Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 NSCR 183/2017Usnesení NS ze dne 31.10.2019

HeslaÚpadek
Uznání závazku
Insolvenční návrh
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2019:29.NSCR.183.2017.1
Dotčené předpisy

§ 105 IZ. ve znění do 30.06.2017

§ 143 odst. 2 IZ.

§ 407 odst. 3 obch. zák. ve znění do 31.12.2013

§ 323 obch. zák. ve znění do 31.12.2013


přidejte vlastní popisek

KSPH 62 INS 19820/2014

29 NSČR 183/2017-A-103

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v insolvenční věci dlužníka RIKAMONA CONSTRUCTION, a. s. v likvidaci, se sídlem v Čestlicích, Obchodní 113, PSČ 251 01, identifikační číslo osoby 27128113, zastoupeného JUDr. Jiřím Švehlou, advokátem, se sídlem v Praze 5, Viktora Huga 377/4, PSČ 150 00, o insolvenčním návrhu věřitele MAPAT STAV s. r. o., se sídlem v Bratislavě, Martinčekova 26, PSČ 821 09, identifikační číslo osoby 50467271, Slovenská republika, zastoupeného JUDr. Milanem Šulvou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Novomlýnská 1238/3, PSČ 110 00, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 62 INS 19820/2014, o dovolání insolvenčního navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. prosince 2016, č. j. KSPH 62 INS 19820/2014, 1 VSPH 917/2016-A-75, takto:

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. prosince 2016, č. j. KSPH 62 INS 19820/2014, 1 VSPH 917/2016-A-75, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Usnesením ze dne 25. února 2016, č. j. KSPH 62 INS 19820/2014-A-55, Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“):

1/ Zamítl insolvenční návrh, jímž se věřitel (M APAT, s. r. o.) domáhal zjištění úpadku dlužníka (RIKAMONA CONSTRUCTION, a. s., nyní v likvidaci) [bod I. výroku].

2/ Uložil insolvenčnímu navrhovateli zaplatit dlužníku na náhradě nákladů řízení částku 5 324 Kč (bod II. výroku).

3/ Rozhodl, že insolvenčnímu navrhovateli se vrací záloha na náklady insolvenčního řízení a vyzval insolvenčního navrhovatele, aby mu sdělil číslo účtu, na který bude tato záloha vrácena (body III. a V. výroku).

4/ Uložil insolvenčnímu navrhovateli zaplatit soudní poplatek ve výši 2 000 Kč

(bod IV. výroku).

Insolvenční soud uzavřel, že insolvenční návrh není důvodný, neboť v řízení nebylo osvědčeno, že insolvenční navrhovatel a alespoň jedna další osoba má splatnou pohledávku za dlužníkem.

Insolvenční navrhovatel uváděl, že má za dlužníkem splatné pohledávky z jím vystavených faktur na základě ústní smlouvy o dílo, avšak

1/ o pohledávku ve výši 70 375,83 EUR (dále jen „první pohledávka“) je vedeno sporné řízení u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 48 Cm 118/2011,

2/ o pohledávku ve výši 113 452,53 EUR (dále jen „druhá pohledávka“) je vedeno sporné řízení na území Slovenské republiky, které je přerušeno,

3/ pohledávku ve výši 19 990,08 EUR (dále jen „třetí pohledávka“) činí dlužník spornou.

Insolvenční soud tak neměl za splněnou zákonnou podmínku – existenci splatné pohledávky insolvenčního navrhovatele za dlužníkem – když insolvenční řízení nemůže nahrazovat roli nalézacího řízení. Účelem insolvenčního řízení není řešení individuálního sporu mezi dlužníkem a jedním jeho věřitelem.

K tomu doplnil, že nebylo prokázáno předlužení dlužníka dle § 3 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ani podmínka spočívající v „četnosti věřitelů“ dlužníka.

K odvolání insolvenčního navrhovatele Vrchní soud v Praze ve výroku označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu v napadených bodech I. a II. výroku (první výrok) a uložil insolvenčnímu navrhovateli zaplatit dlužníku na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 12 342 Kč (druhý výrok).

Odvolací soud shodně s insolvenčním soudem uzavřel, že insolvenční navrhovatel neosvědčil aktivní legitimaci k podání insolvenčního návrhu.

K první pohledávce odvolací soud uvedl, že klíčovou otázku představuje zjištění, zda bylo dílo řádně předáno. K tomu citoval z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. července 2016, č. j. 1 Cmo 66/2016-264 (vydaného v řízení o zaplacení této pohledávky), pasáž vztahující se k problematice předání díla. Odvolací soud považoval za podstatné posouzení, zda dotčená pohledávka stavebně a technologicky souvisí se smlouvou o dílo ze dne 28. března 2009, když toto posouzení bude vyžadovat další dokazování. Nebude-li shledána souvislost s touto smlouvou, půjde o ústně uzavřenou smlouvu či dokonce o bezdůvodné obohacení (nebyly-li sjednány podstatné náležitosti smlouvy o dílo). K uznání dluhu částečným plněním citoval část odůvodnění kasačního rozhodnutí, v němž odvolací soud dospěl k závěru, že u pouhých částečných plateb nelze mít bez dalšího za prokázané i splnění druhé kumulativní podmínky nezbytné pro aplikaci § 407 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), totiž že z takového plnění lze usuzovat na uznání zbytku závazku dlužníkem.

Druhou pohledávku měl odvolací soud za spornou s odůvodněním, že se o ní vede nalézací řízení na území Slovenské republiky; navíc byla doložena pouze fakturou.

Třetí pohledávkou je pohledávka z neoprávněně zpracovaného materiálu, skutkově složitá věc.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal insolvenční navrhovatel (nyní MAPAT STAV s. r. o., k tomu viz usnesení insolvenčního soudu ze dne 13. srpna 2018, č. j. KSPH 62 INS 19820/2014-P1-4) dovolání, jehož přípustnost vymezuje argumentem, že odvolací soud se v napadeném rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, uplatňuje dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Dovolatel nesouhlasí s tím, že nebyla osvědčena první pohledávka. Naopak má za to, že ze zjištěného skutkového stavu je patrné, že byla vystavena faktura č. 90/2009, na kterou dlužník několikrát částečně plnil, a to dne 6. října 2009 částku 30 000 EUR, dne 7. října 2009 částku 30 000 EUR, dne 15. prosince 2009 částku 8 198 EUR a dne 23. prosince 2009 částku 10 000 EUR. Všechny tyto částky přitom platil pod variabilním symbolem faktury, je tedy patrné, že hradil konkrétní fakturu.

S odkazem na v dovolání označenou judikaturu Nejvyššího soudu k výkladu § 407 odst. 3 obch. zák. má dovolatel za to, že plněním dlužník uznává i zbytek dluhu tehdy, nenastaly-li okolnosti, které by vylučovaly uznání závazku. To je především skutečnost, že dlužník vyjádří námitky vůči zbytku závazku v úzké časové návaznosti na úhradu části závazku nebo že po věřiteli požaduje vrácení plnění. Těmito okolnostmi, z kterých je možno usuzovat, že dlužník uznává i zbytek dluhu, pokračuje dovolatel, nemusí být nevyhnutelně další okolnosti, které by potvrzovaly uznání závazku dlužníkem, ale postačuje, že neexistují okolnosti, které by uznání zpochybňovaly.

Dlužník ve vyjádření označil dovolání za nedůvodné, neboť dovolatel v řízení neprokázal, že má za ním byť jednu splatnou pohledávku. Míní, že dovolatel v dovolání hodnotí pouze skutkové otázky, jimiž se dovolací soud nemůže zabývat.

Rozhodné znění zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí je v rozporu s níže uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu.

Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 105 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 30. června 2017, pro věc rozhodném, podá-li insolvenční návrh věřitel, je povinen doložit, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, a k návrhu připojit její přihlášku;

jde-li o pohledávku, která se do insolvenčního řízení jinak nepřihlašuje, považuje se po rozhodnutí o úpadku za uplatněnou podle § 203.

Dle § 143 odst. 2 věty první insolvenčního zákona insolvenční návrh podaný věřitelem insolvenční soud zamítne, jestliže nebylo osvědčeno, že insolvenční navrhovatel a alespoň jedna další osoba má proti dlužníku splatnou pohledávku.

Podle § 407 odst. 3 obch. zák., ve znění účinném do 31. prosince 2013, plní-li dlužník částečně svůj závazek, má toto plnění účinky uznání zbytku dluhu, jestliže lze usuzovat, že plněním dlužník uznává i zbytek závazku.

Podle § 323 obch. zák., ve znění účinném do 31. prosince 2013, uzná-li někdo písemně svůj určitý závazek, má se za to, že v uznaném rozsahu tento závazek trvá v době uznání. Tyto účinky nastávají i v případě, kdy pohledávka věřitele byla v době uznání již promlčena (odstavec 1). Za uznání nepromlčeného závazku se považují i právní úkony uvedené v § 407 odst. 2 a 3 (odstavec 2).

K právním otázkám otevřeným dovoláním činí Nejvyšší soud následující závěry.

Důvody zamítnutí insolvenční návrhu pro nedoložení pohledávky insolvenčním navrhovatelem se Nejvyšší soud zabýval již v usnesení ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněném pod číslem 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 14/2011“). Přitom uzavřel, že důvodem k zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele v řízení před soudem prvního stupně je i to, že v insolvenčním řízení vyjde najevo, že sporné skutečnosti týkající se pohledávky, kterou je insolvenční navrhovatel povinen doložit, nebude možné osvědčit pouze listinami a že provedením věcně (okruhem sporných skutečností) opodstatněných důkazů (výslechem účastníků, výslechem svědků, znaleckými posudky, ohledáním apod.) by insolvenční soud nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce. Zdůraznil, že rozhodnutí, jímž soud zamítá insolvenční návrh věřitele proto, že by dokazováním sporných skutečností o jeho pohledávce nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce, současně nemůže rezignovat na popis konkrétních sporných skutečností, jejichž dokazování by nahrazovalo sporné řízení ani na co nejkonkrétnější označení důkazů, jejichž prostřednictvím by se tak (ve sporném řízení) podle soudu rozhodujícího v insolvenčním řízení muselo stát.

Z těchto závěrů Nejvyšší soud ustáleně vychází a přihlásil se k nim např. v usnesení ze dne 12. července 2012, sen. zn. 29 NSČR 15/2010, uveřejněném pod číslem 10/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či v usnesení ze dne 4. ledna 2016, sen. zn. 29 NSČR 67/2015.

Na R 14/2011 navazuje i usnesení ze dne 21. února 2012, sen. zn. 29 NSČR 72/2011, ve kterém Nejvyšší soud konstatoval, že samotná skutečnost, že probíhá řízení o zaplacení pohledávky, není bez dalšího důvodem pro zamítnutí insolvenčního návrhu, a zdůraznil, že zpravidla postačí, aby insolvenční navrhovatel osvědčil tvrzenou pohledávku za dlužníkem alespoň v určité výši. Pro účely posouzení věcné legitimace není vždy nezbytné znát (osvědčit) přesnou výši pohledávky insolvenčního navrhovatele za dlužníkem. Postačí,

je-li doložena alespoň její část (např. jistina).

Nejvyšší soud ve své konstantní rozhodovací praxi také vyložil, že uznáním závazku (dluhu) dle § 323 odst. 1 obch. zák. či § 558 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákonu (dále jen „obč. zák.“) [obou předpisů ve znění účinném do 31. prosince 2013] se zakládá vyvratitelná právní domněnka o existenci uznaného závazku v době uznání. Důsledkem uznání závazku je tedy přesun důkazního břemene z věřitele na dlužníka, na němž tak je, aby prokázal, že závazek nevznikl, zanikl či byl převeden na jiného. V rovině procesního práva vyvratitelná domněnka nachází svůj odraz v § 133 o. s. ř., které určuje, že dokud není dokázán opak, platí za prokázanou skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka; pouhá, třebas i velmi závažná pochybnost o tom, zda existuje skutečnost, které svědčí právní domněnka, tedy nestačí k tomu, aby tato skutečnost nebyla považována za prokázanou. Skutečnost, které svědčí vyvratitelná právní domněnka, není předmětem procesního dokazování, a nebyla-li v řízení domněnka existence uznaného závazku vyvrácena, soud musí mít podle § 133 o. s. ř. skutečnost za prokázanou (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2000, sp. zn. 29 Cdo 2854/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2002, sp. zn. 29 Odo 341/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2002, pod číslem 127, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2003, sp. zn. 29 Odo 180/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2003, pod číslem 113).

V insolvenčních poměrech pak z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2015, sen. zn. 29 NSČR 8/2014, také vyplývá, že písemné uznání dluhu dlužníkem co do důvodu a výše podle § 558 obč. zák., jímž věřitel dokládá existenci své splatné pohledávky za dlužníkem, zakládá vyvratitelnou domněnku existence dluhu v době uznání i pro potřeby doložení splatné pohledávky insolvenčního navrhovatele ve smyslu § 105 insolvenčního zákona.

V rozsudku ze dne 28. dubna 2011, sp. zn. 23 Cdo 1336/2010, Nejvyšší soud vysvětlil, že § 407 odst. 3 obch. zák. spojuje s částečným plněním závazku vznik vyvratitelné domněnky trvání zbytku závazku v době jeho uznání, avšak částečné plnění nemusí být uznáním závazku vždy. Musí být poskytnuto za takových okolností, že lze v konkrétním případě usuzovat na to, že jeho poskytnutím dlužník uznává i zbytek závazku. Označené ustanovení totiž neukládá dlužníku, aby vyjádřil nesouhlas s výší celkové pohledávky, ani kdy tak má učinit. Nesdělil-li dlužník věřiteli nesouhlas s výší celkové pohledávky, nelze dovozovat uznání i zbytku dluhu, resp. závazku vůči věřiteli. Dlužník není povinen sdělovat věřiteli, že se jedná pouze o dílčí platby a že nehodlá zbytek dluhu doplatit, jestliže dal již před tím jasně najevo, že zbytek dluhu neuznává, a z okolností předcházejících uhrazení dluhu a z jednání dlužníka (uplatnění vad díla, byť ne podle zákona včasné, návrh na vyřízení věci slevou z ceny díla a požadavek na zaplacení nákladů vynaložených na opravu, resp. dokončení díla jiným subjektem) muselo být věřiteli jasné, že dlužník nehodlá celkovou cenu díla uhradit.

K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil v řadě svých rozhodnutí, srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. ledna 2016, sp. zn. 23 Cdo 2914/2015, podle něhož dlužník uznal zbytek dluhu, plnil-li částečně svůj dluh vůči věřiteli za situace, kdy před tímto plněním nebo později nezpochybnil celkovou výši dluhu, ani případně nevytkl vady plnění.

S ohledem na to, že podle § 323 odst. 2 obch. zák. se považují za uznání nepromlčeného závazku i úkony uvedené v § 407 odst. 3 obch. zák., je pro posouzení důvodnosti podaného dovolání podstatné posouzení částečných úhrad první pohledávky dovolatele dlužníkem.

Vycházeje ze shora uvedeného judikatorního rámce, Nejvyšší soud především zdůrazňuje, že vedení sporného řízení o zaplacení pohledávky (bez dalšího) spornost pohledávky nezpůsobuje. V řešení dovoláním otevřené otázky uznání závazku částečným plněním (ve výkladu § 407 odst. 3 obch. zák.) je pak napadené rozhodnutí minimálně neúplné a tudíž nesprávné. Odvolací soud dostatečně nevysvětlil, proč nepovažuje částečné placení (dlužník poskytl dovolateli celkem čtyři platby na první pohledávku) za uznání zbytku dluhu. Z napadeného rozhodnutí neplyne, že by snad dlužník plnil na neexistující závazek, že šlo o dílčí plnění (které uznání závazku nezpůsobuje), ani okolnost, že dlužník pohledávku při částečné úhradě sporoval, vytýkal vady poskytnutého plnění (díla) či jinak namítal její neexistenci či nesprávnou výši. Z rozhodnutí tak není patrné, proč nelze v poměrech dané věci částečné plnění považovat za uznání zbytku dluhu. Přitom platí, že v případě aplikace § 407 odst. 3 obch. zák. by s ohledem na § 323 odst. 1 a 2 obch. zák. byla založena vyvratitelná domněnka existence dluhu v době uznání i pro potřeby doložení splatné pohledávky insolvenčního navrhovatele ve smyslu § 105 insolvenčního zákona.

Právní posouzení věci odvolacím soudem tudíž není správné. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. 10. 2019

Mgr. Milan Polášek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru