Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 NSCR 22/2011Usnesení NS ze dne 30.04.2013

HeslaInsolvence
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2013:29.NSCR.22.2011.1
Dotčené předpisy

§ 136 odst. 2 písm. c) IZ.


přidejte vlastní popisek

MSPH 76 INS XY

29 NSČR 22/2011-A-65

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Gemmela v insolvenční věci dlužníka LUPEMI, s. r. o., se sídlem v Praze 10, Turnovského 263, PSČ 100 00, identifikační číslo osoby 61065242, zastoupeného Mgr. Petrem Mikyskem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Chodská 1281/30, PSČ 120 00, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 76 INS XY, o insolvenčním návrhu věřitele J. K., narozeného XY, bytem XY, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. září 2010, č. j. MSPH 76 INS XY, 1 VSPH XY, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Usnesením ze dne 8. června 2010, č. j. MSPH 76 INS XY, ve znění opravného usnesení ze dne 19. července 2010, č. j. MSPH 76 INS XY, rozhodl Městský soudu v Praze (dále též jen „insolvenční soud“) o insolvenčním návrhu věřitelky JUDr. Jaroslavy Šafránkové, jako správkyně konkursní podstaty úpadce J. K., tak, že zjistil úpadek dlužníka LUPEMI, s. r. o. (bod I. výroku) a ustanovil insolvenčním správcem JUDr. Břetislava Komana (bod II. výroku).

Dále insolvenční soud určil, kdy nastávají účinky rozhodnutí o úpadku (bod III. výroku), vyzval věřitele, kteří dosud nepřihlásili své pohledávky, aby tak učinili ve lhůtě 30 dnů (s poučením o následcích zmeškání lhůty) [bod IV. výroku], vyzval osoby, které mají závazky vůči dlužníku, aby napříště neposkytovaly plnění dlužníku, ale insolvenčnímu správci (bod V. výroku), vyzval věřitele, aby insolvenčnímu správci neprodleně sdělili, jaká zajišťovací práva k majetku dlužníka uplatňují (bod VI. výroku), svolal první schůzi věřitelů (bod VII. výroku), nařídil přezkumné jednání (bod VIII. výroku), uložil dlužníku, který tak dosud neučinil, aby do 15 dnů sestavil a odevzdal insolvenčnímu správci seznamy svého majetku a závazků (bod IX. výroku), uložil insolvenčnímu správci, aby mu průběžně, nejpozději do 18. srpna 2010, předkládal zpracované listy seznamu přihlášených pohledávek (bod X. výroku), a oznámil, že bude svá rozhodnutí zveřejňovat (jen) v insolvenčním rejstříku (bod XI. výroku).

K odvolání dlužníka a J. K. (dále jen „J. K.“) Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 2. září 2010, č. j. MSPH 76 INS XY, 1 VSPH XY, potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech I. a II. výroku.

Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník (posléze zastoupený advokátem) dovolání, uváděje, že je napadá „v plném rozsahu“, včetně „doprovodných“ výroků, zejména pokud jde o výrok III. usnesení insolvenčního soudu, potvrzený usnesením odvolacího soudu. Přípustnost dovolání opírá dovolatel bez dalšího o ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu - dále též jen „o. s. ř.“ (a dovozuje, že se mu dostalo nesprávného poučení o dovolání v napadeném rozhodnutí), namítaje, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že jsou dány dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, respektive (dle § 221 odst. 2 o. s. ř.) jinému soudu prvního stupně tak, aby věc nemohl znovu projednat ani stávající odvolací soud.

Dovolání dlužníka v podobě sepsané advokátem (B-322), pro dovolací řízení rozhodné (§ 241 odst. 4 o. s. ř.), se soustředí k výtkám proti procesnímu postupu soudů nižších stupňů při vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka, k závěrům soudů nižších stupňů o osvědčení dlužníkova úpadku ve formě platební neschopnosti a k aktivní věcné legitimaci insolvenční navrhovatelky k podání insolvenčního návrhu.

S přihlédnutím k době vydání dovoláním napadeného usnesení je na danou věc uplatnitelný zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění účinném do 9. září 2010, tj. naposledy ve znění zákona č. 227/2009 Sb.

Podle ustanovení § 7 odst. 1 insolvenčního zákona pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Pro rozhodnutí vydaná v insolvenčním řízení jsou tudíž ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání přiměřeně aplikovatelná dle § 7 odst. 1 insolvenčního zákona.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

V průběhu dovolacího řízení doložil J. K., že ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. června 2012, č. j. 52 K XY, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 3. července 2012, č. j. 52 K 92/97-8270, vyloučila insolvenční navrhovatelka (coby správkyně konkursní podstaty úpadce J. K.) pohledávku vůči dlužníku, kterou dokládala svou věcnou legitimaci k podání insolvenčního návrhu, z konkursní podstaty úpadce J. K. Nejvyšší soud proto v dovolacím řízení bez dalšího dále jednal jako s insolvenčním navrhovatelem s J. K.

Nejvyšší soud odmítl dovolání dlužníka podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné.

Dovolatel nesprávně opírá přípustnost dovolání jen o ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a přehlíží odkaz obsažený v § 238a odst. 2 o. s. ř., podle kterého ustanovení § 237 odst. 1 a 3 o. s. ř. platí obdobně (rozuměj pro přípustnost dovolání dle § 238a odst. 1 o. s. ř.), stejně jako pomíjí ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu k výkladu tohoto ustanovení.

Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 4. září 2008, sen. zn. 29 NSČR 4/2008, uveřejněném pod číslem 25/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (které je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - veřejnosti dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu) vysvětlil, že k tomu, aby bylo možné uvažovat o přípustnosti dovolání podle § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., musí být splněna rovněž podmínka (jež se klade prostřednictvím odkazu na § 237 odst. 1 a 3 o. s. ř., obsaženého v § 238a odst. 2 o. s. ř.), aby šlo o usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto v insolvenčním řízení „ve věci samé“. K takto chápanému pojetí přípustnosti dovolání, se Nejvyšší soud pro insolvenční věci přihlásil i v důvodech usnesení ze dne 27. ledna 2009, sen. zn. 29 NSČR 4/2009, uveřejněného pod číslem 103/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 103/2009“); v usnesení ze dne 20. ledna 2011, sen. zn. 29 NSČR 30/2010, uveřejněném pod číslem 96/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek pak Nejvyšší soud ozřejmil, která rozhodnutí soudu prvního stupně v insolvenční věci se pokládají pro účely posouzení přípustnosti dovolání za rozhodnutí „ve věci samé“.

Rozhodnutí insolvenčního soudu o ustanovení insolvenčního správce rozhodnutím „ve věci samé“ není (srov. i důvody R 103/2009 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2011, sen. zn. 29 NSČR 4/2011), takže dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud takové rozhodnutí potvrdí nebo změní, není objektivně přípustné. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části napadeného usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodu II. výroku o ustanovení insolvenčního správce, je proto Nejvyšší soud odmítl bez dalšího.

Bezcenným shledává Nejvyšší soud požadavek na dovolací přezkum napadeného rozhodnutí v rozsahu, v němž se týká bodu III. výroku usnesení insolvenčního soudu (o tom, kdy nastávají účinky rozhodnutí o úpadku). V usnesení ze dne 27. října 2011, sen. zn. 29 NSČR 21/2011, Nejvyšší soud vysvětlil, že „údaj“ o tom, kdy nastávají účinky rozhodnutí o úpadku (§ 136 odst. 2 písm. c/ insolvenčního zákona), má (v rozhodnutí o úpadku) pouze doprovodný informační charakter (nejde o rozhodnutí „ve věci samé“), když vychází z dikce § 89 odst. 1 insolvenčního zákona, určujícího, že není-li dále stanoveno jinak, rozhodnutí insolvenčního soudu vydaná v insolvenčním řízení jsou účinná okamžikem jejich zveřejnění v insolvenčním rejstříku. Nejde o výrok, proti němuž je přípustné odvolání a odvolací soud se jím ve svém rozhodnutí ani nezabýval (napadené usnesení tento výrok nepotvrzuje).

V rozsahu, v němž směřuje proti té části napadeného usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodu I. výroku, jímž insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka, může být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam). Důvod připustit dovolání však Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

V jednotlivostech lze k dovolací argumentaci shrnout následující:

1/ Dovolatel kritizuje oba soudy za nesprávný postup, jímž mu upřely právo na spravedlivý proces, jelikož insolvenční soud nenařídil jednání dle § 133 odst. 1 insolvenčního zákona a odvolací soud své jednání neodročil. Potud ovšem dovolání nevystihuje žádný z dovolatelem ohlášených dovolacích důvodů a podle obsahu jím dovolatel uplatňuje zmatečnostní vadu řízení ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř. (jehož prostřednictvím lze namítat, že účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem). Zmatečnostní vady řízení však nejsou způsobilým dovolacím důvodem ve smyslu ustanovení § 241a o. s. ř.; k jejich prověření slouží žaloba pro zmatečnost (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pro založení přípustnosti dovolání prostřednictvím ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je tudíž tato námitka právně bez významu.

2/ Dovolatel oponuje závěru o svém úpadku ve formě platební neschopnosti, když nesouhlasí s úsudkem, že při existenci dalších známých věřitelů postačí, že nevyvrátil zákonnou domněnku úpadku formulovanou v § 3 odst. 2 písm. d/ insolvenčního zákona a za určující má, jednak to, že nebylo řádně nařízeno jednání (při kterém by mohl předložit seznamy dle § 104 odst. 1 insolvenčního zákona), jednak to, že insolvenční navrhovatel musí vždy doložit svou aktivní legitimaci. Další tvrzení pak dovolatel snáší na podporu tvrzení, že insolvenční navrhovatelka nebyla aktivně věcně legitimována k podání insolvenčního návrhu.

V řešení těchto otázek je napadené rozhodnutí v souladu s dikcí § 3 odst. 1, odst. 2 písm. d/, § 128 odst. 3 a § 141 insolvenčního zákona a s níže uvedenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.

K tomu, jak dlužník vyvrátí (ve spojení s obsahem insolvenčního spisu, z nějž se podává, že patnáctidenní lhůta určená dlužníku k předložení seznamů dle § 104 odst. 1 usnesením insolvenčního soudu ze dne 19. ledna 2010, č. j. MSPH 76 INS XY, doručeným dlužníku zvlášť 12. dubna 2010, uplynula bez vazby na jakékoli jednání insolvenčního soudu) domněnku své platební neschopnosti ve smyslu § 3 odst. 2 insolvenčního zákona, srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 38/2010, uveřejněné pod číslem 83/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

K právní bezvýznamnosti argumentace vážící se k otázce, zda insolvenční navrhovatel osvědčil svou splatnou pohledávku vůči dlužníku (plyne-li závěr odvolacího soudu, že dlužník je v úpadku ve formě platební neschopnosti, z pohledávek dalších věřitelů), srov. důvody usnesení ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněného pod číslem 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2010, sen. zn. 29 NSČR 24/2009 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2012, sen. zn. 29 NSČR 9/2012

Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že zastoupení dlužníka advokátem v dovolacím řízení měl za řádně doložené již procesní plnou mocí ze dne 8. února 2011 (č. l. B-322) a nikoli (až) na základě usnesení ze dne 24. února 2011, č. j. MSPH 76 INS XY, jímž insolvenční soud ustanovil dlužníku jako zástupce pro dovolací řízení téhož advokáta. Usnesení není odůvodněno, nicméně z vysvětlení, jež k němu insolvenční soud (ohledně mínění, že procesní plná moc nebyla řádně udělena) podává téhož dne na č. l. B-347, plyne, že insolvenční soud při zkoumání procesní plné moci opomenul úpravu obsaženou v § 21 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a výklad, jenž k tomuto ustanovení podal Nejvyšší soud v usnesení ze dne 10. března 2005, sp. zn. 29 Odo 963/2003, uveřejněném pod číslem 29/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Přitom podle § 20 odst. 1 insolvenčního zákona ustanovení části první hlavy třetí občanského soudního řádu, která se týkají jednání za právnickou osobu, stát a územní samosprávní celky a zastoupení účastníků řízení, platí obdobně pro insolvenční řízení a incidenční spory.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dovolateli, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 30. dubna 2013

JUDr. Zdeněk Krčmář

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru