Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 ICdo 71/2019Usnesení NS ze dne 30.10.2020

HeslaOdporovatelnost
Insolvenční řízení
Uplatňování pohledávky
Přihláška pohledávky
Žaloba vylučovací (excindační)
Nepoctivý záměr
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:29.ICDO.71.2019.1
Dotčené předpisy

§ 42a obč. zák. ve znění do 31.12.2013

§ 225 IZ.


přidejte vlastní popisek

KSPH 61 INS XY

61 ICm XY

29 ICdo 71/2019-83

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce Victoria Industrial a. s., se sídlem v Praze 10, Mátová 194, PSČ 104 00, identifikační číslo osoby 25755633, zastoupeného Mgr. Pavlem Vinterem, advokátem, se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2133/138, PSČ 130 00, proti žalovaným 1/ L. R., narozené XY, bytem XY, a 2/ M. R., narozenému XY, bytem XY, o určení, zda věc, právo, pohledávka nebo jiná majetková hodnota náležela do majetkové podstaty dlužníka ke dni skončení insolvenčního řízení, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 61 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci žalovaných, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 61 INS XY, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2018, č. j. 61 ICm XY, 102 VSPH XY (KSPH 61 INS XY), takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

[1] Rozsudkem ze dne 29. března 2018, č. j. 61 ICm XY, Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu, jíž se žalobce (Victoria Industrial a. s.) vůči žalovanému (Mgr. Tomáši Linhovi, jako insolvenčnímu správci dlužníků L. a M. R.) domáhal vyloučení části výtěžku zpeněžení ve výroku specifikovaných nemovitostí (dále jen „nemovitosti“) z majetkové podstaty dlužníků, a to v rozsahu částky 1 055 146 Kč se specifikovaným příslušenstvím, jakož i částky 91 780,50 Kč (bod I. výroku), a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).

[2] K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

[3] Odvolací soud vyšel zejména z toho, že:

1/ Dne 15. června, 18. srpna a 1. listopadu 2012 uzavřel J. R. (dále jen „J. R.“) s pozdějším insolvenčním dlužníkem M. R. kupní smlouvy, na jejichž základě nabyl dlužník nemovitosti do svého vlastnictví (dále jen „kupní smlouvy“).

2/ Platebním rozkazem ze dne 3. listopadu 2014, č. j. 19 C 518/2014-17, jenž nabyl právní moci dne 27. listopadu 2014, Okresní soud Praha-východ uložil J. R., aby žalobci zaplatil částku 1 055 146 Kč s příslušenstvím tak, jak je specifikováno ve výroku rozsudku insolvenčního soudu, a aby mu nahradil náklady řízení ve výši 91 780,50 Kč.

3/ Rozsudkem ze dne 9. listopadu 2015, č. j. 19 C 21/2015-46, jenž nabyl právní moci dne 19. prosince 2015, Okresní soud Praha-východ určil, že kupní smlouvy jsou vůči žalobci neúčinné podle § 42a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).

4/ Na základě těchto rozsudků byla následně zahájena proti pozdějšímu insolvenčnímu dlužníku (povinnému) exekuce k vymožení (výše uvedené) pohledávky žalobce (oprávněného) za J. R. Exekuci vedl Mgr. David Vybíral, soudní exekutor, pod sp. zn. 148 EX 7/16.

5/ Dne 26. května 2016 bylo u insolvenčního soudu zahájeno insolvenční řízení ve věci dlužníků, a to pod sp. zn. KSPH 61 INS XY.

6/ Nemovitosti byly sepsány do majetkové podstaty a na základě kupní smlouvy ze dne 31. května 2017 (B-9) poté zpeněženy prodejem mimo dražbu za 5 000 000 Kč.

7/ Žalobce nepodal přihlášku pohledávky. Dopisem ze dne 2. června 2017 žalobce vyzval insolvenčního správce dlužníků k uspokojení pohledávky z výtěžku zpeněžení nemovitostí s tím, že tento nárok nelze uplatnit přihláškou pohledávky. Insolvenční správce v přípisu ze dne 7. června 2017 žalobci sdělil, že pohledávku neshledává možnou k uspokojení v insolvenčním řízení dlužníků. Následně byla podána žaloba v této věci.

[4] Odvolací soud na tomto základě, cituje § 42a odst. 1 a 3 obč. zák., § 1, § 5 písm. a/, § 225 odst. 1 a 6, § 239 odst. 1 a 4 a § 243 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a závěry Nejvyššího soudu obsažené v rozsudku ze dne 27. května 1999, sp. zn. 2 Cdon 1703/96, uveřejněném pod číslem 26/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v rozsudku ze dne 29. října 2015, sp. zn. 29 Cdo 683/2011, uveřejněném pod číslem 116/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v usnesení ze dne 27. června 2013, sen. zn. 29 NSČR 50/2011, uveřejněném pod číslem 97/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v usnesení ze dne 7. října 2014, sp. zn. 21 Cdo 2299/2013, uveřejněném pod číslem 34/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (tato rozhodnutí Nejvyššího soudu – stejně jako další zmíněná níže – jsou veřejnosti dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu), nejprve předeslal, že v poměrech projednávané věci nelze aplikovat § 243 insolvenčního zákona, neboť žalobce nedosáhl neúčinnosti právního úkonu dlužníka, ale třetí osoby. Současně měl za nesprávný závěr, že žalobce měl podat přihlášku pohledávky, neboť žalobci nevznikla pohledávka uspokojitelná v insolvenčním řízení dlužníků.

[5] Odvolací soud poté uzavřel, že odpůrčí nárok žalobce „k nemovitostem“ ve vlastnictví dlužníka pravomocně přiznaný ještě před zahájením insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka nezakládá aktivní věcnou legitimaci žalobce k podání žaloby o vyloučení nemovitostí z majetkové podstaty dlužníka, respektive právo žalobce na vydání (části) výtěžku zpeněžení nemovitostí.

[6] Závěrem s odkazem na základní zásady insolvenčního řízení (§ 1 a § 5 písm. a/ insolvenčního zákona) vysvětlil, že nelze přisvědčit názoru žalobce, že žádný z věřitelů dlužníka (vyjma Hypoteční banky, a. s.) nedisponuje k nemovitostem lepším právem, než je právo žalobce, když jeho odpůrčí nárok slouží toliko potřebám exekučního (vykonávacího) řízení založeného na zásadě individuálního uspokojení věřitelů. Akceptovat závěr žalobce by ve svém důsledku vedlo k tomu, že žalobce, jenž není obligačním věřitelem dlužníka, by v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka prostřednictvím svého odpůrčího nároku obligační věřitele dlužníka předběhl (vyloučil) z uspokojení z výtěžku zpeněžení nemovitostí dlužníka. Ostatně, ani v exekučním řízení prováděném prodejem nemovitých věcí není vyloučeno, že pohledávka oprávněného (zde žalobce) nebude zcela (vůbec) uspokojena.

[7] Odvolací soud konečně poznamenal, že argumentace žalobce ohledně splnění podmínky § 418 odst. 3 insolvenčního zákona byla právně bezvýznamná, neboť žalobce by nemohl být úspěšný se svou žalobou ani při řešení úpadku dlužníka konkursem.

[8] Výslovně proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, tvrdí, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení, a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil.

[9] Konkrétně dovolatel formuluje (poměřováno obsahem dovolání) tyto otázky:

1/ Jak má věřitel uplatnit odpůrčí nárok v insolvenčním řízení vedeném na majetek osoby, která odporovatelným právním úkonem nabyla majetek od věřitelova dlužníka a vůči které mu soud před zahájením insolvenčního řízení odpůrčí nárok pravomocně přiznal?

2/ Je takový (soudem pravomocně přiznaný) odpůrčí nárok ve smyslu § 225 insolvenčního zákona důvodem k vyloučení takto nabytého majetku (nebo výtěžku dosaženého jeho zpeněžením) z majetkové podstaty osoby, která odporovatelným právním úkonem tento majetek nabyla od věřitelova dlužníka?

[10] Dovolatel zdůrazňuje, že se nestal obligačním věřitelem (ani zajištěným věřitelem) dlužníka, ale vzniklo mu pouze právo uspokojit svou pohledávku za původním dlužníkem z přesně vymezené části majetku třetí osoby (insolvenčního dlužníka). Má za to, že neměl důvod přihlásit pohledávku, ale je přesvědčen, že existuje dle § 225 odst. 1 insolvenčního zákona „jiný důvod“ pro vyloučení sporné části výtěžku zpeněžení takového majetku. Namítá, že přímí věřitelé dlužníka nemají lepší právo k nemovitostem než on. Plněním z takového výtěžku zpeněžení by se věřitelé (i insolvenční dlužníci) bezdůvodně obohatili na úkor dovolatele.

[11] Dále dovolatel míní, že rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s § 5 písm. a/ insolvenčního zákona zakládá nedovolené zvýhodnění (některých) účastníků insolvenčního řízení, zcela odpírá uspokojení úspěšně uplatněného odpůrčího nároku dovolatele dle § 42a obč. zák. a umožňuje „úpadci“ prostřednictvím insolvenčního řízení fakticky zmařit úsilí dovolatele o uspokojení jeho pohledávky poté, kdy již původní dlužník odporovaným úkonem toto uspokojení ve vztahu k sobě znemožnil či značně ztížil; takový postup je podle něj ovšem z obecného pohledu v rozporu s dobrými mravy dle § 3 odst. 1 obč. zák.

[12] Konečně dovolatel namítá, že postupem „úpadce“ je sledován nepoctivý záměr, spočívající ve vyloučení uspokojení nároků žalobce.

[13] Nejvyšší soud předesílá, že nepřehlédl, že usnesením ze dne 19. února 2020, č. j. KSPH 61 INS XY, vzal (krom dalšího) insolvenční soud na vědomí splnění oddlužení žalovaných, čímž skončilo insolvenční řízení; tento výrok nabyl právní moci dne 20. února 2020. Nejvyšší soud proto nadále jednal jako s žalovanými pouze s dlužníky, neboť ti vstoupili do práv žalovaného insolvenčního správce; od skončení insolvenčního řízení se předmětný spor pokládá za spor o určení, „zda věc, právo, pohledávka nebo jiná majetková hodnota náležela do majetkové podstaty dlužníka ke dni skončení insolvenčního řízení“ (srov. § 159 odst. 1 písm. b/ a odst. 4 a 5 insolvenčního zákona).

[14] S přihlédnutím k době vydání napadeného rozsudku je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění (článek II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

[15] K dovolání proti části prvního výroku ohledně nákladů řízení.

[16] Nejvyšší soud dovolání v části směřující proti prvnímu výroku napadeného rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil bod II. výroku rozsudku insolvenčního soudu o nákladech řízení, odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako objektivně nepřípustné dle § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.

[17] K dovolání proti části prvního výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé.

[18] Dovolání ve zbývající části, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. též odmítl.

[19] Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je ve svém důsledku v souladu s níže uvedenými judikatorními závěry Nejvyššího soudu, jak se ustálily v době po vydání napadeného rozsudku.

[20] V rozsudku ze dne 18. ledna 2018, sp. zn. 21 Cdo 5011/2017, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7-8, ročník 2019, pod číslem 70, Nejvyšší soud ozřejmil, že podmínky odporovatelnosti právního úkonu, který byl učiněn před 1. lednem 2014, se posuzují podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku.

V rozsudku ze dne 30. prosince 2019, sen. zn. 29 ICdo 171/2017, uveřejněném pod číslem 86/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 86/2020“), Nejvyšší soud formuloval a podrobně odůvodnil závěry, podle nichž platí, že jakmile nastanou účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení na majetek osoby, v jejíž prospěch učinil dlužník neúčinný právní úkon dle § 42a obč. zák. (ve znění účinném do 31. prosince 2013), nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch, může věřitel, který byl úspěšný s odpůrčí žalobou, své nároky vůči takové osobě (insolvenčnímu dlužníku) uplatnit v insolvenčním řízení pouze přihláškou pohledávky. Jde o nezajištěnou pohledávku, jejíž výše odpovídá peněžité náhradě za majetek ušlý z majetku (obligačního) dlužníka.

Předpokladem pro uplatnění přihlášky takové pohledávky je existence pravomocného rozhodnutí o odpůrčí žalobě (podané před tím, než nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení – viz § 109 odst. 1 písm. a/ a § 141a insolvenčního zákona), jež musí nabýt právní moci před rozhodnutím o úpadku (srov. § 140a, § 140b a § 140c insolvenčního zákona). Je tomu tak proto, že pro zahájení výkonu rozhodnutí či exekuce vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu prospěch, musí věřitel disponovat pravomocnými rozhodnutími soudu jak o pohledávce za obligačním dlužníkem, tak i o odpůrčí žalobě.

Uspokojení pohledávky dle § 42a odst. 4 obč. zák. pak bude stejné jako uspokojení ostatních věřitelů s nezajištěnými pohledávkami v závislosti na způsobu řešení úpadku. Věřitel nebude zvýhodněn uspokojením z ušlého majetku (nezachází se s ním jako se zajištěným věřitelem) a současně ani omezen tím způsobem, že by mohl být uspokojen jen z výtěžku zpeněžení takového majetku. Bude se tedy postupovat obdobně jako v případě dle § 42a odst. 4 části věty za středníkem obč. zák., tj. nemá-li věřitel možnost dosáhnout uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným úkonem ušlo z majetku obligačního dlužníka.

Tamtéž Nejvyšší soud vysvětlil, že takový věřitel není oprávněn se domáhat vyloučení výtěžku zpeněžení majetku ušlého odporovatelným právním úkonem dle § 225 insolvenčního zákona. Z dikce § 225 odst. 6 insolvenčního zákona totiž plyne, že podmínkou, bez jejíhož splnění nemůže vylučovatel uspět s požadavkem na vyloučení výtěžku zpeněžení majetku insolvenčním správcem, je, že vylučovatel měl právo na vyloučení majetku samotného (před jeho zpeněžením). Takové právo však věřiteli vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu prospěch, dle § 42a obč. zák. nenáleží. Věřitel má pouze právo (je-li odpůrčí žalobě pravomocně vyhověno) na uspokojení z majetku ušlého neúčinným právním úkonem. Není-li to možné, má pouze pohledávku v podobě relutární náhrady za takový majetek.

Opačný výklad by vedl k nedovolenému zvýhodnění věřitele s pohledávkou dle § 42a odst. 4 obč. zák. (a k poškození ostatních věřitelů), přestože mu takové prioritní postavení dle insolvenčního zákona (ani jiného zákona) nenáleží. Současně tato argumentace postrádá smysl u náhrady dle § 42a odst. 4 části věty za středníkem obč. zák.

[21] Z výše uvedeného je tak zřejmé, že dovolatel postupoval nesprávně, jestliže svou pohledávku z odpůrčího nároku vůči insolvenčnímu dlužníku nepřihlásil, i když bylo jeho odpůrčí žalobě již před zahájením insolvenčního řízení pravomocně vyhověno, a namísto toho se domáhal vyloučení části výtěžku zpeněžení nemovitostí. S vylučovací žalobou nemohl být úspěšný a v tomto závěru je napadené rozhodnutí zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Na tom nemění nic ani to, že Nejvyšší soud nesdílí názor odvolacího soudu ohledně nemožnosti žalobce podat přihlášku pohledávky.

[22] Rozhodnutím odvolacího soudu nebylo dovolateli odepřeno uspokojení úspěšně uplatněného odpůrčího nároku v insolvenčním řízení; o toto právo se připravil tím, že nepodal přihlášku pohledávky, jak je vysvětleno v R 86/2020.

[23] Námitky dovolatele ohledně nepoctivého záměru dlužníků a postupu dlužníka (ve „zmaření úsilí“ dovolatele o uspokojení jeho pohledávky) v rozporu s dobrými mravy nejsou pro výsledek tohoto incidenčního sporu podstatné. Tato problematika se mohla vztahovat jen k nepoctivému záměru samotného oddlužení (a k možnému postupu dle § 418 odst. 3 insolvenčního zákona, jak výstižně poznamenal odvolací soud), nikoli k důvodnosti excindační žaloby.

[24] Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o § 243c odst. 3 větu první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalobce bylo odmítnuto, čímž žalovaným vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Podle obsahu spisu však žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 10. 2020

Mgr. Milan Polášek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru