Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 ICdo 61/2019Rozsudek NS ze dne 16.12.2020

HeslaIncidenční spory
Neúčinnost právního jednání
Pojistné na sociální zabezpečení
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:29.ICDO.61.2019.1
Dotčené předpisy

§ 111 IZ.

§ 159 odst. 1 písm. d) IZ.

§ 6 odst. 1 předpisu č. 589/1992 Sb.


přidejte vlastní popisek

KSOS 25 INS 10525/2016

32 ICm 2351/2017

29 ICdo 61/2019-108

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce Ing. Lee Loudy, Ph.D., se sídlem v Praze 1, Vodičkova 41, PSČ 110 00, jako insolvenčního správce dlužníka Správy pohledávek OKD, a. s., zastoupeného JUDr. Dušanem Dvořákem, advokátem, se sídlem v Brně, Hlinky 505/118, PSČ 603 00, proti žalovanému České republice - České správě sociálního zabezpečení, se sídlem v Praze 5, Křížová 1292/25, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 00006963, o odpůrčí žalobě, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 ICm 2351/2017, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Správy pohledávek OKD, a. s., se sídlem v Karviné, Stonavská 2179, PSČ 735 06, identifikační číslo osoby 26863154, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 25 INS 10525/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. září 2018, č. j. 32 ICm 2351/2017, 11 VSOL 146/2018-78 (KSOS 25 INS 10525/2016), ve znění usnesení ze dne 10. ledna 2019, č. j. 32 ICm 2351/2017, 11 VSOL 146/2018–87 (KSOS 25 INS 10525/2016), takto:

I. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. září 2018, č. j. 32 ICm 2351/2017, 11 VSOL 146/2018-78 (KSOS 25 INS 10525/2016), ve znění usnesení ze dne 10. ledna 2019, č. j. 32 ICm 2351/2017, 11 VSOL 146/2018–87 (KSOS 25 INS 10525/2016), se mění takto:

1. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. února 2018, č. j. 32 ICm 2351/2017-52, se potvrzuje.

2. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí částku 300 Kč.

Odůvodnění:

[1] Rozsudkem ze dne 8. února 2018, č. j. 32 ICm 2351/2017-52, Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“):

1/ Zamítl žalobu, kterou se žalobce [Ing. Lee Louda, Ph.D., jako insolvenční správce dlužníka OKD, a. s. (po změně obchodní firmy Správy pohledávek OKD, a. s.)] domáhal určení, že „poskytnutí“ peněžitých plnění dne 19. května 2016 a 24. srpna 2016 z bankovních účtů dlužníka na účty žalovaného (České republiky - České správy sociálního zabezpečení) v částkách 8 441 893 Kč, 3 262 188 Kč, 1 143 543 Kč, 1 056 580 Kč, 1 183 202 Kč, 150 376 Kč, 4 073 613 Kč a 16 701 Kč, je vůči věřitelům dlužníka neúčinné, a zároveň i zaplacení těchto částek (v celkové výši 19 328 096 Kč) do majetkové podstaty dlužníka (body I. až VIII. výroku).

2/ Uložil žalobci zaplatit žalovanému do 3 dnů od právní moci rozhodnutí na náhradě nákladů řízení částku 18 616,50 Kč (bod IX. výroku).

[2] Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 111, § 235 a § 239 odst. 1 věty první a odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a z ustanovení § 1, § 3 odst. 1 písm. a/, b/ bod 1 a 2, odst. 2 a odst. 3 věta první za středníkem, § 4, § 5 odst. 1, § 5a, § 6 odst. 1, § 7 odst. 1 písm. a/ a b/, § 8 odst. 1 a § 9 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti (ve znění účinném od 1. ledna 2016 do 20. února 2017) – uzavřel, že částky vyplacené žalovanému představují pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti za měsíc duben 2016 hrazené jednotlivými zaměstnanci ve výši 6,5 % vyměřovacího základu, které dlužník (jako zaměstnavatel) strhl ze mzdy zaměstnanců. Šlo o peněžní prostředky (část hrubé mzdy) dlužníkových zaměstnanců, nikoli o majetek (aktiva) dlužníka; proto dlužník nemohl spornými platbami zvýhodnit žalovaného na úkor jiných věřitelů, ani žádné své věřitele poškodit.

[3] K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci ve výroku označeným rozsudkem:

1/ Změnil rozsudek insolvenčního soudu v zamítavých výrocích o věci samé tak, že žalobě zcela vyhověl (první až osmý výrok).

2/ Uložil žalovanému zaplatit žalobci do 3 dnů od právní moci rozhodnutí na náhradě nákladů řízení před insolvenčním soudem částku 20 006,84 Kč (devátý výrok) a na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 4 114 Kč (desátý výrok).

[4] Odvolací soud – vycházeje dále i z ustanovení § 236 insolvenčního zákona – dospěl k závěru, že povinnost zaměstnavatele odvádět pojistné na sociální zabezpečení je i v části pojistného, které je povinen hradit zaměstnanec, uložena přímo zaměstnavateli; jde tak o pohledávku okresní správy sociálního zabezpečení za zaměstnavatelem (dlužníkem). Podle odvolacího soudu dlužník učinil předmětná právní jednání (plnění peněžitých povinností dle veřejnoprávního předpisu) poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení. Šlo tak o platby učiněné v rozporu s § 111 odst. 1 insolvenčního zákona, a tedy o neúčinná právní jednání, když v dané věci není dána žádná z výjimek obsažených v § 111 odst. 2 insolvenčního zákona. Dodal, že tomu není jinak ani u platby ve výši 16 701 Kč provedené 24. srpna 2016 (po rozhodnutí o povolení reorganizace); šlo totiž o úhradu pojistného za měsíc duben 2016, tj. za období před zahájením insolvenčního řízení a nešlo o pohledávku za podstatou dle § 168 odst. 2 písm. e/ insolvenčního zákona.

[5] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva (ve vztahu k pohledávkám pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti dle zákona č. 589/1992 Sb.), které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Konkrétně jde o tyto otázky:

a/ Splňuje neplnění zákonné povinnosti zaměstnavatele nebo plátce odvést za zaměstnance pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti skutkovou podstatu trestného činu dle § 241 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zák.“)?

b/ Jsou ustanovení § 2, § 3, § 8 a § 9 zákona č. 589/1992 Sb. zvláštním právním předpisem dle § 111 odst. 2 insolvenčního zákona?

c/ Vztahuje se při řešení úpadku dlužníka reorganizací na předmětnou platbu výjimka dle § 111 odst. 2 insolvenčního zákona v souvislosti s § 239 a násl. insolvenčního zákona?

[6] Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

[7] V mezích uplatněného dovolacího důvodu především vytýká dovolatel odvolacímu soudu nesprávné posouzení charakteru poskytnutých plnění, jež dlužník (jakožto plátce) hradil za své zaměstnance, kteří jsou poplatníky pojistného na sociální zabezpečení a o jejichž prostředky šlo. Zdůrazňuje, že předmětné peněžní prostředky nebyly součástí majetkové podstaty dlužníka, ale tvořily část hrubé mzdy jeho zaměstnanců, kterou měl dlužník pouze strhnout a odvést, působil tak pouze jako „zúčtovací místo“. Dovozuje dále, že je nesprávný i závěr odvolacího soudu, podle něhož pro povinnost hradit pojistné na sociální zabezpečení neplatí výjimka dle § 111 odst. 2 insolvenčního zákona (že nešlo o „splnění povinností stanovených zvláštními právními předpisy“). Podle dovolatele odvolací soud pominul, že úpadek dlužníka je řešen reorganizací, kdy je provozován podnik dlužníka, v jehož rámci jsou zaměstnancům pravidelně vypláceny mzdy a prováděny odvody dle zvláštních právních předpisů. Konečně dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o možné trestní odpovědnosti dlužníka za trestný čin podle § 241 tr. zák.

[8] Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, případně odmítnout, maje napadené rozhodnutí za správné. Přitom zdůrazňuje, že soud v civilním řízení není oprávněn řešit, zda byl spáchán trestný čin, jako předběžnou otázku. Za správný považuje i závěr odvolacího soudu, že ve smyslu ustanovení § 111 odst. 2 insolvenčního zákona nešlo o „splnění povinností stanovených zvláštními právními předpisy“ a že nejsou dány ani další výjimky určené ustanovením § 111 odst. 2 insolvenčního zákona.

[9] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

[10] Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání v dané věci.

[11] Posouzení žalobou uplatněného a soudy (ne)přiznaného nároku (jako celku) coby nároku vzešlého z neúčinného právního jednání dlužníka nepřekáží, že žalobce se žalobou domáhal jak vyslovení neúčinnosti jím označeného právního jednání, tak (současně) zaplacení částky, jež v důsledku takového právního jednání ušla (podle žaloby měla ujít) z majetku (majetkové podstaty) dlužníka. Srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2018, sen. zn. 29 ICdo 84/2016, uveřejněného v časopise Soudní judikatura, číslo 3, ročníku 2020, pod číslem 29 [který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu]. V poměrech dané věci pak nejde o vztahy ze spotřebitelských smluv, ani o pracovněprávní vztahy, přičemž přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nevylučuje (bez zřetele k tomu, že plnění ze dne 24. srpna 2016 ve výši 16 701 Kč jednotlivě nepřevyšuje částku 50 000 Kč) ani limit nastavený v § 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Podle označeného ustanovení je (totiž) rozhodná výše (tedy souhrn) požadovaného „peněžitého plnění“, nikoli výše jednotlivých peněžitých „nároků“ (jednotlivých plateb coby jednotlivých právních jednání dlužníka). Jinak řečeno, je-li předmětem řízení o odpůrčí žalobě insolvenčního správce jak požadavek na určení neúčinnosti plateb (uskutečněných bankovními převody), jimiž dlužník uhradil žalovanému svůj dluh, tak (současně) požadavek na vydání (zaplacení) takto uhrazených částek do majetkové podstaty dlužníka, není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. jen tehdy, nepřevyšuje-li 50 000 Kč souhrn těchto částek (plateb); okolnost, že jednotlivá platba coby jednotlivé právní jednání dlužníka nepřevyšuje 50 000 Kč, tu význam nemá. Srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2019, sen. zn. 29 ICdo 71/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2020, sen. zn. 29 ICdo 122/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2020, sen. zn. 29 ICdo 123/2018.

[12] Dovolání v dané věci je tudíž přípustné podle § 237 o. s. ř., když pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř., a v posouzení otázky, zda platby pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, jehož poplatníky jsou zaměstnanci dlužníka, je plněním z majetkové podstaty dlužníka (zaměstnavatele), je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (přijatou po vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu).

[13] Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

[14] Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

[15] Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

[16] Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona:

Nakládání s majetkovou podstatou

§ 111

(1) Nerozhodne-li insolvenční soud jinak, je dlužník povinen zdržet se od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, nakládání s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může náležet, pokud by mělo jít o podstatné změny ve skladbě, využití nebo určení tohoto majetku anebo o jeho nikoli zanedbatelné zmenšení. Peněžité závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení je dlužník oprávněn plnit jen v rozsahu a za podmínek stanovených tímto zákonem.

(2) Omezení podle odstavce 1 se netýká úkonů nutných ke splnění povinností stanovených zvláštními právními předpisy, k provozování podniku v rámci obvyklého hospodaření, k odvrácení hrozící škody, k plnění zákonné vyživovací povinnosti a ke splnění procesních sankcí. Dále se omezení podle odstavce 1 nevztahuje na uspokojování pohledávek za majetkovou podstatou (§ 168) a pohledávek jim postavených na roveň (§ 169); tyto pohledávky se uspokojují v termínech splatnosti, je-li to podle stavu majetkové podstaty možné.

(3) Právní úkony, které dlužník učinil v rozporu s omezeními stanovenými v důsledku účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení, jsou vůči věřitelům neúčinné, ledaže si k nim dlužník nebo jeho věřitel předem vyžádal souhlas insolvenčního soudu.

§ 235

(…)

(2) Neúčinnost dlužníkových právních úkonů, včetně těch, které tento zákon označuje za neúčinné a které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům (dále jen „odpůrčí žaloba“), není-li dále stanoveno jinak.

V tomto znění, pro věc rozhodném, platila citovaná ustanovení insolvenčního zákona již k datu „poskytnutí“ peněžitých plnění dlužníkem na účet žalovaného (19. května 2016 a 24. srpna 2016) a do současné doby nedoznala změn.

[17] Obsahově obdobné otázky nastolené dovolatelem (byť ve vztahu k odvodům pojistného na veřejné zdravotní pojištění) Nejvyšší soud (již) řešil v typově podobných incidenčních sporech (o odpůrčí žalobě) téhož žalobce - insolvenčního správce dlužníka vůči zdravotním pojišťovnám.

[18] V rozsudku ze dne 30. června 2020, sen. zn. 29 ICdo 97/2018, formuloval a podrobně odůvodnil závěr, podle něhož zúčtoval-li insolvenční dlužník svým zaměstnancům příjmy ze závislé činnosti (§ 3 odst. 1 zákona č. 592/1992 Sb.), a odvedl-li (přímo) příslušné zdravotní pojišťovně pojistné na zdravotní pojištění, jehož plátci byli tito zaměstnanci, nešlo o plnění z majetku náležejícího do majetkové podstaty dlužníka. Shora zmíněný rozsudek přitom obstál i v rovině ústavní, když ústavní stížnost proti němu podanou odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 3. listopadu 2020, sp. zn. III. ÚS 2381/20.

K závěrům rozsudku sen. zn. 29 ICdo 97/2018 se Nejvyšší soud následně přihlásil v rozsudku ze dne 30. července 2020, sen. zn. 29 ICdo 123/2018, nebo v rozsudku ze dne 31. srpna 2020, sen. zn. 29 ICdo 121/2018.

[19] V projednávané věci jsou dále přiléhavé následující judikatorní závěry:

1/ Omezení dlužníka při nakládání s majetkovou podstatou dle § 111 odst. 1 insolvenčního zákona, spočívající v tom, že peněžité závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení je dlužník oprávněn plnit jen v rozsahu a za podmínek stanovených tímto zákonem, dopadá i na pohledávky z titulu pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti. Platba pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti není právním jednáním nutným ke splnění povinností stanovených zvláštními právními předpisy ve smyslu § 111 odst. 2 insolvenčního zákona.

Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2019, sen. zn. 29 ICdo 156/2017, uveřejněný pod číslem 61/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

V něm Nejvyšší soud též vysvětlil, že ustanovení § 111 odst. 2 insolvenčního zákona výslovně neuvádí jako zvláštní právní předpis zákon č. 589/1992 Sb. Dodal, že v § 111 odst. 2 insolvenčního zákona jsou obsaženy velmi přísné výluky zaměřené na ty nejnutnější povinnosti dlužníka směřující na ochranu majetku dlužníka (viz provoz podniku), předcházení škod a ochranu vyživovaných osob či na zachování účelu procesních sankcí. V tomto duchu je pak nutné vykládat i výjimku o zvláštních právních předpisech (výjimka ohledně placení pohledávek dle § 168 a § 169 insolvenčního zákona je pouze upřesněním způsobu uspokojování těchto pohledávek a mezi zkoumanými výjimkami má specifické postavení oproti zbývajícím, a to i proto, že byla doplněna až s účinností k 1. lednu 2014). Zákonodárce tedy neměl na mysli jakékoli zvláštní právní předpisy, zejména ne takové, které se vztahují na všechny podnikatele nebo zaměstnavatele. Tato výjimka vyslovuje vcelku samozřejmé pravidlo, že dlužník vykonávající nějakou specifickou až rizikovou činnost, při níž je třeba dodržovat speciální povinnosti ve vztahu k ochraně zdraví, zajištění bezpečnosti, čistého životního prostředí apod., je povinen tyto povinnosti nadále plnit, aby byly zmíněné hodnoty chráněny

2/ Jestliže dlužník postupuje při plnění svých zákonných povinností v souladu s insolvenčním zákonem, tedy i v souladu s ustanovením § 111 insolvenčního zákona, pak nepáchá trestný čin podle ustanovení § 241 tr. zák.; takové jednání nemůže být trestné. Jinak řečeno, postupuje-li dlužník podle ustanovení § 111 insolvenčního zákona, neporušuje tím svou zákonnou povinnost. V obecné rovině platí tento závěr pro všechny skutkové podstaty relativní neúčinnosti dle insolvenčního zákona. Proto nelze uvažovat o tom, že by neúčinnost právního jednání byla „vyloučena“ (možnou) trestností takového jednání.

Srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. května 2000, sp. zn. 4 Tz 63/2000, uveřejněný pod číslem 30/2001 (trestní části) Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2001, sp. zn. 7 Tz 228/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2002, sp. zn. 5 Tdo 456/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2012, sp. zn. 8 Tdo 316/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2016, sp. zn. 4 Tdo 814/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. ledna 2019, sp. zn. 8 Tdo 1284/2018.

[20] Z judikatury Nejvyššího správního soudu dále plyne, že povinnost zaměstnavatele odvést za své zaměstnance pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti vzniká dnem následujícím po posledním dni rozhodného období podle § 6 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb., tj. prvním dnem měsíce následujícího po měsíci, za který se pojistné platí.

Srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. dubna 2007, sp. zn. 3 Ads 63/2006, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu číslo 7, ročník 2007, pod číslem 1241.

[21] Lze tedy shrnout, že dovolání sice není důvodné co do dovolatelem prosazovaného výkladu § 111 odst. 2 insolvenčního zákona ani co do jím předestíraného pojetí trestněprávních souvislostí jednání dlužníka, je však opodstatněné (a právní posouzení věci odvolacím soudem není správné) proto, že k (označeným) peněžitým plněním nebyl použit majetek náležející do majetkové podstaty, nýbrž majetek zaměstnanců dlužníka.

[22] Nejvyšší soud nemá žádných pochyb o tom, že odvedl-li insolvenční dlužník okresní správě sociálního zabezpečení pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, které je povinen platit zaměstnanec (§ 8 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb.), nešlo o plnění z majetku náležejícího do majetkové podstaty dlužníka.

[23] Jelikož dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), změnil napadené rozhodnutí tak, že rozsudek insolvenčního soudu potvrdil (§ 243d odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), včetně věcně správného výroku o nákladech řízení.

[24] Současně Nejvyšší soud (nově) rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení, a to (v intencích § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.) v souladu s tím, že procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly.

[25] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když procesně úspěšnému žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení; ty v dané věci představují paušální náhradu ve výši 300 Kč (§ 1 a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu) za sepis dovolání ze dne 20. března 2019.

Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).

V Brně dne 16. 12. 2020

JUDr. Petr Gemmel

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru