Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 NSCR 21/2019Usnesení NS ze dne 30.07.2020

HeslaInsolvenční řízení
Oddlužení
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:29.NSCR.21.2019.1
Dotčené předpisy

§ 395 odst. 1 písm. a) IZ.

§ 405 odst. 1 IZ.


přidejte vlastní popisek

MSPH 98 INS XY

29 NSČR 21/2019-B-97

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v insolvenční věci dlužníka L. S., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Martinem Štuksou, advokátem, se sídlem v Praze 4, Kaplická 1037/12, PSČ 140 00, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 98 INS XY, o neschválení oddlužení, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2018, č. j. MSPH 98 INS XY, 1 VSPH XY, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Usnesením ze dne 5. září 2018, č. j. MSPH 98 INS XY, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) mimo jiné neschválil oddlužení dlužníka L. S. (bod I. výroku) a na jeho majetek prohlásil konkurs (bod II. výroku).

Insolvenční soud vyšel z toho, že dlužník za trvání manželství podnikal a v rámci svého podnikání získal nemovitosti, které se po zániku manželství staly předmětem sporu o vypořádání společného jmění manželů. Dlužník následně, aby zabránil ztrátám svým a osob s ním podnikajících, založil společnost, do níž vložil tyto nemovitosti. Společnost řídí dlužník fakticky sám, je jejím jediným zaměstnancem, velmi pravděpodobně také sám určuje i výši svého příjmu. Většinu akcií společnosti, které zpočátku vlastnil téměř výlučně sám, převedl na další osoby, se kterými podnikal, přičemž 16 akcií v současné době vlastní jeho družka J. J. (dále jen „J. J.“), s níž žije a má dítě.

Časové souvislosti založení společnosti (rok 2000), převody akcií dlužníka na jiné osoby (roky 2001-2003), změny výše jeho příjmu od podání insolvenčního návrhu (do roku 2015 cca 22 000 Kč, od podání insolvenčního návrhu v roce 2015 zvýšení na 55 000 Kč) s vývojem sporu s E. T. (věřitelkou č. 2) o vypořádání společného jmění manželů vedly insolvenční soud k závěru, že lze vysledovat snahu dlužníka manipulovat se svým majetkem a výší příjmu tak, jak je to pro něj výhodné s ohledem na vývoj a výsledek sporu o vypořádání společného jmění manželů, následných exekucí a návrhu na povolení oddlužení. S tím dle insolvenčního soudu koresponduje i umělé vytvoření mnohosti věřitelů, aby dlužník dostál podmínkám úpadku. Insolvenční soud také upozornil, že dlužník neuvedl žádný relevantní důvod, proč neuhradil zbylé (bagatelní) pohledávky věřitelů č. 1, 3, 4 a 5, když, jak sám uvedl, běžně hradil jiné své závazky, které mu v té době též vznikaly. Vzhledem ke splatnosti pohledávek označených věřitelů a jejich výši nelze jejich neuhrazení odůvodnit úpadkem, neboť teprve neuhrazení těchto pohledávek znaky úpadku u dlužníka naplnilo.

Na tomto základě insolvenční soud – cituje § 395 odst. 1 písm. a/ a § 405 odst. 1 písm. b/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl k závěru, že lze důvodně předpokládat, že dlužník svým jednáním sleduje nepoctivý záměr, neboť uměle vyvolal svůj úpadek a požádal o oddlužení, přestože důvodem podání insolvenčního návrhu je snaha vyřešit pomocí oddlužení majetkové vyrovnání s věřitelkou č. 2 (bývalou manželkou) a dosáhnout tak snížení povinnosti uložené ve sporu o vypořádání společného jmění manželů.

Vrchní soud v Praze k odvolání dlužníka v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech I. a II. výroku.

Odvolací soud především přitakal insolvenčnímu soudu v závěru, že z výše uvedených skutkových zjištění lze dovodit, že dlužník svým návrhem na oddlužení sleduje nepoctivý záměr ve smyslu § 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona.

K tomu dále doplnil, že dlužník nedoložil svá tvrzení o převodu akcií společnosti v hodnotě více než 20 mil. Kč na jiné osoby, nedoložil dobu ani právně relevantní důvod těchto údajných převodů, zejména pak převodu 16 akcií po 500 000 Kč na družku J. J., přičemž ke dni rozvodu manželství (tj. k 25. říjnu 2003) vlastnil všechny akcie společnosti v nominální hodnotě 25 428 500 Kč. Odvolací soud míní, že i kdyby vskutku k převodu akcií došlo, stalo se tak v době, kdy dlužník již znal ocenění svého majetku ve sporu o vypořádání společného jmění manželů, převedl převážnou část majetku za blíže neobjasněných podmínek a bez doložitelného protiplnění, takže zcela účelově způsobil svoji neschopnost řádně splácet vypořádací podíl bývalé manželce a v důsledku toho pak celkovou platební neschopnost, resp. úpadek. Nepoctivý záměr lze spatřovat bez ohledu na to, zda dlužník vlastnictví akcií zatajuje nebo akcie bez ekonomicky a právně relevantního důvodu skutečně převedl na jiné osoby.

Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

Podle dovolatele se odvolací soud odchýlil od závěrů Nejvyššího soudu uvedených v usnesení ze dne 28. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 32/2011, uveřejněném pod číslem 112/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 112/2012“), a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. 29 NSČR 88/2013, uveřejněném pod číslem 46/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 46/2014“), podle kterých „posouzení otázky nepoctivého záměru dlužníka podáním insolvenčního návrhu, je navázáno na hodnocení skutečností, které se udály v určitém časovém rámci, zpravidla před zahájením insolvenčního řízení.“

Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné. Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a podle něhož dovolatel sleduje návrhem na povolení oddlužení nepoctivý záměr, je v souladu se závěry formulovanými v níže uvedených rozhodnutích Nejvyššího soudu.

V usnesení ze dne 28. července 2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2009, uveřejněném pod číslem 14/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 14/2012“), Nejvyšší soud k otázce, kdy lze se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že návrhem na povolení oddlužení je sledován nepoctivý záměr, uvedl následující:

Ustanovení § 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Vedle okolností příkladmo vypočtených (jako ty, z nichž lze usuzovat na dlužníkův nepoctivý záměr při podání návrhu na povolení oddlužení) v § 395 odst. 3 insolvenčního zákona, s nimiž je soud povinen se vypořádat (vyjdou-li v insolvenčním řízení najevo) vždy, tak bude závěr, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr, závislý vždy na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení. Jinak řečeno, nepoctivost dlužníkova záměru při podání návrhu na povolení oddlužení se nevyčerpává jednáními popsanými v § 395 odst. 3 insolvenčního zákona, když k úsudku ve smyslu § 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona mohou vést různá jednání dlužníka. Může jít např. o jednání směřující k poškozování věřitelů (lhostejno, že nesankcionované normami trestního práva) v době před zahájením insolvenčního řízení, o zatajování skutečností týkajících se majetkových poměrů dlužníka a podobně.

V R 112/2012, na něž dovolatel odkazuje, Nejvyšší soud (i s poukazem na R 14/2012) dále upřesnil, že posouzení, zda dlužník (ne)sleduje podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr (§ 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona) je logicky navázáno na hodnocení skutečností, které se udály v určitém časovém rámci, zpravidla před zahájením insolvenčního řízení. Přitom je ovšem třeba mít na paměti, že o způsob řešení svého úpadku oddlužením typově žádají i osoby, které si úpadkovou situaci (nebo hrozící úpadek) přivodily do jisté míry lehkomyslným, marnotratným nebo obecně málo zodpovědným přístupem ke svým majetkovým záležitostem (počínaje tzv. řetězením úvěrů a půjček a konče třeba i utrácením peněz v hracích automatech), ale v určité fázi života (zpravidla časově úzce propojené dobou zahájení insolvenčního řízení) se rozhodly tento přístup změnit a své ekonomické potíže řešit smysluplnou cestou v insolvenčním řízení.

Skutečnost, že s účinností od 1. ledna 2014 byl [zákonem č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů], změněn § 395 insolvenčního zákona (a mimo jiné byl vypuštěn text § 395 odst. 3 insolvenčního zákona, když dle poznatků praxe byl příkladmý výčet okolností, z nichž bylo lze usuzovat na nepoctivý záměr dlužníka, obsažený v tomto ustanovení zavádějící – viz důvodová zpráva k označenému zákonu, II. zvláštní část, část první, body 214 a 215), na uplatnitelnosti závěrů obsažených ve shora zmíněných usneseních (z hlediska posouzení podmínek pro přijetí závěru o tom, že dlužník návrhem na povolení oddlužení sledoval nepoctivý záměr) nic nemění. K tomu srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2016, sen. zn. 29 NSČR 98/2015.

Jestliže odvolací soud uzavřel, že dlužník se výše popsanými kroky [nedoloženými převody akcií na osoby blízké a spolupracující za účelem odklonu majetku (cca v letech 2001 – 2003) ve vazbě na neobjasnění důvodu neuhrazení některých bagatelních pohledávek a dvojnásobné navýšení příjmu dlužníka jako jednatele s načasováním od zahájení insolvenčního řízení] snaží vyhnout resp. snížit plnění na pohledávku z vypořádání společného jmění (bývalé manželky a majoritní věřitelky dlužníka) a že tak lze důvodně předpokládat, že dlužník návrhem na povolení oddlužení sleduje nepoctivý záměr, není jeho úvaha zjevně nepřiměřená.

Právní posouzení věci odvolacím soudem přitom zjevně neodporuje ani závěrům, které Nejvyšší soud formuloval v R 112/2012 a R 46/2014, neboť (oproti mínění dovolatele) z těchto rozhodnutí nevyplývá nejzazší časový rámec předcházející zahájení insolvenčního řízení, v němž soudy hodnotí skutečnosti rozhodné pro posouzení (ne)poctivého jednání dlužníka. K uvedenému je třeba dodat, že v R 112/2012 a R 14/2012 Nejvyšší soud také objasnil, že závěr, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr, bude vždy závislý na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení.

Tvrdí-li dovolatel, že v neobjasněném převodu akcií lze spatřovat pouhou nehospodárnost jednání, neodpovídá toto hodnocení závěrům (o snaze vyhnout se plnění nároků věřitelky č. 2), z nichž vyšel odvolací soud.

Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 7. 2020

Mgr. Milan Polášek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru