Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 ICdo 68/2017Usnesení NS ze dne 28.02.2019

HeslaPřevzetí dluhu
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2019:29.ICDO.68.2017.1
Dotčené předpisy

§ 531 obč. zák.

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 1629/19 ze dne 26.06.2019 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Tomáš Lichovník


přidejte vlastní popisek

KSOS 22 INS XY

22 ICm XY

29 ICdo 68/2017-230

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce a/ PARTR spol. s r. o., se sídlem ve Slušovicích, Všemina 234, PSČ 763 15, identifikační číslo 60728515, zastoupeného JUDr. Pavlem Dvorským, advokátem, se sídlem ve Zlíně, náměstí T. G. Masaryka 588, PSČ 760 01, a b/ P. G., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Václavem Hochmannem, advokátem, se sídlem ve Zlíně, Rašínova 68/3, PSČ 760 01, proti žalovanému FOKR Czech s. r. o., se sídlem ve Valašském Meziříčí, Havlíčkova 234/1, PSČ 757 01, identifikační číslo osoby 25873580, zastoupenému JUDr. Liborem Holemým, advokátem, se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, Meziříčská 774, PSČ 756 61, za účasti Krajského státního zastupitelství v Ostravě, se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě a Přívozu, Na Hradbách 1836/21, PSČ 729 01, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 22 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka P. H., narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 22 INS XY, o dovolání žalobce b/ a žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. září 2016, č. j. 22 ICm XY, 13 VSOL XY (KSOS 22 INS XY), takto:

I. Dovolání se odmítají.

II. Žalobce b/ je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.207,30 Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce žalovaného.

III. Žalovaný je povinen zaplatit každému z žalobců na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jejich zástupce.

Odůvodnění:

[1] Rozsudkem ze dne 19. září 2014, č. j. 22 ICm XY, Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“):

1/ Určil, že žalovaný nemá za dlužníkem [P. H. (dále též jen „P. H.“)] pohledávku ve výši 22.581.863 Kč, kterou přihlásil přihláškou P14 do insolvenčního řízení vedeného u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSOS 22 INS XY (bod I. výroku).

2/ Uložil žalovanému zaplatit na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí žalobci a/ částku 21.893 Kč (bod II. výroku) a žalobci b/ částku 19.741 Kč (bod III. výroku).

[2] K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 8. září 2016, č. j. 22 ICm XY, 13 VSOL XY (KSOS 22 INS XY):

1/ Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok).

2/ Uložil žalovanému zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí žalobci a/ částku 12.087 Kč (druhý výrok) a žalobci b/ částku 11.758 Kč (třetí výrok).

[3] Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobce b/ a žalovaný.

[4] Žalobce b/ (dále též jen „první dovolatel“) směřuje dovolání proti té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodě III. výroku (o nákladech řízení mezi žalobcem b/ a žalovaným) a proti třetímu výroku (o nákladech odvolacího řízení mezi žalobcem b/ a žalovaným). Přípustnost dovolání vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka týkající se náhrady nákladů soudního řízení o popření pohledávky (incidenčního sporu) by měla být dovolacím soudem posouzena jinak než v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, „sp. zn.“ (správně sen. zn.) 29 ICdo 19/2012 [jde o usnesení uveřejněné pod číslem 81/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 81/2013“), které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu], v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2013, „sp. zn.“ (správně sen. zn.) 29 ICdo 13/2013 [jde o usnesení uveřejněné pod číslem 91/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 91/2013“)], nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2013, „sp. zn.“ (správně sen. zn.) 29 ICdo 15/2013.

[5] První dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud změnil napadené rozhodnutí v dovoláním dotčených částech v tom směru, že mu přizná na náhradě nákladů řízení před insolvenčním soudem částku 202.134,41 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 163.742,04 Kč, nebo aby potud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

[6] V mezích ohlášeného dovolacího důvodu argumentuje první dovolatel ve prospěch závěru, že při určení odměny advokáta má být v tomto typu sporů aplikováno ustanovení § 8 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), a nikoli ustanovení § 9 odst. 4 písm. c/ advokátního tarifu.

[7] Žalovaný (dále též jen „druhý dovolatel“) směřuje dovolání (poměřováno jeho obsahem) proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu ve vyhovujícím výroku o věci samé. Přípustnost dovolání vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí jednak na vyřešení otázky procesního práva, jednak na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Konkrétně má jít o tyto otázky:

1/ Zda žaloba na popření pohledávky podávaná podle § 200 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), musí mít všechny náležitosti žaloby definované v ustanovení § 79 odst. 1 věty druhé o. s. ř. a zda nedostatek spočívající v absenci žalobního návrhu (žalobního petitu) činí takovou žalobu neprojednatelnou?

2/ Zda se ustanovení § 132 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), vztahuje i na vícestranné právní úkony, při kterých je smluvní stranou nejen společnost a její jediný společník (jednající též jménem této společnosti), ale také třetí strana?

[8] Druhý dovolatel namítá (poměřováno obsahem dovolání), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

[9] V mezích ohlášeného dovolacího důvodu argumentuje druhý dovolatel k položené procesní otázce ve prospěch závěru, že popěrné úkony žalobců jsou imperfektní, neboť neobsahují „žalobní petit“ ačkoli podle ustanovení § 79 odst. 1 věty druhé o. s. ř. musí být z žaloby patrno, čeho se žalobce domáhá.

[10] U položené otázky hmotného práva argumentuje druhý dovolatel ve prospěch závěru, že ustanovení § 132 odst. 3 obch. zák. se vztahuje pouze na smlouvy uzavřené mezi společností a jediným společníkem této společnosti, pokud tento společník rovněž jedná jménem společnosti; nevztahuje se na smlouvy, jejichž účastníkem jsou i další subjekty, respektive smluvní strany.

[11] Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání prvního dovolatele odmítnout, poukazuje za to, že napadené rozhodnutí je souladné se závěry obsaženými v R 81/2013.

[12] Žalobce a/ ve vyjádření navrhuje dovolání druhého dovolatele odmítnout, případně zamítnout, s tím, že jeho popěrný úkon splňoval náležitosti dle § 200 odst. 1 insolvenčního zákona. Co do výkladu ustanovení § 132 odst. 3 obch. zák. shledává napadené rozhodnutí souladným s judikaturou Nejvyššího soudu.

[13] Žalobce b/ ve vyjádření rovněž navrhuje dovolání druhého dovolatele odmítnout, případně zamítnout, poukazuje na to, že podle judikatury Nejvyššího soudu žaloba (a tedy ani popěrný úkon) nemusí obsahovat tzv. žalobní petit; musí z ní být pouze patrno, čeho se žalobce domáhá. Co do výkladu ustanovení § 132 odst. 3 obch. zák. žalobce b/ uvádí, že položená otázka se míjí s předmětem sporu, jelikož dohoda o převzetí dluhu byla dvoustranným právním úkonem (původního dlužníka a P. H.), na čemž nic nemění souhlas žalovaného coby věřitele s touto dohodou.

[14] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Srov. k tomu dále (ve vazbě na skutečnost, že incidenční spor byl zahájen před 1. lednem 2014) i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 92/2014“).

[15] Nejvyšší soud obě dovolání, jež mohou být přípustná jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.

[16] Dovolání prvního dovolatele (proti výrokům o nákladech řízení) odmítl Nejvyšší soud proto, že co do závěru, že incidenční spor o určení pravosti pohledávky je ve smyslu ustanovení § 9 odst. 3 písm. a/ advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. prosince 2012, sporem o určení, zda tu je právní vztah nebo právo, u kterého se považuje za tarifní hodnotu částka 25.000 Kč, je napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. K tomu srov. R 81/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2014, sen. zn. 29 ICdo 2/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2015, sen. zn. 29 ICdo 62/2014, uveřejněný pod číslem 85/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 85/2015“), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2014, sen. zn. 29 ICdo 4/2012, uveřejněný pod číslem 59/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2014, sen. zn. 29 ICdo 18/2014. Co do závěru, že incidenční spor o určení pravosti pohledávky je ve smyslu ustanovení § 9 odst. 4 písm. c/ advokátního tarifu ve znění účinném od 1. ledna 2013 sporem ve věci rozhodované v insolvenčním řízení, u kterého se považuje za tarifní hodnotu částka 50.000 Kč, je napadené rozhodnutí rovněž souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. K tomu srov. např. R 92/2014 (ústavní stížnost proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 30. října 2014, sp. zn. II. ÚS 2604/14), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. července 2014, sen. zn. 29 ICdo 4/2014, R 85/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2017, sen. zn. 29 ICdo 152/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. července 2018, sen. zn. 29 ICdo 73/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2018, sen. zn. 29 ICdo 99/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2019, sen. zn. 29 ICdo 8/2017. Důvod ke změně této judikatury na základě argumentace obsažené v dovolání prvního dovolatele Nejvyšší soud neshledal.

[17] Dovolání druhého dovolatele (proti výroku o věci samé) odmítl Nejvyšší soud proto, že v posouzení dovoláním předestřených právních otázek je napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.

[18] Co do řešení procesní otázky odpovídají závěry napadeného rozhodnutí následujícím (judikatorně ustáleným) závěrům Nejvyššího soudu:

1/ Žaloba musí obsahovat − jak plyne z ustanovení § 79 odst. 1 věty druhé o. s. ř. – (mimo jiné) též vylíčení rozhodujících skutečností a musí z ní být patrno, čeho se žalobce domáhá. (…) Údaj o tom, čeho se žalobce domáhá (žalobní petit), musí být v žalobě vyjádřen způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti o tom, jak mají být vymezena práva a jim odpovídající povinnosti účastníků. Je tomu tak zejména proto, že soud v občanském soudním řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, je vázán žalobou a nemůže tedy přiznat jiná práva a uložit jiné povinnosti než jsou navrhovány, musí žalobní petit svým rozhodnutím zcela vyčerpat a nesmí jej překročit (k výjimkám z tohoto pravidla srov. ustanovení § 153 odst. 2 o. s. ř.) [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2018, sp. zn. 29 Cdo 5517/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2018, sen. zn. 29 ICdo 84/2016].

2/ Ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. vymezuje obsahové a nikoli formální náležitosti žaloby. Tyto náležitosti je třeba v žalobě uvést takovým způsobem, aby z jejího obsahu jednoznačně vyplývaly, popřípadě aby je bylo možné bez jakýchkoliv pochybností z textu žaloby dovodit. Nezáleží však na tom, v jakém pořadí nebo uspořádání jsou v žalobě uvedeny (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2002, sp. zn. 29 Odo 421/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, číslo 11, ročník 2002, pod číslem 210, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2017, sp. zn. 29 Cdo 1120/2016).

3/ Přesný, určitý a srozumitelný petit není jen vyjádřením formálních náležitostí návrhu na zahájení řízení, ale je zcela nezbytným předpokladem pro to, aby soudní rozhodnutí bylo (z materiálního hlediska) vykonatelné a aby tak nastaly právní účinky, které navrhovatel zahájením řízení sledoval. Požadavek, aby z návrhu na zahájení řízení bylo patrno, čeho se navrhovatel domáhá, však nelze vykládat tak, že by navrhovatel byl povinen učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku. Ustanovení § 79 odst. 1 věty druhé o. s. ř navrhovateli neukládá formulovat návrh výroku rozhodnutí soudu, ale jen to, aby z návrhu na zahájení řízení bylo patrno, čeho se domáhá. Navrhovatel uvede, čeho se domáhá, i tehdy, jestliže v návrhu přesně, určitě a srozumitelně označí (tak, aby to bylo možné z obsahu návrhu bez pochybností dovodit) povinnost, která má být dalšímu účastníku řízení uložena rozhodnutím soudu (…), nebo způsob určení právního vztahu, práva nebo právní skutečnosti (…) [usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1120/2016].

4/ Označí-li žalobce v žalobě přesně, určitě a srozumitelně povinnost, která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu, soud nepostupuje v rozporu se zákonem, jestliže použitím jiných slov vyjádří ve výroku svého rozhodnutí stejná práva a povinnosti, kterých se žalobce domáhal. Pouze soud rozhoduje, jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí; případným návrhem žalobce na znění výroku rozhodnutí přitom není vázán. Při formulaci výroku rozhodnutí soud musí dbát, aby vyjadřoval (z obsahového hlediska) to, čeho se žalobce žalobou skutečně domáhal (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2003, pod číslem 152, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 3084/2011, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 12, ročník 2012, pod číslem 167, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2016, sp. zn. 29 Cdo 3542/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2016, sp. zn. 29 Cdo 3845/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2017, sp. zn. 29 Cdo 4608/2015, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1120/2016).

[19] Poměřováno těmito judikatorními závěry pak není pochyb o tom, že z popěrného úkonu žalobce, jenž se ve smyslu ustanovení § 200 odst. 5 insolvenčního zákona považuje za žalobu (v této věci), plyne (poměřováno obsahem), že žalobce se jím domáhá určení neexistence pohledávky žalovaného (popírané jím co do pravosti).

[20] Co do řešení otázky hmotného práva odpovídají závěry napadeného rozhodnutí rovněž ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, konkrétně závěrům obsaženým v (odvolacím soudem citovaném) rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. září 2009, sp. zn. 29 Cdo 2011/2007, uveřejněném pod číslem 60/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 60/2010“).

[21] V R 60/2010 Nejvyšší soud na dané téma uzavřel, že ustanovení § 531 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), upravuje převzetí dluhu třetí osobou namísto původního dlužníka (privativní intercese). Děje se tak na základě písemné smlouvy (srov. § 531 odst. 3 obč. zák.) uzavírané mezi dlužníkem a třetí osobou (přejímatelem). (…) Smlouva o převzetí dluhu se po svém uzavření (mezi původním dlužníkem a přejímatelem) stává účinnou až věřitelovým souhlasem. Bez takového souhlasu (jehož forma není předepsána) nevyvolává smlouva o převzetí dluhu zamýšlené právní účinky (vznikl by pouze právní poměr mezi původním dlužníkem a třetí osobou, věřitel by však se třetí osobou v žádném právním vztahu nebyl). Účinky převzetí dluhu tedy nastanou, jakmile věřitelem projevený souhlas dojde původnímu dlužníku nebo přejímateli (srov. dikci § 531 odst. 1 obč. zák.). Tím vstupuje přejímatel (v rozsahu, v němž dluh převzal) do právního vztahu namísto původního dlužníka (stane se dlužníkem místo něj) a od té doby je věřitel oprávněn (a povinen) vymáhat pohledávku po něm. Platným převzetím dluhu tak dochází k singulární sukcesi. K těmto závěrům pak co do literatury tamtéž odkázal na dílo Švestka, J. - Spáčil, J. - Škárová, M. - Hulmák, M. a kol: Občanský zákoník II. Komentář. 1. vydání, Praha, C. H. Beck 2008, str. 1427-1428, nebo Eliáš, K. a kolektiv: Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 1I. svazek. 1. vydání. Linde Praha, a. s., Praha 2008, str. 1516-1517.

[22] Jinak řečeno, smlouva o převzetí dluhu ve smyslu ustanovení § 531 obč. zák. neztrácí charakter dvoustranné smlouvy uzavírané mezi původním dlužníkem na straně jedné a přejímatelem dluhu (novým dlužníkem) na straně druhé jen proto, že věřitel, jehož souhlasem je podmíněna účinnost převzetí dluhu, tento souhlas udělil na stejné listině, v níž je označen jako další smluvní strana [aniž by toto jeho označení reflektovalo (poměřováno obsahem takové smlouvy) jiný důvod jeho účasti na podpisu listiny, než udělení předepsaného souhlasu], ani proto, že listina obsahuje i ujednání mezi věřitelem a novým dlužníkem o podmínkách postoupení pohledávky. Odpovídat na otázku směřující k vícestranným ujednáním tedy pro danou věc smysl nemá.

[23] Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když obě dovolání byla odmítnuta.

[24] Odmítnutím dovolání žalobce b/ (prvního dovolatele) proti výrokům o nákladech řízení vzniklo žalovanému právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení vyvolaných tímto dovoláním. Ty v dané věci sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání žalobce b/ ze dne 22. února 2017). S přihlédnutím k době započetí úkonu právní služby přísluší advokátu žalovaného odměna podle advokátního tarifu, ve znění účinném do 30. června 2018; srov. § 8 odst. 1 advokátního tarifu.

[25] Dovolání prvního dovolatele směřovalo proti těm výrokům napadeného rozhodnutí, které nemají povahu rozhodnutí „ve věci samé“ (šlo o výroky o nákladech řízení), takže advokátu žalovaného přísluší za tento úkon právní služby mimosmluvní odměna ve výši jedné poloviny (§ 11 odst. 1 písm. k/, odst. 2 písm. c/ a odst. 3 advokátního tarifu); srov. obdobně např. již důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. dubna 2001, sp. zn. 29 Odo 34/2001, uveřejněného pod číslem 71/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo opět R 81/2013.

[26] Jak patrno z dovolání prvního dovolatele, ten požadoval, aby mu byla přiznána částka 202.134,41 Kč na náhradě nákladů řízení před insolvenčním soudem (tedy částka o 182.393,41 Kč vyšší, než insolvenčním soudem přiznaných 19.741 Kč) a částka 163.742,04 Kč na náhradě nákladů odvolacího řízení (tedy částka o 151.984,04 Kč vyšší, než odvolacím soudem přiznaných 11.758 Kč). Součet částek 182.393,41 Kč a 151.984,04 Kč představuje částku 334.377,45 Kč, která je tarifní hodnotou, z níž se vypočítává mimosmluvní odměna (srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněné pod číslem 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Mimosmluvní odměna z této částky činí (v souladu s § 7 bodem 6. advokátního tarifu) 9.660 Kč a polovina mimosmluvní odměny pak 4.830 Kč. S náhradou hotových výdajů dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu za 1 úkon právní služby ve výši 300 Kč jde o částku 5.130 Kč. S připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 1.077,30 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) tak jde celkem o částku 6.207,30 Kč, kterou Nejvyšší soud přiznal žalovanému k tíži žalobce b/.

[27] Odmítnutím dovolání žalovaného (druhého dovolatele) proti výroku o věci samé vzniklo oběma žalobcům právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají u každého z žalobců z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání žalovaného ze dne 24. ledna 2017 u žalobce a/ a vyjádření k dovolání žalovaného ze dne 23. ledna 2017 u žalobce b/). S přihlédnutím k době započetí těchto úkonů právní služby přísluší advokátům žalobců odměna podle advokátního tarifu ve znění účinném do 30. června 2018; srov. § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu.

[28] Jak zmíněno výše, incidenční spor o určení pravosti pohledávky je ve smyslu ustanovení § 9 odst. 4 písm. c/ advokátního tarifu sporem ve věci rozhodované v insolvenčním řízení, u kterého se považuje za tarifní hodnotu částka 50.000 Kč. Mimosmluvní odměna z této částky činí (v souladu s § 7 bodem 5. advokátního tarifu) 3.100 Kč. S náhradou hotových výdajů dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu za 1 úkon právní služby ve výši 300 Kč jde o částku 3.400 Kč. S připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 714 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) tak jde celkem o částku 4.114 Kč, kterou Nejvyšší soud přiznal každému z žalobců k tíži žalovaného.

Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).

V Brně dne 28. února 2019

JUDr. Zdeněk Krčmář

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru