Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 ICdo 72/2017Usnesení NS ze dne 28.11.2017

HeslaSmlouva kupní
Příslušnost soudu funkční
Incidenční spory
Vady podání
Přípustnost dovolání
Účastníci řízení
Zpětvzetí návrhu na zahájení řízení
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:29.ICDO.72.2017.1
Dotčené předpisy

§ 241a odst. 2 o. s. ř.

§ 237 o. s. ř.

§ 225 odst. 1 IZ.

§ 289 odst. 3 IZ.

§ 225 odst. 3 IZ.

§ 243b o. s. ř.

§ 104 odst. 1 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

MSPH 77 INS XY

177 ICm XY

29 ICdo 72/2017-213

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Tomáše Brauna a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobců a/ FINANCIAL GROUP a. s., se sídlem v Praze 5, Pod Habrovou 445/3, PSČ 152 00, identifikační číslo osoby 26 43 81 51, a b/ Labyrint Real Estate s. r. o., se sídlem v Praze 4, Pod Terebkou 1159/10, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 28 40 04 88, obou zastoupených Mgr. Ladislavem Malečkem, advokátem, se sídlem v Litoměřicích, Nerudova 1419/22, PSČ 412 01, proti žalovaným 1/ Labyrint CZ s. r. o., se sídlem v Praze 4, Pod Terebkou 1159/10, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 26 16 11 92, 2/ Z. L., narozené XY, bytem XY, zastoupené doc. JUDr. Alešem Rozehnalem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 1, Týnská 633/12, PSČ 110 00, 3/ M. L., narozenému XY, bytem XY, 4/ J. L., narozenému XY, bytem XY, a 5/ Z. L., narozenému XY, bytem XY, o určení neplatnosti kupních smluv, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 177 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Labyrint CZ s. r. o., se sídlem v Praze 4, Pod Terebkou 1159/10, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 26 16 11 92, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 77 INS XY, o dovolání žalobců proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. června 2016, č. j. 177 ICm XY, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. prosince 2016, č. j. 177 ICm XY, 101 VSPH XY (MSPH 77 INS XY), takto:

I. Řízení „o dovolání“ proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. června 2016, č. j. 177 ICm XY, se zastavuje.

II. Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. prosince 2016, č. j. 177 ICm XY, 101 VSPH XY (MSPH 77 INS XY), se odmítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobou ze dne 9. dubna 2014 napadli žalobci (FINANCIAL GROUP a. s. a Labyrint Real Estate s. r. o.) platnost kupních smluv ze dne 26. března 2014 (dále jen „kupní smlouvy“), kterými R. V. jako insolvenční správce dlužníka Labyrint CZ s. r. o. (původně první žalovaný) zpeněžil v žalobě specifikované nemovitosti (dále jen „sporné nemovitosti“) prodejem mimo dražbu Z. L. (původně druhému žalovanému, jenž v průběhu řízení zemřel a na jehož místo vstoupili do řízení jeho dědicové) a Z. L. (původně třetí žalované).

Usnesením ze dne 28. června 2016, č. j. 177 ICm XY, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) odmítl žalobu na určení, že kupní smlouvy jsou neplatné (body I. a II. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (body III. až VIII. výroku) a o vrácení soudního poplatku (bod IX. výroku).

K odvolání žalobců Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

Odvolací soud přisvědčil závěru insolvenčního soudu, podle něhož žalobci nejsou osobami oprávněnými k podání žaloby na určení neplatnosti kupních smluv podle § 289 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), jelikož nejsou účastníky insolvenčního řízení ani stranami kupních smluv.

Odvolací soud zdůraznil, že aktivní věcnou legitimaci žalobců v řízení nezakládá ani dohoda ze dne 15. října 2013, kterou žalobci uzavřeli s insolvenčním správcem dlužníka (dále jen „dohoda“). Poukázal přitom na to, že v dohodě, která byla uzavřena dříve, než insolvenční soud rozhodl o zastavení řízení o žalobách žalobců na vyloučení sporných nemovitostí ze soupisu majetkové podstaty dlužníka, žalobci pouze udělili insolvenčnímu správci souhlas ke zpeněžení sporných nemovitostí podle § 225 odst. 4 insolvenčního zákona, neboť v důsledku ekologické zátěže váznoucí na sporných nemovitostech tím insolvenční správce odvracel újmu bezprostředně tomuto majetku hrozící.

Proti usnesení odvolacího soudu a výslovně i proti usnesení insolvenčního soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost (posuzováno podle jeho obsahu) vymezují ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky aktivní legitimace k podání žaloby dle § 289 odst. 3 insolvenčního zákona, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2015, sen. zn. 29 ICdo 26/2013 (jde o rozhodnutí uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník 2016, pod číslem 75, které je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu), a požadují, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

V průběhu dovolacího řízení insolvenční soud usnesením ze dne 26. června 2017, č. j. MSPH 77 INS XY (které nabylo právní moci dne 22. července 2017), zrušil konkurs na majetek dlužníka podle ustanovení § 308 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona po obdržení zprávy insolvenčního správce o splnění rozvrhového usnesení. Vzhledem k důvodu, pro který byl zrušen konkurs, jde o případ předvídaný ustanovením § 159 odst. 4 insolvenčního zákona, podle něhož v incidenčním sporu lze pokračovat po skončení insolvenčního řízení zrušením konkursu. Dnem skončení insolvenčního řízení se účastníkem incidenčního sporu ve smyslu ustanovení § 159 odst. 5 insolvenčního zákona stal místo insolvenčního správce dlužník, s nímž Nejvyšší soud dále jednal jako s účastníkem řízení (prvním žalovaným).

V části, ve které směřuje proti usnesení insolvenčního soudu, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ žalobců zastavil podle § 243b věty před středníkem a § 104 odst. 1 věty první o. s. ř., jelikož dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně podat nelze (není dána funkční příslušnost soudu k projednání takového dovolání – k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR 61/2011).

Dovolatelé výslovně směřují dovolání i proti všem výrokům usnesení odvolacího soudu, tedy i proti té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výrocích o nákladech řízení a o vrácení soudního poplatku, a proti druhému výroku o nákladech odvolacího řízení.

Dle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. je obligatorní náležitostí dovolání požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části).

K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Srov. ostatně též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, a ze dne 24. června 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14 (dostupná na webových stránkách Ústavního soudu).

Údaj o tom, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve vztahu k výrokům o nákladech řízení a výroku o vrácení soudního poplatku, se z dovolání (posuzováno podle jeho obsahu) nepodává. Nejvyšší soud proto dovolání v této části odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.

V rozsahu, v němž směřuje proti té části prvního výroku usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výrocích o odmítnutí žaloby, Nejvyšší soud dovolání žalobců, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.

Učinil tak proto, že v posouzení otázky, kterou dovolatelé předkládají Nejvyššímu soudu k řešení, je napadené rozhodnutí (oproti mínění dovolatelů) v souladu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu.

Již ve výše zmíněném rozsudku sen. zn. 29 ICdo 26/2013 (přiléhavě citovaném odvolacím soudem) Nejvyšší soud vysvětlil, že osoba, která není účastníkem insolvenčního řízení nebo stranou smlouvy, kterou byla zpeněžena majetková podstata dlužníka mimo dražbu, není oprávněna domáhat se vyslovení neplatnosti takové smlouvy v řízení podle § 289 odst. 3 insolvenčního zákona.

Otázkou aktivní věcné legitimace osoby, která tvrdí, že označený majetek neměl být zahrnut do soupisu majetkové podstaty dlužníka, k podání určovací žaloby podle § 289 odst. 3 insolvenčního zákona se Nejvyšší soud zabýval (po vydání dovoláním napadeného rozhodnutí) v rozsudku ze dne 31. ledna 2017, sen. zn. 29 ICdo 24/2014, v němž uzavřel, že zjistí-li osoba, která se hodlá domáhat vyloučení majetku ze soupisu majetkové podstaty dlužníka postupem podle § 225 insolvenčního zákona, že insolvenční správce ještě před podáním vylučovací žaloby takový majetek zpeněžil mimo dražbu, musí tam, kde sleduje navrácení takového majetku do svého vlastnictví (tam kde se spor o „silnější právo“ projevuje jako spor o právo vlastnické), podat vedle vylučovací žaloby (proti insolvenčnímu správci) včas i žalobu podle § 289 odst. 3 insolvenčního zákona. Obdobně to platí, zjistí-li osoba, která se již domáhá vyloučení majetku ze soupisu postupem podle § 225 odst. 1 insolvenčního zákona (žalobce), že insolvenční správce takový majetek zpeněžil mimo dražbu po zahájení excindačního řízení [maje za to, že pro to byly splněny zákonem formulované podmínky (např. tvrdí-li insolvenční správce ve smyslu § 225 odst. 4 insolvenčního zákona, že zpeněžením odvrací újmu tomuto majetku bezprostředně hrozící, nebo že mu žalobce udělil souhlas ke zpeněžení)].

Tamtéž Nejvyšší soud dodal, že nepodá-li v těchto případech osoba, která má za to, že jí k sepsanému majetku náleželo právo, které vylučovalo zařazení majetku do soupisu, nebo že tu je jiný důvod, pro který neměl být majetek zahrnut do soupisu, včasnou žalobu o určení neplatnosti smlouvy podle § 289 odst. 3 insolvenčního zákona, zůstává jí jen právo domáhat se excindační žalobou vydání výtěžku zpeněžení (§ 225 odst. 6 insolvenčního zákona).

Shora uvedené se pak v projednávané věci promítá takto.

Žalobci se žalobou domáhali vyslovení neplatnosti kupních smluv až poté, co insolvenční soud zastavil pro zpětvzetí žalob řízení o žalobách, jimiž se žalobci na základě vyrozumění o soupisu majetku (srov. § 225 odst. 2 insolvenčního zákona) domáhali vyloučení sporných nemovitostí z majetkové podstaty dlužníka (usnesením ze dne 4. února 2014, č. j. 77 ICm XY, které nabylo právní moci dne 6. února 2014, a usnesením ze dne 4. února 2014, č. j. 77 ICm XY, které nabylo právní moci dne 6. února 2014).

Žalobci tak podali žalobu na určení neplatnosti kupních smluv podle § 289 odst. 3 insolvenčního zákona v době, kdy již nebyli (coby osoby s vylučovacími nároky proti majetkové podstatě) účastníky insolvenčního řízení (v době, kdy byla zastavena řízení o jejich žalobách na vyloučení sporných nemovitostí z majetkové podstaty dlužníka) a kdy nastala nevyvratitelná domněnka, že sporné nemovitosti byly do soupisu pojaty oprávněně (srov. § 225 odst. 3 insolvenčního zákona). Jinými slovy, ode dne právní moci rozhodnutí, jimiž insolvenční soud zastavil řízení o vylučovacích žalobách, již žalobcům nesvědčí aktivní věcná legitimace k podání žaloby na určení neplatnosti kupních smluv, jimiž insolvenční správce zpeněžil sporné nemovitosti prodejem mimo dražbu.

V situaci, kdy se žalobci již nedomáhají (nemohou úspěšně domáhat) vyloučení sporných nemovitostí ze soupisu postupem podle § 225 odst. 1 insolvenčního zákona, pak neobstojí ani námitka, podle níž žalobci byli oprávněni podat žalobu na určení neplatnosti kupních smluv na základě dohody, v níž byly stanoveny podmínky prodeje sporných nemovitostí, které insolvenční správce nedodržel.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobců bylo odmítnuto a žalovaným v dovolacím řízení podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly.

Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 28. listopadu 2017

JUDr. Petr Gemmel

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru