Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 NSCR 162/2017Usnesení NS ze dne 31.10.2017

HeslaInsolvence
Oddlužení
Osvobození od placení zbytku dluhů
Zavinění
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:29.NSCR.162.2017.1
Dotčené předpisy

§ 415 IZ.


přidejte vlastní popisek

KSUL 46 INS XY

29 NSČR 162/2017-B-74

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Tomáše Brauna v insolvenční věci dlužnice E. Š., narozené XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 46 INS XY, o osvobození dlužnice od placení zbytku dluhů, o dovolání dlužnice, zastoupené Mgr. Bc. Ulyanou Šauerovou, advokátkou, se sídlem v Plzni, Petřínská 1072/2, PSČ 326 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. května 2017, č. j. KSUL 46 INS XY, 1 VSPH XY, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Usnesením ze dne 23. prosince 2016, č. j. KSUL 46 INS XY, Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „insolvenční soud“) vzal na vědomí splnění oddlužení dlužnice (bod I. výroku), určil odměnu a hotové výdaje insolvenčního správce (bod II. výroku), zprostil insolvenčního správce funkce (bod III. výroku), uložil insolvenčnímu správci vyplatit případné zůstatky srážek z příjmů a přeplatků splátek bezodkladně po právní moci daného usnesení dlužnici (bod IV. výroku), zrušil příkaz plátci příjmů dlužnice k provádění srážek (bod V. výroku) a zamítl návrh dlužnice na osvobození od placení zbytku dosud neuspokojených pohledávek (bod VI. výroku).

K odvolání dlužnice Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 19. května 2017, č. j. KSUL XY, 1 VSPH XY, potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodě VI. výroku.

Odvolací soud nepovažoval shodně s insolvenčním soudem za důvod pro osvobození dlužnice od placení pohledávek dlužnicí tvrzené nepochopení toho, že má prostředky ze smlouvy uzavřené s M. zasílat k rukám insolvenčního správce. Ačkoli připustil, že v řízení došlo k pochybení insolvenčního správce v tom, že pravidelně nekontroloval platby dlužnice ze zmiňované smlouvy, zdůraznil, že dlužnice byla opakovaně poučena o povinnosti danou částku zasílat insolvenčnímu správci, a to přinejmenším v usnesení o schválení oddlužení. Pravděpodobně pak dlužnici poučil i insolvenční správce, což podle odvolacího soudu potvrzuje také to, že dlužnice poskytnuté finanční prostředky zprvu posílala insolvenčnímu správci, avšak po třech měsících platby přerušila. Toto přerušení plateb nepovažoval za okolnost, kterou dlužnice nezavinila.

Protože tak podle odvolacího soudu nebyla splněna skutková podstata § 414 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) [dlužnice nedosáhla požadované hodnoty plnění pro nezajištěné věřitele], ani § 415 insolvenčního zákona, potvrdil odvolací soud bod VI. usnesení insolvenčního soudu o zamítnutí návrhu dlužnice na osvobození od placení zbytku pohledávek.

Proti usnesení odvolacího soudu podala dlužnice dovolání, jehož přípustnost vymezuje na základě § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že se dlužnici „přiznává osvobození od placení zbytku dosud neuspokojených pohledávek v oddlužení“, nebo aby případně napadené rozhodnutí včetně rozhodnutí insolvenčního soudu v bodě VI. výroku zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu v dotčeném rozsahu zpět k dalšímu řízení.

Dovolatelka především namítá, že odvolací soud nesprávně právně posoudil (dle jejího přesvědčení dosud dovolacím soudem neřešenou) otázku zavinění dlužnice dle § 415 insolvenčního zákona v případě omylu dlužnice ohledně obsahu svých povinností v rámci oddlužení splátkovým kalendářem, k němuž přispělo hrubé porušování povinností insolvenčního správce při jeho kontrolní činnosti. Podle dovolatelky je okolností, kterou nezavinila, nepochopení obsahu povinností způsobené především nedbalým přístupem insolvenčního správce.

Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.

Učinil tak proto, že v posouzení předpokladů aplikace § 415 insolvenčního zákona je napadené rozhodnutí souladné s konstantními judikatorními závěry (od nichž nemá Nejvyšší soud důvod se odchylovat ani v tomto případě), které Nejvyšší soud přijal již v důvodech usnesení ze dne 28. února 2013, sen. zn. 29 NSČR 12/2013, uveřejněného pod číslem 77/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 77/2013“), které je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu označená níže – veřejnosti dostupné též na webových stránkách Nejvyššího soudu.

Tam dovodil, že k předpokladům, za nichž insolvenční soud dlužníka osvobodí od placení zbytku jeho dluhů, i když je hodnota plnění, které při splnění oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, nižší než 30 % jejich pohledávek (nebo nedosahuje-li nejnižší hodnotu plnění, na které se tito věřitelé s dlužníkem dohodli), a které musí být splněny kumulativně, patří (dle dikce § 415 insolvenčního zákona):

1/ návrh dlužníka,

2/ prokázání toho, že požadované hodnoty plnění nebylo dosaženo v důsledku okolností, které dlužník nezavinil, a

3/ prokázání toho, že částka, kterou věřitelé na uspokojení svých pohledávek dosud obdrželi, není nižší než částka, které by se jim dostalo, kdyby dlužníkův úpadek byl řešen konkursem.

K závěrům formulovaným v R 77/2013 se Nejvyšší soud následně přihlásil v usneseních ze dne 30. listopadu 2016, sen. zn. 29 NSČR 127/2014, ze dne 13. dubna 2017, sen. zn. 29 NSČR 71/2017, ze dne 31. července 2017, sen. zn. 29 NSČR 21/2017, či ze dne 17. srpna 2017, sen. zn. 29 NSČR 22/2017.

Odvolací soud vybudoval své právní posouzení na skutkovém základu (jenž dovoláním nemůže být zpochybněn), ze kterého je zjevné, že dlužnice nesplnila předpoklad ad 2/ k tomu, aby mohlo být vyhověno jejímu návrhu dle § 415 insolvenčního zákona.

Dlužnice byla minimálně v usnesení o schválení oddlužení poučena, že je povinna jakékoli jiné příjmy kromě srážek ze svého důchodu plnit k rukám insolvenčního správce. Současně je nesporné (a sama dovolatelka to v dovolání potvrzuje), že plnění ve výši 1 200 Kč od M. obdržela každý měsíc po celou dobu trvání splátkového kalendáře, přičemž kromě splátek za první tři měsíce je nevyplácela k rukám insolvenčního správce (obdržené finanční prostředky si ponechala).

Jestliže dovolatelka poukazuje na to, že částku 1 200 Kč dostávala každý měsíc od M. na základě ručitelského prohlášení dle § 546 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a nikoli na základě smlouvy o důchodu či smlouvy darovací, tak zcela pomíjí (bez ohledu na obsah sporné dohody), že pokud M. na tomto podkladě plnil k jejím rukám (byť i z titulu ručitelského závazku), byla dlužnice povinna dané prostředky zaslat insolvenčnímu správci k rozdělení mezi věřitele dle splátkového kalendáře. Jak je i zjevné z usnesení o schválení oddlužení, o způsobu oddlužení plněním splátkového kalendáře bylo rozhodnuto právě na základě toho, že dlužnice ke svým srážkám z důchodu měla zajištěn i dodatečný (další) příjem od M., aby byla za 5 let schopna uhradit alespoň 30 % pohledávek přihlášených nezajištěných věřitelů.

Odvolací soud proto správně uzavřel, že dovolatelka musela vědět o své povinnosti zasílat své dodatečné příjmy nad rámec důchodu k rukám insolvenčního správce. Vzhledem k tomu, že tyto příjmy pravidelně ve výši 1 200 Kč měsíčně dovolatelka skutečně přijímala a zaslala je pouze třikrát na počátku splácení, je nepochybné, že neprokázala, že požadované hodnoty plnění nebylo dosaženo v důsledku okolností, které nezavinila. Ze skutkových okolností případu totiž vyplývá pravý opak.

S ohledem na výše uvedené je poukaz dovolatelky na porušení (kontrolní) povinnosti insolvenčním správcem v poměrech dané věci irelevantní. Argumentem, že ji insolvenční správce řádně nekontroloval, dovolatelka nevyvrací závěr, že porušovala své povinnosti. Bylo na dlužnici, aby své dodatečné příjmy poukazovala věřitelům prostřednictvím insolvenčního správce, což řádně nečinila, ač o této povinnosti byla v řízení dostatečně poučena.

Závěrem Nejvyšší soud upozorňuje, že dovolání by bez ohledu na výše uvedené nemohlo být úspěšné též proto, že dovolatelka ani netvrdila, natož prokazovala splnění výše uvedené podmínky ad 3/. V návrhu dlužnice na přiznání osvobození od zbytku dluhů zcela absentovalo byť i jen tvrzení o splnění „testu konkursem“, což je další nezbytnou podmínkou pro přiznání osvobození podle § 415 insolvenčního zákona (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 21/2017).

S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2014, sen. zn. 29 NSČR 45/2014, uveřejněné pod číslem 80/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Pro úplnost zbývá dodat (k návrhu dovolatelky na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí), že § 243 o. s. ř. v insolvenčním řízení nelze aplikovat (viz § 90 insolvenčního zákona).

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužnici, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 31. října 2017

Mgr. Milan Polášek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru