Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 ICdo 3/2019Usnesení NS ze dne 22.12.2020

HeslaNeúčinnost právního úkonu (jednání)
Insolvence
Incidenční spory
Odporovatelnost
Započtení pohledávky
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:29.ICDO.3.2019.1
Dotčené předpisy

§ 235 IZ.


přidejte vlastní popisek

KSPH 68 INS 3896/2016

68 ICm 4668/2016

29 ICdo 3/2019-177

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Plzeňské insolvenční v. o. s., se sídlem v Přešticích, Masarykovo náměstí 110, PSČ 334 01, identifikační číslo osoby 29092914, jako insolvenčního správce dlužníka Plastic Technologies & Products s. r. o. v likvidaci, zastoupeného Mgr. Luďkem Šikolou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Mezibranská 579/7, PSČ 110 00, proti žalovanému BRNOMETAL, s. r. o., se sídlem v Brně, Čechyňská 367/25, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 46903534, zastoupenému JUDr. Milanem Zábržem, advokátem, se sídlem v Brně, Veveří 486/57, PSČ 602 00, o odpůrčí žalobě, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 68 ICm 4668/2016, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Plastic Technologies & Products s. r. o. v likvidaci, se sídlem v Jílovém u Prahy, V Lázních 395, PSČ 254 01, identifikační číslo osoby 26444151, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 68 INS 3896/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. září 2018, č. j. 68 ICm 4668/2016, 104 VSPH 163/2018-134 (KSPH 68 INS 3896/2016), takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám zástupce žalovaného.

Odůvodnění:

[1] Rozsudkem ze dne 12. prosince 2017, č. j. 68 ICm 4668/2016-81, Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“):

1/ Zamítl žalobu, kterou se žalobce (Plzeňská insolvenční v. o. s., jako insolvenční správce dlužníka Plastic Technologies & Products s. r. o. v likvidaci) domáhal vůči žalovanému (BRNOMETAL, s. r. o.) určení, že (v rozhodnutí blíže označené) kupní smlouvy, uzavřené mezi dlužníkem jako prodávajícím a žalovaným jako kupujícím, jsou vůči věřitelům neúčinné (body I. až IX. výroku).

2/ Určil, že dohody o vzájemném zápočtu závazků a pohledávek uzavřené mezi dlužníkem a žalovaným dne 5. února 2016 a dne 8. února 2016 (dále jen „dohody o započtení“), jsou vůči věřitelům neúčinné (body X. a XI. výroku)

3/ Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod XII. výroku).

4/ Uložil žalovanému zaplatit na účet insolvenčního soudu soudní poplatek ve výši 2.000 Kč (bod XIII. výroku).

[2] Insolvenční soud – předesílaje, že odpůrčí žaloba byla podána včas a žalobce jejím prostřednictvím odporuje právním jednáním učiněným v době jednoho roku před zahájením insolvenčního řízení – dospěl k závěru, že uzavřením dohod o započtení dlužník ve smyslu ustanovení § 241 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), zvýhodnil žalovaného na úkor jiných věřitelů, neboť žalovaný „takto získal celou dlužnou částku ze všech pohledávek – faktur, které měl proti dlužníkovi“. Žalovanému se tak na rozdíl od ostatních věřitelů, kteří své pohledávky uplatnili přihláškou, nedostalo poměrného, nýbrž úplného uspokojení jeho pohledávek. Přitom kdyby žalovaný přihlásil své nezajištěné pohledávky do insolvenčního řízení, patrně by se mu nedostalo „žádného“ uspokojení, když ze soupisu majetkové podstaty dlužníka vyplývá, že „většina majetku je zajištěna zástavním či zadržovacím právem ve prospěch zajištěných věřitelů“.

[3] V řízení bylo podle insolvenčního soudu rovněž prokázáno, že dlužník v době, kdy uzavřel se žalovaným dohody o započtení, již byl v úpadku (ve formě předlužení i platební neschopnosti), přičemž žalovanému muselo být zřejmé, že dlužník již není schopen plnit své závazky.

[4] Důvod pro určení neúčinnosti kupních smluv naopak insolvenční soud neshledal. Uzavřením kupních smluv, na jejichž základě vznikly pohledávky dlužníka, jež byly následně předmětem dohod o započtení, nedošlo ke zvýhodnění žalovaného, ani ke zkrácení věřitelů dlužníka. Jestliže žalovaný nezaplatil kupní ceny dodaného zboží, bylo na žalobci (insolvenčním správci), aby se domáhal po žalovaném zaplacení kupní ceny, nikoli neúčinnosti kupních smluv.

[5] Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalovaného změnil rozsudek insolvenčního soudu v bodech X. až XIII. výroku tak, že žalobu na určení neúčinnosti dohod o započtení zamítl (první výrok); současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).

[6] Odvolací soud – odkazuje na ustanovení § 235, § 236, § 239, § 240 a § 241 insolvenčního zákona a vycházeje ze závěrů formulovaných v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017, sen. zn. 29 ICdo 12/2015 [jde o rozsudek, uveřejněný pod číslem 92/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 92/2018“)] – na rozdíl od insolvenčního soudu uzavřel, že samotné dohody o započtení nelze podřadit pod žádnou ze skutkových podstat zvýhodňujících právních úkonů podle § 241 insolvenčního zákona a jelikož započtení není plněním dluhu, je zároveň pojmově vyloučeno, aby šlo o neúčinný právní úkon podle § 240 insolvenčního zákon.

[7] Přitom zdůraznil, že na „neúčinnost“ započtení lze zásadně usuzovat jen na základě posouzení právního úkonu, z nějž vzešla pohledávka, kterou věřitel dlužníka, ohledně kterého je vedeno insolvenční řízení, použil k započtení, jako neúčinného. V projednávané věci se sice žalobce podanou žalobou původně domáhal jak určení neúčinnosti kupních smluv, z nichž vzešly k započtení použité pohledávky dlužníka za žalovaným, tak určení neúčinnosti následně uzavřených dohod o započtení, v době rozhodování odvolacího soudu však již byla mezi účastníky sporná toliko otázka neúčinnosti dohod o započtení, neboť žalobu týkající se neúčinnosti kupních smluv insolvenční soud pravomocně zamítl jako nedůvodnou.

[8] K tomu odvolací soud dodal, že započtení vzájemných pohledávek by v poměrech dané věci nebylo vyloučeno dokonce ani v době po rozhodnutí o úpadku, neboť tomu nebrání žádná z překážek vypočtených v ustanovení § 140 odst. 3 insolvenčního zákona.

[9] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně které dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly vyřešeny. Odvolacímu soudu dovolatel vytýká nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

[10] Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout „pro absenci dovolacího důvodu“, případně zamítnout, shledávaje napadené rozhodnutí věcně správným.

[11] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

[12] Nejvyšší soud dovolání, které mohlo být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.

[13] Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.

[14] Jde-li o dovolatelem zpochybněné právní závěry, na nichž spočívá napadené rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud uvádí, že otázkami souvisejícími s posouzením důvodnosti odpůrčí žaloby podle § 235 a násl. insolvenčního zákona, jíž se insolvenční správce domáhá vyslovení neúčinnosti dohody o započtení uzavřené mezi dlužníkem a žalovaným, se zabýval již v (odvolacím soudem přiléhavě zmíněném) R 92/2018. V něm na dané téma formuloval a odůvodnil závěry, podle kterých:

1/ Započtení pohledávek nelze považovat za „nějaký jiný“ způsob či formu plnění dluhu; jde o způsob zániku nesplněného závazku, při němž naopak dvojí plnění odpadá (povinnost plnit zaniká) [srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. 32 Odo 1143/2004, uveřejněného pod číslem 90/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek]. Započtením se tak stranám zápočtu nedostává žádného plnění, natož takového plnění, které by mohlo být využitelné k (byť jen částečnému) uspokojení přihlášených pohledávek jiných věřitelů dlužníka; nelze však přehlédnout, že započtením dlužník „ztrácí“ majetek (pohledávku), který by mohl být využitelný ke shora zmíněnému účelu. Z povahy započtení přitom současně plyne, že jde vždy o úkon „ekvivalentní“ (vzájemné pohledávky zanikají jen v rozsahu, v němž se kryjí). Není-li započtení plněním dluhu, je zároveň pojmově vyloučeno, aby šlo o neúčinný právní úkon (právní jednání) podle § 240 insolvenčního zákona (tj. bez přiměřeného protiplnění).

2/ Vzhledem k odlišnostem v právní úpravě institutu započtení v insolvenčním zákoně (oproti úpravě obsažené v zákoně č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání) je nezbytné judikatorní výstupy, k nimž dospěla soudní praxe při posuzování odporovatelnosti a neúčinnosti započtení v konkursním právu, pro poměry té které věci vždy poměřovat úpravou, která v insolvenčním zákonu započtení (za určitých podmínek a nikoli v každé fázi insolvenčního řízení) připouští.

3/ Korektivem by zde měla být úvaha, že započtení nebude neúčinným právním úkonem (právním jednáním), kdyby se stejným výsledkem mohlo být provedeno i v průběhu insolvenčního řízení. Přitom i v poměrech zákona o konkursu a vyrovnání se judikatura vyslovovala k neúčinnosti započtení vždy ve vazbě na (ne)účinnost smlouvy, z níž vzešla započítávaná pohledávka (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4886/2007, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročníku 2011, pod číslem 10, jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2009, sp. zn. 29 Cdo 992/2007).

4/ Jinými slovy, na „neúčinnost“ započtení lze zásadně usuzovat jen na základě posouzení právního úkonu (právního jednání), z nějž vzešla pohledávka, kterou věřitel dlužníka, ohledně kterého je vedeno insolvenční řízení, použil k započtení, jako neúčinného. Jestliže žalobce odpůrčí žalobou neodporoval také tomuto úkonu (odporoval pouze zápočtu), nemůže být žaloba již z tohoto důvodu úspěšná.

[15] K výše uvedeným závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil v celé řadě svých rozhodnutí. Za všechny srov. například usnesení ze dne 28. května 2020, sen. zn. 29 ICdo 10/2019 (včetně judikatury v něm dále uvedené), nebo rozsudek ze dne 31. srpna 2020, sen. zn. 29 ICdo 139/2017.

[16] Napadené rozhodnutí je s touto judikaturou v souladu (z R 92/2018 dokonce výslovně vychází) a důvod ke změně výše uvedených závěrů pak Nejvyšší soud nenachází ani v argumentech obsažených v podaném dovolání.

[17] Současně není žádných pochyb o tom, že závěr, podle kterého žalobce nemůže uspět s odpůrčí žalobou, jíž se domáhá „jen“ vyslovení neúčinnosti dohody o započtení, aniž by odporoval rovněž právnímu jednání, ze kterého vznikly pohledávky následně k započtení použité, se zcela prosadí také za situace, kdy v době rozhodování odvolacího soudu o odpůrčí žalobě již byla (dříve podaná) žaloba o neúčinnost takového právního jednání soudem pravomocně zamítnuta. Z pohledu naplnění předpokladů, za nichž lze vyhovět odpůrčí žalobě na neúčinnost dohody o započtení, totiž není žádný rozdíl mezi tím, když žalobce vůbec neodporuje právnímu jednání, z něhož vzešla pohledávka použitá dlužníkem a žalovaným k započtení vzájemných pohledávek v uzavřené dohodě o započtení, a tím, když žalobu na neúčinnost takového právního jednání sice podá, soud ji však dříve, než bude rozhodovat o neúčinnosti dohody o započtení, jako nedůvodnou pravomocně zamítne.

[18] Odpověď na další dovolatelem položené otázky již za dané situace význam nemá (i kdyby byla dovolatelem uplatněná argumentace opodstatněná, nemohla by mít tato okolnost vliv na věcnou správnost dovoláním napadeného rozhodnutí).

[19] Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání Nejvyšší soud odmítl a žalobci tak vznikla povinnost nahradit žalovanému účelně vynaložené náklady řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 20. prosince 2018), která podle ustanovení § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. c) a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), činí (z tarifní hodnoty ve výši 50.000 Kč) částku 3.100 Kč, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu); celkem s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) činí částku 4.114 Kč.

Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).

V Brně dne 22. 12. 2020

JUDr. Jiří Zavázal

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru