Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 ICdo 5/2012Usnesení NS ze dne 28.02.2013

HeslaIncidenční spory
Insolvence
KategorieB
EcliECLI:CZ:NS:2013:29.ICDO.5.2012.1
Dotčené předpisy

§ 238a odst. 1 písm. a) o. s. ř.

§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.

§ 114b o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

KSPH 36 INS 9175/2009

36 ICm 1451/2010

29 ICdo 5/2012

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce AHREND, s. r. o., se sídlem v Praze 10, U Továren 770/1b, PSČ 102 00, identifikační číslo osoby 45 27 08 13, zastoupeného JUDr. Petrem Kališem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze, Nad Královskou oborou 161/11, PSČ 170 00, proti žalovaným 1) JUDr. Ing. H. H., LL.M., 2) CON INVEST a. s., se sídlem v Dobříši, Za Pivovarem čp. 3, PSČ 263 01, identifikační číslo osoby 25 06 16 07, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 ICm 1451/2010, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka CON INVEST a. s., vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 36 INS 9175/2009, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. září 2011, č. j. 36 ICm 1451/2010, 103 VSPH 83/2011-75 (KSPH 36 INS 9175/2009), takto:

Dovolání se zamítá.

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze rozsudkem pro uznání ze dne 15. dubna 2011, č. j. 36 ICm 1451/2010-39, určil, že pohledávky žalobce za dlužníkem, přihlášené do insolvenčního řízení vedeného Krajským soudem v Praze pod sp. zn. KSPH 36 INS 9175/2009, a to nevykonatelná a nezajištěná pohledávka ve výši 18,679.937,60 Kč a nezajištěná a podmíněná pohledávka ve výši 544.920,- Kč, jsou po právu.

Soud prvního stupně, cituje ustanovení § 114b a § 153a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), uzavřel, že „usnesením ze dne 15. prosince 2010 vyzval žalovaného k vyjádření k žalobě, která mu byla zároveň doručena, ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení. V usnesení byl žalovaný poučen, že v případě nevyjádření se ve stanovené lhůtě se má za to, že nárok uznává a soud může ve věci rozhodnout rozsudkem pro uznání“. Usnesení bylo „žalovanému“ doručeno spolu se žalobou do vlastních rukou 6. prosince 2010 a „žalovaný“ na výzvu soudu reagoval podáním ze dne 7. února 2011, doručeným soudu dne 8. února 2011.

„S marným uplynutím lhůty, kterou soud stanovil žalovanému pro písemné vyjádření ve věci, ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. spojuje fikci, že nárok, který byl proti němu uplatněn v žalobě, zcela uznává. Na základě této fikce uznání nároku pak soud rozhodne v neprospěch žalovaného rozsudkem pro uznání (§ 153a odst. 3 o. s. ř.), neboť její účinky nelze vyvrátit a nezanikají ani uplynutím času; na tom, že nastala fikce uznání nároku uplatněného žalobou, proto nic nemohou změnit okolnosti, že se žalovaný opožděně ve věci vyjádřil, že nárok žalobce v tomto vyjádření v plném rozsahu neuznal a že v opožděném vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu. Opožděně podané vyjádření ve věci může mít právní význam jen tehdy, jestliže žalovaný prokáže, že mu v tom bránil vážný důvod, a současně jestliže takový vážný důvod alespoň sdělil soudu ve lhůtě stanovené pro podání. Proto soud ve věci rozhodl rozsudkem pro uznání ve smyslu § 153a odst. 3 o. s. ř. a žalobě v plném rozsahu vyhověl“.

Vrchní soud v Praze k odvolání první žalované usnesením ze dne 21. září 2011, č. j. 36 ICm 1451/2010, 103 VSPH 83/2011-75 (KSPH 36 INS 9175/2009), rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odvolací soud zdůraznil, že ustanovení § 114b o. s. ř. je jedním z prostředků přípravy jednání (§ 114a až § 114c o. s. ř.). „Jde-li o věc zcela jednoduchou, pak není třeba žalovaného ani vyzvat k vyjádření prostou výzvou, ani formou usnesení podle § 114b o. s. ř., ani nařídit přípravné jednání. Jinak tomu bude u věci skutkově a právně složité. Posuzování účelnosti se podle zákona odvíjí od povahy věci; tou se nerozumí její hmotněprávní kvalifikace, nýbrž předpokládané nároky na dokazování při jednání. Smyslem přípravy jednání je především stanovit okruh sporných skutečností, které budou předmětem dokazování. Dokazování ve sporném řízení směřuje k tomu, aby právně významná skutková tvrzení účastníků, jež jsou mezi nimi sporná, byla skutkově objasněna. Skutek, který je předmětem důkazního řízení, je vymezen skutkovými tvrzeními žalobce. Postup podle citovaného ustanovení ve sporném řízení však předpokládá, že to odůvodňuje povaha věci a okolnosti případu. Povaha věci vyžaduje vydání usnesení podle § 114b o. s. ř. zejména tehdy, je-li zjišťování skutkového stavu věci s ohledem na předpokládané množství odlišných tvrzení účastníků a navrhovaných důkazů mimořádně obtížné, a kdy bez znalosti stanoviska žalovaného nelze první jednání připravit tak, aby při něm bylo zpravidla možné věc rozhodnout. Okolnosti případu pak odůvodňují vydání usnesení podle § 114b o. s. ř. zejména v takovém sporu, kde dosavadní poznatky ukazují, že ačkoliv by podle své povahy nemuselo jít o věc z hlediska skutkového stavu mimořádně obtížnou, tu jsou takové mimořádné okolnosti, které vedou k závěru, že bez písemného vyjádření žalovaného ve věci nemůže být první jednání připraveno tak, aby při něm mohlo být zpravidla o sporu rozhodnuto. Negativním předpokladem je, že se jedná o věc, v níž nelze ve smyslu § 99 odst. 1 o. s. ř. uzavřít smír, nejde o některou z věcí, jež jsou vypočteny v § 120 odst. 2 o. s. ř. a nebylo provedeno přípravné jednání podle § 114c o. s. ř.“

Předmětem řízení v projednávané věci – pokračoval odvolací soud – „není nárok, o němž by nebylo v době podání žaloby ničeho známo, neboť se jedná o incidenční spor, vyvolaný tím, že žalovaní žalobcem řádně přihlášenou pohledávku do insolvenčního řízení popřeli s tím, že pohledávka neexistuje; nadto pod sp. zn. 45 Cm 49/2006 soudu prvního stupně je sporná pohledávka zároveň předmětem sporného řízení, jež bylo zahájeno ještě dříve, než byl zjištěn dlužníkův úpadek, o čemž byl soud prvního stupně informován jak ze samotné žaloby, tak z podání žalované ze dne 7. února 2011, z něhož vyplývá, že zároveň navrhla přerušení řízení do skončení výše uvedeného sporu, kterým se soud prvního stupně nezabýval a nerozhodl o něm. Předmětem sporu je pak pohledávka ze smlouvy o dílo, o níž žalovaná prohlašuje, že zanikla zápočtem pohledávky dlužníka za žalobcem z právního důvodu smluvní pokuty za nedodržení sjednaného termínu k dokončení a předání díla“.

Proto odvolací soud dospěl k závěru, že „v zásadě postup dle § 114b o. s. ř. přichází v úvahu i v incidenčním řízení, neboť se jedná o spory, v nichž lze uzavřít smír, jak předpokládá ustanovení § 162 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), přičemž je třeba vykládat tuto možnost objektivně, jež se váže k určitému typu sporu a pro postup podle § 114b o. s. ř. pak není rozhodující, zda věřitelský výbor vyslovil s uzavřením smíru souhlas. Na rozdíl od soudu prvního stupně má odvolací soud za to, že postup podle § 114b o. s. ř. v této konkrétní věci vylučovala povaha a okolnosti věci. Jedná se o věc vyvolanou insolvenčním řízením, což znamená, že uplatněný nárok byl předmětem přezkumného jednání v rámci insolvenčního řízení a nadto je i předmětem sporu projednávaného před soudem prvního stupně pod sp. zn. 45 Cm 49/2006, jehož předmětem je zaplacení sporné pohledávky. Po skutkové stránce uplatněný nárok je založen na fakturované ceně díla a žalované nelze přičítat k tíži, že poté, co byla ustanovena dlužníkovou insolvenční správkyní, popřela pohledávku bez bližšího odůvodnění, neboť neměla k dispozici konkrétní rozhodující skutečnosti, na jejichž základě by se mohla kvalifikovaně existenci sporné pohledávky bránit“.

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a § 237 odst. 3 o. s. ř., namítaje existenci dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., tj., že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož „uplatněný nárok byl předmětem přezkumného jednání v rámci insolvenčního řízení a nadto je i předmětem sporu projednávaného před soudem prvního stupně v související věci č. j. 45 Cm 49/2006, jehož předmětem je zaplacení sporné pohledávky, přičemž stanovisko první žalované mělo být soudu prvního stupně z jeho činnosti známé“.

Přitom akcentuje, že „o komplikovanosti případu vypovídá skutečnost, kterou odvolací soud v rámci odůvodnění svého rozhodnutí sám konstatoval, že insolvenční správkyně neměla v rámci popěrného úkonu dostatek rozhodujících skutečností, na základě nichž by mohla popření pohledávky blíže odůvodnit a na základě nichž by se mohla existenci pohledávky kvalifikovaně bránit“. Poukazuje na průběh přezkumného jednání konaného u insolvenčního soudu dne 14. září 2010 a zaznamenaného v protokolu z jednání zveřejněném v insolvenčním rejstříku dne 16. září 2010, jakož i na seznam přihlášených nezajištěných pohledávek, jenž byl zveřejněn v insolvenčním rejstříku dne 17. září 2010, z nichž je zřejmé, že žalovaní popřeli žalobcem přihlášenou pohledávku „v plné výši co do pravosti bez uvedení bližších důvodů“.

Nevyžaduje-li zákonná úprava popírání pravosti pohledávek věřitelů v souladu s ustanovením § 193 insolvenčního zákona, aby úkon popření byl blíže odůvodněn a nevyplývá-li tento požadavek ani z vyhlášky č. 311/2007 Sb., o jednacím řádu pro insolvenční řízení a kterou se provádějí některá ustanovení insolvenčního zákona (dále jen „vyhláška“), bude namístě, aby konkrétní důvody popření pohledávky žalovaná uvedla v rámci své procesní obrany proti podané incidenční žalobě na určení pravosti pohledávky žalobce.

„Právě v důsledku toho, že první žalovaná pohledávku žalobce neuznala a blíže nezdůvodnila svůj popěrný úkon, přičemž nebylo zřejmé, na základě jakých skutečností pohledávka žalobce dle jejího uvážení nevznikla, byla první žalovaná soudem podle ustanovení § 114b o. s. ř. vyzvána, aby se s námitkami žalobce uplatněnými v žalobě dostatečným způsobem vypořádala“. Jestliže první žalovaná podala vyjádření až po uplynutí lhůty určené v usnesení o výzvě k vyjádření podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř., fikce uznání nároku uplatněného žalobou by nemohla nastat jen tehdy, prokázala-li by, že jí v podání vyjádření bránil vážný důvod a současně, sdělila-li by existenci takového důvodu ve lhůtě stanovené pro podání vyjádření; to se však v daném případě nestalo.

Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

První žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nedůvodné, když při přezkumném jednání uvedla konkrétní důvody, pro které pohledávku žalobce popřela a její stanovisko „bylo zaneseno“ do upraveného seznamu přihlášených pohledávek a následně zveřejněno v insolvenčním rejstříku.

S přihlédnutím k době vydání rozhodnutí o úpadku (12. května 2010) podléhal režim přezkoumání dovolatelovy pohledávky popřené při přezkumném jednání konaném 14. října 2010, insolvenčnímu zákonu ve znění účinném do 30. března 2011 a insolvenční zákon v tomto znění je rozhodný i pro dovolací přezkum v této věci.

Pro rozhodnutí vydaná v insolvenčním řízení jsou ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání přiměřeně aplikovatelná podle ustanovení § 7 insolvenčního zákona.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Dovolání žalobce je přípustné podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a) a § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. [k tomu srov. obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. září 1997, sp. zn. 2 Cdon 877/96, uveřejněné pod číslem 38/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož pro posouzení zda rozhodnutí je měnící, není významné to, zda odvolací soud formálně rozhodl podle § 219 o. s. ř. nebo postupoval dle § 220 o. s. ř. popřípadě podle § 221 o. s. ř.; podstatné je, jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil konkrétní právní vztah účastníků, popřípadě zda na základě odlišného posouzení rozhodných okolností stanovil práva a povinnosti účastníků (včetně práv a povinností vyplývajících z procesního předpisu) odlišně či nikoliv].

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 114b o. s. ř., vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, jakož i tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, může předseda senátu místo výzvy podle § 114a odst. 2 písm. a) nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení; to neplatí ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2), a ve věcech uvedených v § 120 odst. 2 (odstavec 1). K podání vyjádření podle odstavce 1 předseda senátu určí lhůtu, která nesmí být kratší než 30 dnů od doručení usnesení. Bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, určí tuto lhůtu až ode dne podání odporu proti platebnímu rozkazu, elektronickému platebnímu rozkazu nebo evropskému platebnímu rozkazu (odstavec 2). Usnesení podle odstavce 1 nelze vydat nebo doručit po přípravném jednání podle § 114c nebo po prvním jednání ve věci (odstavec 3). Usnesení podle odstavce 1 musí být žalovanému doručeno do vlastních rukou, náhradní doručení je vyloučeno. Usnesení nesmí být žalovanému doručeno dříve než žaloba (odstavec 4). Jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§ 153a odst. 3) musí být poučen. To neplatí, jsou-li splněny předpoklady pro zastavení řízení nebo odmítnutí žaloby (odstavec 5).

Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že se v obecné poloze ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, podle něhož v incidenčním sporu o pravost přihlášené pohledávky [§ 159 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona] lze uzavřít a schválit mír (§ 99 odst. 1 a 2 o. s. ř., ve spojení s § 162 insolvenčního zákona).

Z hlediska posouzení, zda soud prvního stupně v projednávané věci postupoval podle § 114b odst. 1 o. s. ř. po právu, tak bylo rozhodující, zda vydání takové výzvy vyžadovala povaha věci nebo okolnosti případu.

Přitom platí, že povahou věci se rozumí její typová, skutková či právní obtížnost, která sama o sobě vyžaduje kvalifikovanou přípravu jednání. Povaha věci vyžaduje vydání usnesení podle § 114b odst. 1 o. s. ř. zejména tehdy, je-li zjišťování skutkového stavu věci s ohledem na předpokládané množství odlišných tvrzení účastníků a navrhovaných důkazů obtížné, a kdy bez znalosti stanoviska žalovaného nelze jednání připravit tak, aby při něm bylo zpravidla možné věc rozhodnout. Okolnosti případu odůvodňují vydání usnesení podle § 114b o. s. ř. zejména v takovém sporu, kdy dosavadní poznatky ukazují, že – ačkoliv by podle své povahy nemuselo jít o věc z hlediska zjišťování skutkového stavu mimořádně obtížnou – tu jsou takové mimořádné skutečnosti, které vedou k závěru, že bez písemného vyjádření žalovaného ve věci nemůže být jednání připraveno tak, aby při něm mohlo být zpravidla o sporu rozhodnuto. Ve zcela jednoduchých věcech, které nevyžadují podrobnější a rozsáhlejší přípravu jednání, je vydání usnesení podle ustanovení § 114b odst. 1 vyloučeno (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2005, sp. zn. 32 Odo 382/2004, uveřejněný pod číslem 65/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2004, sp. zn. 21 Cdo 1109/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2004, pod číslem 173). Povaha věci ani okolnosti případu neodůvodňují, aby žalovaný byl vyzván k vyjádření podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř., ani tehdy, je-li žaloba zjevně bezdůvodná, když o takové žalobě rozsudkem pro uznání podle ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř. rozhodnout nelze (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2003, sp. zn. 29 Odo 296/2003, uveřejněný pod číslem 41/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Pro řešení otázky, zda v poměrech incidenčního sporu o pravost přihlášené pohledávky [§ 159 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona] povaha věci nebo okolnosti případu vyžadují postup podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř., je konečně významné, že přihláška pohledávky musí odpovídat požadavkům ustanovení § 174 a násl. insolvenčního zákona, tj. musí kromě obecných náležitostí podání (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) obsahovat důvod vzniku a výši přihlašované pohledávky (k náležitostem přihlášky pohledávky dále viz ustanovení § 21 vyhlášky), s tím, že důvodem vzniku přihlašované pohledávky se rozumí uvedení skutečností, na nichž se pohledávka zakládá, včetně toho, že v žalobě na určení pravosti popřené nevykonatelné pohledávky může žalobce uplatnit jako důvod vzniku popřené pohledávky pouze skutečnosti, které jako důvod vzniku této pohledávky uplatnil nejpozději do skončení přezkumného jednání a dále skutečnosti, o kterých se žalobce dozvěděl později proto, že mu kupující ze smlouvy o prodeji podniku nebo jeho části podle obchodního zákoníku neoznámil včas převzetí dlužníkova závazku (§ 198 odst. 2 insolvenčního zákona). Jde-li o stanovisko insolvenčního správce k přihlášené pohledávce, je z výše uvedeného hlediska podstatné dále to, že přezkoumání přihlášených pohledávek se děje na přezkumném jednání nařízeném insolvenčním soudem (§ 190 odst. 1 insolvenčního zákona), a to podle seznamu přihlášených pohledávek (§ 191 insolvenčního zákona). Současně není pochyb o tom, že i popření pohledávky je procesním úkonem, pro nějž přiměřeně platí ustanovení § 42 odst. 4 o. s. ř., tj. jde-li o popření (jen) pravosti pohledávky, musí být z popěrného úkonu zřejmé, zda je namítáno, že pohledávka nevznikla, respektive že již zcela zanikla anebo že se zcela promlčela (§ 193 insolvenčního zákona), včetně uvedení důvodů, pro které má popírající insolvenční správce za to, že pohledávka není pravá.

Jinými slovy, přihláškou nevykonatelné pohledávky (a obsahem žaloby na určení její pravosti) a popěrným úkonem insolvenčního správce by měla být procesní stanoviska stran incidenčního sporu konkretizována natolik, že předpoklady pro vydání usnesení podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. naplněny zásadně nebudou. Nicméně, neobsahuje-li popření pravosti pohledávky argumentaci, ze které insolvenční správce dovozuje své popření, lze – jako výjimku z pravidla – akceptovat i postup soudu prvního stupně zmiňovaným ustanovením upravený.

Jakkoli v poměrech projednávané věci první žalovaná popřela pohledávku žalobce, aniž v popěrném úkonu blíže specifikovala důvody svého popření, již ze samotné žaloby (viz č. l. 1 až 11, 13 až 23) bylo zřejmé stanovisko dlužníka k přihlášené pohledávce (srov. skutečnost, podle níž je zaplacení pohledávky předmětem řízení vedeného u soudu prvního stupně pod sp. zn. 45 Cm 49/2006, přičemž dlužník odmítl pohledávku uhradit s tím, že proti pohledávce žalobce započetl svůj nárok na smluvní pokutu a část pohledávky dle specifikovaných faktur uhradil). Proto Nejvyšší soud shodně se soudem odvolacím neshledal předpoklady pro postup podle § 114b o. s. ř.

Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že pochybení odvolacího soudu spočívající v tom, že rozhodnutí soudu prvního stupně s odkazem na ustanovení § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, místo aby toto rozhodnutí změnil tak, že se rozsudek pro uznání nevydává (§ 220 o. s. ř.) a s tím související forma rozhodnutí odvolacího soudu (§ 223 o. s. ř.), nepředstavovalo takovou vadu řízení, která mohla mít v daných poměrech za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. důvody rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2013, sp. zn. 29 Cdo 3783/2012).

Jelikož se dovolateli věcnou správnost rozhodnutí odvolacího soudu prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů zpochybnit nepodařilo a Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejíž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 28. února 2013

JUDr. Petr Gemmel

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru