Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 ICdo 49/2015Usnesení NS ze dne 31.08.2017

HeslaPřípustnost dovolání
Vázanost soudu návrhem
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:29.ICDO.49.2015.1
Dotčené předpisy

§ 243c o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

KSCB 28 INS 11674/2013

29 ICm 3715/2013

29 ICdo 49/2015-139

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce Balsac papermill s. r. o., se sídlem v Lukavicích č. p. 21, PSČ 789 01, identifikační číslo osoby 01610368, zastoupeného Mgr. Davidem Černým, advokátem, se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 365/7, PSČ 779 00, proti žalované Mgr. Zuzaně Orbesové, se sídlem v Olomouci, Železniční 469/4, PSČ 779 00, jako insolvenční správkyni dlužníka JIP - Papírny Větřní, a. s., zastoupené JUDr. Adamem Rakovským, advokátem, se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, PSČ 120 00, o vyloučení věcí z majetkové podstaty dlužníka, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 29 ICm 3715/2013, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka JIP - Papírny Větřní, a. s., se sídlem ve Větřní, Papírenská 2, PSČ 382 11, identifikační číslo osoby 45022526, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 28 INS 11674/2013, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. března 2015, č. j. 29 ICm 3715/2013, 103 VSPH 252/2014-70 (KSCB 28 INS 11674/2013), takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem ze dne 17. února 2014, č. j. 29 ICm 3715/2013-56, Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu, kterou se žalobce (Balsac papermill s. r. o.) domáhal vyloučení ve výroku blíže specifikovaných movitých věcí z majetkové podstaty dlužníka JIP - Papírny Větřní, a. s. (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).

Insolvenční soud vyšel z toho, že:

1/ Společnost JIVA TRADE s. r. o. (dále jen „společnost J“) a dlužník uzavřeli dne 28. června 2011 smlouvu o zajišťovacím převodu vlastnického práva k souboru movitých věcí, která zajišťovala pohledávky společnosti J za dlužníkem z obchodní spolupráce. Smluvní strany si ujednaly, že nedojde-li k úhradě zajištěných pohledávek do 31. prosince 2013, stává se převod vlastnického práva nepodmíněným a definitivním a následuje vypořádání sjednané ve smlouvě. Stejný účinek jako prodlení se zaplacením pohledávek nastupuje i v případě zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka.

2/ Usnesením ze dne 6. června 2013, č. j. KSCB 28 INS 11674/2013-A-18, insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka a insolvenčním správcem ustanovil Mgr. Ing. Ivo Halu (dále jen „I. H.“).

3/ Kupními smlouvami ze dne 2. srpna a 2. září 2013 (dále jen „kupní smlouvy“) převedla společnost J vlastnické právo k movitým věcem na žalobce. V kupních smlouvách bylo uvedeno, že jejich účelem je realizace zajišťovací funkce zajišťovacího převodu práva podle smluv ze dne 20. června 2011 (správně 28. června 2011).

4/ Usnesením ze dne 17. října 2013, KSCB 28 INS 11674/2013-B-45, prohlásil insolvenční soud konkurs na majetek dlužníka.

5/ I. H. sepsal do majetkové podstaty dlužníka mimo jiné i majetek převedený kupními smlouvami.

Na tomto skutkovém základě insolvenční soud považoval za určující pro posouzení důvodnosti žaloby, s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 23/2012 (jde o usnesení uveřejněné v časopise Soudní judikatura 8, ročník 2011, pod číslem 98), že okamžikem, od kterého již věřitel nemůže disponovat volně s předmětem zajišťovacího převodu práva, je „prohlášení“ úpadku dlužníka. Společnost J tak měla akceptovat svou pozici zajištěného věřitele, přihláškou přihlásit zajištěné pohledávky do insolvenčního řízení a domáhat se jejich uspokojení ze zajištění (z věcí sepsaných do majetkové podstaty). Jestliže se však společnost J rozhodla prodat movité věci žalobci, je kupní smlouvu nutno hodnotit jako neplatné úkony, neboť „vlastníkem movitých věci žalobce nebyl, pouze bylo na něho vlastnické právo převedeno dočasně do splnění rozvazovací podmínky nebo vypořádání zpeněžením“.

Odkaz žalobce na § 446 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), insolvenční soud rovněž neměl za případný, neboť oba jednatelé žalobce byli seznámeni s obsahem předchozí smlouvy o zajišťovacím převodu práva i o skutečnostech souvisejících s konkrétními daty jednotlivých rozhodnutí v insolvenčním řízení. Žalobce pak měla „předpokládaná opatrnost“ vést k nahlédnutí do insolvenčního rejstříku, z něhož by zjistil, že dlužník ze smlouvy o zajišťovacím převodu práva je v insolvenci.

K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením zrušil rozsudek insolvenčního soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Odvolací soud měl rozhodnutí insolvenčního soudu za nepřezkoumatelné pro nedostatek náležitostí vymezených v § 157 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť:

1/ Není zřejmé, zda a s jakým výsledkem se insolvenční soud zabýval námitkou žalovaného, že smlouva o zajišťovacím převodu práva je neplatná.

2/ Není patrné, z jakého důvodu považuje insolvenční soud kupní smlouvy za neplatné, když závěr o neplatnosti smluv není podřazen žádné právní normě a není dostatečně odůvodněn. Konstatování insolvenčního soudu, že „vlastníkem movitých věcí žalobce nebyl, pouze bylo na něho vlastnické právo převedeno dočasně“, je nepřezkoumatelné.

3/ Není-li zřejmé, z jakého důvodu jsou neplatné kupní smlouvy, pak je předčasné posuzování dobré víry podle § 446 obch. zák. Uvedenou právní normu lze totiž aplikovat pouze v případě nabývání vlastnického práva od nevlastníka (potud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2010, sp. zn. 29 Cdo 583/2008, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2011, pod číslem 70). O takovou situaci však nemůže jít v případě, kdy kupující nabývá vlastnické právo od prodávajícího, který je vlastníkem, byť podmíněným (v tomto směru odvolací soud odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2009, sp. zn. 21 Cdo 2528/2007, a ze dne 8. září 2011, sp. zn. 21 Cdo 3766/2010, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2012, pod číslem 44).

Posouzení výše uvedených otázek přitom odvolací soud považoval za rozhodující pro zhodnocení, zda je převod vlastnického práva po právu a zda jsou na věc uplatnitelné závěry uvedené v usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 23/2012.

Insolvenční soud se také vůbec nezabýval tvrzením žalobce, že některé z předmětných věcí již zanikly.

Odvolací soud dále uzavřel, že insolvenční soud neprovedl všechny účastníky navržené důkazy a v odůvodnění svého rozhodnutí v rozporu s § 157 odst. 2 o. s. ř. nevysvětlil, proč provedení zbývajících důkazů zamítl.

Proti usnesení odvolacího soudu podal I. H. dovolání, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.

Učinil tak proto, že k závěru o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí insolvenčního soudu dospěl odvolací soud i z důvodu, že insolvenční soud neprovedl všechny účastníky navržené důkazy a v odůvodnění v rozporu s § 157 odst. 2 o. s. ř. nevysvětlil, proč provedení zbývajících důkazů zamítl. Tento závěr odvolacího soudu přitom dovolatel nenapadl.

Věcný přezkum dalších otázek předkládaných dovolatelem Nejvyššímu soudu za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže. Dovolání je tak nepřípustné jako celek (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2002, pod číslem 54, ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, ze dne 23. dubna 2015, sp. zn. 29 Cdo 303/2015, a ze dne 31. května 2017, sen. zn. 29 ICdo 6/2017, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017, sp. zn. 29 Cdo 1256/2015).

Nad rámec výše uvedeného lze uvést, že důvod připustit dovolání by nebyl dán, ani kdyby napadené rozhodnutí spočívalo pouze na vyřešení dovolatelem předestřených otázek. V jejich posouzení je totiž napadené rozhodnutí v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.

Již v rozsudku ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud uvedl, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele.

Z rozhodnutí insolvenčního soudu přitom není patrné, zda měl kupní smlouvy za neplatné proto, že společnost J neměla od rozhodnutí o zjištění úpadku právo disponovat s předmětem zajištění (tento názor navíc z usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 23/2012, na které insolvenční soud odkazoval, neplyne), anebo proto, že společnost J nemohla disponovat s předmětem zajištění, jelikož jí nesvědčilo vlastnické právo. Závěru o nedostatku vlastnického práva společnosti J pak odporuje právní názor uvedený v rozhodnutí insolvenčního soudu, podle něhož „bylo na něho (na společnost J) vlastnické právo převedeno dočasně do splnění rozvazovací podmínky nebo vypořádání zpeněžením“. I dočasný vlastník je totiž vlastníkem, jak správně zdůraznil odvolací soud s odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2528/2007 a sp. zn. 21 Cdo 3766/2010. Právní posouzení insolvenčního soudu, jenž uvedl, že společnost J nebyla vlastníkem a současně i to, že společnost J byla vlastníkem movitých věcí, je proto vnitřně rozporné a tudíž nepřezkoumatelné.

Odůvodnění rozhodnutí insolvenčního soudu tak vzbuzuje pochybnosti, z jakého důvodu měl insolvenční soud kupní smlouvy za neplatné (zda z důvodu nemožnosti dispozice s movitými věcmi následkem zjištění úpadku, anebo tím, že společnost J byla jen dočasným vlastníkem věcí) a takový nedostatek mohl být na újmu uplatnění práv žalobce jako odvolatele. Závěr o platnosti kupních smluv pak přímo ovlivňuje výsledek sporu.

Z výše uvedeného se podává, že dovoláním zpochybněné závěry odvolacího soudu neodporují ustálené judikatorní praxi Nejvyššího soudu.

Nejvyšší soud nepřehlédl, že v průběhu dovolacího řízení došlo ke změnám v osobě insolvenčního správce dlužníka (usnesením insolvenčního soudu ze dne 22. září 2016, č. j. KSCB 28 INS 11674/2013-B-230, a usnesením insolvenčního soudu ze dne 23. ledna 2017, č. j. KSCB 28 INS 11674/2013-B-239). Proto jednal jako s žalovanou s Mgr. Zuzanou Orbesovou, současnou insolvenční správkyní dlužníka, což se promítlo i v označení dovolatele v záhlaví tohoto usnesení.

K absenci výroku o nákladech dovolacího řízení srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. srpna 2017

Mgr. Milan Polášek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru