Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 ICdo 77/2018Usnesení NS ze dne 29.06.2020

HeslaOdporovatelnost
Právní úkony
Úpadek
Insolvenční řízení
Incidenční spory
Zvýhodňování věřitele
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:29.ICDO.77.2018.3
Dotčené předpisy

§ 235 IZ.

§ 241 IZ.


přidejte vlastní popisek

KSOS 34 INS XY

34 ICm XY

29 ICdo 77/2018-168

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce Insolvenční agentury v. o. s., se sídlem v Karlových Varech, Západní 1448/16, PSČ 360 01, identifikační číslo osoby 29115540, jako insolvenčního správce dlužníka VOKD, a. s., zastoupeného JUDr. Hanou Skotnicovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě, Na Hradbách 119/3, PSČ 702 00, proti žalovanému P. G., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Piotrem Adamczykem, advokátem, se sídlem v Českém Těšíně, Hrabinská 498/19, PSČ 737 01, za účasti Krajského státního zastupitelství v Ostravě, se sídlem v Ostravě 1, Na Hradbách 1836/21, PSČ 729 01, o odpůrčí žalobě, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 34 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka VOKD, a. s., se sídlem v Ostravě, Nákladní 3179/1, PSČ 702 00, identifikační číslo osoby 47675853, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 34 INS XY, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. února 2018, č. j. 34 ICm XY, 14 VSOL XY (KSOS 34 INS XY), takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Rozsudkem ze dne 10. března 2016, č. j. 34 ICm XY, ve znění (doplňujícího) rozsudku ze dne 20. října 2016, č. j. 34 ICm XY, a (opravného) usnesení ze dne 26. července 2017, č. j. 34 ICm XY, Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“):

1/ Určil, že kupní smlouva uzavřená mezi dlužníkem (VOKD, a. s.) a žalovaným (P. G.) dne 8. ledna 2014, jejímž předmětem je prodej v tomto výroku specifikovaných nemovitých věcí (dále jen „sporné nemovitosti“), je neúčinná (bod I. výroku).

2/ Zamítl návrh na určení, že následný zápočet pohledávek žalovaného vůči pohledávce na úhradu kupní ceny ve výši 1 900 000 Kč je neúčinný (bod II. výroku).

3/ Uložil žalovanému zaplatit žalobci (Insolvenční agentuře v. o. s., jako insolvenčnímu správci dlužníka) na náhradě nákladů řízení částku 12 342 Kč (bod III. výroku).

4/ Zamítl návrh, aby žalovanému bylo uloženo zaplatit do majetkové podstaty dlužníka částku 2 307 000 Kč (bod IV. výroku).

K odvoláním žalobce a žalovaného (jež se netýkala bodu IV. výroku) Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem:

1/ Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodech I. a II. výroku (první výrok).

2/ Změnil rozsudek insolvenčního soudu v bodě III. výroku tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před insolvenčním soudem (druhý výrok).

3/ Zastavil řízení o odvolání žalovaného proti bodu II. rozsudku insolvenčního soudu (třetí výrok).

4/ Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (čtvrtý výrok).

Soudy nižších stupňů vyšly z toho, že:

1/ Dne 8. ledna 2014 uzavřel dlužník (jako prodávající) s žalovaným (jako kupujícím) kupní smlouvu, jejímž předmětem byly sporné nemovitosti; kupní cena činila 1 900 000 Kč (dále jen „kupní smlouva“). Dodatkem č. 1 ze dne 8. ledna 2014 byla změněna splatnost kupní ceny na dobu 30 dnů od zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí.

2/ V době uzavření kupní smlouvy byl dlužník v úpadku.

3/ Přípisem datovaným 5. února 2014 žalovaný oznámil dlužníku, že jednostranně započítává svou pohledávku za dlužníkem v celkové výši 1 900 000 Kč (již nabyl smlouvou o postoupení části pohledávek uzavřenou s postupitelem Euro public CZ, s. r. o. krátce před uzavřením kupní smlouvy) proti pohledávce dlužníka z kupní ceny.

4/ Vyhláškou zveřejněnou v insolvenčním rejstříku dne 11. března 2014 oznámil insolvenční soud zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka. O úpadku dlužníka rozhodl insolvenční soud dne 13. června 2014 a o přeměně reorganizace dlužníka v konkurs dne 1. července 2015.

5/ V konkursu vedeném na majetek dlužníka by pohledávka žalovaného byla uspokojena ve výši cca 20 %.

Na tomto základě odvolací soud - cituje ustanovení § 235, § 236 odst. 1, § 239 odst. 1 a 3, § 241 odst. 1, 2, 4 a 5 písm. b/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4886/2007 (jde o rozsudek uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2011, pod číslem 10, který je, stejně jako další níže zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu, dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu) - konstatoval, že kupní smlouva není ekvivalentním „právním úkonem“ a ani „právním úkonem“ učiněným za podmínek obvyklých v obchodním styku, neboť v úpadkové situaci není převod nemovitostí dlužníka „právním úkonem“ v rámci běžného obchodního styku (obvyklého hospodaření). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem insolvenčního soudu, podle kterého je kupní smlouva neúčinným „právním úkonem“, kterým byl žalovaný zvýhodněn oproti ostatním věřitelům dlužníka.

Proti prvnímu, druhému a čtvrtému výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), k řešení otázky výkladu „pojmu právního úkonu v příčinné souvislosti se zkrácením věřitele ve smyslu ustanovení § 235 insolvenčního zákona“ a podmínek obvyklých v obchodním styku dle § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona.

Odvolacímu soudu dovolatel vytýká nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil v tom duchu, že žalobu zamítne, případně aby rozhodnutí obou soudů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

Dovolatel s odkazem na „rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 2432/2007“ (správně jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. října 2008) namítá, že kupní smlouva není neúčinná, neboť v důsledku jejího uzavření neušel z majetkové podstaty dlužníka žádný majetek. Došlo pouze ke změně ve struktuře aktiv dlužníka nahrazením nemovitostí pohledávkou na úhradu kupní ceny (obvyklé ceny). Dovolatel zdůrazňuje, že součástí kupní smlouvy nebylo ujednání o úhradě kupní ceny započtením a neúčinnost kupní smlouvy nelze dovozovat z následného jednání osob od dlužníka odlišných (jednostranného započtení dovolatele).

Dále dovolatel namítá, že nelze bez dalšího ztotožňovat podmínky obvyklé v obchodním styku s běžným obchodním stykem (obvyklým hospodařením).

Dovolání proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu v části, jíž potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodě II. výroku o zamítnutí žaloby o určení neúčinnosti zápočtu pohledávek, Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 218 písm. b/ o. s. ř., jako subjektivně nepřípustné. K podání dovolání je totiž oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (za mnohá rozhodnutí srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. února 2016, sen. zn. 29 ICdo 42/2015, uveřejněného pod číslem 33/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolání proti druhému a čtvrtému výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení před insolvenčním soudem a o nákladech odvolacího řízení Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako objektivně nepřípustné (§ 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).

Dovolání proti té části prvního výroku rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodě I. výroku o určení neúčinnosti kupní smlouvy, které mohlo být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (když pro tento výrok neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle § 238 o. s. ř.), Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné.

Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž napadené rozhodnutí spočívá, a které dovolatel zpochybňuje (vztahující se k výkladu § 241 insolvenčního zákona), odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž:

1/ Pro posouzení, zda je právní úkon neúčinným zvýhodňujícím právním úkonem ve smyslu § 241 insolvenčního zákona, je nutné splnění následujících předpokladů:

a/ V důsledku uvedeného právního úkonu se žalovanému dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu.

b/ Dotčený právní úkon dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo tento právní úkon vedl k dlužníkovu úpadku a byl učiněn ve prospěch žalovaného (tj. osoby, která není osobou blízkou dlužníkovi, ani osobou, která s dlužníkem tvoří koncern) v době jednoho roku před zahájením insolvenčního řízení.

c/ Na právní úkon nedopadá žádná z výjimek zakotvených v § 241 odst. 5 insolvenčního zákona.

Při aplikaci § 241 insolvenčního zákona je třeba vycházet z toho, že toto ustanovení postihuje jednání dlužníka, který zvýhodňuje své věřitele. Podstatou zvýhodnění je to, že dlužník věřiteli poskytne - lhostejno, zda přímo dotčeným právním úkonem, či v jeho důsledku - vyšší míru uspokojení jeho pohledávky, než by se mu nebýt tohoto úkonu v konkursu dostalo. Pro posouzení, zda jde o zvýhodňující právní úkon, proto není významné, zda se v důsledku dotčeného jednání dlužníka jeho majetek zmenšil, či nikoli.

Srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2018, sen. zn. 29 ICdo 78/2016, včetně tam specifikované judikatury Nejvyššího soudu.

2/ Pro závěr, že se dlužníkův majetek následkem převodu věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty na jiného nesnížil (tedy, že dlužník za tento majetek obdržel „přiměřené protiplnění“) není bez dalšího významný jen obsah smlouvy nebo jiného ujednání; o tzv. ekvivalentní právní úkon dlužníka jde jen tehdy, jestliže za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty se dlužníku opravdu (reálně) dostala jejich obvyklá cena nebo jiná skutečně přiměřená (rovnocenná) náhrada.

Uzavře-li dlužník, který nemá další majetek postačující k uspokojení svých věřitelů, jako prodávající se svým věřitelem jako kupujícím kupní smlouvu o prodeji věci, jejíž součástí je dohoda o započtení dříve splatných pohledávek věřitele na pohledávku dlužníka z titulu kupní ceny, takže dlužník reálně obdrží jen zlomek kupní ceny, je taková kupní smlouva vzorovým příkladem právního úkonu dlužníka „bez přiměřeného protiplnění“ ve smyslu § 240 insolvenčního zákona. Taková transakce totiž směřuje jen k vytvoření pohledávky (dlužníka proti věřiteli), na kterou si věřitel mohl započíst své (starší) pohledávky vůči dlužníku, čímž by se dlužníku za věc převedenou na věřitele přiměřeného protiplnění (zužitkovatelného k uspokojení dalších věřitelů dlužníka) „reálně“ nedostalo.

Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2017, sen. zn. 29 ICdo 76/2015, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2019, pod číslem 33.

3/ Výše řečené platí i tehdy, umožní-li dlužník uzavřením kupní smlouvy se svým věřitelem, který má vůči němu splatné pohledávky, aby věřitel (jakožto kupující) jednostranně započetl své splatné pohledávky na pohledávku dlužníka z titulu kupní ceny, v důsledku čehož se dlužníku nedostane z titulu kupní ceny žádné reálné plnění, využitelné k uspokojení jeho dalších věřitelů.

Srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2018, sen. zn. 29 ICdo 116/2016, včetně judikatury Nejvyššího soudu zmíněné v jeho důvodech.

4/ Závěr, zda nabytí majetku či jeho zcizení nevybočuje z rámce běžného obchodního styku, bude záležet na posouzení konkrétních okolností toho kterého případu, zpravidla však půjde především o porovnání předmětu zkoumané dispozice (jeho povahy) s předmětem podnikání společnosti.

Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 23 Cdo 3867/2007.

V rozsudku ze dne 5. června 2019, sp. zn. 29 Cdo 347/2017, Nejvyšší soud doplnil, že pojem „běžný obchodní styk“ je obdobou pojmu „za podmínek obvyklých v obchodním styku“. Posuzování toho, zda určitý právní úkon byl učiněn za podmínek obvyklých v obchodním styku, je odvislé od posouzení okolností konkrétní věci. Pro úvahy, zda dotčené úkony vůbec mohly být učiněny za podmínek obvyklých v obchodním styku, je rozhodné i to, zda dlužník učinil zpochybněné právní úkony právě (a jen) proto, aby mohl dokončit důležité zakázky, čímž by získal od (jiných) smluvních partnerů finanční prostředky (plnění) využitelné k úhradě svých závazků či k dalšímu pokračování v podnikatelské činnosti.

K závěrům rozsudku sp. zn. 29 Cdo 347/2017 se Nejvyšší soud přihlásil např. v usnesení ze dne 30. září 2019, sen. zn. 29 ICdo 137/2017.

5/ Dobrá víra je u neúčinných právních úkonů chráněna (mimo jiné) prostřednictvím ustanovení § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona, za předpokladu, že dlužník právní úkon učinil za podmínek obvyklých v obchodním styku, současně obdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch, přičemž nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern.

Všechny v ustanovení § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona stanovené předpoklady musí být splněny kumulativně, přičemž je na žalovaném, aby prokázal, že se tak v konkrétní věci stalo.

Srov. např. důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2016, sp. zn. 29 Cdo 3815/2014, a sen. zn. 29 ICdo 78/2016.

6/ Započtení pohledávek (přitom) nelze považovat za „nějaký jiný“ způsob či formu plnění dluhu; jde o způsob zániku nesplněného závazku, při němž naopak dvojí plnění odpadá (povinnost plnit zaniká).

Srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. 32 Odo 1143/2004, uveřejněného pod číslem 90/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

7/ Započtením se tak stranám zápočtu nedostává žádného plnění, natož takového plnění, které by mohlo být využitelné k (byť jen částečnému) uspokojení přihlášených pohledávek jiných věřitelů dlužníka; nelze však přehlédnout, že započtením dlužník „ztrácí“ majetek (pohledávku), který by mohl být využitelný ke shora zmíněnému účelu.

Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017, sen. zn. 29 ICdo 12/2015, uveřejněný pod číslem 92/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

S výše citovanými závěry je napadené rozhodnutí v souladu.

Zbývá dodat, že právní úprava obsažená v insolvenčním zákoně v § 235 až § 243 je právní úpravou komplexní. Institut neúčinnosti právních úkonů nahrazuje v insolvenčním řízení institut odporovatelnosti upravený v § 42a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), z čehož vyplývá, že úprava obsažená v občanském zákoníku se neprosadí (srov. důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2015, sen. zn. 29 ICdo 17/2013, uveřejněného v časopise Soudní judikatura, číslo 8, ročník 2016, pod číslem 101, či ze dne 22. prosince 2015, sen. zn. 29 ICdo 48/2013, uveřejněného pod číslem 106/2016 Sbírky soudních rozhodní a stanovisek). Závěr, podle něhož institut neúčinnosti právních úkonů (právních jednání) nahrazuje v insolvenčním řízení institut odporovatelnosti upravený v § 42a obč. zák. se uplatní i ve vztahu k institutu relativní neúčinnosti právního jednání dlužníka upravenému v § 589 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Poukaz dovolatele na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2432/2007 je tedy nevýznamný již proto, že toto rozhodnutí neřeší insolvenční úpravu neúčinných právních jednání dlužníka.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

S přihlédnutím k době vydání dovoláním napadeného rozsudku (7. února 2018) je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění (srov. bod 2., části první článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 6. 2020

JUDr. Petr Gemmel

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru