Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 ICdo 30/2017Usnesení NS ze dne 31.05.2017

HeslaRozhodčí doložka
Exekuce
Rozhodčí řízení
Insolvenční řízení
Promlčení
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:29.ICDO.30.2017.1
Dotčené předpisy

§ 40 odst. 1 písm. c) předpisu č. 120/2001 Sb.

§ 39 obč. zák.

§ 243c odst. 1,2 o. s. ř.

§ 403 obch. zák.


přidejte vlastní popisek

KSPL 20 INS XY

139 ICm XY

29 ICdo 30/2017-97

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Tomáše Brauna a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce Barlog Capital., se sídlem v Praze 5 - Smíchově, Moulíkova 2238/1, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 28 21 09 56, proti žalovanému JUDr. Josefu Šťastnému, se sídlem v Horažďovicích, Ševčíkova 38, PSČ 341 01, jako insolvenčnímu správci dlužníka L. S., zastoupenému JUDr. Markem Šťastným, advokátem, se sídlem v Horažďovicích, Ševčíkova 38, PSČ 341 01, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 139 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka L. S., narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 20 INS XY, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. srpna 2016, č. j. 139 ICm XY, 104 VSPH XY (KSPL 20 INS XY), takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Rozsudkem ze dne 12. února 2016, č. j. 139 ICm XY, Krajský soud v Plzni (dále jen „insolvenční soud“) ve sporu vedeném proti žalovanému JUDr. Josefu Šťastnému, jako insolvenčnímu správci dlužníka L. S., určil, že pohledávka žalobce Barlog Capital . za dlužníkem z titulu smlouvy o úvěru č. 8080000098 ze dne 17. března 2008 a ze smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitosti ze dne 17. března 2008, je co do pravosti, pořadí a výše v rozsahu 639.127 Kč po právu. Šlo přitom o druhé rozhodnutí insolvenčního soudu ve věci samé, když jeho v pořadí první (rovněž vyhovující) rozsudek ze dne 30. září 2015, č. j. 139 ICm XY, zrušil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 18. prosince 2015, č. j. 139 ICm XY, 104 VSPH XY (KSPL 20 INS XY) a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), tak, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, eventuálně aby zrušil rozhodnutí obou soudů nižších stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení insolvenčnímu soudu.

Konkrétně dovolatel (především) namítá, že soudy nižších stupňů nerespektovaly závěry obsažené v rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaném v řízení vedeném pod sp. zn. 31 Cdo 958/2012 [jde o usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. července 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněné pod číslem 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 92/2013“), které je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu], z nichž plyne, že byl-li rozhodce určen odkazem na „rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, pak rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem ve smyslu § 40 odst. 1 písm. c) exekučního řádu, podle něhož by mohla být nařízena exekuce, jelikož rozhodce určený na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky [§ 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“)] neměl k vydání rozhodčího nálezu podle zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“), pravomoc.

Dovolatel proto míní, že pokud byla rozhodčí doložka shledána absolutně neplatnou, nemohl mít rozhodčí nález účinky, které popisují soudy nižších stupňů. Podle dovolatele se soudy nižších stupňů v daném případě dopustily nepřípustného extenzivního výkladu, který je v přímém rozporu s literou zákona; přestože ustanovení § 403 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), výslovně hovořilo o platné rozhodčí doložce, soudy nižších stupňů přisuzují obdobné účinky (spočívající ve stavení promlčecí doby) rovněž rozhodčí doložce (smlouvě) absolutně neplatné. Dovolatel je proto přesvědčen, že promlčecí doba nepřestala běžet, čímž došlo k promlčení sporné pohledávky.

Nejvyšší soud dovolání žalovaného, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.

Učinil tak proto, že v posouzení otázky, kterou dovolatel předkládá Nejvyššímu soudu k řešení, je napadené rozhodnutí v souladu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu.

K tomu lze v podrobnostech uvést následující:

1) Z R 92/2013 plyne, že (bez jakýchkoli pochyb u rozhodčích nálezů vydaných v době před 1. dubnem 2012, mezi které patří i rozhodčí nález, o nějž jde v této věci) exekuční soudy mohou přijmout závěr, že rozhodčí nález jim předkládaný coby exekuční titul nemá žádné právní účinky (jelikož nebyl vydán v mezích pravomoci rozhodce) a není tedy exekučním titulem, bez zřetele k tomu, že formálně nedošlo (ani již nedojde, vzhledem k případně zmeškaným lhůtám) k jeho zrušení (soudem) postupem předjímaným zákonem o rozhodčím řízení.

2) V praxi není pochyb o tom, že tam, kde rozhodčí nález neprochází testem vykonatelnosti (posouzením, zda jde o způsobilý exekuční titul) v exekučním nebo vykonávacím řízení proto, že na majetek případného povinného je vedeno insolvenční řízení, lze obdobný závěr přijmout v případném sporu o pravost nebo výši pohledávky, kterou věřitel přihlásí do insolvenčního řízení jako vykonatelnou s poukazem na rozhodčí nález coby exekuční titul (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2014, sen. zn. 29 ICdo 2/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2015, sen. zn. 29 ICdo 10/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2015, sen. zn. 29 ICdo 44/2013).

3) V rozsudku ze dne 1. června 2016, sen. zn. 23 ICdo 19/2015 (který byl na jednání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2017 schválen k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek) Nejvyšší soud neshledal žádný důvod pro odlišný běh promlčecí doby v rozhodčích řízeních, v závislosti na tom, zda jsou v těchto řízeních uplatňována práva podle obchodního či občanského zákoníku.

Přitom zdůraznil, že závěr, podle něhož ke stavení běhu promlčecí doby podle ustanovení § 403 obch. zák. docházelo pouze v případě zahájení rozhodčího řízení na základě platné rozhodčí smlouvy, je v rozporu s ustanovením § 14 odst. 1 in fine zákona o rozhodčím řízení, podle něhož podání žaloby má tytéž právní účinky, jako kdyby byla v této věci podána žaloba u soudu. Toto ustanovení, jež je nutno považovat za ustanovení speciální k § 112 obč. zák., i k § 403 obch. zák., se tedy použije přednostně a důsledkem jeho aplikace je zachování účinků podané žaloby. Navíc je třeba aplikovat i zásadu lex posterior derogat legi priori, neboť zákon o rozhodčím řízení byl přijat později než obchodní zákoník. Vzhledem k tomu, že se jedná o předpisy stejné právní síly, je nutno aplikovat úpravu pozdější, tedy zákon o rozhodčím řízení.

Proto uzavřel, že ke stavení běhu promlčecí doby (v daném případě podle ustanovení § 403 obch. zák.) dochází i tehdy, je-li rozhodčí řízení zahájeno na základě neplatné rozhodčí doložky.

4) K tomu v rozsudku ze dne 30. června 2016, sen. zn. 29 ICdo 41/2014 (který byl na jednání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2017 rovněž schválen k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), Nejvyšší soud ozřejmil, že v témže duchu má (musí) být posuzován běh promlčecí doby poté, co rozhodčí řízení skončí rozhodčím nálezem, jenž formálně nabyl právní moci a měl se stát vykonatelným, leč který byl podle následného posouzení exekučním soudem nebo insolvenčním soudem označen za rozhodčí nález, který nemá žádné právní účinky, jelikož byl vydán mimo rámec pravomoci rozhodce. Jinak řečeno, dokud exekuční soud v exekučním řízení, případně insolvenční soud v incidenčním sporu neurčí (neuvede v důvodech svého rozhodnutí), že rozhodčí nález nemá žádné právní účinky, jelikož byl vydán mimo rámec pravomoci rozhodce, je nutno posuzovat promlčení nároků z něj plynoucích jako u rozhodčího nálezu, jenž takovou vadou netrpí.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobce ve sporu o pravost pohledávky nemá právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci [§ 202 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona)].

Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 31. května 2017

JUDr. Petr Gemmel

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru