Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 ICdo 146/2019Usnesení NS ze dne 02.02.2021

HeslaPřípustnost dovolání
Uznání závazku
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2021:29.ICDO.146.2019.3
Dotčené předpisy

§ 243c odst. 1 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 243c odst. 2 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 558 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

KSOS 36 INS XY

36 ICm XY

29 ICdo 146/2019-512

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Hynka Zoubka a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobců a) S. v. XY, se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, b) 4ALL Production s. r. o., se sídlem v Praze 9, Národních hrdinů 886, PSČ 190 12, identifikační číslo osoby 250 83 104, c) H. C., narozené XY, bytem XY, d) D. C., narozené XY, bytem XY, e) M. Č., narozeného XY, bytem XY, f) E., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, g) I. H., narozené XY, bytem XY, h) M. H., narozeného XY, bytem XY, ch) D. H., narozené XY, bytem XY, i) L. Ch., narozeného XY, bytem XY, j) I. Ch., narozené XY, bytem XY, k) O. J., narozené XY, bytem XY, l) J. N., narozeného XY, bytem XY, m) D. N., narozené XY, bytem XY, n) J. P., narozeného XY, bytem XY, o) J. P., narozené XY, bytem XY, p) M. P., narozeného XY, bytem XY, q) A. S., narozeného XY, bytem XY, r) A. S., narozeného XY, bytem XY, s) K. S., narozené XY, bytem XY, š) L. S., narozeného XY, bytem XY, t) M. S., narozené XY, bytem XY, u) T. S., narozeného XY, bytem XY, v) I. S., narozené XY, bytem XY, w) H. S., narozené XY, bytem XY, x) Z. Š., narozené XY, bytem XY, y) J. Š., narozeného XY, bytem XY, z) J. Š., narozené XY, bytem XY, všech zastoupených Mgr. Janem Švárou, advokátem, se sídlem v Praze 5, Duškova 164, PSČ 150 00, proti žalovanému K. H., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Českobratrská 1403/2, PSČ 702 00, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 36 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka X. & Y., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 36 INS XY, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. června 2019, č. j. 36 ICm XY, 14 VSOL XY (KSOS 36 INS XY), takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

[1] Rozsudkem ze dne 3. ledna 2019, č. j. 36 ICm XY, Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“):

1/ Zamítl žalobu, kterou se žalobci [S. v. XY, 4ALL Production s. r. o., H. C., D. C., M. Č., E., I. H., M. H., D. H., L. Ch., I. Ch., O. J., J. N., D. N., J. P., J. P., M. P., A. S., A. S., K. S., L. S., M. S., T. S., I. S., H. S., Z. Š., J. Š. a J. Š.] domáhali určení, že pohledávka žalovaného (K. H.) přihlášená ve výši 3 900 000 Kč do insolvenčního řízení dlužníka (P. & H.) pod č. P9 není po právu (bod I. výroku).

2/ Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).

[2] Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 7, § 159 odst. 1 písm. a), § 160 odst. 1, § 194, § 195, § 200 odst. 1 a 5 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), z ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a z ustanovení § 39 a § 588 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), a odkazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu – dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům:

1/ Žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení (blíže specifikovanou) pohledávku ve výši 3 900 000 Kč z titulu vrácení kupní ceny na základě dohody o zrušení kupní smlouvy k nemovitostem uzavřené mezi ním a dlužníkem, která je vykonatelná podle exekutorského zápisu se svolením k vykonatelnosti sepsaného soudním exekutorem Mgr. Pavlem Enderem dne 4. října 2012, sp. zn. 162 EZ 82/2012, v němž dlužník mimo jiné uznal svůj dluh za žalovaným.

2/ Žalobci neunesli důkazní břemeno ohledně tvrzení, že právní úkony dlužníka a žalovaného vedoucí ke vzniku pohledávky jsou neplatné pro obcházení zákona, když jejich pravým účelem mělo být podle žalobců vyvedení dlužníkova majetku.

[3] K odvolání žalobců Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 26. června 2019, č. j. 36 ICm XY, 14 VSOL XY (KSOS 36 INS XY):

1/ Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodu I. výroku (první výrok).

2/ Změnil rozsudek insolvenčního soudu v bodu II. výroku tak, že uložil žalobcům zaplatit žalovanému společně a nerozdílně do 3 dnů od právní moci rozsudku na náhradě nákladů řízení částku 10 200 Kč (druhý výrok).

3/ Uložil žalobcům zaplatit žalovanému společně a nerozdílně do 3 dnů od právní moci rozsudku na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 6 800 Kč (třetí výrok).

[4] Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 7, § 192 odst. 1, § 193, § 194, § 195, § 200 insolvenčního zákona, z ustanovení § 558 obč. zák., a z ustanovení § 78 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů – poté, co zopakoval dokazování, dospěl k následujícím závěrům:

1/ Podle exekutorského zápisu se svolením k vykonatelnosti ze dne 4. října 2012 uzavřeli dlužník (jednající členem představenstva K. S.) a žalovaný dohodu o zrušení kupní smlouvy ze dne 19. června 2012, neboť návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí pozbyl právních účinků s ohledem na předběžné opatření vydané Okresním soudem v Ostravě v řízení vedeném pod sp. zn. 32 C 73/2012. Dlužník (jako prodávající) uznal svůj dluh vůči žalovanému (jako kupujícímu) na vrácení zaplacené kupní ceny ve výši 3 900 000 Kč.

2/ Prohlášení dlužníka o uznání dluhu má podle § 558 obč. zák. „za následek“ vznik vyvratitelné domněnky, že uznaný dluh dlužníka „k datu sepisu tohoto uznání trval“.

3/ Žalobcům bylo poskytnuto poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), o jejich povinnosti tvrdit a prokázat skutečnosti vedoucí k vyvrácení domněnky existence pohledávky, tedy o jejich povinnosti tvrdit a prokázat, že pohledávka žalovaného v době uznání neexistovala, popřípadě později zanikla.

3/ Tvrzení žalobců doplněná po poskytnutém poučení nejsou způsobilá vyvrátit domněnku existence dluhu dlužníka. Není totiž podstatné, z jakého účtu a kým byla kupní cena složena do úschovy soudního exekutora a kdo žalovanému půjčil na úhradu kupní ceny. Stejně tak není důležité, která osoba vybrala uvedenou částku z dlužníkova účtu poté, co byly peníze z úschovy uvolněny. Ani ostatními doplněnými tvrzeními žalobci svou povinnost tvrzení nesplnili.

4/ I kdyby byla uzavřená kupní smlouva absolutně neplatná (jak dovozují žalobci), vznikl by žalovanému nárok na vrácení kupní ceny z titulu neplatné kupní smlouvy „stejně“, jako když byla kupní smlouva zrušena dohodou.

[5] Proti rozsudku odvolacího soudu, a to proti všem jeho výrokům, podali žalobci dovolání, jehož přípustnost vymezují ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od blíže označené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Dovolatelé namítají (poměřováno obsahem dovolání), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požadují, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

[6] V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatelé argumentují, že právní úkony žalovaného a dlužníka vedoucí ke vzniku pohledávky nebyly po právu, resp. že šlo o „předem připravené předstírané právní úkony“, jejichž účelem bylo vyvedení majetku dlužníka z dosahu jeho věřitelů.

[7] Dovolatelé dále uvádějí, že soudy nižších stupňů při rozhodování ve věci vycházely z nedostatečně zjištěného skutkového stavu, přičemž postupovaly v rozporu s § 132 a § 157 odst. 2 o. s. ř., jakož i v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, čímž měly porušit právo dovolatelů na spravedlivý proces.

[8] Konečně dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají, že nesprávně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, když vyjádření žalovaného ve věci nelze považovat za účelný úkon právní služby.

[9] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

[10] Dovolatelé napadají rozsudek odvolacího soudu dovoláním v celém jeho rozsahu, tedy i ve druhém a třetím výroku, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Ve vztahu k těmto výrokům však přípustnost dovolání vylučuje ustanovení § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. Nejvyšší soud proto v této části dovolání bez dalšího odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako objektivně nepřípustné.

[11] V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti prvnímu výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, pak Nejvyšší soud dovolání, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že na řešení dovolateli předestřených právních otázek napadené rozhodnutí nespočívá.

[12] Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každá sama o sobě vede samostatně k výsledku dosaženému rozhodnutím odvolacího soudu, není dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. a nález Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněný pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek nemůže za tohoto stavu ovlivnit výsledek řízení a dovolání je tak nepřípustné jako celek. Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v poměrech občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2016, sp. zn. 29 Cdo 654/2016 (a judikatura tam označená), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2019, sen. zn. 29 ICdo 133/2017.

[13] Dovolatelé se ve své argumentaci soustředili na podrobný popis okolností, které provázely uzavření kupní smlouvy, a měli nejen kupní smlouvu ze dne 19. června 2012, ale i související právní úkony (smlouvu o exekutorské úschově ze dne 19. června 2012, smlouvu o půjčce téhož data, jakož i exekutorský zápis se svolením k vykonatelnosti ze dne 4. října 2012 obsahující dohodu o zrušení kupní smlouvy) za absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy podle § 39 obč. zák. (popřípadě pro obcházení zákona), s tím, že vůle smluvních stran „nebyla ve skutečnosti vůlí vážnou a pravou“, když „ve skutečnosti“ mělo dojít k vyvedení „předmětné bytové jednotky“ z majetku dlužníka; žalovaný „ve skutečnosti“ částku odpovídající kupní ceně vrátit „nechtěl“, stejně tak jako „nechtěl koupit předmětný byt“.

[14] Dovolatelé tak budují (nepřípustně) své právní závěry na odlišných skutkových závěrech, než těch, z nichž vyšel odvolací soud. Srov. k tomu např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Zejména však dovolatelé jako dovolací důvod předestírají otázku hmotného práva, která není pro rozhodnutí odvolacího soudu určující, totiž zda právní úkony vedoucí ke vzniku pohledávky žalovaného za dlužníkem (včetně samotné dohody o zrušení kupní smlouvy), jsou (absolutně) neplatné. Tím ovšem přehlížejí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na právním hodnocení (ne)platnosti uvedených právních úkonů, nýbrž na závěru, že dovolatelé neunesli břemeno tvrzení ohledně vyvrácení domněnky o existenci pohledávky založené uznávacím prohlášením dlužníka. Nadto odvolací soud uzavřel, že žalovanému by svědčila „stejná pohledávka“ z titulu vrácení zaplacené kupní ceny i v případě neplatnosti kupní smlouvy, což obstojí jako samostatný důvod pro zamítnutí žaloby. Řešení otázek, jež dovolání klade (posuzováno podle jeho obsahu), je tak pro výsledek dovolacího řízení právně bezcenné. Na uvedeném závěru nic nemění ani v dovolání uplatněný odkaz na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. března 2003, sp. zn. 22 Cdo 505/2002, neboť dané rozhodnutí na danou věc skutkově nedopadá.

[15] Způsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) nepředstavují ani námitky, podle nichž soudy nižšího stupně při rozhodování vycházely z nedostatečně zjištěného skutkového stavu, přičemž postupovaly v rozporu s ustanovením § 132 a § 157 odst. 2 o. s. ř. Podstata námitek spočívá především v polemice se způsobem hodnocení důkazů a dosaženými skutkovými závěry, jakož i v nesouhlasu s tím, že nebylo vyhověno důkaznímu návrhu dovolatelů na výslech svědků (K. S., P. H. a J. H.).

[16] K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, uveřejněný pod číslem 179/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Ustálenou judikaturou k výkladu ustanovení § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. (jež určuje, že soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede) a z jejichž mezí napadené rozhodnutí nevybočilo, je především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. října 1998, sp. zn. 21 Cdo 1009/98, uveřejněný pod číslem 39/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, uveřejněný pod číslem 71/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Z judikatury Ústavního soudu srov. např. nález ze dne 6. prosince 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, uveřejněný pod číslem 80/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu nebo nález ze dne 13. září 1999, sp. zn. I. ÚS 236/1998, uveřejněný pod číslem 122/1999 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Žaloba pak nebyla zamítnuta z důvodu neunesení důkazního břemene, ale (již) na základě neunesení povinnosti tvrzení.

[17] Z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces pak nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. června 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09).

[18] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 2. 2. 2021

JUDr. Petr Gemmel

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru