Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 NSCR 161/2017Usnesení NS ze dne 27.06.2019

HeslaInsolvenční řízení
Uplatňování pohledávky
Zajištění závazku
Zástavní právo
Oddlužení
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2019:29.NSCR.161.2017.1
Dotčené předpisy

§ 5 IZ.

§ 165 odst. 1 IZ.

§ 167 odst. 1 IZ.

§ 184 IZ. ve znění do 31.05.2019

§ 187 IZ.

§ 190 odst. 1 IZ.

§ 195 IZ.

§ 196 IZ.

§ 398 odst. 3 IZ. ve znění do 31....

více

přidejte vlastní popisek

KSUL 46 INS XY

29 NSČR 161/2017-B-71

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v insolvenční věci dlužníků J. D., narozeného XY a K. D., narozené XY, obou bytem XY, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 46 INS XY, o návrhu věřitele č. 8 CASPER UNION s. r. o. na opravu usnesení o schválení oddlužení, o dovolání věřitele č. 8 CASPER UNION s. r. o., se sídlem v Praze 1, Olivova 948/6, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 24830801, zastoupeného Mgr. Martinem Strakou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, PSČ 120 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. března 2017, č. j. KSUL 46 INS XY, 1 VSPH XY, takto:

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. března 2017, č. j. KSUL 46 INS XY, 1 VSPH XY, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. prosince 2016, č. j. KSUL 46 INS XY, se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Usnesením ze dne 28. prosince 2016, č. j. KSUL 46 INS XY, Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „insolvenční soud“) zamítl návrh věřitele č. 8 (původně CCRB a. s.) na opravu usnesení insolvenčního soudu ze dne 19. května 2014, č. j. KSUL 46 INS XY.

Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že:

1/ Usnesením insolvenčního soudu ze dne 11. března 2014, č. j. KSUL 46 INS XY, byl mimo jiné zjištěn úpadek dlužníků, povoleno jim oddlužení, stanovena lhůta pro podání přihlášek pohledávek do 10. dubna 2014 a nařízeno přezkumné jednání na 13. května 2014.

2/ Věřitel č. 8 podal přihlášku pohledávky (doručenou insolvenčnímu soudu dne 11. dubna 2014) vedenou pod č. P8, kterou uplatnil pohledávky v celkové výši 214 095,26 Kč, přičemž pohledávku č. 1 ve výši 164 052,82 Kč jako zajištěnou majetkem dlužníků a pohledávku č. 2 ve výši 50 042,44 Kč jako nezajištěnou.

3/ Dne 12. května 2014 bylo insolvenčnímu soudu doručeno podání, jímž věřitel č. 8 vzal zpět „zajištění“ pohledávky č. 1 ve výši 164 052,82 Kč.

4/ Dne 13. května 2014 proběhlo první přezkumné jednání, na němž byly pohledávky věřitele č. 8 zcela zjištěny – pohledávka č. 1 ve výši 164 052,82 Kč jako zajištěná majetkem dlužníků a pohledávka č. 2 ve výši 50 042,44 Kč jako nezajištěná.

5/ Usnesením ze dne 19. května 2014, č. j. KSUL 46 INS XY, insolvenční soud schválil oddlužení dlužníků plněním splátkového kalendáře, do něhož nezařadil pohledávku věřitele č. 8 pod č. 1 ve výši 164 052,82 Kč, ale pouze pohledávku č. 2 ve výši 50 042,44 Kč.

6/ Dne 29. května 2014 podal věřitel č. 8 návrh na opravu usnesení insolvenčního soudu ze dne 19. května 2014, č. j. KSUL 46 INS XY, ve kterém namítal, že ač zpětvzetí „zajištění“ pohledávky č. 1 uplatnil ještě před přezkumným jednáním, pohledávka přesto nebyla zařazena do splátkového kalendáře, ani nebylo insolvenčním soudem vzato na vědomí zpětvzetí. Měl za to, že pohledávka č. 1 měla být posuzována jako nezajištěná a do splátkového kalendáře měly tak být zařazeny obě pohledávky v celkové výši 214 095,26 Kč.

7/ Usnesením ze dne 19. října 2015, č. j. KSUL 46 INS XY, insolvenční soud vzal na vědomí zpětvzetí „zajištění přihlášky č. P8 ve výši 164 052,82 Kč věřitele č. 8“ s tím, že věřitel č. 8 zůstal pod č. P8 přihlášen s pohledávkou v celkové výši 214.095,26 Kč jako nezajištěnou. Současně uložil dlužníkům, resp. insolvenčnímu správci, aby do právní moci usnesení o změně splátkového kalendáře splátky určené pro přihlášku č. P8 uschoval.

Na tomto základě insolvenční soud – cituje § 173 odst. 1, § 174 odst. 3 a § 192 odst. 4 větu první zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), spolu se závěry usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. června 2015, č. j. KSOS 31 INS XY, 3 VSOL XY – uzavřel, že s ohledem na skutečnost, že věřitel č. 8 vzal „zajištění“ zpět až po uplynutí lhůty pro podání přihlášek pohledávek, žádosti o zařazení pohledávky ve výši 164 052,82 Kč do splátkového kalendáře nevyhověl.

K odvolání věřitele č. 8 (CASPER UNION s. r. o.) Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení insolvenčního soudu potvrdil.

Odvolací soud shodně s insolvenčním soudem uzavřel, že v případě povoleného oddlužení věřitel podáním přihlášky, v níž se dovolává zajištění, volí budoucí způsob uspokojování své pohledávky mimo splátkový kalendář; proto i omezení přihlášky takového věřitele v rozsahu požadovaného zajištění je třeba chápat jako změnu přihlášky, která (vyjma výše přihlášené pohledávky) již není po uplynutí přihlašovací lhůty dle § 192 odst. 4 insolvenčního zákona přípustná. Změnil-li věřitel č. 8 přihlášku své pohledávky ze zajištěné na nezajištěnou až po přihlašovací lhůtě, tedy v době, kdy již nemohl s pohledávkou co do zajištění disponovat, nemělo být k takové změně přihlášky dle § 173 a § 192 odst. 4 insolvenčního zákona přihlíženo, přestože tak učinil ještě před přezkumným jednáním, neboť změna pohledávky (vyjma změny její výše) je po uplynutí lhůty k jejímu přihlášení dle § 192 odst. 4 insolvenčního zákona nepřípustná.

Proti usnesení odvolacího soudu podal věřitel č. 8 dovolání, namítaje, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky „hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“ a kterou odvolací soud nesprávně právně posoudil, a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Konkrétně dovolatel namítá, že ačkoliv bylo „zpětvzetí dle § 184 insolvenčního zákona“ provedeno před přezkumným jednáním, nebyla dovolatelova pohledávka č. 1 ve výši 164 052,82 Kč zařazena do splátkového kalendáře spolu s ostatními nezajištěnými pohledávkami. Nesouhlasí přitom s názorem odvolacího soudu, že v případě dovolatelova úkonu ze dne 12. května 2014 spočívající ve zpětvzetí „zajištění“ pohledávky č. 1 šlo o změnu pořadí pohledávky dle § 192 insolvenčního zákona. Šlo naopak o (částečné) zpětvzetí přihlášky v souladu s § 184 insolvenčního zákona; k tomu odkazuje na závěr Vrchního soudu v Praze obsažený v usnesení ze dne 4. listopadu 2011, č. j. MSPH 78 INS XY, 3 VSPH XY, podle kterého je věřitelova dispozice s pořadím pohledávky, zvláště má-li jít o úkon, jímž věřitel neuplatňuje výhodnější pořadí, ale naopak se vzdává práva na uspokojení pohledávky ze zajištění, možná i po přezkoumání pohledávky.

K dovolání se vyjádřil insolvenční správce, který poukazuje na nejednotnost názoru na řešenou problematiku a předkládá jednotlivá stanoviska v judikatuře odvolacích soudů.

S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 29. září 2017 (článek II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na posouzení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od (níže označené) rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jak se ustálila v době po vydání napadeného usnesení.

Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají. Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. března 2018, sen. zn. 29 NSČR 34/2016, na které navázal v usnesení ze dne 29. srpna 2018, sen. zn. 29 NSČR 150/2016, jež byla uveřejněna pod čísly 90/2019 a 91/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a jež jsou – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – veřejnosti dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu, formuloval a odůvodnil následující závěry:

Zástavní věřitel, který přihlásil pohledávku zajištěnou zástavním právem do insolvenčního řízení, může kdykoli v průběhu insolvenčního řízení „vzít zpět“ právo na „přednostní“ uspokojení pohledávky ze zajištění (ze zpeněžení zástavy) [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR 16/2011, uveřejněné pod číslem 54/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 54/2012“), a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 32/2011, uveřejněné pod číslem 112/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 112/2012“)], a to bez zřetele k tomu, že se současně nevzdal zástavního práva (způsobem předjímaným předpisy, podle nichž bylo zřízeno). To, že insolvenční soud vezme na vědomí zpětvzetí práva na uspokojení ze zajištění (postupem podle § 184 insolvenčního zákona, ve spojení s § 187 insolvenčního zákona), však automaticky neznamená, že zajištěný věřitel se od okamžiku takového zpětvzetí, respektive od okamžiku, jímž se stane účinným (§ 89 odst. 1 insolvenčního zákona) rozhodnutí insolvenčního soudu o takovém zpětvzetí, podílí (má podílet) na uspokojení své (nyní již nezajištěné) pohledávky z částek, určených (podle zvoleného způsobu řešení úpadku) k rozdělení mezi nezajištěné věřitele.

Insolvenční zákon ve znění účinném do 31. prosince 2013 obsahoval pravidlo, že ta část pohledávky zajištěného věřitele, která nebyla uspokojena z výtěžku zpeněžení zástavy, se uspokojí stejně jako ostatní (nezajištěné) pohledávky, v § 299 odst. 1 větě druhé insolvenčního zákona. Od 1. ledna 2014 není v insolvenčním zákoně žádné obdobné pravidlo obsaženo, leč právní praxe je ve shodě v tom, že toto pravidlo má vzhledem k dikci § 167 odst. 1 věty první insolvenčního zákona (spojení „v rozsahu zajištění“) a § 165 odst. 1 insolvenčního zákona obecnou platnost. Může však být (v insolvenčním zákoně je) ve shodě s § 8 insolvenčního zákona modifikováno zvláštní úpravou obsaženou v části druhé insolvenčního zákona u některého ze způsobů řešení úpadku. Část druhá insolvenčního zákona pak nestanoví „jinak“ jen při řešení úpadku konkursem. Při reorganizaci je pro postavení zástavního věřitele (včetně vymezení míry jeho uspokojení z nezajištěných částí dlužníkovy majetkové podstaty) určující obsah účinného reorganizačního plánu a při oddlužení „plněním splátkového kalendáře“ platí odchylka zakotvená v § 398 odst. 3 ve spojení s § 409 odst. 3 insolvenčního zákona (zajištění věřitelé se uspokojí jen z výtěžku zpeněžení zajištění).

Jak se promítá v insolvenčním zákoně i prostřednictvím základních zásad insolvenčního řízení vyjádřených v § 5 insolvenčního zákona, procesní pravidla v něm obsažená by měla věřitelům v zásadě umožnit uplatnění těch práv, jež nabyli vůči dlužníku před zahájením insolvenčního řízení, včetně práv přednosti daných zástavním právem.

Smyslem těchto pravidel není (a nemají tak být vykládána) umožnit, aby zajištěný (zástavní) věřitel, jemuž podle hmotného práva (nebo i podle procesního práva) bylo zřízeno zajištění jedním právním jednáním pro celou zajištěnou pohledávku, uplatnil takové zajištění jen pro část pohledávky a zbývající část pohledávky aby přihlásil jako nezajištěnou (což je zejména v mezích způsobu řešení úpadku oddlužením zjevně vedeno snahou ukrojit si ze „společného koláče“ pro sebe co nejvíc na úkor ostatních nezajištěných věřitelů a eliminovat pravidlo vyjádřené v § 398 odst. 3 insolvenčního zákona). Kdyby tak zajištěný věřitel učinil již ve včasné přihlášce, šlo by o přihlášku vadnou, podléhající režimu § 188 insolvenčního zákona.

Jak vyplývá např. již z R 54/2012 azR 112/2012, právo věřitele na uspokojení ze zajištění může být (v intencích § 195 a § 196 insolvenčního zákona) „odděleno“ od přihlášené pohledávky samostatným popřením takto uplatněného (přednostního) pořadí pohledávky. Je samozřejmé, že stane-li se tak (na přezkumném jednání, srov. § 190 odst. 1 insolvenčního zákona), musí se po dobu vedení incidenčního sporu o pořadí pohledávky zacházet s takovým věřitelem v režimu § 411 odst. 2 insolvenčního zákona. To současně znamená, že rozhodným okamžikem pro určení, zda přihlášený věřitel se v oddlužení uspokojuje jako zajištěný věřitel v režimu § 398 odst. 3 a § 409 odst. 3 insolvenčního zákona, je okamžik zjištění jeho pohledávky v insolvenčním řízení. Tam, kde není důvod vést spor o pravost, výši, nebo pořadí pohledávky přihlášeného věřitele proto, že ji nikdo nepopřel, se takové zjištění pohledávky pojí s okamžikem skončení přezkumného jednání konaného o této pohledávce.

Po skončení přezkumného jednání, při kterém byla pohledávka přezkoumána a zjištěna jako pohledávka s právem na přednostní uspokojení ze zajištění, sice zajištěnému zástavnímu věřiteli stále nic nebrání v tom, aby (aniž se předtím vzdal zástavního práva platným právním jednáním v rovině hmotného práva) vzal za trvání oddlužení zpět právo na uspokojení pohledávky ze zajištění (a soudu nic nebrání v tom, aby takové zpětvzetí práva přednosti vzal na vědomí postupem podle § 184 insolvenčního zákona), následkem takového zpětvzetí však již není (nemůže být) změna distribučního schématu. Věřiteli, jehož pohledávka byla (již) zjištěna jako zajištěná, tedy při schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře nevzniká po zpětvzetí práva na uspokojení ze zajištění právo na uspokojení pohledávky s ostatními nezajištěnými věřiteli (za trvání účinků oddlužení již nebude uspokojen vůbec).

Z výše řečeného pak plyne, že právě přezkumné jednání (okamžik jeho skončení) vymezuje nejzazší lhůtu, ve které zajištěný věřitel může vzít zpět právo na uspokojení pohledávky ze zajištění s tím účinkem, že v rámci oddlužení plněním splátkového kalendáře bude uspokojen s ostatními nezajištěnými věřiteli. Jinak řečeno, zajištěný věřitel, který vzal právo na uspokojení pohledávky ze zajištění v plném rozsahu zpět do skončení přezkumného jednání o této pohledávce, se při oddlužení plněním splátkového kalendáře uspokojuje s ostatními nezajištěnými věřiteli jako nezajištěný věřitel.

Tyto judikatorní závěry se v poměrech projednávané věci projeví následovně.

Ze skutkových zjištění plyne, že dovolatel vzal zpět právo na uspokojení pohledávky č. 1 ve výši 164 052,82 Kč ze zajištění podáním ze dne 12. května 2014, které bylo téhož dne doručeno insolvenčnímu soudu (P8-2). Dne 13. května 2014 pak proběhlo přezkumné jednání, na kterém byly přezkoumány obě pohledávky dovolatele uplatněné přihláškou pohledávky č. P8, přičemž pohledávka č. 1 ve výši 164 052,82 Kč jako zajištěná a pohledávka č. 2 ve výši 50 042,44 Kč jako nezajištěná. Do splátkového kalendáře byla k uspokojení zahrnuta pouze pohledávka č. 2, nikoli již pohledávka č. 1 (viz bod IV. výroku usnesení insolvenčního soudu ze dne 19. května 2014, č. j. KSUL 46 INS XY), a to ani později, přestože insolvenční soud v usnesení ze dne 19. října 2015, č. j. KSUL 46 INS XY, jímž vzal na vědomí dovolatelovo zpětvzetí práva na uspokojení pohledávky č. 1 ze zajištění dle § 184 insolvenčního zákona, avizoval, že po právní moci tohoto usnesení bude splátkový kalendář změněn a bude do něj pohledávka č. 1 ve výši 164 052,82 Kč jako nezajištěná zahrnuta k uspokojování.

Nejvyšší soud nemá žádných pochyb o tom, že odvolací soud (stejně jako soud insolvenční) rozhodl nesprávně, pokud nevyhověl návrhu dovolatele na opravu předmětného usnesení o schválení oddlužení a nezahrnul do splátkového kalendáře i jeho pohledávku č. 1 ve výši 164 052,82 Kč.

Je zřejmé, že dovolatel vzal zpět uplatněné právo na uspokojení pohledávky č. 1 z předmětu zajištění ještě před konáním přezkumného jednání, tedy včas. Jeho pohledávka č. 1 tak měla být již přezkoumána jako nezajištěná a měla být zahrnuta do splátkového kalendáře.

Jelikož právní posouzení věci, na němž spočívá rozhodnutí odvolacího soudu, není správné a protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí též pro rozhodnutí insolvenčního soudu, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).

Insolvenční soud v dalším řízení nepřehlédne, že původní věřitel č. 8 CCRB a. s. zanikl již 31. prosince 2015 a dosud nebylo rozhodnuto o procesním nástupnictví podle § 107 o. s. ř. (odvolací soud bez dalšího projednal odvolání podané právním nástupcem původního věřitele společností CASPER UNION s. r. o.).

Právní názor dovolací soudu je pro odvolací soud i pro insolvenční soud závazný (§ 243g odst. 1 věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 6. 2019

Mgr. Milan Polášek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru