Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 NSCR 110/2019Usnesení NS ze dne 15.12.2020

HeslaInsolvenční správce
Podjatost
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:29.NSCR.110.2019.1
Dotčené předpisy

§ 2 písm. j) IZ.

§ 24 odst. 1 IZ.

§ 34 odst. 1 IZ.

§ 36 odst. 1 IZ.

§ 58 odst. 1 IZ.

§ 58 odst. 2 písm. a) IZ.


přidejte vlastní popisek

KSCB 26 INS 29347/2013

29 NSČR 110/2019-B-1608

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Rostislava Krhuta v insolvenční věci dlužníka HEAVY MACHINERY SERVICES a. s., se sídlem v Českých Velenicích, Jana Pernera 159, PSČ 378 10, identifikační číslo osoby 46711201, zastoupeného Mgr. Petrem Opletalem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Lazarská 11/6, PSČ 120 00, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 26 INS 29347/2013, o návrhu dlužníka na ustanovení odděleného insolvenčního správce, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. července 2019, č. j. KSCB 26 INS 29347/2013, 2 VSPH 949/2018-B-1272, takto:

Dovolání se zamítá.

Odůvodnění:

[1] Podáním ze dne 12. prosince 2017 (B-667), doplněným podáním ze dne 5. června 2018 (B-840), dlužník navrhl, aby Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „insolvenční soud“) ustanovil odděleného insolvenčního správce pro „pohledávky advokáta dlužníka za majetkovou podstatou“. Návrh odůvodnil tvrzením, že insolvenční správkyně Mgr. Ing. Petra Hýsková (dále též jen „P. H.“) postupuje zaujatě a zjevně nepřátelsky vůči právnímu zástupci dlužníka Mgr. Petru Opletalovi (dále též jen „P. O.“), když mimo jiné odmítá uhradit právnímu zástupci dlužníka odměnu za poskytování právních služeb dlužníkovi v insolvenčním řízení a podala České advokátní komoře stížnost na tohoto právního zástupce, domáhajíc se jeho kárného postihu.

[2] Usnesením ze dne 15. června 2018, č. j. KSCB 26 INS 29347/2013-B-853, insolvenční soud zamítl návrh dlužníka na ustanovení odděleného insolvenčního správce.

[3] Insolvenční soud vyšel z toho, že:

1/ Usnesením ze dne 21. března 2014, č. j. KSCB 27 INS 29347/2013-A-64, mimo jiné zjistil úpadek dlužníka (tehdy podnikajícího pod obchodní firmou INDUSTRY PLANT LG a. s.).

2/ Usnesením ze dne 10. dubna 2015, č. j. KSCB 27 INS 29347/2013-B-109, mimo jiné ustanovil P. H. insolvenční správkyní dlužníka.

3/ Dne 16. října 2017 uzavřeli dlužník a advokát P. O. smlouvu o poskytování právních služeb.

4/ Usnesením ze dne 18. října 2017, č. j. KSCB 26 INS 29347/2013-B-559, k návrhu insolvenční správkyně nařídil předběžné opatření, v němž mimo jiné dlužníku zakázal provádění plateb z jeho účtu či v hotovosti, pokud výše platby či několika souvisejících plateb přesahuje v každém jednotlivém případě částku 100 000 Kč nebo její ekvivalent v jiné měně, s tím že tato právní jednání může dlužník činit pouze na základě předchozího písemného souhlasu insolvenční správkyně.

5/ Právní zástupce dlužníka zaslal insolvenční správkyni dne 13. listopadu 2017 vyúčtování právních služeb poskytnutých dlužníku v rozsahu 176 hodin v sazbě 3 500 Kč za hodinu + daň z přidané hodnoty.

6/ Insolvenční správkyně podala stížnost České advokátní komoře na právního zástupce dlužníka, v níž poukazovala na osočování své osoby v insolvenčním řízení dlužníka.

7/ Prozatímní věřitelský výbor schválil dne 28. listopadu 2018 náklady dlužníka na jeho právní zastoupení a dopisem ze dne 29. listopadu 2018 požádal insolvenční správkyni, aby tyto náklady odsouhlasila a zaplatila (B-646).

8/ Insolvenční správkyně podáním ze dne 4. prosince 2018 (B-651) sdělila, že předložené vyúčtování považuje za zcela neurčité, neboť i při zachování mlčenlivosti může advokát předložit řádné vyúčtování. Navíc dlužník za dotčené období nevygeneroval svou činností dostatek finančních prostředků na úhradu právních služeb v celkové výši 745 360 Kč a vytváří tak pohledávky za majetkovou podstatou, které není schopen uhradit.

[4] Cituje § 7, § 24 odst. 1, § 34 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), § 14 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2014, sen. zn. 29 NSČR 107/2013, uveřejněné pod číslem 114/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, insolvenční soud dospěl k závěru, že mu dlužník nepředkládá žádné skutečnosti, ze kterých by bylo možné dovodit, že je tu důvod pochybovat o nepodjatosti správkyně.

[5] Insolvenční soud zdůraznil, že insolvenční správkyně musí z titulu své povinnosti jednat v insolvenčním řízení s odbornou péčí (§ 36 insolvenčního zákona), jakož i na základě předběžného opatření důkladně posuzovat významné dispozice s dlužníkovým majetkem a pokud tak činí, nemůže to vyvolat pochybnost o její nepodjatosti.

[6] Přestože insolvenční soud nezpochybnil právo dlužníka na zastoupení v insolvenčním řízení, konstatoval, že náklady takového zastoupení musí být adekvátní finančním poměrům dlužníka, neboť nemohou jít nad přiměřený rámec k tíži jeho věřitelů.

[7] Rovněž stížnost podaná insolvenční správkyní České advokátní komoře nezakládá důvod k pochybnostem o její podjatosti. S ohledem na charakter a závažnost obvinění, jež jsou prostřednictvím advokáta prezentována v insolvenčním rejstříku, nelze správkyni vyčítat, že se takovým nařčením brání. Opačný úsudek by vedl k absurdnímu závěru, že „jakýkoliv z čehokoliv osočený správce“ by byl v případě uplatnění standardní obrany vyloučen z insolvenčního řízení či provedení určitého úkonu.

[8] K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu.

[9] Odvolací soud se ztotožnil s názory insolvenčního soudu. K odvolací argumentaci dlužníka doplnil:

1/ Spatřuje-li dlužník podjatost insolvenční správkyně v tom, že odmítá uhradit odměnu za právní služby poskytnuté dlužníku, pak přehlíží, že důvodem pro vyloučení insolvenčního správce nejsou okolnosti, které spočívají v jeho postupu v insolvenčním řízení, a že v insolvenčním řízení se neuspokojují žádným ze způsobů řešení úpadku, není-li stanoveno jinak, náklady účastníků (dlužníka nevyjímaje) vzniklé jim účastí v insolvenčním řízení (§ 170 písm. f/ insolvenčního zákona).

2/ Kritika práce insolvenční správkyně dlužníkem může vzbudit určitou nelibost dotčené osoby, avšak s ohledem na to, že je tato skutečnost běžnou součástí práce insolvenčního správce, nelze jí zpravidla přičítat založení dostatečně intenzivního negativního vztahu k účastníkům či jejich zástupcům.

3/ Samotné podání stížnosti insolvenční správkyní České advokátní komoře nezakládá důvod k vyloučení správkyně, nepřekračuje-li tento úkon rámec profesní činnosti a nevyústí-li v emotivně ovlivněný postoj správkyně představující nepatřičné vybočení z požadavku na její profesionální přístup k účastníkům řízení.

[10] Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jež má za přípustné podle § 237 o. s. ř., pro řešení otázky procesního práva, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, a navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil a ustanovil dlužníku odděleného insolvenčního správce pro pohledávky právního zástupce dlužníka za majetkovou podstatou dlužníka.

[11] Přípustnost dovolání vymezuje dovolatel otázkou, zda jednání insolvenční správkyně uváděné v dovolání naplňuje v souhrnu důvody pro její vyloučení z některých úkonů, a tím pro ustanovení odděleného insolvenčního správce podle § 34 odst. 1 insolvenčního zákona.

[12] Podle dovolatele lze pochybnosti o nepodjatosti insolvenční správkyně vůči právnímu zástupci dlužníka spatřovat již v tom, že požadovala, aby byly platby za právní služby poskytnuté dlužníku schváleny věřitelským výborem, a to přesto, že insolvenční zákon ani předběžné opatření takové schválení nevyžaduje, a přesto, že rozsah těchto služeb schválil dlužník. Následně insolvenční správkyně rozporovala rozsah poskytnutých právních služeb a žádala jejich kompletní přehled přesto, že právní zástupce dlužníka je vázán mlčenlivostí advokáta. Dlužník je přesvědčen, že kdyby jeho právním zástupcem nebyl P. O., k němuž insolvenční správkyně chová značné antipatie, nebyl by s úhradou služeb za právní zastoupení žádný problém.

[13] Závěr odvolacího soudu, že v odmítnutí úhrady odměny za právní služby insolvenční správkyní nelze spatřovat její podjatost, podle dovolatele porušuje ústavně zaručené právo na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Advokát, který zpravidla poskytuje právní pomoc v insolvenčním řízení, musí své služby poskytovat zásadně za úplatu, proto za situace, kdy se v majetkové podstatě dlužníka nachází dostatečné finanční prostředky, není důvod tyto služby poskytnuté dlužníku neuhradit. Nejde přitom o pohledávku vyloučenou ze způsobu řešení úpadku ve smyslu § 170 písm. f/ insolvenčního zákona.

[14] Pochybnosti o nepodjatosti pak potvrzuje skutečnost, že insolvenční správkyně podala na právního zástupce dlužníka stížnost České advokátní komoře, kterou se domáhá kárného postihu právního zástupce. Původcem vyjádření, pro něž podávala insolvenční správkyně stížnost, není právní zástupce dlužníka, ale sám dlužník. Z uvedeného podle dovolatele vyplývá, že vztah přerostl do osobní roviny, kdy insolvenční správkyně chová vůči právnímu zástupci dlužníka zjevné antipatie, pro něž lze jen stěží předpokládat její nestrannost resp. nepodjatost.

[15] Na zjevně nepřátelský vztah dovolatel vedle výše uvedených okolností usuzuje rovněž z jednání P. H. vůči právnímu zástupci dlužníka respektive jeho spolupracujícím advokátům, k nimž se chová značně pohrdavě.

[16] S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 30. září 2017 (srov. bod 2., části první, článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

[17] Dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky, zda odepření plnění právnímu zástupci dlužníka na pohledávku z titulu odměny za poskytování právních služeb dlužníku v insolvenčním řízení, může být okolností, jež zakládá důvod pochybovat o nepodjatosti insolvenčního správce; jde o otázku Nejvyšším soudem dosud nezodpovězenou.

[18] Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

[19] Podle § 2 písm. j/ insolvenčního zákona společným zájmem věřitelů se rozumí zájem nadřazený jejich jednotlivým zájmům, je-li jeho cílem, aby zvolený způsob řešení úpadku byl pro ně spravedlivý a výnosnější než ostatní způsoby řešení úpadku; tím není dotčeno zákonem zaručené zvláštní postavení některých věřitelů.

Podle § 24 odst. 1 insolvenčního zákona insolvenční správce je z insolvenčního řízení vyloučen, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci nebo k osobám účastníků je tu důvod pochybovat o jeho nepodjatosti; to neplatí v případě uvedeném v § 34. Jakmile se ustanovený insolvenční správce dozví, že jsou zde důvody pro jeho vyloučení, je povinen oznámit to neprodleně insolvenčnímu soudu.

Podle § 34 odst. 1 insolvenčního zákona je-li insolvenční správce vyloučen z některých úkonů pro svůj poměr jen k některému z dlužníkových věřitelů nebo jen k některému ze zástupců dlužníkových věřitelů a není-li se zřetelem k charakteru pohledávky dlužníkova věřitele a jeho postavení v insolvenčním řízení důvod pochybovat, že tento vztah ovlivní celkový způsob výkonu práv a povinností insolvenčního správce, může insolvenční soud ustanovit pro tyto úkony odděleného insolvenčního správce.

Podle § 36 odst. 1 insolvenčního zákona insolvenční správce je povinen při výkonu funkce postupovat svědomitě a s odbornou péčí; je povinen vyvinout veškeré úsilí, které lze po něm spravedlivě požadovat, aby věřitelé byli uspokojeni v co nejvyšší míře. Společnému zájmu věřitelů je povinen dát při výkonu funkce přednost před zájmy vlastními i před zájmy jiných osob.

Podle § 58 odst. 1 insolvenčního zákona věřitelský výbor chrání společný zájem věřitelů a v součinnosti s insolvenčním správcem přispívá k naplnění účelu insolvenčního řízení.

Podle § 58 odst. 2 písm. a/ insolvenčního zákona věřitelský výbor dohlíží na činnost insolvenčního správce.

[20] Ve výše uvedené podobě platila citovaná ustanovení insolvenčního zákona v době rozhodování insolvenčního soudu o návrhu dlužníka a do dnešního dne nedoznala změn.

[21] Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu lze podmínky, za nichž je insolvenční správce vyloučen z insolvenčního řízení (§ 24 odst. 1 insolvenčního zákona), v zásadě poměřovat s podmínkami určenými § 14 odst. 1 o. s. ř. Přitom vztah insolvenčního správce k účastníkům řízení (dlužníku či věřitelům, kteří uplatňují své právo vůči dlužníku - § 14 odst. 1 insolvenčního zákona), popř. účastníkům řízení v incidenčních sporech (§ 16 insolvenčního zákona), pro který je dán důvod pochybovat o nepodjatosti insolvenčního správce, může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem, jemuž na roveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský či naopak zjevně nepřátelský (k tomu srov. mutatis mutandis důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2012, sen. zn. 29 NSČR 26/2012, uveřejněného pod číslem 85/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Současně platí, že pro přijetí závěru o vyloučení insolvenčního správce postačí, že jsou zde důvody pochybovat o jeho nepodjatosti, tj. jeho podjatost nemusí být „prokázána“. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2015, sen. zn. 29 NSČR 110/2014, 29 NSČR 80/2015, uveřejněné pod číslem 47/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

[22] V takto ustaveném právním a judikatorním rámci lze uvést, že insolvenční správce je samostatným procesním subjektem insolvenčního řízení (srov. § 9 písm. d/ insolvenčního zákona). Vystupuje jako zvláštní procesní subjekt, jenž v insolvenčním řízení nezastává ani roli zástupce věřitelů, ani roli zástupce dlužníka (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2015, sen. zn. 29 NSČR 29/2013, uveřejněné pod číslem 10/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Mezi jeho povinnosti mimo jiné patří vyvinout veškeré úsilí, aby každý z věřitelů byl (v souladu s insolvenčním zákonem) uspokojen v co nejvyšší míře, kdy společnému zájmu věřitelů musí dát přednost i před svými vlastními zájmy i zájmy jiných osob (§ 36 odst. 1 insolvenčního zákona).

[23] Podle dovolatele lze spatřovat v jednání insolvenční správkyně, jež odmítá splnit (zaplatit) pohledávku právního zástupce dlužníka, zjevně nepřátelský postoj insolvenční správkyně, který zakládá důvod pochybovat o její nepodjatosti. Nejvyšší soud však, vycházeje ze skutkového stavu věci, tento názor nesdílí.

[24] V insolvenčním řízení uplatňuje svou pohledávku a žádá její splnění řada věřitelů. Zatímco přihlášení věřitelé, jejichž pohledávka je zjištěna, se uspokojují dle určeného způsobu řešení úpadku, věřitelé s pohledávkami za majetkovou podstatou a pohledávkami jim postavenými na roveň se uspokojují kdykoliv v průběhu insolvenčního řízení. Ani pohledávky těchto věřitelů však insolvenční správce nehradí bez dalšího, ale až poté, kdy ověří jejich důvodnost (pravost) a výši. Pohledávky, které věřitel uplatní jako pohledávky za podstatou nebo jako pohledávky postavené jim na roveň, u nichž má insolvenční správce pochybnosti o jejich povaze (o jejich pořadí), jejich důvodu (existenci těchto pohledávek) či výši, pak insolvenční správce plnit nemusí. Věřitel přitom má dostatečné právní nástroje, aby tyto pohledávky prokázal a vymohl (postupem podle § 203 odst. 4 insolvenčního zákona, či podle § 203a insolvenčního zákona). Usuzovat na podjatost insolvenčního správce vůči věřiteli na základě toho, že insolvenční správce mu odmítá uhradit jeho spornou pohledávku za dlužníkem (případně z toho, že si předem vyžádá stanovisko věřitelského výboru, jež však pro něj není závazné) nelze. Takovou optikou by totiž pochybnost o nepodjatosti vzbuzovalo chování každého insolvenčního správce, který popřel pohledávku přihlášeného věřitele, nebo odmítl uhradit (spornou) pohledávku za majetkovou podstatou.

[25] Nejvyšší soud pokládá za potřebné korigovat pouze ten názor odvolacího soudu, podle něhož jsou pohledávky právního zástupce dlužníka nákladem účastníka řízení vzniklým mu účastí v řízení, který se neuspokojuje v insolvenčním řízení podle § 170 písm. f/ insolvenčního zákona. Jak Nejvyšší soud vysvětlil již v rozsudku ze dne 24. října 2018, sp. zn. 29 Cdo 4272/2016, pohledávka advokáta za poskytnuté právní služby dlužníku v průběhu insolvenčního řízení není vyloučena z uspokojení v insolvenčním řízení podle § 170 písm. f/ insolvenčního zákona. Označené ustanovení se totiž týká pouze nákladů účastníků insolvenčního řízení, tedy nákladů samotného dlužníka, věřitelů či jiných osob uplatňujících svá práva v insolvenčním řízení (§ 14 odst. 1 a § 15 insolvenčního zákona), vzniklých jim účastí v insolvenčním řízení. Pohledávka, jejíhož uhrazení se dožaduje právní zástupce dlužníka, nepředstavuje náklady řízení uplatňované dlužníkem, nýbrž jde (mohlo by jít) o pohledávku právního zástupce dlužníka z titulu odměny za poskytování právních služeb na základě smlouvy o právní pomoci.

[26] Na podjatost pak nelze usuzovat ani z dalšího dovolatelem vytýkaného jednání insolvenční správkyně, tj. že podala stížnost na právního zástupce dlužníka k České advokátní komoře. Jak Nejvyšší soud dovodil v usnesení ze dne 30. září 2020, sen. zn. 29 NSČR 126/2019, ani podání trestního oznámení při podezření ze spáchání trestného činu dlužníkem nezakládá důvod k vyloučení insolvenčního správce (pochybnosti o schopnosti insolvenčního správce postupovat v insolvenčním řízení objektivně a nestranně), nepřekračují-li tyto úkony rámec profesní činnosti a nevyústí-li v emotivně ovlivněný postoj insolvenčního správce představující nepatřičné vybočení z požadavku na profesionální přístup insolvenčního správce k účastníkům insolvenčního řízení. Tyto závěry pak lze obdobně aplikovat i ve vztahu ke stížnosti insolvenční správkyně České advokátní komoře na právního zástupce dlužníka.

[27] Ačkoliv dovolatel tvrdí, že averze insolvenční správkyně vůči jeho právnímu zástupci znemožňuje dlužníku jeho právo na kvalifikované právní zastoupení, čímž dochází k odnětí ústavně zaručeného práva na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny, ve skutečnosti právo dovolatele na právní zastoupení není nijak dotčeno. I v insolvenčním řízení má totiž dlužník, který nemá peněžní prostředky na zaplacení odměny právního zástupce (případně nemůže fakticky tuto odměnu zaplatit z důvodu omezení dispozičních oprávnění, ať ze zákona či na základě předběžného opatření), právo žádat podle § 30 o. s. ř. o ustanovení právního zástupce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2019, sen. zn. 29 NSČR 72/2017). Nadto, má-li k tomu rozumné a oprávněné důvody, může požadovat ustanovení konkrétního právního zástupce (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. září 2020, sp. zn. II. ÚS 1866/20).

[28] Dovolateli se tak nepodařilo zpochybnit správnost závěru odvolacího soudu, že v dané věci není důvod pochybovat o nepodjatosti insolvenční správkyně vůči právnímu zástupci dlužníka a nejsou tak splněny předpoklady pro ustanovení odděleného insolvenčního správce.

[29] Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání dlužníka podle § 243d odst. 1 písm. a/ o. s. ř. zamítl.

Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. 12. 2020

Mgr. Milan Polášek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru