Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 NSCR 143/2018Usnesení NS ze dne 29.04.2020

HeslaInsolvenční řízení
Promlčení
Exekuce
Úpadek
Insolvenční správce
Odvolání
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:29.NSCR.143.2018.1
Dotčené předpisy

§ 3 IZ.

§ 136 IZ.

§ 141 odst. 1 IZ.

§ 141 odst. 2 IZ.

§ 86 IZ.

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 3190/20


přidejte vlastní popisek

MSPH 89 INS XY

29 NSČR 143/2018-A-154

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v insolvenční věci dlužníka J. Š., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Markem Plajnerem, advokátem, se sídlem v Praze, Lazarská 11/6, PSČ 120 00, o insolvenčním návrhu věřitelů 1) Ing. Josefa Sedláka, se sídlem v Plzni, Koterovská 633/29, PSČ 326 00, jako insolvenčního správce dlužnice SORstav - plus s. r. o., identifikační číslo osoby 26 34 40 68, zastoupeného Mgr. Martinem Seberou, advokátem, se sídlem v Plzni, Bezručova 153/9, PSČ 301 00, a 2) CZECHMASTER Servis, s. r. o., se sídlem v Plzni, Chotíkovská 119/12, PSČ 318 00, identifikační číslo osoby 28 41 70 89, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 89 INS XY, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. června 2018, č. j. MSPH 89 INS XY, 4 VSPH XY, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne 28. ledna 2015, č. j. MSPH 89 INS XY, (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka (J. Š.).

Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 3 a § 136 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl po provedeném dokazování k závěrům, podle nichž:

1) První insolvenční navrhovatel (insolvenční správce dlužnice SORstav - plus s. r. o.) má za dlužníkem splatnou vykonatelnou pohledávku ve výši 1.912.163,- Kč s příslušenstvím (z titulu smlouvy o dílo ze dne 5. června 2006). Argumentaci dlužníka, podle níž je připraven pohledávku uhradit poté, „co bude neúspěšný se svojí stížností u Evropského soudu pro lidská práva“, shledal účelovou a mařící řádný průběh insolvenčního řízení. Další tvrzení dlužníka, podle něhož má za prvním insolvenčním navrhovatelem splatné započitatelné pohledávky, „se v řízení nepotvrdilo“, první insolvenční navrhovatel je „popřel“ a jejich spornost dokládá i nepravomocné rozhodnutí soudu ve sporu o jejich pravost a výši.

2) Druhý insolvenční navrhovatel (s původní obchodní firmou Česká obchodní a kreditní s. r. o.) má za dlužníkem pohledávku ve výši 17.000,- Kč (z titulu odměny za převod obchodního podílu ve společnosti D FUTURE s. r. o.). Tuto pohledávku insolvenční soud nepovažuje za „pravomocně přiznanou a vykonatelnou“, má ji za platnou, existující a nepromlčenou. Tvrzení dlužníka o zániku pohledávky „zaplacením třetí osobou“, není věrohodné, jelikož dlužník nebyl schopen vysvětlit a prokázat, z jakého důvodu byla pohledávka hrazena jinak, než jak bylo sjednáno ve smlouvě o převodu obchodního podílu (tj. na konkrétní bankovní účet). Přitom za dostatečný důkaz nepovažoval ani čestné prohlášení pana P. T. (dále jen „P. T.“) „bez příslušného dokladu o převzetí, výši a účelu platby“. K oznámení GLOBAL PROPERTIES s. r. o. (dále jen „společnost G“) o úhradě pohledávky insolvenční soud nepřihlédl, když druhý insolvenční navrhovatel „toto tvrzení“ popřel a tvrzená úhrada neplyne ani z potvrzení o provedené platbě předloženého společností G.

3) Oba insolvenční navrhovatelé se přihlásili do insolvenčního řízení s pohledávkami v celkové výši 7.137.793,13 Kč.

4) Neschopnost dlužníka plnit své splatné závazky je prokázána jednak tím, že dlužník dlouhodobě neplnil své závazky vůči oběma insolvenčním navrhovatelům, jednak tím, že první insolvenční navrhovatel není dlouhodobě schopen dosáhnout uspokojení své zajištěné pohledávky za dlužníkem výkonem rozhodnutí (exekucí), neboť „tomu dlouhodobě brání“ zahájená exekuce ve prospěch oprávněného ANOBIS s. r. o. (dále jen „společnost A“), a to přesto, že tato „společnost opakovaně tvrdí, že pohledávku za dlužníkem nemá“. Je tedy zjevné, že dlužník a společnost A „zneužívají institutu exekučního a insolvenčního práva“ k tomu, aby zabránili uspokojení pohledávky prvního insolvenčního navrhovatele. Platební neschopnost dlužníka je dána zároveň v důsledku zákonné „fikce“ dle ustanovení § 3 odst. 2 písm. d) insolvenčního zákona, neboť dlužník nesplnil řádně povinnost předložit seznamy uvedené v ustanovení § 104 odst. 1 insolvenčního zákona. Seznamy předložené dlužníkem zcela zjevně nejsou správné a úplné, dlužník rezignoval na konkrétní výčet svého majetku a v seznamu závazků neuvedl ty, které popírá, z jakého důvodu a do jaké výše, přičemž si zjevně jejich existence musel být vědom, neboť pro tyto závazky jsou vedena soudní řízení.

5) Dlužník není schopen bez dalšího použít svůj majetek k úhradě pohledávek svých věřitelů; za situace, kdy se jejich plnění svévolně vyhýbá, musí nést důsledky v podobě jejich nuceného uspokojení cestou exekuce či insolvenčního řízení.

Vrchní soud v Praze k odvolání dlužníka usnesením ze dne 4. června 2018, č. j. MSPH 89 INS XY, 4 VSPH XY, potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o zjištění úpadku dlužníka.

Přitom šlo o v pořadí druhé rozhodnutí odvolacího soudu, když usnesení ze dne 1. června 2015, č. j. MSPH 89 INS XY, 4 VSPH XY, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o zjištění úpadku dlužníka, Nejvyšší soud zrušil usnesením ze dne 30. srpna 2017, č. j. 29 NSČR 90/2015-A-108, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Odvolací soud – vycházeje zejména z ustanovení § 136 odst. 1 a § 141 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona (ve znění účinném do 31. prosince 2015) a odkazuje na skutková zjištění učiněná na základě důkazů navržených dlužníkem a provedených na základě pokynu Nejvyššího soudu obsaženého v kasačním usnesení ze dne 30. srpna 2017 – uzavřel, že:

1) První insolvenční navrhovatel osvědčil aktivní legitimaci k podání insolvenčního návrhu, když má za dlužníkem vykonatelnou pohledávku ve výši 1.912.163,- Kč s příslušenstvím. Námitku dlužníka, podle níž označený věřitel zmíněnou pohledávku nemá od 30. října 2007 (tj. od data předcházejícího okamžiku vydání exekučního titulu – rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. června 2010, č. j. 31 Cm 20/2009-272), neshledal opodstatněnou.

2) Druhý insolvenční navrhovatel má za dlužníkem pohledávku (z titulu odměny za převod obchodního podílu ve výši 17.000,- Kč) a dále pohledávku z titulu smluvní pokuty za prodlení s úhradou této odměny ve výši 16.000,- Kč. Tvrzení dlužníka o úhradě odměny bylo provedenými důkazy vyvráceno.

3) Byl osvědčen úpadek dlužníka ve formě platební neschopnosti, když se do insolvenčního řízení přihlásili čtyři věřitelé s devíti pohledávkami v celkové výši 20.810.876,44 Kč, z nichž zajištěné pohledávky činily 2.874.627,76 Kč. Majetek dlužníka (podnikatele) tvoří toliko peněžní prostředky na účtu ve výši 293.516,22 Kč (stav účtu ke dni 30. března 2015), zastavené nemovitosti v Lenoře v hodnotě 11.000.000,- Kč a pohledávka za dlužníkem (SORstav - plus s. r. o.) „evidovaná“ ve výši 13.132,62 Kč; celkem činí hodnota majetkové podstaty 11.300.000,- Kč.

4) Jde-li o výši a splatnost pohledávek jednotlivých věřitelů:

a) První insolvenční navrhovatel má za dlužníkem pohledávky v částkách 6.462.681,39 Kč a 191.323,02 Kč, splatné dílem od roku 2007, dílem vykonatelné a dílem zajištěné nemovitosti dlužníka.

b) Druhý insolvenční navrhovatel má za dlužníkem pohledávky v celkové výši 40.591,04 Kč (dlužník pohledávky popřel, insolvenční správce je uznal) splatné dílem od roku 2009.

c) Společnost G má za dlužníkem pohledávku ve výši 12.000.000,- Kč (dlužník pohledávku uznal), insolvenční správce a první insolvenční navrhovatel ji popřeli; žalobu označeného věřitele na určení pravosti pohledávky soud prvního stupně zamítl [rozsudkem ze dne 12. července 2016, č. j. MSPH 189 ICm XY (C1-17)], přičemž o odvolání dosud nebylo rozhodnuto. Žaloba prvního insolvenčního navrhovatele o popření této pohledávky byla pravomocně odmítnuta;

d) JUDr. Hana Záveská, jako insolvenční správkyně úpadce Z. N., má za dlužníkem pohledávku ve výši 819.936,- Kč [pravomocně určeno v incidenčním sporu rozsudkem ze dne 23. května 2017, č. j. MSPH 189 ICm XY (C3-10)].

Bez přihlédnutí ke sporné pohledávce společnosti G lze „bezpečně“ uzavřít, že v době vydání usnesení insolvenčního soudu (28. ledna 2015) měl dlužník pohledávky (správně závazky“) nejméně vůči prvnímu insolvenčnímu navrhovateli ve výši 6.674.004,41 Kč (splatné dílem od roku 2007), vůči druhému insolvenčnímu navrhovateli ve výši 40.591,04 Kč (splatné v roce 2009) a vůči JUDr. Haně Záveské (insolvenční správkyni úpadce Z. N.) ve výši 819.936 Kč,- (splatné od roku 2005). K posledně označené pohledávce, jejíž existence vyšla najevo až 27. března 2015) odvolací soud přihlédl ve smyslu závěrů obsažených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2012, sen. zn. 29 NSČR 19/2010, s tím, že existovala již před rozhodnutím o úpadku (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 29 NSČR 23/2011, uveřejněné pod číslem 43/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 43/2012“).

Dále odvolací soud shledal nevěrohodnými výhrady dlužníka ohledně jeho úpadku „opřené“ o hodnotu zastavených nemovitostí (11.000.000,- Kč) a o čestné prohlášení společnosti SaS Most, s. r. o. ze dne 9. ledna 2015, že je za tuto cenu koupí, když již v roce 2011 byl nařízen jejich prodej v exekuci, přičemž tyto nemovitosti stále nejsou dostavěny a zkolaudovány ani nebyly v exekuci zpeněženy. Navíc prodej těchto nemovitostí je inzerován insolvenčním správcem dlužníka od 10. října 2016 za cenu 7.800.000,- Kč, přičemž zájem projevil jeden zájemce, ale za cenu maximálně 4.500.000,- Kč.

Na úpadku dlužníka nic nemění ani smlouva o úvěru ze dne 21. září 2014 (uzavřená mezi dlužníkem a společností E., za kterou dříve jednal dlužník jako její jednatel), když i v případě, že by byla plněna, by nešlo o nic jiného, než „že by jednoho věřitele dlužníka vystřídal jiný věřitel, neboť na zapravení stávajících splatných závazků dlužníka by byly použity cizí zdroje, jež by musely být vráceny a úpadek dlužníka by se tak (v budoucnu) jen prohloubil a nikoli řešil“. Přitom s částkou deponovanou na účtu u Fio banky, a. s. ve výši 7.500.000,- Kč by podle této smlouvy dlužník nemohl volně disponovat, nehledě na to, že pro „plnění ze smlouvy o úvěru by musely být splněny další podmínky.“ Navíc ke dni 27. října 2016 zanikla dlužníku funkce jednatele označené společnosti, novým jednatelem se stal M. Š., jehož 100% obchodní podíl v této společnosti byl postižen exekučním příkazem ze dne 13. února 2018, č. j. 208 EX 1989/17-41. Konečně označená společnost trvale nezakládá do Sbírky listin žádné účetní závěrky.

Jelikož dlužník nebyl schopen (nebo ochoten) v přiměřené době využít svůj majetek či cizí zdroje k úhradě svých splatných závazků, nebylo možno (při zkoumání toho, zda je v úpadku ve formě platební neschopnosti) přihlédnout ani k hodnotě jeho majetku či cizích zdrojů (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2013, sp. zn. 29 NSČR 113/2013) [jde o usnesení uveřejněné pod číslem 45/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 45/2014“].

V řízení tak bylo osvědčeno, že dlužník je v úpadku ve formě platební neschopnosti podle ustanovení § 3 odst. 1 a odst. 2 písm. b), c), d) insolvenčního zákona; dosavadní výsledky insolvenčního řízení nasvědčují (i) tomu, že je v úpadku též ve formě předlužení podle ustanovení § 3 odst. 3 insolvenčního zákona, když má více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje (reálnou) hodnotu jeho majetku, Přitom dlužník v řízení nevyvrátil ani domněnku své platební neschopnosti ve smyslu ustanovení § 3 odst. 2 insolvenčního zákona, když neosvědčil ani neprokázal schopnost uhradit všechny splatné závazky těch věřitelů, které měl insolvenční soud pro účely rozhodnutí o insolvenčním návrhu za osvědčené (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. března 2012, sp. zn. 29 NSČR 38/2010, uveřejněné pod číslem 26/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a to k řešení právních otázek, zda lze v odvolacím řízení přihlížet ke skutečnostem, které nastaly nebo vznikly po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým byl zjištěn úpadek dlužníka, konkrétně, zda lze přihlížet k novému ocenění majetkové podstaty dlužníka a zda lze v odvolacím řízení přihlížet k pohledávkám, které vyšly najevo až v odvolacím řízení, jakož i otázky, zda lze zahájit a vést insolvenční řízení proti dlužníku, jehož majetkové poměry převyšují jeho závazky a z jehož majetku lze závazky uspokojit výkonem rozhodnutí.

Zmíněné právní otázky – pokračuje dovolatel – odvolací soud zodpověděl v rozporu se závěry formulovanými Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 26. října 2010, sp. zn. 29 NSČR 24/2009 a v usnesení ze dne 24. září 2003, sp. zn. 29 Odo 564/2001, uveřejněném pod číslem 83/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 83/2004“).

Dovolatel snáší argumenty na podporu závěru, podle něhož odvolací soud nemohl přihlížet k pohledávce JUDr. Hany Záveské (insolvenční správkyně úpadce Z. N.) a nesprávně přihlížel i k pohledávce společnosti G, jejíž pohledávka se stala splatnou až v důsledku zjištění úpadku dlužníka.

Dovolatel setrvává na výhradách, podle nichž pohledávka druhého insolvenčního navrhovatele zanikla zaplacením.

Dále dovolatel opakuje, že jeho majetek (nemovitosti) byl oceněn částkou 11.000.000,- Kč, tj. částkou, která převyšuje výši přihlášených pohledávek (bez popřené pohledávky společnosti G); přitom ke skutečnostem, vztahujícím se k hodnotě nemovitosti, které vyšly najevo až po rozhodnutí insolvenčního soudu, nemohl odvolací soud přihlížet.

Konečně dovolatel poukázal na svou pohledávku za prvním insolvenčním navrhovatelem ve výši 2.247.816,42 Kč.

Za stavu, kdy první insolvenční navrhovatel může svou pohledávkou vzhledem k majetkovým poměrům dlužníka vydobýt výkonem rozhodnutí (exekucí), a kdy dlužník doložil a prokázal, že je úhrady svých závazků schopen (a kdy popřel, že by nesplnil povinnost předložit seznamy majetku, pohledávek, závazků a zaměstnanců podle ustanovení § 104 odst. 1 insolvenčního zákona), dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

Podáním ze dne 23. dubna 2020 dlužník „doplnil své dovolání (…) o některé další skutečnosti a okolnosti, které sice nemají přímý vliv na dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu, avšak dokreslují účelovost postupu obou navrhovatelů vůči dlužníkovi ve snaze získat k tíži dlužníka plnění, na které jim neplyne právní nárok“. Současně podrobně tyto „okolnosti a skutečnosti“ popsal.

Druhý insolvenční navrhovatel považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné, když dlužník už před zahájením insolvenčního řízení měl čtyři věřitele, jejichž pohledávky v souhrnné výši 7.538.161,45 Kč byly splatné více než tři měsíce před zahájením insolvenčního řízení. Dlužník je tak v úpadku ve formě předlužení.

Dovolání dlužníka, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.

Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, a které bylo dovoláním zpochybněno, odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž:

1) Řízení o odvolání dlužníka proti rozhodnutí o úpadku není omezeno pravidly neúplné apelace plynoucími z ustanovení občanského soudního řádu (a to ani tehdy, bylo-li rozhodnutí o úpadku vydáno po jednání). S výjimkou omezení založených pro řízení o odvolání dlužníka proti rozhodnutí o úpadku úpravou obsaženou v § 141 insolvenčního zákona se tak pro toto odvolací řízení přiměřeně uplatňují ustanovení občanského soudního řádu platná pro odvolání projednávaná a rozhodovaná v systému úplné apelace. Odvolací soud tudíž může přihlédnout v odvolacím řízení při posouzení, zda dlužník je v úpadku, také ke skutečnostem nebo důkazům (týkajícím se pohledávky věřitele splatné v době delší než 3 měsíce před zahájením insolvenčního řízení), jež zde byly (a jako takové mohly být uplatněny) již před rozhodnutím o úpadku, avšak do té doby nevyšly v insolvenčním řízení najevo.

Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněné pod číslem 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i R 43/2012.

2) Novou skutečností, která ve smyslu ustanovení § 141 odst. 1 poslední věty insolvenčního zákona není způsobilá ovlivnit (je-li uplatněna až v odvolacím řízení) správnost rozhodnutí o úpadku, je obecně vzato každá skutečnost, která nastala po vydání rozhodnutí o úpadku, včetně takové skutečnosti, která přivodila zánik pohledávky insolvenčního navrhovatele nebo některého z dalších (nebo i všech) věřitelů (splnění dluhu, započtení, prekluze).

Srov. R 43/2012.

3) Skutečností, která nastala po vydání rozhodnutí o úpadku, je přezkumné jednání, které se konalo poté, co insolvenční soud rozhodl o úpadku dlužníka. K těm účinkům, jež ve vztahu k pohledávkám věřitelů nastaly (vznikly) jen na základě přezkumného jednání (jehož průběh zachycuje protokol) nebo jen podle upraveného seznamu přihlášených pohledávek, tedy v odvolacím řízení nelze přihlížet. Právně bezcenná by tedy pro odvolací soud měla být všechna zjištění o tom, kdo, případně jak, (ne)popřel tu či onu přihlášenou pohledávku. Není ovšem vyloučeno zabývat se v odvolacím řízení pro účely posouzení dlužníkova úpadku nově (rozuměj nově ve vztahu ke skutečnostem nebo důkazům, z nichž vyšel v rozhodnutí o úpadku insolvenční soud) těmi pohledávkami, jež vznikly před rozhodnutím o úpadku dlužníka (případně i před zahájením insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka) a jež se před rozhodnutím o úpadku dlužníka staly též splatnými [ať již šlo ke dni rozhodnutí o úpadku dlužníka o dlužníkovy peněžité závazky (dluhy) po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti (§ 3 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona) nebo dokonce o dlužníkovy peněžité závazky (dluhy) po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti (§ 3 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona)]. K takovým „novým“ skutečnostem nebo důkazům je ovšem i v insolvenčních věcech (v nichž se v odvolacím řízení uplatňuje systém úplné apelace v režimu plynoucím z R 43/2012, a v nichž se osvědčení dlužníkova úpadku řídí pravidlem vyjádřeným v § 86 insolvenčního zákona) možné přihlédnout, jen když byly v odvolacím řízení uplatněny některým z účastníků řízení.

Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2017, sen. zn. 29 NSČR 136/2015, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2019, pod číslem 11, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v usneseních ze dne 29. ledna 2018, sen. zn. 29 NSČR 27/2016, ze dne 29. března 2018, sen. zn. 29 NSČR 163/2017, a ze dne 31. května 2019, sen. zn. 29 NSČR 39/2017.

4) Není-li dlužník schopen využít pohledávky, které má za svými dlužníky k úhradě svých závazků, nepřihlíží se při úvaze o tom, zda dlužník je ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona v úpadku ve formě platební neschopnosti, ani k výši těchto pohledávek. Takto formulovaný závěr má zcela zjevně obecnou platnost i ve vazbě na jiný majetek dlužníka, jenž by měl či mohl být použit k uhrazení pohledávek dlužníkových věřitelů.

Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2011, sen. zn. 29 NSČR 39/2009, R 43/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 38/2010, uveřejněné pod číslem 83/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i R 45/2014.

V poměrech dané věci je nepochybné, že skutečnosti týkající se existence pohledávky JUDr. Hany Záveské (šlo o pohledávku uplatněnou v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 Cm 121/2009 ve výši 819.936,- Kč splatnou od roku 2005) uplatnil insolvenční navrhovatel (J. S.) již v podání ze dne 8. září 2014 (A-15); o pohledávku, ke které nemohl odvolací soud přihlédnout, tak zjevně nešlo.

Pochybnosti nelze mít ani o tom, že dlužník nebyl dlouhodobě schopen využít svého majetku (nemovitostí) k uspokojení pohledávek prvního insolvenčního navrhovatele (vykonatelná pohledávka prvního insolvenčního navrhovatele ostatně nebyla uspokojena ani v exekučním řízení, byť exekuční prodej nemovitostí byl dle zjištění soudů nižších stupňů nařízen již v roce 2011), ani k uspokojení pohledávek druhého insolvenčního navrhovatele a JUDr. Hany Záveské. Potud je právně nevýznamná výhrada dovolatele, podle níž odvolací soud nesprávně přihlížel „k novému ocenění majetkové podstaty dlužníka“.

Přitom právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, zjevně neodporuje ani R 83/2009, ani usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 24/2009.

Nejvyšší soud shledává nepatřičnou i výhradu dovolatele vztahující se k pohledávce společnosti G, když odvolací soud dospěl k závěru o úpadku dlužníka, aniž by k této pohledávce přihlížel.

Konečně Nejvyšší soud dodává, že na závěru o nepřípustnosti dovolání nebylo způsobilé nic změnit ani doplnění dovolání (ze dne 23. dubna 2020); ustanovení § 241b odst. 3 o. s. ř. totiž Nejvyššímu soudu zapovídá přihlédnout ke skutečnostem uplatněným až po uplynutí lhůty k podání dovolání.

Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 4. 2020

JUDr. Petr Gemmel

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru