7] Jako otázku, jež by měla být dovolacím soudem posouzena jinak, dovolatelka předestírá otázku uspokojování zajištěných pohledávek v době po 1. lednu 2014.

[8] Nejvyšší soud dovolání, které nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné.

[9] Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.

[10] Jde především o R 91/2019 (přiléhavě citované též odvolacím soudem). V něm Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého, je-li úpadek dlužníka řešen oddlužením a je-li způsobem oddlužení plnění splátkového kalendáře, pak věřitel, který v insolvenčním řízení uplatnil vůči dlužníku, jenž je jeho osobním i zástavním dlužníkem, pohledávku s právem na uspokojení ze zpeněžení zástavy (zajištění), se uspokojí (může uspokojit) jen z výtěžku zpeněžení zástavy (zajištění); to platí bez zřetele k tomu, že výtěžek zpeněžení zástavy (zajištění) nepostačuje k plnému uspokojení pohledávky takového zajištěného věřitele. Jen tehdy, je-li úpadek dlužníka řešen oddlužením a je-li způsobem oddlužení zpeněžení majetkové podstaty, se ta část pohledávky zajištěného věřitele, která nebyla uspokojena z výtěžku zpeněžení zajištění, uspokojí (z výtěžku zpeněžení ostatního majetku náležejícího do majetkové podstaty dlužníka) stejně jako ostatní nezajištěné pohledávky; je tomu tak proto, že při oddlužení zpeněžením majetkové podstaty se postupuje obdobně podle ustanovení o zpeněžení majetkové podstaty v konkursu a zpeněžení majetkové podstaty při oddlužení má tytéž účinky jako zpeněžení majetkové podstaty v konkursu [§ 398 odst. 2 věta první zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona)].

K závěrům R 91/2019 se Nejvyšší soud přihlásil v řadě svých rozhodnutí. Srov. např. R 118/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2019, sen. zn. 29 NSČR 161/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2019, sen. zn. 29 NSČR 63/2018.

[11] Důvod ke změně závěrů obsažených v R 91/2019 Nejvyšší soud neshledává ani na základě podaného dovolání. Je tomu tak již proto, že otázkou uspokojování zajištěných pohledávek ve vazbě na zrušení § 299 insolvenčního zákona, provedené zákonem č. 294/2013 Sb., se Nejvyšší soud v R 91/2019 též zabýval. V jeho důvodech vysvětlil, že insolvenční zákon ve znění účinném do 31. prosince 2013 obsahoval pravidlo, že ta část pohledávky zajištěného věřitele, která nebyla uspokojena z výtěžku zpeněžení zástavy, se uspokojí stejně jako ostatní (nezajištěné) pohledávky, v § 299 odst. 1 větě druhé insolvenčního zákona. Od 1. ledna 2014 není v insolvenčním zákoně žádné obdobné pravidlo obsaženo, leč právní praxe je ve shodě v tom, že toto pravidlo má vzhledem k dikci § 167 odst. 1 věty první insolvenčního zákona (spojení „v rozsahu zajištění“) a § 165 odst. 1 insolvenčního zákona obecnou platnost. Může však být (v insolvenčním zákoně je) ve shodě s § 8 insolvenčního zákona modifikováno zvláštní úpravou obsaženou v části druhé insolvenčního zákona u některého ze způsobů řešení úpadku. Část druhá insolvenčního zákona pak nestanoví „jinak“ jen při řešení úpadku konkursem. Při reorganizaci je pro postavení zástavního věřitele (včetně vymezení míry jeho uspokojení z nezajištěných částí dlužníkovy majetkové podstaty) určující obsah účinného reorganizačního plánu a při oddlužení „plněním splátkového kalendáře“ platí odchylka zakotvená v § 398 odst. 3 ve spojení s § 409 odst. 3 insolvenčního zákona (zajištění věřitelé se uspokojí jen z výtěžku zpeněžení zajištění).

Srov. shodně např. R 118/2019 nebo R 91/2019.

[12] Závěry obsažené v R 118/2019 a R 91/2019 vyvrací též argumentaci dovolatelky, podle které „následné právní změny ustanovení § 398 insolvenčního zákona jen dokládají, že není a nebyl žádný právní důvod pro rozdílné uspokojování zajištěných věřitelů při oddlužení dle způsobu jeho provedení“. Z odůvodnění označených rozhodnutí je totiž zjevné, že Nejvyšší soud se zabýval výkladem ustanovení § 398 odst. 2 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. května 2019 (před novelizací provedenou zákonem č. 31/2019 Sb.). To platí i pro předmětnou věc, kdy insolvenční řízení bylo zahájeno 27. listopadu 2015 a usnesení o zjištění úpadku dlužnice bylo vydáno 13. ledna 2016 (viz přechodná ustanovení obsažená v článku II. zákona č. 31/2019 Sb.).

[13] K řečenému lze doplnit, že Nejvyšší soud se neztotožňuje ani s názorem dovolatelky, že rozhodnutí odvolacího (i insolvenčního) soudu významně zasáhlo do jejích ústavně zaručených práv. K tomu lze dodat, že ústavní stížnost podanou proti R 118/2019 Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 29. ledna 2019, sp. zn. II. ÚS 4161/18.

[14] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 9. 2020

Mgr. Milan Polášek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru