Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 NSCR 17/2019Usnesení NS ze dne 30.10.2020

HeslaOddlužení (povolení, schválení)
Oddlužení (přerušení, zrušení)
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:29.NSCR.17.2019.1
Dotčené předpisy

§ 395 odst. 1 písm. b) IZ. ve znění do 31.05.2019

§ 405 odst. 1 IZ.


přidejte vlastní popisek

KSBR 26 INS XY

29 NSČR 17/2019-B-33

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v insolvenční věci dlužnice M. S., narozené XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 26 INS XY, o neschválení oddlužení, o dovolání dlužnice, zastoupené JUDr. Ondřejem Preussem, advokátem, se sídlem v Praze, Kubelíkova 1189/29, PSČ 130 00, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. října 2018, č. j. KSBR 26 INS XY, 4 VSOL XY, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

[1] Usnesením ze dne 15. června 2018, č. j. KSBR 26 INS XY, Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“):

1/ Schválil zprávu insolvenční správkyně Mgr. Ing. Ilony Chládkové o přezkumu ze dne 6. listopadu 2017 (bod I. výroku).

2/ Neschválil oddlužení dlužnice M. S. (bod II. výroku).

3/ Prohlásil konkurs na majetek dlužnice, s tím, že bude projednáván jako nepatrný (body III. a IV. výroku).

[2] K odvolání dlužnice Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech II. a III. výroku (první výrok) a odmítl odvolání dlužnice proti bodu I. výroku usnesení insolvenčního soudu (druhý výrok).

[3] Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 395 odst. 1 písm. b/, § 405 odst. 1, 2, 3 a 5 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – přitakal insolvenčnímu soudu v závěru, že byl důvod neschválit povolené oddlužení, neboť se zřetelem ke všem okolnostem nelze důvodně předpokládat, že by nezajištění věřitelé za dobu pěti let trvání oddlužení obdrželi plnění alespoň ve výši 30 % jejich pohledávek, když s nižším plněním věřitelé nesouhlasili.

[4] Výslovně proti prvnímu výroku usnesení odvolacího soudu podala dlužnice dovolání, v němž namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod dle § 241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“)], a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání vymezuje ve smyslu § 237 o. s. ř., tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu co do zohlednění výše popřených pohledávek, a dále na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny.

Konkrétně jde o tyto otázky:

1/ Může soud po schválení oddlužení rozhodnout o neschválení oddlužení dle § 405 insolvenčního zákona?

2/ Může soud po předchozím schválení oddlužení rozhodnout o zrušení oddlužení bez projednání, které by časově i věcně souviselo s rozhodnutím?

3/ Musí rozhodnutí o zrušení schváleného oddlužení být vydáno v časové a věcné souvislosti s provedeným jednáním?

4/ Jak dlouhá časová prodleva je nepřípustná mezi vydáním zprávy pro oddlužení a zprávy o přezkumu, případně mezi jednáním o zrušení oddlužení a samotným rozhodnutím o zrušení oddlužení?

[5] Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání v dané věci.

[6] V rozsahu, v němž směřuje proti té části prvního výroku usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodě II. výroku o neschválení oddlužení dlužnice, Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že v posouzení otázky, zda byly splněny předpoklady pro neschválení oddlužení dle § 405 odst. 1 insolvenčního zákona, je napadené usnesení souladné s níže označenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Přitom i pro účely přípustnosti dovolání je rozhodný výklad insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. května 2019 (rozhodnutí o úpadku dlužnice bylo vydáno 13. září 2017).

[7] Již v usnesení ze dne 29. září 2010, sen. zn. 29 NSČR 6/2008, uveřejněném pod číslem 61/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek [které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu], Nejvyšší soud dovodil, že neodůvodňuje-li stav insolvenčního řízení v době, kdy insolvenční soud rozhoduje o schválení oddlužení, závěr, že nezajištění věřitelé, kteří nesouhlasili s nižším plněním, obdrží na úhradu svých pohledávek v oddlužení alespoň plnění v rozsahu 30 % (i s přihlédnutím ke konkrétním skutečnostem, jež mají podle tvrzení dlužníka nastat v budoucnu), insolvenční soud oddlužení neschválí. Na takovém základě lze totiž důvodně předpokládat, že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé (kteří nesouhlasili s nižším plněním), bude nižší než 30 % jejich pohledávek.

[8] V usnesení ze dne 31. července 2012, sen. zn. 29 NSČR 22/2012, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník 2013, pod číslem 81, pak Nejvyšší soud vysvětlil (a v usnesení ze dne 31. ledna 2018, sen. zn. 29 NSČR 60/2017, zopakoval), že splňuje-li dlužník předpoklad pro schválení oddlužení obsažený v § 395 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona jen s přihlédnutím k možným účinkům popření některé z přihlášených pohledávek, je insolvenční soud povinen pro účely rozhodnutí o tom, zda schvaluje oddlužení, předběžně posoudit význam popření pohledávky. Jestliže insolvenční soud (v procesní situaci vymezené stavem popřené pohledávky a obsahem popěrného úkonu) nevyloučí při předběžném posouzení úspěch uplatněného popření, pak oddlužení schválí.

[9] Odvolací soud v napadeném rozhodnutí z mezí takto ustavené judikatury nikterak nevybočil (srov. k tomu např. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2018, sen. zn. 29 NSČR 196/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2020, sen. zn. 29 NSČR 33/2018). Při posuzování splnění předpokladů pro neschválení oddlužení dle § 405 odst. 1 insolvenčního zákona, tedy skutečností odůvodňujících zamítnutí návrhu na povolení oddlužení dle § 395 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona, odvolací soud vycházel z výše zjištěných pohledávek (4 966 532 Kč), nikoliv z celkové výše všech přihlášených pohledávek (9 914 338,30 Kč) a přihlédl též k (zvýšenému) měsíčnímu příjmu dlužnice (21 168 Kč). Vzal-li v úvahu závazky dlužnice v celkové výši 3 956 215 Kč, zohlednil tím i dovolatelkou tvrzenou pohledávku ve výši 535 864 Kč.

[10] Na řešení dovolatelkou položených otázek ad 1/ až ad 4/, jež (dle mínění dovolatelky) nebyly dosud řešeny, napadené rozhodnutí nespočívá (odpovědi na ně jsou pro výsledek dovolacího řízení bezcenné), když v řízení nešlo o to, že by schválené oddlužení dlužnice bylo napadeným potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu zrušeno, nýbrž o to, že podle zjištěných majetkových poměrů dlužnice oddlužení nelze schválit. Dovolatelka zjevně přehlíží, že usnesením ze dne 13. září 2017 jí bylo oddlužení (pouze) povoleno (nikoliv schváleno) a napadeným rozhodnutím odvolací soud potvrdil neschválení oddlužení dle § 405 odst. 1 ve spojení s § 395 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona, nikoliv zrušení schváleného oddlužení podle § 418 insolvenčního zákona.

[11] V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodě III. výroku o prohlášení konkursu na majetek dlužnice, je samostatným důvodem pro odmítnutí dovolání také (především) okolnost, že dovolací argumentace žádnou svou částí nezpochybňuje předpoklady pro vydání rozhodnutí o prohlášení konkursu. Výrok o prohlášení konkursu na majetek dlužníka má povahu výroku závislého na výroku o neschválení oddlužení. V režimu § 242 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. by tedy byl automaticky odklizen (zrušen), kdyby Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným a důvodným v rozsahu, v němž odvolací soud napadeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o neschválení oddlužení. To však nic nemění na skutečnosti, že směřuje-li dovolání i proti tomuto výroku, nemůže být přípustné, jestliže neobsahuje žádné důvody, pro které by nemohl samostatně obstát výrok o prohlášení konkursu. Srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2011, sen. zn. 29 NSČR 12/2011, uveřejněné pod číslem 110/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i (k přípustnosti dovolání) důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, uveřejněného pod číslem 86/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

[12] S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění (srov. bod 2., článek II. části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

[13] Pro úplnost zbývá dodat (k návrhu dovolatelky na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí), že § 243 o. s. ř. v insolvenčním řízení nelze aplikovat (viz § 90 insolvenčního zákona).

Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 10. 2020

Mgr. Milan Polášek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru