Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 ICdo 148/2019Rozsudek NS ze dne 30.07.2020

HeslaIncidenční spory (žaloba odpůrčí)
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:29.ICDO.148.2019.1
Dotčené předpisy

§ 2 písm. d) IZ.

§ 160 odst. 1 IZ.

§ 111 IZ.

§ 331 předpisu č. 262/2006 Sb.


přidejte vlastní popisek

MSPH 90 INS XY

190 ICm XY

29 ICdo 148/2019-111

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Horizont ISPL v. o. s., se sídlem v Ostravě - Heřmanicích, Koněvova 177/61, PSČ 713 00, identifikační číslo osoby 28599373, jako insolvenčního správce dlužníka SKEX a. s., zastoupeného Mgr. Gabrielou Nejedlíkovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě, Husova 1285/2, PSČ 702 00, proti žalovanému B. K., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Reginou Soukupovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Konviktská 297/12, PSČ 110 00, o odpůrčí žalobě, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 190 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka SKEX a. s., se sídlem v Praze 1, Opletalova 1683/41, PSČ 113 32, identifikační číslo osoby 28209036, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 90 INS XY, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. dubna 2019, č. j. 190 ICm XY, 101 VSPH XY (MSPH 90 INS XY), takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. dubna 2019, č. j. 190 ICm XY, 101 VSPH XY (MSPH 90 INS XY), a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. května 2018, č. j. 190 ICm XY, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

[1] Rozsudkem ze dne 30. května 2018, č. j. 190 ICm XY, Městský soud v Praze (dále též jen „insolvenční soud“):

1/ Zamítl žalobu, kterou se žalobce (Horizont ISPL v. o. s., jako insolvenční správce dlužníka SKEX a. s.) domáhal vůči žalovanému (B. K.) určení, že úhrada mzdových nároků žalovaného z pracovního poměru u dlužníka provedená 25. května 2014 a 3. června 2014 v celkové výši 178.374 Kč je neúčinným „právním úkonem“ (bod I. výroku) a vydání peněžité náhrady ve výši 178.374 Kč do majetkové podstaty dlužníka (bod II. výroku).

2/ Uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 16.456 Kč (bod III. výroku).

[2] Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 5, § 111, § 169 odst. 1 písm. a/, § 234, § 235, § 241 a § 242 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), z ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a z ustanovení § 1 písm. a/ a § 19 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále též jen „zák. práce“) – dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům:

[3] Šlo o závazek vzniklý před zahájením insolvenčního řízení, jenž byl dlužník poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, oprávněn plnit jen v rozsahu a za podmínek stanovených insolvenčním zákonem (§ 111 odst. 1 insolvenčního zákona). S přihlédnutím k ustanovení § 111 odst. 2 insolvenčního zákona, ve spojení s ustanovením § 169 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona, pak jde o pohledávku, na kterou se nevztahuje omezení dispozičních oprávnění dlužníka, a to ani s přihlédnutím k ustanovení § 5 insolvenčního zákona. Práva žalovaného nabytá v dobré víře (byť po zahájení insolvenčního řízení) totiž nemají být omezována. To, že žalovaný přijal v dobré víře dlužné mzdové nároky (včetně úroků z prodlení a nákladů právního zastoupení) nebylo v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 2 odst. 3 o. z. Je pochopitelný i přístup dlužníka, který se snažil vypořádat přednostně mzdové nároky těch věřitelů, kteří na něj podali insolvenční návrh, aby tak již potřetí dosáhl zastavení insolvenčního řízení a mohl tak pokračovat v podnikání a uspokojit i pracovněprávní nároky ostatních zaměstnanců.

[4] Nešlo o zvýhodňující právní úkon ve smyslu ustanovení § 241 insolvenčního zákona ani o úmyslně zkracující právní úkon dle § 242 insolvenčního zákona; nešlo rovněž o právní úkony, které dlužník učinil (dle § 111 odst. 3 insolvenčního zákona) v rozporu s omezeními stanovenými v důsledku účinků spojenými se zahájením insolvenčního řízení.

[5] V návaznosti na ustanovení § 234 insolvenčního zákona insolvenční soud též dovodil, že jak pracovní smlouva, tak na jejím základě poskytnuté plnění dlužné mzdy jsou přitom platnými právními úkony; přihlédl rovněž k zvláštní ochraně zaměstnance ve smyslu ustanovení § 1 písm. a/ a § 19 zák. práce (v rozhodném znění).

[6] K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. dubna 2019, č. j. 190 ICm XY, 101 VSPH XY (MSPH 90 INS XY):

1/ Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok).

2/ Uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 4.114 Kč (druhý výrok).

[7] Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 5, § 111, § 169 odst. 1 písm. a/ a § 246 odst. 2 insolvenčního zákona – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům:

[8] Otázkou, zda sporné plnění lze podřadit neúčinným právním úkonům ve smyslu ustanovení § 240 až § 242 insolvenčního zákona, se insolvenční soud zabýval nadbytečně, jelikož tato úprava se týká právních úkonů, které dlužník učinil před zahájením insolvenčního řízení. Sporné plnění však dlužník poskytl žalovanému po zahájení insolvenčního řízení, neúčinnost takového úkonu dlužníka lze proto posuzovat výlučně podle ustanovení § 111 insolvenčního zákona.

[9] Vše, co je uvedeno v § 111 odst. 1 insolvenčního zákona, představuje omezení dlužníka při nakládání s majetkovou podstatou po zahájení insolvenčního řízení, přičemž toto omezení se nevztahuje (vzhledem k § 169 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona) na uspokojování pracovněprávních pohledávek zaměstnanců nebo bývalých zaměstnanců dlužníka, které vznikly před zahájením insolvenčního řízení. Tento závěr přitom platí pouze tehdy, poskytl-li dlužník sporné plnění žalovanému sice po „rozhodnutí o zahájení řízení“, ale ještě předtím, než insolvenční soud prohlásil konkurs na majetek dlužníka (což je i tento případ). Neúčinnost dlužníkova plnění proto nelze dovozovat z § 246 odst. 2 insolvenčního zákona.

[10] Do prohlášení konkursu je osobou s dispozičními oprávněními dlužník, jenž proto do té doby může i plnit závazky z pracovněprávních vztahů vůči svým (i bývalým) zaměstnancům. V tomto stadiu insolvenčního řízení neukládá insolvenční zákon dlužníku povinnost uspokojovat dlužné mzdové nároky všech svých zaměstnanců poměrně (nestačí-li jeho majetek na úhradu všech pohledávek v celé výši). Takovou zásadu upravuje pouze ustanovení § 305 odst. 2 insolvenčního zákona pro výkon funkce insolvenčního správce. Z insolvenčního zákona nelze dovodit, že by zaměstnanci dlužníka byli povinni v době, kdy přijímají dlužné mzdové nároky od svého (byť bývalého) zaměstnavatele, znát a vědět, že výtěžek zpeněžení majetkové podstaty bude nižší (takže nebude stačit k poměrnému uspokojení mzdových nároků všech zaměstnanců dlužníka).

[11] Pracovněprávní vztahy upravuje výlučně zákoník práce, z nějž nevyplývá povinnost zaměstnance zkoumat při výplatě mzdy, zda zaměstnavatel má dostatek finančních prostředků k úhradě mezd ostatních zaměstnanců. To neplyne ani z ustanovení § 301 nebo § 302 zák. práce, nehledě k tomu, že žalovaný v době přijetí sporného plnění již nebyl zaměstnancem dlužníka (jeho pracovní poměr skončil k 6. lednu 2014, přičemž důvodem byla právě nevyplacená mzda za říjen 2013). Na mzdové nároky žalovaného vůči dlužníku jako bývalému zaměstnavateli tak nelze aplikovat zásady insolvenčního řízení uvedené v ustanovení § 5 insolvenčního zákona. Nelze rovněž z ničeho dovodit, že žalovaný nenabyl mzdový nárok v dobré víře, že mu mzda náleží po právu. Nedostatek dobré víry nelze dovozovat z toho, že jako bývalý vedoucí zaměstnanec dlužníka mohl vědět, že dlužník nemá dostatek majetku na uspokojení mzdových nároků svých zaměstnanců.

[12] Možnost aplikovat na otázky dobré víry ustanovení § 6 až § 8 o. z. odvolací soud vyloučil, neboť občanský zákoník není vůči zákoníku práce v poměru subsidiarity. Zákoník práce je vůči občanskému zákoníku v poměru speciality, takže neúčinnost sporného plnění z hlediska ustanovení § 111 insolvenčního zákona lze posuzovat výlučně podle zákoníku práce.

[13] Ze skutkových zjištění pak neplyne nic, co by mohlo vést k závěru o absolutní neplatnosti zkoumaného právního úkonu nebo k závěru o neplatnosti pracovní smlouvy nebo platového výměru.

[14] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Konkrétně dovolatel překládá Nejvyššímu soudu k zodpovězení tyto otázky:

1/ Je dlužník po zahájení insolvenčního řízení oprávněn uspokojit pracovněprávní nároky jen některých svých zaměstnanců, a to v situaci, kdy je v úpadku a má další závazky z titulu pracovněprávních nároků i vůči dalším zaměstnancům?

2/ Je dlužník případně povinen po zahájení insolvenčního řízení pracovněprávní nároky svých zaměstnanců uspokojit vůči všem zaměstnancům, a to poměrně?

4/ Lze použít § 5 insolvenčního zákona i na věřitele pohledávek pracovněprávních, tedy pohledávek postavených na roveň pohledávkám za podstatou?

5/ Zvýhodnil dlužník některé své zaměstnance na úkor jiných tím, že uspokojil pouze některé z pracovněprávních nároků zaměstnanců a lze takové jednání považovat za učiněné v rozporu s § 111 odst. 1 insolvenčního zákona?

[15] Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

[16] V mezích uplatněného dovolacího důvodu argumentuje dovolatel k položeným otázkám následovně:

[17] Zaměstnanci dlužníka mají obecně v insolvenčním řízení zvláštní postavení, které souvisí především se zvláštním režimem uplatnění pracovněprávních nároků a jejich uspokojování v průběhu celého insolvenčního řízení. Toto výsadní postavení však musí náležet všem zaměstnancům dlužníka, nikoliv pouze těm, o kterých se tak dlužník rozhodne, protože to je pro něj výhodné. Na zásadách insolvenčního řízení formulovaných v ustanovení § 5 insolvenčního zákona (srov. zejména písmeno b/ uvedeného ustanovení) je nutné trvat. Dovolatel proto nesouhlasí s názorem, že na mzdové nároky bývalého zaměstnance dlužníka (žalovaného) tyto zásady nelze aplikovat.

[18] Dovolatel rovněž nesouhlasí se závěry odvolacího soudu, že v dané věci nelze použít ustanovení § 246 odst. 2 insolvenčního zákona, a že žalovaný byl při přijetí plnění v dobré víře.

[19] S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění (článek II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

[20] Dovolání v dané věci je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., když pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř., a v řešení dovoláním předestřených právních otázek je napadené rozhodnutí v rozporu s později přijatou judikaturou Nejvyššího soudu (dále označenou).

[21] Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

[22] Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

[23] Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Pro právní posouzení jsou rozhodná zejména následující zjištění (z nichž oba soudy vyšly):

1/ Žalovaný byl u dlužníka zaměstnán jako finanční analytik na základě pracovní smlouvy ze dne 12. června 2012, přičemž na základě platového výměru z 27. června 2013 mu za tuto práci náležela mzda ve výši 70.000 Kč měsíčně.

2/ Pracovní poměr u dlužníka ukončil žalovaný 6. ledna 2014 okamžitým zrušením dle § 56 odst. 1 písm. b/ zák. práce pro nevyplacení mzdy za říjen 2013.

3/ Insolvenční řízení na majetek dlužníka bylo zahájeno 6. ledna 2014 insolvenčním návrhem věřitele M. H.; vyhlášku, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení, zveřejnil insolvenční soud v insolvenčním rejstříku téhož dne.

4/ Pohledávka žalovaného z titulu dlužníkem neuhrazených mzdových nároků žalovaného činila k 11. března 2014 274.172 Kč. Část této pohledávky (112.956 Kč) uhradil žalovanému uvedeného dne za dlužníka Úřad práce.

5/ Částku 178.374 Kč, představovanou zbytkem neuhrazených mzdových nároků žalovaného, sankčními úroky z prodlení a náklady spojenými s vymáháním pohledávky (náklady právního zastoupení žalovaného), uhradil dlužník žalovanému ve dvou splátkách 25. května 2014 a 3. června 2014.

6/ Usnesením ze dne 20. května 2015 (zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne) insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka.

7/ Usnesením ze dne 13. srpna 2015 (zveřejněným v insolvenčním rejstříku dne 14. srpna 2015) potvrdil insolvenční soud usnesení schůze věřitelů, jímž byl insolvenčním správcem dlužníka ustanoven žalobce.

8/ Usnesením ze dne 14. srpna 2015 (zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne) prohlásil insolvenční soud konkurs na majetek dlužníka.

[24] Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona a zákoníku práce:

§ 1 (insolvenčního zákona)

Předmět úpravy

Tento zákon upravuje

a/ řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka soudním řízením některým ze stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů,

(…)

§ 5 (insolvenčního zákona)

Zásady insolvenčního řízení

Insolvenční řízení spočívá zejména na těchto zásadách:

a/ insolvenční řízení musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů;

b/ věřitelé, kteří mají podle tohoto zákona zásadně stejné nebo obdobné postavení, mají v insolvenčním řízení rovné možnosti;

(…)

d/ věřitelé jsou povinni zdržet se jednání, směřujícího k uspokojení jejich pohledávek mimo insolvenční řízení, ledaže to dovoluje zákon.

Nakládání s majetkovou podstatou

§ 111 (insolvenčního zákona)

(1) Nerozhodne-li insolvenční soud jinak, je dlužník povinen zdržet se od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, nakládání s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může náležet, pokud by mělo jít o podstatné změny ve skladbě, využití nebo určení tohoto majetku anebo o jeho nikoli zanedbatelné zmenšení. Peněžité závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení je dlužník oprávněn plnit jen v rozsahu a za podmínek stanovených tímto zákonem.

(2) Omezení podle odstavce 1 se netýká úkonů nutných ke splnění povinností stanovených zvláštními právními předpisy, k provozování podniku v rámci obvyklého hospodaření, k odvrácení hrozící škody, k plnění zákonné vyživovací povinnosti a ke splnění procesních sankcí. Dále se omezení podle odstavce 1 nevztahuje na uspokojování pohledávek za majetkovou podstatou (§ 168) a pohledávek jim postavených na roveň (§ 169); tyto pohledávky se uspokojují v termínech splatnosti, je-li to podle stavu majetkové podstaty možné.

(3) Právní úkony, které dlužník učinil v rozporu s omezeními stanovenými v důsledku účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení, jsou vůči věřitelům neúčinné, ledaže si k nim dlužník nebo jeho věřitel předem vyžádal souhlas insolvenčního soudu.

§ 169 (insolvenčního zákona)

Pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou

(1) Pohledávkami postavenými na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou jsou

a/ pracovněprávní pohledávky dlužníkových zaměstnanců, pokud zákon ohledně některých z nich nestanoví jinak,

(…)

(2) Není-li dále stanoveno jinak, pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou se uspokojují v plné výši kdykoli po rozhodnutí o úpadku.

§ 246 (insolvenčního zákona)

(1) Prohlášením konkursu přechází na insolvenčního správce oprávnění nakládat s majetkovou podstatou, jakož i výkon práv a plnění povinností, které přísluší dlužníku, pokud souvisí s majetkovou podstatou. Insolvenční správce vykonává zejména akcionářská práva spojená s akciemi zahrnutými do majetkové podstaty, rozhoduje o obchodním tajemství a jiné mlčenlivosti, vystupuje vůči dlužníkovým zaměstnancům jako zaměstnavatel, zajišťuje provoz dlužníkova podniku, vedení účetnictví a plnění daňových povinností.

(2) Právní úkony podle odstavce 1, které dlužník učinil poté, co oprávnění nakládat s majetkovou podstatou přešlo na insolvenčního správce, jsou proti jeho věřitelům neúčinné ze zákona; § 235 odst. 2 se nepoužije.

(…)

§ 331 (zák. práce)

Vrácení neprávem vyplacených částek může zaměstnavatel na zaměstnanci požadovat, jen jestliže zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, a to do 3 let ode dne jejich výplaty.

[25] Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení insolvenčního zákona a zákoníku práce již v době zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka (6. ledna 2014) a do vydání napadeného rozhodnutí nedoznala změn.

[26] Úvodem Nejvyšší soud poznamenává, že postrádá zdůvodnění (opodstatnění) toho, proč u právního jednání dlužníka uskutečněného v době od 1. ledna 2014 oba soudy nadále používají (což se u insolvenčního soudu promítlo i ve výrokové části jeho rozsudku) pojem „právní úkon“ dle § 34 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nahradil tento pojem pojmem „právní jednání“ (srov. § 545 a násl. o. z.) a ve stejném duchu je proto třeba pro rozhodné období interpretovat slovní spojení „právní úkon“ v § 111 a v § 246 odst. 2 insolvenčního zákona. Srov. i ustanovení § 3028 odst. 3 o. z. a argumentaci obsaženou k terminologii např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2019, sen. zn. 29 ICdo 176/2017 [který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu]. Z téže příčiny je nesprávné používat při zkoumání právních jednání dlužníka uskutečněných v době od 1. ledna 2014 v režimu § 111 insolvenčního zákona slovní spojení „provoz podniku“ (správně má jít o „provoz závodu“). Při absenci argumentace pro jiný závěr bude Nejvyšší soud při svých úvahách v této věci dále používat terminologii zavedenou s účinností od 1. ledna 2014.

[27] Dále Nejvyšší soud uvádí, že závěru odvolacího soudu, že v dané věci nelze použít ustanovení § 246 odst. 2 insolvenčního zákona, oponuje dovolatel jeho prostým popřením (vyjádřením nesouhlasu), bez jakékoli další argumentace. Nejvyšší soud proto (bez potřeby reagovat na argumentaci, kterou dovolání neobsahuje) potud pouze uvádí, že závěr, že následek předjímaný ustanovením § 246 odst. 2 insolvenčního zákona se může prosadit až pro právní jednání, která dlužník učinil po prohlášení konkursu na jeho majetek (v dané věci od 14. srpna 2015), je závěrem triviálním (plynoucím z jednoznačné dikce předmětného ustanovení). Dovolání v tomto rozsahu zjevně není důvodné.

[28] K výkladu právních jednání, která dlužník činí po zahájení insolvenčního řízení v režimu § 111 (tedy ve smyslu § 97 odst. 1 části věty za středníkem insolvenčního zákona ode dne, kdy insolvenční návrh dojde věcně příslušnému soudu) poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení spojené (tedy ve smyslu § 109 odst. 4 insolvenčního zákona od okamžiku, kdy insolvenční soud zveřejnil vyhlášku, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení, v insolvenčním rejstříku), se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již vyjádřil. Učinil tak především v typově shodném incidenčním sporu téhož insolvenčního dlužníka (týkajícím se neúčinnosti právních jednání, jimiž dlužník uspokojil v režimu § 111 insolvenčního zákona mzdové nároky jiných svých zaměstnanců) v rozsudku ze dne 29. dubna 2020, sen. zn. 29 ICdo 68/2018. Se závěry obsaženými v tomto rozhodnutí, jakož i se závěry rozhodnutí, na něž je v dotčených souvislostech odkazováno v posledně označeném rozsudku, se Nejvyšší soud ztotožňuje i v poměrech dané věci, v podrobnostech na ně odkazuje, a pro tuto věc na jejich základě činí následující závěry:

[29] O uspokojení jen některého z věřitelů, jehož pohledávka není pohledávkou za majetkovou podstatou (§ 168 insolvenčního zákona), ani pohledávkou postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou (§ 169 insolvenčního zákona), platí, že lze-li odporovat právnímu jednání, jímž dlužník v době před zahájením insolvenčního řízení zvýhodní některého ze svých věřitelů, je nutno stejné právní jednání, učiněné dlužníkem (dokonce až) poté, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení (v němž posléze bylo rozhodnuto o úpadku dlužníka), považovat za právní jednání neúčinné ve smyslu § 111 odst. 3 insolvenčního zákona. Tento závěr je odrazem zásady poměrného uspokojení věřitelů, která je (coby jedna ze základních zásad insolvenčního řízení) obecně formulována již v § 1 insolvenčního zákona a která se projevuje též zákazem zvýhodnění některého z věřitelů formulovaným v § 5 písm. a/ insolvenčního zákona.

[30] Ustanovení § 111 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona pak pro dobu od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení (srov. § 109 odst. 4 insolvenčního zákona), omezuje dlužníka i potud, že peněžité závazky (dluhy) vzniklé před zahájením insolvenčního řízení je oprávněn plnit jen v rozsahu a za podmínek stanovených tímto zákonem (tedy jen tehdy, když to insolvenční zákon dovolí). Z ustanovení § 111 odst. 2 insolvenčního zákona pak plyne, že insolvenční zákon vymezil dva okruhy pohledávek, které mohou být dlužníkem hrazeny po zahájení insolvenčního řízení:

1/ pohledávky, jejichž úhrada je nutná (ke splnění povinností stanovených zvláštními právními předpisy, k provozování závodu v rámci obvyklého hospodaření, k odvrácení hrozící škody, k plnění zákonné vyživovací povinnosti a ke splnění procesních sankcí) [věta první],

a

2/ pohledávky za majetkovou podstatou nebo pohledávky jim na roveň postavené (věta druhá).

[31] Z pohledávek, jejichž úhrada je „nutná“, je dlužník oprávněn hradit jen ty, jejichž úhrada naplní hypotézu dané normy tím, že půjde:

1/ o úhradu nutnou ke splnění povinností stanovených zvláštními právními předpisy, nebo

2/ o úhradu nutnou k zajištění provozování závodu v rámci obvyklého hospodaření, nebo

3/ o úhradu nutnou k odvrácení hrozící škody, nebo

4/ o úhradu nutnou k plnění zákonné vyživovací povinnosti, anebo

5/ o úhradu nutnou ke splnění procesních sankcí.

[32] Podmínka „nutnosti“ znamená existenci zřetelné příčinné souvislosti mezi provedenou úhradou a účelem úhradou sledovaným a insolvenčním zákonem předjímaným (bez provedené úhrady by nastal následek, jemuž má úhrada bránit). Insolvenční zákon tedy v tomto případě předpokládá selektivní hrazení jen některých z pohledávek stejného druhu.

[33] Obecná možnost hradit pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim na roveň postavené i po zahájení insolvenčního řízení je logickým důsledkem jejich zákonem preferovaného postavení (k tomu srov. zejména § 203, § 305 odst. 1, § 348 odst. 1 písm. e/ a § 398 insolvenčního zákona). Jde o typovou preferenci všech pohledávek tohoto pořadí oproti pohledávkám horšího pořadí, zejména oproti pohledávkám přihlašovaným do insolvenčního řízení. Přitom pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou se vyznačují (oproti pohledávkám za majetkovou podstatou) i tím, že může jít o pohledávky, které vznikly před zahájením insolvenčního řízení na majetek dlužníka. Přímo z pravidla vyjádřeného v ustanovení § 111 odst. 2 věty druhé insolvenčního zákona přitom plyne, že možnost uspokojování těchto pohledávek dlužníkem je (i před rozhodnutím o úpadku dlužníka) navázána na stav majetkové podstaty. Přitom i předmětné ustanovení musí být vykládáno v souladu se základními zásadami insolvenčního řízení (srov. zejména § 5 insolvenčního zákona). Určuje-li ustanovení § 5 písm. b/ insolvenčního zákona, že věřitelé, kteří mají podle tohoto zákona zásadně stejné nebo obdobné postavení, mají v insolvenčním řízení rovné možnosti, a požaduje-li ustanovení § 5 písm. a/ insolvenčního zákona, aby insolvenční řízení bylo vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn, pak odtud také plyne zákaz nerovného zacházení dlužníka s těmi věřiteli, kteří mají ohledně svých pohledávek postavených na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou podle insolvenčního zákona zásadně stejné nebo obdobné postavení.

[34] Jde-li o srovnatelné pracovněprávní pohledávky dlužníkových zaměstnanců (§ 169 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona), pak ustanovení § 111 odst. 2 věty druhé insolvenčního zákona není a nemůže být oporou (záštitou) pro takové právní jednání, jímž dlužník např. uhradí v plném rozsahu jen pohledávky těch zaměstnanců, kteří vůči němu podnikli právní kroky např. proto, aby se jich „zbavil“ coby insolvenčních navrhovatelů.

[35] V rámci té množiny preferovaných pohledávek, kterou tvoří pracovněprávní pohledávky dlužníkových zaměstnanců, se prostřednictvím ustanovení § 1 písm. a/ a § 5 písm. b/ insolvenčního zákona má prosadit zásada poměrného uspokojení věřitelů pohledávek téhož pořadí a dlužník je (stále) omezen nemožností zvýhodňovat některé věřitele těchto pohledávek na úkor jiných věřitelů v zásadně stejném nebo obdobném postavení.

[36] Z výše provedeného výkladu ustanovení § 111 odst. 2 insolvenčního zákona přitom plyne, že nerovné zacházení s věřiteli pracovněprávních pohledávek zásadně stejného nebo obdobného postavení poté, kdy nastanou účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, může dlužník ospravedlnit jen tím, že prokáže (nad rámec § 111 odst. 2 věty druhé insolvenčního zákona), že úhrada příslušné pohledávky byla „nutná“ ve smyslu § 111 odst. 2 věty první insolvenčního zákona. Přitom je zjevné, že takový průkaz bude poměrně obtížný u pracovněprávních pohledávek, s jejichž úhradou byl dlužník ke dni zahájení insolvenčního řízení v prodlení po delší dobu.

[37] K tomu Nejvyšší soud dodává, že hrazení pracovněprávních pohledávek zaměstnanců dlužníka není úkonem nutným k zajištění provozování závodu v rámci obvyklého hospodaření, ani úkonem směřujícím k odvracení hrozící škody jen proto, že šlo o ty zaměstnance, kteří podali insolvenční návrh, a kteří se v souvislosti s úhradou své pohledávky zavázali vzít insolvenční návrh zpět.

[38] V návaznosti na závěry, jež dále zformuloval v rozsudku ze dne 28. května 2020, sen. zn. 29 ICdo 60/2018, Nejvyšší soud v dotčených souvislostech zdůrazňuje, že ustanovení § 111 odst. 1 insolvenčního zákona obsahuje dvě autonomní (na sobě nezávislé) skutkové podstaty omezení dlužníka v nakládání s majetkovou podstatou. Jde jednak o povinnost dlužníka zdržet se od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, nakládání s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může náležet, pokud by mělo jít o podstatné změny ve skladbě, využití nebo určení tohoto majetku anebo o jeho nikoli zanedbatelné zmenšení (§ 111 odst. 1 věta první), jednak o oprávnění dlužníka plnit peněžité závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení jen v rozsahu a za podmínek stanovených tímto zákonem (§ 111 odst. 1 věta druhá). Přitom omezení dlužníka plynoucí z ustanovení § 111 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona není vázáno na podmínky určené ustanovením § 111 odst. 1 věty první insolvenčního zákona. Jinými slovy, plnil-li dlužník peněžité závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení v rozporu s pravidly obsaženými v ustanovení § 111 odst. 1 větě druhé insolvenčního zákona, není pro posouzení, zda jde o neúčinný právní úkon, významné, zda v důsledku takového plnění došlo k podstatné změně ve skladbě, využití nebo určení majetku, který do majetkové podstaty náleží (může náležet) anebo k jeho nikoli zanedbatelnému zmenšení.

[39] Závěr odvolacího soudu, že na mzdové nároky žalovaného vůči dlužníku jako bývalému zaměstnavateli nelze aplikovat zásady insolvenčního řízení uvedené v ustanovení § 5 insolvenčního zákona, tedy neobstojí a dovolání je potud důvodné.

[40] Nepřesná (jelikož pomíjející rozhodnou úpravu zákoníku práce) je rovněž úvaha odvolacího soudu, že z ničeho nelze dovodit, že žalovaný nenabyl mzdový nárok v dobré víře, že mu mzda náleží po právu. Předpoklady, za nichž se lze po (byť bývalém) zaměstnanci domáhat vrácení neprávem vyplacených částek, formuluje ustanovení § 331 zák. práce, jehož aplikací v poměrech dané věci se odvolací soud nezabýval.

[41] Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil (včetně závislého výroku o nákladech odvolacího řízení). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí insolvenčního soudu, zrušil Nejvyšší soud (včetně závislého výroku o nákladech řízení) i toto rozhodnutí a vrátil věc insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).

[42] V další fázi řízení se insolvenční soud bude zabývat tím, zda plněním na mzdové nároky dlužník žalovaného vskutku zvýhodnil oproti ostatním zaměstnancům, tedy zda pracovněprávní pohledávky ostatních zaměstnanců jsou stále neuhrazeny, případně zda zůstávají neuhrazeny, ač by stav majetkové podstaty jejich úhradu umožňoval (břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně nerovného zacházení dlužníka s věřiteli v zásadně stejném nebo obdobném postavení poté, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení nese žalobce). Prokáže-li žalobce nerovné zacházení dlužníka s preferovanými věřiteli, bude na žalovaném unést břemeno tvrzení a důkazní břemeno k tomu, zda ve smyslu ustanovení § 111 odst. 2 věty první insolvenčního zákona šlo (mohlo jít) o nerovnost ospravedlnitelnou.

[43] V mezích možné aplikace ustanovení § 331 zák. práce bude úkolem insolvenčního soudu vyjádřit se výslovně k tomu, jak se presumpce nevědomosti žalovaného o tom, že dlužník nemá dostatek majetku na uspokojení mzdových nároků svých zaměstnanců (předjímaná soudy v rušených rozhodnutích) slučuje s dřívějším postavením žalovaného v insolvenčním řízení, z nějž vzešel tento incidenční spor, coby insolvenčního navrhovatele dlužníka (tedy s tím, jaké skutečnosti věřitel, který podává insolvenční návrh tvrdí, či má tvrdit o úpadku dlužníka). Přitom z rozsudku insolvenčního soudu se podává, že ačkoli (chybně) v dotčeném ohledu nečinil žádná zjištění z insolvenčního spisu, s uvedenou skutečností pracoval v rovině právní (srov. předposlední odstavec na str. 5 jeho rozhodnutí).

[44] Potud Nejvyšší soud připomíná, že je-li (pro účely insolvenčního zákona) incidenční spor sporem vyvolaným insolvenčním řízením (o kterém tak stanoví insolvenční zákon), projednávaným v rámci insolvenčního řízení (§ 2 písm. d/ insolvenčního zákona, § 160 odst. 1 insolvenčního zákona), pak je odtud zjevné, že (v každém případě) ty skutečnosti nebo důkazy, které tvořily součást insolvenčního spisu před zahájením incidenčního sporu, jsou pro insolvenční soud, který takový incidenční spor rozhoduje, přirozeným zdrojem poznatků jako skutečnosti nebo důkazy, jež mohou mít případně vliv na skutkový stav věci rozhodované incidenčním sporem, a v tomto ohledu je lze bez dalšího považovat za skutečnosti nikoli nové (skutečnosti, které vyšly najevo v průběhu incidenčního sporu). Úprava, která činí z incidenčního sporu spor rozhodovaný „v rámci insolvenčního řízení“ zásadně soudcem, který vede insolvenční řízení (srov. § 160 insolvenčního zákona), má těžit právě z toho, že soudce rozhodující incidenční spor bude dobře obeznámen se všemi okolnostmi týkajícími se průběhu insolvenčního řízení (a bude je moci i aplikovat). Srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2018, sen. zn. 29 ICdo 86/2016, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 1, ročníku 2020, pod číslem 8, odstavec [37])

Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 30. července 2020

JUDr. Zdeněk Krčmář

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru