Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 NSCR 179/2018Usnesení NS ze dne 30.07.2020

HeslaInsolvence
Insolvenční návrh
Úpadek
Platební neschopnost
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:29.NSCR.179.2018.1
Dotčené předpisy

§ 3 odst. 2 IZ.

§ 128a IZ.

§ 141 IZ.


přidejte vlastní popisek

KSPH 64 INS 8038/2017

29 NSČR 179/2018-A-71

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v insolvenční věci dlužníka KORAMO, s. r. o., se sídlem v Kutné Hoře, Sportovců 364, PSČ 284 01, identifikační číslo osoby 27158691, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 64 INS 8038/2017, o insolvenčním návrhu věřitele Euro-bit Trade s. r. o., se sídlem v Praze 2, Balbínova 16, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 26003678, zastoupeného Mgr. Pavlem Krausem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Jitřní 558/8, PSČ 147 00, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. června 2018, č. j. KSPH 64 INS 8038/2017, 2 VSPH 606/2018-A-62, takto:

I. Dovolání proti té části druhého výroku usnesení ze dne 29. června 2018, č. j. KSPH 64 INS 8038/2017, 2 VSPH 606/2018-A-62, kterou Vrchní soud v Praze potvrdil usnesení soudu prvního stupně v bodech II. a III. výroku, se odmítá.

II. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. června 2018, č. j. KSPH 64 INS 8038/2017, 2 VSPH 606/2018-A-62, se ve druhém výroku zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Usnesením ze dne 9. března 2018, č. j. KSPH 64 INS 8038/2017-A-38, rozhodl Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) o insolvenčním návrhu věřitele Euro-bit Trade s. r. o. tak, že (mimo jiné):

1/ Zjistil úpadek dlužníka KORAMO, s. r. o. (bod I. výroku).

2/ Prohlásil konkurs na majetek dlužníka (bod II. výroku).

3/ Insolvenčním správcem dlužníka ustanovil Mgr. Pavla Bureše (bod III. výroku).

4/ Určil, že konkurs bude projednán jako nepatrný (bod IV. výroku).

K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze ve výroku označeným usnesením:

1/ Odmítl odvolání proti bodu IV. výroku usnesení insolvenčního soudu (první výrok).

2/ Potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech I., II. a III. výroku (druhý výrok).

Odvolací soud - cituje § 3 odst. 1, 2 a 4, § 136 odst. 1 a § 141 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2011, sen. zn. 29 NSČR 30/2010, uveřejněné pod číslem 96/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jež je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu - dospěl shodně s insolvenčním soudem k závěru, že dlužník je v úpadku ve formě platební neschopnosti, neboť má více věřitelů a peněžité závazky po dobu delší třiceti dnů po lhůtě splatnosti, které není schopen plnit. Podle odvolacího soudu bylo prokázáno, že dlužník neplní své peněžité závazky po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti (§ 3 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona) a nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1 insolvenčního zákona, kterou mu insolvenční soud uložil usnesením ze dne 4. května 2017 (§ 3 odst. 2 písm. d/ insolvenčního zákona). Odvolací soud doplnil dokazování přihláškami pohledávek (11 věřitelů), splatnými před vydáním usnesení insolvenčního soudu, a uzavřel, že vyjma pohledávky věřitele PRESBETON Nova, s. r. o. (vůči níž vznesl námitku promlčení) dlužník nezpochybnil existenci pohledávek, jejichž celková výše činí cca 2 850 000 Kč, ani nevyvrátil domněnky platební neschopnosti podle § 3 odst. 2 písm. b/ a d/ insolvenčního zákona.

Odvolání proti výrokům o prohlášení konkursu a ustanovení insolvenčního správce shledal nedůvodným s poukazem na označenou judikaturu Nejvyššího soudu. Závěrem odmítl námitku dlužníka o absenci výroku o mezinárodní příslušnosti, s tím, že v dané věci nelze aplikovat článek 3 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/848 ze dne 20. května 2015 o insolvenčním řízení již proto, že insolvenční řízení bylo zahájeno 18. dubna 2017.

Výslovně proti druhému výroku usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která má být dovolacím soudem posouzena jinak, jakož i na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Jako otázku, která má být dovolacím soudem posouzena jinak, předestírá dovolatel Nejvyššímu soudu otázku přípustnosti přezkoumání zjevné bezdůvodnosti insolvenčního návrhu podle § 128a insolvenčního zákona v odvolacím řízení s ohledem na znění § 141 odst. 2 insolvenčního zákona.

Rozpor s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu vyvozuje dovolatel z toho, že odvolací soud se nezabýval tím, že jeho majetek (s rezervou) postačuje k úhradě všech nepopřených pohledávek.

Dovolatel namítá, že měl-li být insolvenční návrh odmítnut pro zjevnou bezdůvodnost podle § 128a odst. 1 insolvenčního zákona, nelze užít pravidlo stanovené v § 141 odst. 2 insolvenčního zákona. Jinak by nebylo možné napravit, že insolvenční návrh nebyl odmítnut pro jeho bezdůvodnost. Dále tvrdí, že porušením principu předvídatelnosti soudního rozhodování a zásady uvedené v § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.

Odvolacímu soudu dovolatel vytýká, že posuzoval jeho úpadek na základě jiných skutkových okolností než insolvenční soud, a že nezohlednil popření pravosti přihlášených pohledávek. Konečně argumentuje tím, že odvolací soud nezohlednil námitku, podle které disponuje dostatečným majetkem k úhradě nepopřených pohledávek. V této souvislosti odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 4462/2011, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. května 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002, uveřejněné pod číslem 53/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Dovolatel míní, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu ve druhém výroku zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání.

Dovolání se netýká žádného z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a neplatí pro ně žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř.; zbývá proto určit, zda je přípustné podle § 237 o. s. ř.

Dovolání směřuje proti celému druhému výroku napadeného usnesení, tedy i proti té jeho části, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech II. a III. výroku (o prohlášení konkursu na majetek dlužníka a o ustanovení insolvenčního správce).

Výrok o prohlášení konkursu na majetek dlužníka, i výrok o ustanovení insolvenčního správce je výrokem závislým na rozhodnutí o dlužníkově úpadku. Tato závislost se projevuje (jen) tím, že bez předchozího vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka nemůže být vydáno ani rozhodnutí o prohlášení konkursu na majetek dlužníka, ani (dřívější) rozhodnutí o ustanovení insolvenčního správce.

Opravný prostředek (odvolání, dovolání, žaloba pro zmatečnost) proti rozhodnutí o prohlášení konkursu na majetek dlužníka nebo proti rozhodnutí o ustanovení insolvenčního správce v souvislosti se zjištěním dlužníkova úpadku však nemůže uspět, spočívá-li na argumentech, jejichž prostřednictvím jsou zpochybněny (jen) předpoklady pro vydání rozhodnutí o úpadku. Skutečnost, že rozhodnutí o prohlášení konkursu na majetek dlužníka, nebo rozhodnutí o ustanovení insolvenčního správce v souvislosti se zjištěním dlužníkova úpadku může být (v podobě závislého výroku) zrušeno (a to i tehdy, nebylo-li vůbec napadeno opravným prostředkem) v důsledku úspěšně podaného opravného prostředku proti rozhodnutí o úpadku, přitom nemá žádného vlivu na závěr, že argumenty, jimiž lze účinně brojit proti rozhodnutí o úpadku, jsou ve vztahu k rozhodnutí o prohlášení konkursu nebo k rozhodnutí o ustanovení insolvenčního správce v souvislosti se zjištěním dlužníkova úpadku právně bezvýznamné. Žádná z dlužníkových námitek směřujících v podaném dovolání proti napadenému usnesení nezpochybňuje předpoklady pro vydání usnesení o prohlášení konkursu ani předpoklady pro vydání usnesení o ustanovení insolvenčního správce v souvislosti se zjištěním dlužníkova úpadku. Otázky předkládané dovolacímu soudu k řešení jsou ve vztahu k těmto výrokům právně bezvýznamné a důvod připustit dovolání k jejich zodpovězení dán není (srov. obdobně např. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2011, sen. zn. 29 NSČR 12/2011, uveřejněné pod číslem 110/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Nejvyšší soud proto v rozsahu, v němž odvolací soud druhým výrokem napadeného usnesení potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech II. a III. výroku, dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné.

Ve zbývajícím rozsahu (tedy v části, kterou odvolací soud druhým výrokem napadeného usnesení potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodu I. výroku o úpadku dlužníka) shledává Nejvyšší soud dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř. k posouzení otázek dovoláním otevřených.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 141 insolvenčního zákona (ve znění, jež od zahájení insolvenčního řízení nedoznalo změn) proti rozhodnutí o úpadku vydanému na základě insolvenčního návrhu dlužníka není odvolání přípustné. Proti rozhodnutí o úpadku vydanému na základě insolvenčního návrhu věřitele se může odvolat pouze dlužník; odvoláním však lze namítat pouze to, že rozhodnutí o úpadku nemělo být vydáno proto, že úpadek není osvědčen, nebo proto, že tomu brání překážka stanovená v tomto zákoně. Ke skutečnostem, které nastaly nebo vznikly po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně, se v odvolacím řízení nepřihlíží (odstavec 1). Je-li osvědčen úpadek dlužníka, není důvodem k tomu, aby odvolací soud zrušil nebo změnil rozhodnutí o úpadku, skutečnost, že insolvenční navrhovatel nedoložil, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, ani skutečnost, že insolvenční navrhovatel v průběhu odvolacího řízení ztratil způsobilost být účastníkem řízení (odstavec 2).

Výkladem § 141 insolvenčního zákona ve vazbě na (tvrzené) vady věřitelského insolvenčního návrhu se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval. Již v usnesení ze dne 1. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 38/2010, uveřejněném pod číslem 83/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 83/2012“), Nejvyšší soud uzavřel, že pro výsledek řízení o odvolání dlužníka proti rozhodnutí o jeho úpadku není významné, že insolvenční soud osvědčil úpadek dlužníka, ačkoliv věřitelský insolvenční návrh měl vady, pro které mohl být odmítnut dle § 128 odst. 1 insolvenčního zákona. Tamtéž dodal, že vadný insolvenční návrh není onou „překážkou stanovenou v tomto zákoně“ (rozuměj v insolvenčním zákoně), jež bránila vydání rozhodnutí o úpadku (§ 141 odst. 1 insolvenčního zákona). K závěrům obsaženým v R 83/2012 se Nejvyšší soud ve stejném duchu přihlásil např. též v usnesení ze dne 25. dubna 2012, sen. zn. 29 NSČR 19/2010, v usnesení ze dne 31. října 2012, sen. zn. 29 NSČR 71/2012, nebo v usnesení ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 NSČR 102/2013.

K tomu, jaké meze klade § 141 insolvenčního zákona odvolacím námitkám, se Nejvyšší soud vyjádřil již v usnesení ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněném pod číslem 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 14/2011“). V návaznosti na tam formulované závěry pak ve svých rozhodnutích opakovaně uzavřel, že nezpochybňuje-li dlužník závěr odvolacího soudu, že je v úpadku ve formě platební neschopnosti, která plyne z pohledávek dalších věřitelů, je argumentace vážící se k otázce, zda insolvenční navrhovatel osvědčil svou splatnou pohledávku vůči dlužníku, pro výsledek dovolacího řízení právně bezvýznamná. Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2012, sen. zn. 29 NSČR 9/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 22/2011, usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 102/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2014, sen. zn. 29 NSČR 69/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2015, sen. zn. 29 NSČR 8/2015.

Není-li podle označené judikatury důvod prolomit úpravu obsaženou v § 141 insolvenčního zákona ani tam, kde rozhodnutí o úpadku předcházel vadný věřitelský insolvenční návrh (§ 128 insolvenčního zákona) nebo tam, kde vyjde najevo, že insolvenční navrhovatel (věřitel) pohledávku vůči dlužníku ani neměl (jelikož tyto okolnosti jsou pro další chod insolvenčního řízení nezajímavé, je-li dlužník i tak v úpadku), pak není žádného důvodu vybočit z mezí aplikace § 141 insolvenčního zákona v případech, kdy se dlužník brání jen poukazem na to, že insolvenční návrh měl být odmítnut podle § 128a insolvenčního zákona. Také v tomto případě zůstává podstatné jen to, zda je dlužník schopen v odvolacím řízení vyvrátit závěr insolvenčního soudu, že jeho úpadek byl osvědčen. Bez ohledu na předchozí možné postupy dle § 128 nebo § 128a insolvenčního zákona totiž v takové situaci neexistuje žádný rozumný důvod pro to, aby insolvenční soud dále neřešil úpadek osoby, která vskutku je (jak osvědčeno) platebně neschopná nebo předlužená.

Nejvyšší soud tudíž uzavírá, že pro výsledek řízení o odvolání dlužníka proti rozhodnutí o jeho úpadku není významné, že insolvenční soud vzal za osvědčený úpadek dlužníka, ačkoliv insolvenční návrh mohl být odmítnut podle § 128a odst. 1 insolvenčního zákona. Dovolání tak potud není důvodné.

Dovolatel dále zpochybňuje závěr odvolacího soudu o jeho neschopnosti splácet jeho závazky (osvědčené pohledávky věřitelů) námitkou, že disponuje dostatečným majetkem.

Výkladem § 3 odst. 2 insolvenčního zákona se Nejvyšší soud zabýval v řadě svých rozhodnutí, přičemž jeho závěry lze shrnout takto:

1/ To, že je dána (v insolvenčním řízení osvědčena nebo prokázána) některá ze skutkových podstat popsaných v § 3 odst. 2 insolvenčního zákona, zakládající vyvratitelnou domněnku dlužníkovy neschopnosti platit své splatné závazky, vede jen k tomu, že na dlužníka (po dobu, po kterou domněnka trvá) přechází povinnost tvrzení a důkazní povinnost ohledně skutečnosti, že k úhradě svých splatných závazků schopen je. Dlužník vyvrátí domněnku své platební neschopnosti ve smyslu § 3 odst. 2 insolvenčního zákona, jakmile v insolvenčním řízení osvědčí nebo prokáže schopnost uhradit všechny splatné závazky těch věřitelů, jež má insolvenční soud pro účely rozhodnutí o věřitelském insolvenčním návrhu za osvědčené (doložené). Srov. R 83/2012 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2013, sen. zn. 29 NSČR 113/2013, uveřejněné pod číslem 45/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 45/2014“).

2/ Není-li dlužník schopen využít pohledávky, které má za svými dlužníky k úhradě svých závazků, nepřihlíží se při úvaze o tom, zda dlužník je ve smyslu § 3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona v úpadku ve formě platební neschopnosti, ani k výši těchto pohledávek. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. prosince 2010, sen. zn. 29 NSČR 10/2009, uveřejněné pod číslem 80/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 80/2011“), a R 45/2014. Takto formulovaný závěr má zcela zjevně obecnou platnost i ve vazbě na jiný majetek dlužníka, jenž by měl či mohl být použit k uhrazení pohledávek dlužníkových věřitelů. Viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2011, sen. zn. 29 NSČR 39/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR 23/2011, uveřejněné pod číslem 43/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 43/2012“), R 83/2012 a R 45/2014.

3/ Schopnost dlužníka uhradit splatné závazky se posuzuje nejen podle výše částek, s nimiž aktuálně disponuje (hotovost nebo zůstatek na bankovním účtu dlužníka), ale také podle jiného majetku dlužníka (movitých a nemovitých věcí, pohledávek a jiných majetkových hodnot). Teprve tehdy, není-li dlužník schopen využít k úhradě v insolvenčním řízení osvědčených splatných závazků ani tento svůj jiný majetek (např. pro omezení dispozic s tímto majetkem nebo pro jeho obtížnou zpeněžitelnost či dobytnost), nepřihlíží se k němu při úvaze o tom, zda je dlužník v platební neschopnosti ve smyslu § 3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona (R 80/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2012, sen. zn. 29 NSČR 46/2011, R 43/2012 a R 45/2014).

Odvolací soud založil závěr o existenci úpadku dlužníka ve formě platební neschopnosti dle § 3 odst. 1 a odst. 2 písm. b/ a d/ insolvenčního zákona na tom, že je dána pluralita jeho věřitelů a je osvědčena jeho platební neschopnost (věřitelé mají každý pohledávku vůči dlužníku, která je více než tři měsíce po lhůtě splatnosti a současně dlužník nepředložil povinné seznamy dle § 104 odst. 1 insolvenčního zákona).

Jak je ovšem patrno z obsahu spisu, dlužník již v řízení před insolvenčním soudem tvrdil, že jeho majetek (nemovitý a movitý) několikanásobně převyšuje jeho závazky (viz např. jeho vyjádření z 5. května 2017). I v odvolacím řízení se bránil námitkou, že vlastní nemovitost, jejíž obvyklá cena činí cca 3 500 000 Kč (viz protokol o jednání u Vrchního soudu v Praze ze dne 29. června 2018). V situaci, kdy celková výše pohledávek věřitelů dlužníka, které měl odvolací soud za osvědčené (2 850 000 Kč), nedosahuje dlužníkem tvrzené hodnoty jeho majetku (nejméně 3 500 000 Kč), měl se odvolací soud tvrzením dlužníka o dostatečnosti jeho majetku (byť je dlužník uváděl k předlužení) zabývat též z pohledu vyvrácení domněnky platební neschopnosti dlužníka.

Nejvyšší soud již R 14/2011 rozebral procesní rámec, v němž insolvenční soud rozhoduje v první fázi insolvenčního řízení (která začíná podáním insolvenčního návrhu a končí rozhodnutím o něm způsoby popsanými v § 136 a § 142 insolvenčního zákona) o věřitelském insolvenčním návrhu, včetně toho, že vyloučil možnost byť přiměřeného uplatnění ustanovení občanského soudního řádu o koncentraci řízení a že uzavřel, že dokazování skutečností potřebných k osvědčení dlužníkova úpadku se v takovém případě řídí vyšetřovací zásadou. Tamtéž doplnil, že povinnost insolvenčního soudu provést (jde-li o insolvenční návrh věřitele) i jiné (než účastníky navržené) důkazy potřebné k osvědčení dlužníkova úpadku (§ 86 insolvenčního zákona), se samozřejmě pojí jen se situací, kdy potřeba provedení takových důkazů vyšla v insolvenčním řízení najevo (tímto ustanovením se nicméně nenahrazuje povinnost tvrzení, daná procesní aktivitou účastníků insolvenčního řízení, když není povinností insolvenčního soudu pátrat po skutečnostech, které mají /mohou/ být dokazovány).

V první fázi insolvenčního řízení pak vyloučení pravidel upravujících koncentraci řízení ve spojení s akcentem na vyšetřovací zásadu (v R 14/2011) logicky ústí v závěr, že řízení o odvolání dlužníka proti rozhodnutí o úpadku není omezeno pravidly neúplné apelace plynoucími z ustanovení občanského soudního řádu ani tehdy, bylo-li rozhodnutí o úpadku vydáno po jednání (srov. § 131 insolvenčního zákona a opět i výklad v R 14/2011). S výjimkou omezení založených pro řízení o odvolání dlužníka proti rozhodnutí o úpadku úpravou obsaženou v § 141 insolvenčního zákona se tak pro toto odvolací řízení přiměřeně uplatňují ustanovení občanského soudního řádu platná pro odvolání projednávaná a rozhodovaná v systému úplné apelace.

Na výše uvedeném základě lze dovolateli přisvědčit v tom, že závěr, že dlužník nevyvrátil domněnku své platební neschopnosti, nebylo možné přijmout, aniž by se soud vypořádal s tvrzením dlužníka o majetku v hodnotě 3 500 000 Kč, tedy aniž by uzavřel, zda ve světle závěrů plynoucích především z R 43/2012, R 83/2012 a R 45/2014 je případná existence takového majetku dostatečným podkladem pro závěr, že dlužník v insolvenčním řízení osvědčil nebo prokázal schopnost uhradit všechny splatné závazky těch věřitelů, jež má insolvenční soud pro účely rozhodnutí o věřitelském insolvenčním návrhu za osvědčené (doložené).

Dovolání je tedy v této části důvodné. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), druhý výrok napadeného usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech I., II. a III. výroku, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).

V další fázi řízení odvolací soud nepřehlédne, že závěry formulované v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2020, sen. zn. 29 NSČR 105/2018, vyvracejí jako mylnou jeho představu (promítnutou v reakci na dlužníkovu námitku k absenci výroku dle § 427 odst. 1 insolvenčního zákona), že ve smyslu nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2015/848 ze dne 20. května 2015 o insolvenčním řízení lze pokládat za zahájení insolvenčního (úpadkového) řízení okamžik zahájení insolvenčního řízení ve smyslu § 97 odst. 1 části věty za středníkem insolvenčního zákona.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 7. 2020

Mgr. Milan Polášek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru