Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 ICdo 157/2020Usnesení NS ze dne 25.02.2021

HeslaDovolací důvody
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2021:29.ICDO.157.2020.1
Dotčené předpisy

§ 241a odst. 1 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

MSPH 89 INS XY

189 ICm XY

29 ICdo 157/2020-109

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce JUDr. Michala Nováka, se sídlem v Litomyšli, Tyršova 231, PSČ 570 01, jako insolvenčního správce dlužníka Edesta s. r. o., zastoupeného Mgr. Lukášem Jirsou, advokátem, se sídlem v Praze, Karlovo náměstí 288/17, PSČ 120 00, proti žalovanému M. K., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Janem Drozdem, advokátem, se sídlem ve Zlíně, Potoky 552, PSČ 760 01, o určení neúčinnosti právního jednání a vydání peněžitého plnění, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 189 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Edesta s. r. o., se sídlem v Praze 1, Kaprova 42/14, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 02963205, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 89 INS XY, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. května 2020, č. j. 189 ICm XY, 101 VSPH XY (MSPH 89 INS XY), takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.

Odůvodnění:

[1] Rozsudkem ze dne 19. března 2019, č. j. 189 ICm XY, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) určil, že vyplacení částky 100 000 Kč v hotovosti dlužníkem Edesta s. r. o. žalovanému (M. K.) dne 10. prosince 2016 je „úkon vůči věřitelům dlužníka neúčinný“ (bod I. výroku), uložil žalovanému zaplatit do majetkové podstaty dlužníka částku 100 000 Kč (bod II. výroku), rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod III. výroku) a o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek ve výši 2 000 Kč (bod IV. výroku) a ve výši 5 000 Kč (bod V. výroku).

[2] K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodě I. až IV. výroku a v bodě V. výroku jej změnil tak, že žalovanému se neukládá povinnost zaplatit soudní poplatek 5 000 Kč (první výrok). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

[3] Proti rozsudku odvolacího soudu, a to „v celém rozsahu“, podal žalovaný dovolání, jež má za přípustné podle § 237 a § 238 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), pro řešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., tj. nesprávné právní posouzení věci, jehož naplnění spočívá „v otázce hodnocení provedených důkazů, kdy v důsledku toho dospěl soud k nesprávným skutkovým závěrům“, a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

[4] Dovolatel nesouhlasí se závěry soudů nižších stupňů, že neunesl důkazní břemeno ohledně vrácení částky 100 000 Kč, kterou mu dlužník po zahájení insolvenčního řízení poskytl. Naopak tvrdí, že vrácení částky prokázal a v hodnocení důkazů v rámci nalézacího řízení (v němž soudy nižších stupňů hodnotily žalovaným předložený listinný důkaz o vrácení peněz jako nevěrohodný) shledává rozpor s pravidly logického myšlení.

[5] V části směřující proti nákladovým výrokům (prvnímu výroku v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil rozhodnutí insolvenčního soudu o nákladech řízení v bodě III. výroku, a druhému výroku, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení) a proti prvnímu výroku v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil bod IV. výroku a změnil bod V. výroku rozhodnutí insolvenčního soudu o povinnosti dovolatele uhradit soudní poplatek, Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako objektivně nepřípustné dle § 238 odst. 1 písm. h/ a i/ o. s. ř.

[6] Nejvyšší soud dovolání odmítl i ve zbylé části, v níž směřuje proti prvnímu výroku v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil bod I. a II. výroku rozsudku insolvenčního soudu, a to jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.

[7] Učinil tak proto, že dovolatel, byť formálně namítá nesprávné právní posouzení věci, ve skutečnosti – posuzováno podle obsahu dovolání – zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu. Polemikou se závěrem, že neunesl důkazní břemeno (zda prokázal, že peníze dlužníkovi vrátil), a zda tak (ne)existoval důvod poučit jej podle § 118a odst. 3 o. s. ř. k doplnění důkazů k prokázání svých tvrzení, dovolatel zpochybňuje soudy nižších stupňů zjištěný skutkový stav a uplatňuje tak dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2012), který však od 1. ledna 2013 k dispozici nemá. Od uvedeného data lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.).

[8] Nesouhlasem se závěrem soudů nižších stupňů, že předložený listinný důkaz (který má prokazovat vrácení částky 100 000 Kč), je nevěrohodný, dovolatel zpochybňuje správnost hodnocení důkazů, které – se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. – nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl, a to jen prostřednictvím pro tuto věc „nezpůsobilého“ dovolacího důvodu (srov. opět § 241a odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2012). K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

[9] Současně Nejvyšší soud nemá žádné pochyby ani o tom, že v poměrech dané věci není dán extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy (a hodnocení důkazů není založeno na libovůli) [srov. např. důvody stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS - st. 45/16].

[10] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobci tak vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci, vzhledem k zastoupení žalobce advokátem, sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání z 5. listopadu 2020) z částky 50 000 Kč podle § 9 odst. 4 písm. c/ vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v platném znění, která podle § 7 bodu 5. této vyhlášky činí 3 100 Kč. Spolu s režijním paušálem za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a s připočtení náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 714 Kč jde o částku 4 114 Kč, kterou je žalovaný povinen zaplatit žalobci k rukám jeho advokáta (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

[11] S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 30. září 2017 (srov. bod 2., části první, článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).

V Brně dne 25. 2. 2021

Mgr. Milan Polášek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru