Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 ICdo 47/2018Rozsudek NS ze dne 30.04.2020

HeslaŽaloba vylučovací (excindační)
Zastavení řízení
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:29.ICDO.47.2018.1
Dotčené předpisy

§ 225 IZ. ve znění od 01.01.2014


přidejte vlastní popisek

KSBR 54 INS 13575/2010

39 ICm 4839/2015

29 ICdo 47/2018-270

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce Prologis Czech Republic XLVI s. r. o., se sídlem v Říčanech, Na Dlouhém 79, PSČ 251 01, identifikační číslo osoby 26752891, zastoupeného JUDr. Luďkem Chvostou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na příkopě 854/14, PSČ 110 00, proti žalovanému Mgr. Miroslavu Sládkovi, se sídlem v Brně, Heršpická 800/6, PSČ 639 00, jako insolvenčnímu správci dlužníka DEVEPLAN, a. s., za účasti 1/ ONLINE SERVICES LIMITED, se sídlem v Apia, Level 5, Development bank of Samoa Building, Beach Road, Samoa, registrační číslo 40041, zastoupeného JUDr. Jiřím Holasem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na příkopě 859/22, PSČ 110 00, a 2/ SHARPEN GROUP LTD, se sídlem v Road Town, Akara Bldg., 24 De Castro Street, Wickhams Cay 1, Tortola, Britské Panenské ostrovy, registrační číslo 1689217, zastoupeného JUDr. Milanem Milerem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na příkopě 859/22, PSČ 110 00, jako vedlejších účastníků na straně žalovaného, za účasti Krajského státního zastupitelství v Brně, se sídlem v Brně, Mozartova 18/3, PSČ 601 52, o vyloučení nemovitých věcí z majetkové podstaty dlužníka, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 ICm 4839/2015, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka DEVEPLAN, a. s., se sídlem v Brně, Kuřimská 1926/21a, PSČ 621 00, identifikační číslo osoby 27239641, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 54 INS 13575/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. listopadu 2017, č. j. 39 ICm 4839/2015, 11 VSOL 248/2016-232 (KSBR 39 INS 13575/2010), takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jeho zástupce.

III. Ve vztahu mezi žalobcem a vedlejšími účastníky na straně žalovaného nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Rozsudkem ze dne 23. května 2016, č. j. 39 ICm 4839/2015-182, ve znění usnesení ze dne 19. června 2017, č. j. 39 ICm 4839/2015-211, Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“):

1/ Vyloučil ze soupisu majetkové podstaty dlužníka (DEVEPLAN, a. s.) ve výroku specifikované nemovité věci (dále jen „nemovitosti“) [bod I. výroku].

2/ Uložil žalovanému (Mgr. Miroslavu Sládkovi, jako insolvenčnímu správci dlužníka) a vedlejšímu účastníku (WERLOCK ENTERPRISES LIMITED) zaplatit společně a nerozdílně žalobci (Prologis Czech Republic XLVI s. r. o.) na náhradě nákladů řízení částku 22 000 Kč (bod II. výroku).

K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 29. listopadu 2017, č. j. 39 ICm 4839/2015, 11 VSOL 248/2016–232 (KSBR 39 INS 13575/2010):

1/ Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodě I. výroku (první výrok).

2/ Změnil rozsudek insolvenčního soudu v bodě II. tak, že uložil žalovanému, prvnímu vedlejšímu účastníku (ONLINE SERVICES LIMITED) a druhému vedlejšímu účastníku (SHARPEN GROUP LTD) na straně žalovaného zaplatit žalobci společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení před insolvenčním soudem částku 27 808,50 Kč (druhý výrok).

3/ Uložil žalovanému a prvnímu a druhému vedlejšímu účastníku na straně žalovaného zaplatit žalobci společně a nerozdílně na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 4 114 Kč (třetí výrok).

Odvolací soud vyšel zejména z toho, že:

1/ Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 9. září 2011 (správně 10. července 2012), č. j. 39 ICm 403/2011, 13 VSOL 60/2011-1019 (KSBR 39 INS 13575/2010), který nabyl právní moci 2. října 2012, vyloučil nemovitosti ze soupisu majetkové podstaty dlužníka, neboť tamní žalobci [ProLogis Czech Republic XXIX s. r. o., člen koncernu ProLogis, identifikační číslo osoby 27876535, a ProLogis Czech Republic XXX s. r. o., člen koncernu ProLogis, identifikační číslo osoby 27875318, (dále jen „původní vlastníci“)] prokázali, že jsou vlastníky nemovitostí.

2/ Dne 8. listopadu 2012 uzavřeli původní vlastníci (jako prodávající) s nynějším žalobcem (jako kupujícím) smlouvu o prodeji nemovitostí (dále jen „kupní smlouva“). Právní účinky vkladu vlastnického práva k nemovitostem do katastru nemovitostí nastaly ke dni 9. listopadu 2012.

3/ Dne 29. listopadu 2012 podal žalovaný dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. července 2012, o němž rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. října 2014, „sp. zn.“ (správně sen. zn.) 29 ICdo 1/2013, tak, že rozsudek Vrchního soudu v Olomouci i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. září 2011, č. j. 39 ICm 403/2011-163, zrušil a řízení zastavil. Nejvyšší soud postupoval podle § 104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), když původní vlastníci ztratili v průběhu dovolacího řízení způsobilost být účastníky řízení - zanikli bez právního nástupce likvidací (ProLogis Czech Republic XXIX s. r. o. byl z obchodního rejstříku vymazán k 12. březnu 2014 a ProLogis Czech Republic XXX s. r. o. k 31. březnu 2014).

4/ Dne 18. prosince 2015 podal žalobce vylučovací žalobu v nyní projednávané věci s tvrzením, že vlastníkem nemovitostí se stal na základě kupní smlouvy a v době jejího uzavření nebylo žádných pochyb o právu původních vlastníků nakládat s nemovitostmi. Žalovaný sepsal nemovitosti do majetkové podstaty dlužníka 3. února 2011 a od té doby neučinil žádné kroky vedoucí k vyloučení nemovitostí.

5/ Žalovaný ani původní vedlejší účastník (WERLOCK ENTERPRISES LIMITED) platnost kupní smlouvy nezpochybňovali. Argumentovali tím, že v důsledku zastavení řízení o vylučovací žalobě původních vlastníků nastala nevyvratitelná domněnka oprávněnosti soupisu nemovitostí do majetkové podstaty dle § 225 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Dále dovozovali opožděnost žaloby, když třicetidenní lhůta k jejímu podání dle § 225 odst. 2 insolvenčního zákona začala běžet doručením vyrozumění o soupisu nemovitostí původním vlastníkům.

Na tomto základě odvolací soud - cituje § 225 insolvenčního zákona (ve znění účinném do 30. června 2017) - nejprve předeslal, že vázanost soudu zákonem nemá být vykládána jako bezpodmínečná nutnost doslovného výkladu aplikovaného ustanovení, ale současně jako vázanost smyslem a účelem zákona. Přitom odkázal na závěry obsažené ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 21. května 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st. 1/96, uveřejněném pod číslem 9/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu (které je dostupné i na webových stránkách Ústavního soudu), a dále v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006, uveřejněném pod číslem 45/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (který je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu).

Odvolací soud dovodil, že § 225 odst. 3 insolvenčního zákona nelze aplikovat v případě zastavení řízení pro nedostatek podmínek řízení. Toto ustanovení lze užít tehdy, bylo-li řízení zastaveno proto, že žalobce nedbal svých práv či rezignoval na pokračování ve sporu. Dodal, že v dovolacím řízení nemohlo být pokračováno s nynějším žalobcem jako právním nástupcem původních vlastníků vzhledem k § 243b o. s. ř., vylučujícím aplikaci § 107a o. s. ř. Konečně uvedl, že podle § 243 odst. 2 o. s. ř., respektive § 243g odst. 2 o. s. ř. (ve znění účinném od 30. září 2017) nemohou být kasačním rozhodnutím nebo rozhodnutím na ně navazujícím dotčeny právní vztahy někoho jiného.

Odvolací soud shodně s insolvenčním soudem uzavřel, že žaloba je včasná a že žalobce prokázal nejen to, že nemovitosti neměly (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě nemají) být do soupisu zařazeny, ale také to, že právo, které jejich zařazení do soupisu vylučovalo, nyní svědčí jemu, a to na základě kupní smlouvy s účinky vkladu vlastnického práva ke dni 9. listopadu 2012.

Výslovně proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 o. s. ř. tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny. Konkrétně jde o otázku včasnosti vylučovací žaloby ve vztahu k právnímu nástupci osob již jednou uplatňujících právo vylučující soupis a otázku výkladu § 225 odst. 3 insolvenčního zákona a aplikace § 243g odst. 2 o. s. ř. (respektive § 243d odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2012). Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

K včasnosti vylučovací žaloby dovolatel argumentuje tak, že žalobce není nezávislou osobou uplatňující své právo vylučovací žalobou nezávisle na původních vlastnících, ale jde o singulárního nástupce, jenž vstoupil do právního postavení původních vlastníků. Jelikož Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a zastavil řízení o vylučovací žalobě původních vlastníků, došlo automaticky k navrácení původního právního stavu, a proto se na nemovitosti pohlíží jako na nepřerušeně sepsané do majetkové podstaty dlužníka od 3. února 2011. Zdůrazňuje, že žalobce nabyl nemovitosti včetně právních vad, které na nich vázly. V dané věci šlo o vadu spočívající v hrozbě uplatnění nevyvratitelné právní domněnky oprávněnosti soupisu nemovitostí podle § 225 odst. 3 insolvenčního zákona, jež nastala rozhodnutím Nejvyššího soudu. Dovolatel uzavírá, že žalobci uplynula třicetidenní lhůta k podání vylučovací žaloby 9. března 2011, tj. třicet dní po doručení vyrozumění o soupisu nemovitostí původním vlastníkům.

Dále dovolatel tvrdí, že odvolací soud při výkladu § 225 odst. 3 insolvenčního zákona nesprávně interpretoval nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 1/96 a jeho interpretace je mimo rámec výkladu „e ratione legis“. Dovolatel připomíná, že jednou z podmínek pro úspěch vylučovací žaloby je mimo prokázání vlastnictví k věci i existence neoprávněnosti soupisu příslušného majetku ke dni rozhodnutí o žalobě. Jestliže bylo řízení o vylučovací žalobě původních vlastníků zastaveno, došlo automaticky a nevratně k naplnění hypotézy nevyvratitelné právní domněnky oprávněnosti soupisu. Pro vznik této nevyvratitelné právní domněnky je pak zcela nerozhodné, zda žalobce je vlastníkem nemovitostí.

Konečně dovolatel namítá, že § 243g odst. 2 o. s. ř. nelze v dané věci vůbec aplikovat. Podotýká, že odvolací soud nesprávně odkázal na § 243 odst. 2 o. s. ř., respektive § 243g odst. 2 o. s. ř., když mělo jít o § 243d odst. 2 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2012). Nicméně normativní obsah aplikovaného ustanovení se v žádném ze zmiňovaných znění nezměnil. Uvádí, že z dikce § 243g odst. 1 a 2 o. s. ř. (v aktuálním znění) jednoznačně plyne, že novým řízením dle odstavce 2 je myšleno nové rozhodnutí „v témže řízení potom, co dovolací soud zruší napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu (nebo soudu první instance) vrátí k dalšímu řízení, s tím, že má v dané věci znovu rozhodnout v souladu s právním názorem dovolacího soudu“. To plyne z jazykového i systematického (viz zařazení do rubriky „Další průběh řízení“) výkladu. Podle dovolatele se § 243g odst. 2 o. s. ř. vztahuje pouze na situace, kdy se dovolací soud závazně vyjádří k meritu věci, napadené rozhodnutí zruší, věc vrátí k novému řízení a soud nižší instance vydá nové rozhodnutí ve věci v souladu s posouzením dovolacího soudu.

Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhuje dovolání zamítnout jako nedůvodné. Tvrdí, že vylučovací žaloba nemůže být opožděná, když lhůta k jejímu podání nezačala žalobci vůbec běžet vzhledem k absenci vyrozumění žalovaného o soupisu nemovitostí. Přechodu tvrzené právní vady brání právě § 243g odst. 2, respektive dříve § 243d odst. 2 o. s. ř. a nabytí originárním způsobem v případě nabytí majetku od osoby, jíž právo svědčilo dle pravomocného rozhodnutí, které bylo následně zrušeno. K tomu odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2015, sp. zn. 22 Cdo 2178/2013. Výklad § 225 odst. 3 insolvenčního zákona předložený dovolatelem považuje za zcela formalistický a vytržený z kontextu § 225 odst. 1 insolvenčního zákona, z něhož lze dovodit, že domněnka oprávněnosti soupisu může nastat jen v případě, že byla osobě poskytnuta příležitost k ochraně svých práv a tato ji nevyužila nebo nebyla v soudním řízení úspěšná.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., části první článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Dovolání v dané věci je přípustné podle § 237 o. s. ř., když pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř., a co do posouzení otázky včasnosti vylučovací žaloby podané žalobcem, jenž nabyl vlastnické právo k nemovitostem po právní moci rozhodnutí o žalobě původních vlastníků, jde o věc dovolacím soudem neřešenou.

Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají; Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona:

§ 225 (ve znění účinném od 1. ledna 2014)

(1) Osoby, které tvrdí, že označený majetek neměl být do soupisu zahrnut proto, že to vylučuje jejich právo k majetku nebo že tu je jiný důvod, pro který neměl být zahrnut do soupisu, se mohou žalobou podanou u insolvenčního soudu domáhat rozhodnutí, že se tento majetek vylučuje z majetkové podstaty.

(2) Žaloba musí být podána proti insolvenčnímu správci, a to ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy osobě uvedené v odstavci 1 bylo doručeno vyrozumění o soupisu majetku, k němuž uplatňuje právo. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty insolvenčnímu soudu.

(3) Nebyla-li žaloba podána včas, platí, že označený majetek je do soupisu pojat oprávněně. Totéž platí i tehdy, jestliže insolvenční soud žalobu zamítl, nebo jestliže řízení o žalobě zastavil nebo ji odmítl.

(…)

Judikatura Nejvyššího soudu k výkladu § 225 insolvenčního zákona je ustálena v tom, že i v poměrech insolvenční úpravy patří k předpokladům, za nichž může soud vyhovět žalobě o vyloučení majetku z majetkové podstaty podle § 225 odst. 1 insolvenčního zákona (excindační žalobě), to, že:

1/ Označený majetek byl insolvenčním správcem příslušného dlužníka vskutku pojat do soupisu majetkové podstaty dlužníka.

2/ Vylučovací žaloba podaná osobou odlišnou od dlužníka došla soudu nejpozději do 30 dnů ode dne, kdy této osobě bylo doručeno vyrozumění insolvenčního správce o soupisu majetku, k němuž tato osoba uplatňuje právo vylučující soupis (k tomu dlužno dodat, že osoba, která tvrdí, že označený majetek do majetkové podstaty nepatří, může podat vylučovací žalobu bez ohledu na to, zda jí bylo doručeno vyrozumění o soupisu tohoto majetku do majetkové podstaty dlužníka). Legitimace k podání vylučovací žaloby je dána již tím, že věc byla insolvenčním správcem zařazena (zapsána) do soupisu podstaty.

3/ Žalovaným je insolvenční správce.

4/ V době, kdy soud rozhoduje o vyloučení majetku, trvají účinky rozhodnutí o úpadku a sporný majetek je nadále sepsán v majetkové podstatě (nebyl v mezidobí ze soupisu majetku vyloučen).

5/ Osoba, která se domáhá vyloučení majetku ze soupisu, prokázala nejen to, že tento majetek neměl (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě již nemá) být do soupisu zařazen, nýbrž i to, že „právo, které vylučovalo zařazení majetku do soupisu, svědčí jí“ nebo že „tu je jiný důvod, pro který neměl být majetek zahrnut do soupisu“ [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2015, sp. zn. 29 Cdo 683/2011, uveřejněný pod číslem 116/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 116/2016“)].

Marné uplynutí lhůty k podání vylučovací žaloby má pro třetí osobu, která k majetku pojatému do majetkové podstaty uplatňuje práva, jež soupis vylučují, závažné důsledky. Zmeškání lhůty k podání žaloby nastoluje nevyvratitelnou právní domněnku, že majetek je do majetkové podstaty pojat oprávněně, a je prakticky vyloučeno, aby se tato osoba v dalším průběhu insolvenčního řízení domohla jeho vyřazení z majetkové podstaty. Tyto přísné důsledky lze vůči osobě, která uplatňuje k majetku pojatému do majetkové podstaty svá práva (neslučitelná se soupisem), vyvozovat pouze tehdy, nepodá-li žalobu, přestože byla o možnosti, jak se proti sepisu bránit, řádně poučena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2012, sp. zn. 29 Cdo 4034/2011, uveřejněný pod číslem 127/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Vylučovací žaloba je i v insolvenčních poměrech žalobou určovací, u které se naléhavý právní zájem neprokazuje (nezkoumá se) [srov. opět R 116/2016].

Z takto ustaveného právního a judikaturního rámce především plyne, že vylučovací žaloba podle § 225 odst. 1 insolvenčního zákona je žalobou určovací a dnem právní moci rozhodnutí, jímž soud vyloučil majetek ze soupisu majetkové podstaty dlužníka, zanikají účinky soupisu majetku do majetkové podstaty. V dané věci účinky soupisu nemovitostí do majetkové podstaty dlužníka (zakládající dispoziční oprávnění insolvenčního správce k těmto nemovitostem) nastaly ke dni 3. února 2011 a trvaly do 2. října 2012, kdy nabyl právní moci (původní) rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. července 2012. Účinky soupisu nemovitostí do majetkové podstaty se mohly obnovit, ale jen k okamžiku, kdy se stalo účinným (kasační) rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2014. Právo disponovat s nemovitostmi tedy dne 2. října 2012 přešlo zpět na původní vlastníky, kteří tak kupní smlouvou ze dne 8. listopadu 2012 mohli převést nemovitosti na žalobce (jako kupujícího). Právní účinky vkladu vlastnického práva k nemovitostem přitom nastaly ke dni 9. listopadu 2012. Ostatně, platnost kupní smlouvy dovolatel ani nezpochybňuje.

Zjevně nesprávná je argumentace dovolatele, že nemovitosti nesepsal „nově“ do soupisu majetkové podstaty, ale jde o nepřerušené sepsání nemovitostí již od roku 2011, když vlastníkem je právní nástupce původních vlastníků, nikoliv třetí osoba s „vlastním“ právním titulem k nemovitostem. V dané věci je žalobce právě onou osobou, která tvrdí, že jí svědčí právo (vlastnické) vylučující zařazení majetku do soupisu.

Přestože účelem vylučovací žaloby podané podle § 225 insolvenčního zákona je pro poměry insolvenčního řízení s definitivní platností vymezit příslušnost určitého majetku k majetkové podstatě dlužníka, má jít o posouzení ve vztahu ke konkrétnímu vylučovateli (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2006, sp. zn. 29 Odo 51/2005). Tyto účinky nepůsobí erga omnes. Výsledek řízení o vylučovací žalobě jednoho vylučovatele nelze vztahovat na všechny další (i budoucí) osoby žádající vyloučení majetku z majetkové podstaty dlužníka s ohledem na jejich tvrzené právo k tomuto majetku.

S dovolatelem lze souhlasit, že úvahy odvolacího soudu jsou nepřiléhavé (nepřesné a tudíž nesprávné) v tom, že ustanovení § 225 odst. 3 insolvenčního zákona nelze aplikovat v případě zastavení řízení pro nedostatek podmínek řízení. Z dikce § 225 odst. 3 insolvenčního zákona žádný takový závěr neplyne a ani v poměrech dané věci není potřebný. Účinky zastavení řízení o vylučovací žalobě postihují (samozřejmě) i právní nástupce osoby, vůči které bylo řízení zastaveno (např. dědice žalobce - fyzické osoby nebo nástupnickou společnost po zaniklém žalobci - právnické osobě). To, zda žalobce v této věci lze pokládat za „právního“ a „procesního“ nástupce původních vlastníků v řízení o vylučovací žalobě ukončeném rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2014, vyřešil (s negativním výsledkem) Nejvyšší soud v onom rozsudku (jinak by řízení nezastavil dle § 104 odst. 1 o. s. ř. po výmazu žalobců z obchodního rejstříku). Nelze-li žalobce v této věci pokládat (se zřetelem k výsledku řízení o původní vylučovací žalobě) za „právního“ a „procesního“ nástupce původních vlastníků, pak jej z hlediska úvah o včasnosti nyní podané vylučovací žaloby nezavazuje ani výzva k podání vylučovací žaloby adresovaná oněm původním vlastníkům.

Zbývá dodat, že argumentací dovolatele o nesprávné aplikaci § 225 odst. 3 insolvenčního zákona a 243g odst. 2 o. s. ř., respektive § 243d odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2012, odvolacím soudem se Nejvyšší soud pro nadbytečnost nezabýval. Rozhodnutí odvolacího soudu totiž obstojí již na základě závěru o včasnosti vylučovací žaloby podané žalobcem coby nabyvatelem nemovitostí, které na něj převedli původní vlastníci v době po právní moci rozhodnutí, jímž soud vyloučil tyto nemovitosti ze soupisu majetkové podstaty dlužníka.

Lze uzavřít, že v daných souvislostech odvolací soud nepochybil, když potvrdil rozsudek v bodě I. výroku, kterým insolvenční soud vyhověl žalobě o vyloučení nemovitostí z majetkové podstaty dlužníka.

Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady řízení, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání podle § 243d odst. 1 písm. a/ o. s. ř. zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalovaného Nejvyšší soud zamítl a žalobci vzniklo vůči žalovanému právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Ty v dané věci sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 14. května 2018) určené podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu). Incidenční spor o vyloučení majetku z majetkové podstaty dlužníka je ve smyslu § 9 odst. 4 písm. c/ advokátního tarifu sporem ve věci rozhodované v insolvenčním řízení [z § 2 písm. d/ a § 160 insolvenčního zákona se podává, že spory vyvolané insolvenčním řízením se projednávají v rámci insolvenčního řízení], u kterého se považuje za tarifní hodnotu částka 50 000 Kč. Tomu odpovídá (dle § 7 bodu 5. advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 3 100 Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300 Kč a s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) jde celkem o částku 4 114 Kč.

Ve vztahu mezi žalobcem a prvním a druhým vedlejším účastníkem na straně žalovaného nevznikly podle obsahu spisu žádné náklady dovolacího řízení. Proto Nejvyšší soud žádnému z nich nepřiznal právo na jejich náhradu.

Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 30. 4. 2020

JUDr. Petr Gemmel

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru