Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 NSCR 147/2018Usnesení NS ze dne 23.07.2020

HeslaOddlužení (povolení, schválení)
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:29.NSCR.147.2018.1
Dotčené předpisy

§ § 395 IZ.


přidejte vlastní popisek

KSCB 27 INS XY

29 NSČR 147/2018-B-57

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Heleny Myškové v insolvenční věci dlužníků M. D., narozeného dne XY, bytem XY, a D. D., narozené dne XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 27 INS XY, o neschválení oddlužení, o dovolání dlužníků, zastoupených Mgr. Tomášem Čermákem, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 2033/21, PSČ 370 01, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. června 2018, č. j. KSCB 27 INS XY, 4 VSPH XY, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

[1] Usnesením ze dne 29. března 2018, č. j. KSCB 27 INS XY, Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „insolvenční soud“) [mimo jiné]:

1/ Neschválil oddlužení dlužníků (manželů M. a D. D.) [bod II. výroku].

2/ Prohlásil konkurs na majetek dlužníků (bod III. výroku).

[2] K odvolání dlužníků (proti bodům II. a III. výroku napadeného usnesení) Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 7. června 2018, č. j. KSCB 27 INS XY, 4 VSPH XY, potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech II. a III. výroku.

[3] Proti usnesení odvolacího soudu podali dlužníci dovolání, jehož přípustnost vymezují na základě ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), tak, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně tak, že soudy nižších stupňů vyřešená právní otázka má být posouzena dovolacím soudem jinak. Dovolatelé namítají, že obě rozhodnutí jsou založena na nesprávném výkladu pojmu „dlužníkův nepoctivý úmysl“, potažmo na nesprávném výkladu pojmu „lehkomyslný a nedbalý přístup“ (a uplatňují tak dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), požadujíce, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

[4] Otázkou, kterou má zodpovědět dovolací soud, je podle dovolatelů otázka:

Na základě jakých okolností lze jednání dlužníka posoudit jako nepoctivý záměr, potažmo jako jeho lehkomyslný a nedbalý přístup? Postačuje k takovému posouzení, že dlužník neuvedl v seznamu závazků všechny své věřitele (bez ohledu na celkové chování dlužníka v insolvenčním řízení); jestliže ano, jak markantní má být rozdíl mezi závazky uvedenými v seznamu závazků a přihlášenými pohledávkami?

[5] Insolvenční správce ve vyjádření k dovolání poukazuje na to, že v seznamu závazků předloženém dlužníky je uvedeno 14 věřitelů s pohledávkami v celkové výši 1.770.000 Kč (což dovolovalo předpokládat, že u nezajištěných věřitelů bude dosaženo alespoň 30% míry uspokojení jejich pohledávek). Do insolvenčního řízení se ale přihlásilo 36 věřitelů s pohledávkami v celkové výši 4.060.000 Kč, což by podle stavu v době rozhodování o návrhu na povolení oddlužení nevedlo k povolení oddlužení.

[6] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

[7] Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je v posouzení předpokladů pro schválení oddlužení souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Jde především o tyto judikatorní závěry:

[8] Jestliže podle dlužníkových tvrzení zahrnutých v návrhu na povolení oddlužení sepsaném na předepsaném formuláři a v povinných přílohách návrhu na povolení oddlužení dlužník nabízí svým nezajištěným věřitelům (kteří nesouhlasili s nižším plněním) méně než 30 % jejich pohledávek, pak je to ve smyslu § 395 odst. 1 písm. b/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), důvodem pro zamítnutí návrhu na povolení oddlužení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sen. zn. 29 NSČR 6/2008, uveřejněné pod číslem 61/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

[9] Zásada „poctivosti“ dlužníka v oddlužení se prosadí bez ohledu na to, zda jde o oddlužení plněním splátkového kalendáře nebo zpeněžením majetkové podstaty, respektive bez ohledu na to, zda věřitelé nebo insolvenční soud rozhodli o jiném způsobu oddlužení, než navrhoval dlužník [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2018, sen. zn. 29 NSČR 19/2017 (ústavní stížnost proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 31. srpna 2018, sp. zn. IV. ÚS 1693/18)].

[10] Ustanovení § 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona (ve znění účinném do 31. prosince 2013) patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Závěr, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr, tak bude závislý vždy na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2009, uveřejněné pod číslem 14/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

[11] Ve všech situacích, v nichž se insolvenční soud zabývá (má zabývat) tím, zda oddlužením je sledován nepoctivý záměr (§ 395 odst. 1 písm. a/, § 405 odst. 1, § 414 odst. 1, § 418 odst. 3 insolvenčního zákona), vychází z „okolností“ (terminologií § 405 odst. 1 insolvenčního zákona pak „skutečností“), na jejichž základě lze závěr, že oddlužením je sledován nepoctivý záměr „důvodně předpokládat“. „Důvodným předpokladem“ není „jistota“ o tom, že dlužník oddlužením sleduje nepoctivý záměr. Nejde o to nepoctivý „záměr“ dlužníku prokázat, nýbrž o to, že zjištěné (v řízení najevo vyšlé) okolnosti (skutečnosti) odůvodňují „předpoklad“, že dlužník takový (nepoctivý) záměr má (v rozhodné době měl) [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2019, sen. zn. 29 NSČR 41/2017].

[12] V tom, že dlužník v seznamu závazků zamlčel některé své věřitele a že v seznamu svého majetku neoznačil část svého majetku (…) Nejvyšší soud spatřuje vzorový příklad toho, že dlužník sledoval oddlužením nepoctivý záměr [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, uveřejněné pod číslem 86/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 86/2013“)].

[13] Souhrnné hodnocení jednotlivých „nedbalostí“ dlužníka může založit (i ve spojení s dalším chováním dlužníka v průběhu insolvenčního řízení) „důvodný předpoklad“ insolvenčního soudu, že oddlužením je sledován nepoctivý „záměr“ (usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 41/2017).

[14] Podle dovoláním nikterak nezpochybněných skutkových zjištění dlužníci v seznamu závazků ze dne 8. srpna 2017 (A-4), připojeném k insolvenčnímu návrhu spojenému s jejich společným návrhem na povolení oddlužení (A-1), uvedli 14 svých věřitelů s pohledávkami, jejichž souhrn tvoří částka 1.770.000 Kč a „čestně prohlásili“ (a svými podpisy stvrdili), že údaje uvedené v tomto seznamu jsou „správné a úplné“. V situaci, kdy posléze vyšlo najevo, že celkový počet věřitelů dlužníků je téměř trojnásobný (36) a že celkový souhrn pohledávek přihlášených věřitelů více než dvojnásobně převyšuje souhrn závazků (dluhů) udávaných dlužníky v seznamu závazků (4.060.000 Kč), je závěr odvolacího soudu, že předmětná skutečnost dokládá „nedbalý“ a „lehkomyslný“ přístup dlužníků k plnění povinností v insolvenčním řízení, plně souladný s výše citovanými judikatorními závěry.

[15] V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části výroku napadeného usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodě III. výroku o prohlášení konkursu na majetek dlužníků, je samostatným důvodem pro odmítnutí dovolání také (především) okolnost, že dovolací argumentace žádnou svou částí nezpochybňuje předpoklady pro vydání (výroku) usnesení o prohlášení konkursu.

[16] Výrok o prohlášení konkursu na majetek dlužníků má povahu výroku závislého na výroku o neschválení oddlužení. V režimu ustanovení § 242 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. by tedy byl automaticky odklizen (zrušen), kdyby Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným a důvodným v rozsahu, v němž odvolací soud napadeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o neschválení oddlužení. To však nic nemění na skutečnosti, že směřuje-li dovolání i proti tomuto výroku, nemůže být přípustné, jestliže neobsahuje žádné důvody, pro které by nemohl samostatně obstát výrok o prohlášení konkursu. Srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2011, sen. zn. 29 NSČR 12/2011, uveřejněné pod číslem 110/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i (k přípustnosti dovolání) důvody R 86/2013.

Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. července 2020

JUDr. Zdeněk Krčmář

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru