Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 NSCR 115/2019Usnesení NS ze dne 19.08.2020

HeslaInsolvenční řízení
Úpadek
Přípustnost dovolání
Vady řízení
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:29.NSCR.115.2019.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 241a odst. 1 o. s. ř.

§ 141 odst. 2 IZ.


přidejte vlastní popisek

KSPL 52 INS 22079/2016

29 NSČR 115/2019-A-270

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a Mgr. Rostislava Krhuta v insolvenční věci dlužníka Centrogaráže Slovany s. r. o., se sídlem v Plzni, Částkova 911/56, PSČ 326 00, identifikační číslo osoby 40525449, o insolvenčním návrhu věřitelů 1/ RIDOTA a. s., se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 290/16, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 28223101, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Adamem, advokátem, se sídlem v Českém Krumlově, třída Míru 146, PSČ 381 01, 2/ TRINITY BANK a. s., se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 1375/19, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 25307835, zastoupeného JUDr. Jiřím Vodou, LL. M., advokátem, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 85/104, PSČ 186 00, a 3/ VOLF a partneři s. r. o., advokátní kancelář, se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 24197084, zastoupeného JUDr. Denisou Sudolskou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Italská 1219/2, PSČ 120 00, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 52 INS 22079/2016, o dovolání dlužníka, zastoupeného Mgr. Petrem Kuběnou, advokátem, se sídlem v Plzni, náměstí Míru 1077/3, PSČ 301 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. června 2019, č. j. KSPL 52 INS 22079/2016, 2 VSPH 18/2019-A-158, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

[1] Usnesením ze dne 14. prosince 2018, č. j. KSPL 52 INS 22079/2016-A-95, rozhodl Krajský soud v Plzni (dále jen „insolvenční soud“) o insolvenčním návrhu věřitelů (1/ RIDOTA a. s., 2/ Moravský Peněžní Ústav - spořitelní družstvo, a 3/ VOLF a partneři s. r. o., advokátní kancelář), tak, že (mimo jiné):

1/ Zjistil úpadek dlužníka Centrogaráže Slovany s. r. o. (bod I. výroku).

2/ Insolvenčním správcem dlužníka ustanovil Mgr. Michala Hanšpacha (bod II. výroku).

3/ Prohlásil konkurs na majetek dlužníka (bod III. výroku).

[2] K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 11. června 2019, č. j. KSPL 52 INS 22079/2016, 2 VSPH 18/2019-A-158:

1/ Zastavil řízení o odvolání ze dne 27. prosince 2018 (A-97), doručeném z datové schránky společnosti HOBR holding s. r. o. (první výrok).

2/ Potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech I. až III. výroku (druhý výrok).

[3] Odvolací soud (který již s druhým insolvenčním navrhovatelem jednal pod změněnou obchodní formou TRINITY BANK a. s.) - vycházeje z ustanovení § 3, § 136 odst. 1 a § 141 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) - přitakal závěru insolvenčního soudu o úpadku dlužníka (ve formě platební neschopnosti).

[4] K námitce dlužníka o nedostatku aktivní věcné legitimace prvního a druhého insolvenčního navrhovatele odvolací soud uvedl, že v situaci, kdy věřitel prokáže existenci splatné pohledávky za dlužníkem vykonatelným soudním rozhodnutím, nemůže insolvenční soud při rozhodování o insolvenčním návrhu znovu posuzovat vzniku této pohledávky (ani jako otázku předběžnou). Poukázal přitom na závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2001, sp. zn. 29 Cdo 1248/99, uveřejněném pod číslem 9/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek [které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu]. K tomu dodal, že dlužník neprokázal, že by pohledávky pravomocně přiznané insolvenčním navrhovatelům posléze zanikly uhrazením nebo započtením. Vysvětlil dále (v odstavci 37.) [dovolávaje se ustanovení § 141 odst. 2 insolvenčního zákona a závěrů formulovaných v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2011, sen. zn. 29 NSČR 30/2010, uveřejněném pod číslem 96/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 96/2011“)], že zkoumání toho, zda insolvenční navrhovatel má proti dlužníku splatnou pohledávku, má při rozhodování o insolvenčním návrhu význam jen do rozhodnutí úpadku. V řízení o odvolání dlužníka proti rozhodnutí o úpadku je skutečnost, že insolvenční navrhovatel nedoložil, že má proti dlužníku splatnou pohledávku, právně bez významu (určující je, zda je dlužník i tak v úpadku).

[4] Proti druhému výroku usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

[5] Konkrétně dovolatel předkládá Nejvyššímu soudu k zodpovězení:

1/ Otázku procesního práva založenou na námitce, že odvolací soud v rozporu s ustanovením § 32 o. s. ř. jednal jako s právním zástupcem dlužníka s osobou, kterou k zastupování zmocnila fyzická osoba, která podle obchodního rejstříku není jednatelem dlužníka.

2/ Otázku hmotného práva založenou na námitce nedostatku aktivní věcné legitimace prvního a druhého insolvenčního navrhovatele.

[6] K otázce č. 1 argumentuje dovolatel ve prospěch závěru, že odvolací soud mu tím, že jako se zástupcem dlužníka jednal s někým, kdo jím nebyl, upřel ústavně garantované právo na spravedlivý proces.

[7] K otázce č. 2 argumentuje dovolatel ve prospěch závěru, že odvolací soud nedostatečně zkoumal insolvenční návrhy druhého a třetího insolvenčního navrhovatele v rovině pohledávek těchto insolvenčních navrhovatelů a nevzal v potaz skutečný záměr, který druhý insolvenční navrhovatel sledoval podáním insolvenčního návrhu.

[8] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

[9] Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že žádná z dovolatelem položených otázek není způsobilá (v souladu s kriterii formulovanými v § 237 o. s. ř.) založit přípustnost dovolání v dané věci.

[10] Námitkami soustředěnými k otázce č. 1 vystihuje dovolatel z obsahového hlediska tzv. zmatečnostní vadu řízení podle § 229 odst. 3 o. s. ř. Ustanovení § 241a o. s. ř. však jako jediný způsobilý dovolací důvod vymezuje ten, jenž je založen na námitce, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a s účinností od 30. září 2017 výslovně vylučuje jako způsobilý dovolací důvod tzv. zmatečnostní vady řízení dle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř. Dovolatelem tvrzená zmatečnostní vada řízení tedy nemůže být způsobilým dovolacím důvodem (k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost) a pro její posouzení proto nelze připustit dovolání. K tomu srov. dále např. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jehož závěry se prosazují i v režimu občanského soudního řádu v aktuálním znění (jak dokládá např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2014, sen. zn. 29 NSČR 113/2014, uveřejněné pod číslem 40/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

[11] Ve vztahu k otázce č. 2 je napadené rozhodnutí souladné se závěry obsaženými v R 96/2011 (jichž se výslovně dovolává). Tam Nejvyšší soud (vycházeje z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněného pod číslem 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2010, sen. zn. 29 NSČR 24/2009) ozřejmil, že zkoumání toho, zda insolvenční navrhovatel má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, má při rozhodování o insolvenčním návrhu význam jen do rozhodnutí o dlužníkově úpadku. V řízení o odvolání dlužníka proti rozhodnutí o úpadku je skutečnost, že insolvenční navrhovatel nedoložil, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, právně bez významu (určující je, zda je dlužník i tak v úpadku). Jinak řečeno, je-li osvědčen úpadek dlužníka, není důvodem k tomu, aby odvolací soud zrušil nebo změnil rozhodnutí o úpadku, skutečnost, že insolvenční navrhovatel (případně) nedoložil, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku (§ 141 odst. 2 insolvenčního zákona). Dále v této souvislosti srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2012, sen. zn. 29 NSČR 9/2012, ze dne 27. června 2013, sen. zn. 29 NSČR 31/2011 (ústavní stížnost podanou proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 19. června 2014, sp. zn. I. ÚS 2687/2013), ze dne 22. ledna 2014, sen. zn. 29 NSČR 69/2011 (ústavní stížnost podanou proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 16. září 2014, sp. zn. II. ÚS 1217/2014), ze dne 26. února 2015, sen. zn. 29 NSČR 8/2015 a ze dne 25. června 2019, sen. zn. 29 NSČR 173/2018.

[12] Platí rovněž, že prostřednictvím otázky č. 2 nelze založit přípustnost dovolání ve vztahu k té části druhého výroku napadeného usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o ustanovení insolvenčního správce a ve výroku prohlášení konkursu na majetek dlužníka (otázka č. 2 se těchto výroků netýká).

[13] Výroky o ustanovení insolvenčního správce a o prohlášení konkursu na majetek dlužníka mají v dané věci povahu výroků závislých na výroku o zjištění dlužníkova úpadku. V režimu ustanovení § 242 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. by tedy tyto výroky byly automaticky odklizeny (zrušeny), kdyby Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným a důvodným v rozsahu, v němž odvolací soud druhým výrokem napadeného usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o zjištění dlužníkova úpadku. To však nic nemění na skutečnosti, že směřuje-li dovolání i proti těmto výrokům, nemůže být přípustné, jestliže neobsahuje žádné důvody, pro které by nemohl samostatně obstát výrok o ustanovení insolvenčního správce, respektive výrok o prohlášení konkursu. Srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2011, sen. zn. 29 NSČR 12/2011, uveřejněné pod číslem 110/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i (k přípustnosti dovolání) důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, uveřejněného pod číslem 86/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2020, sen. zn. 29 NSČR 179/2018.

Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 19. srpna 2020

JUDr. Zdeněk Krčmář

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru