Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 ICdo 146/2018Rozsudek NS ze dne 16.12.2020

HeslaNeúčinnost právního úkonu (jednání)
Incidenční spory
Vady řízení
Dokazování
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:29.ICDO.146.2018.1
Dotčené předpisy

§ 229 odst. 1,2 a 3 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

MSPH 76 INS XY

176 ICm XY

29 ICdo 146/2018-241

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce JUDr. Jiřího Švihly, se sídlem v Českých Budějovicích, Lannova třída 16/13, PSČ 370 01, jako insolvenčního správce dlužníka K. I., zastoupeného JUDr. Zbyškem Kordačem, LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, PSČ 110 00, proti žalovanému Městské části Praha 13, se sídlem v Praze 13, Sluneční náměstí 2580/13, PSČ 158 00, identifikační číslo osoby 00241687, zastoupenému JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, se sídlem v Praze, Sokolská 1788/60, PSČ 120 00, o odpůrčí žalobě, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 176 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka K. I., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 76 INS XY o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. dubna 2018, č. j. 176 ICm XY, 104 VSPH XY (MSPH 76 INS XY), takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. dubna 2018, č. j. 176 ICm XY, 104 VSPH XY (MSPH 76 INS XY), se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

[1] Rozsudkem ze dne 10. července 2017, č. j. 176 ICm XY, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“):

1/ Určil, že platba ve výši 106 222 708,88 Kč (dále jen „sporná platba“), kterou provedl dlužník (K. I.) dne 1. července 2011 ve prospěch žalovaného (Městské části Praha 13) na základě smlouvy o obhospodařování investičních nástrojů č. S/900/003/0101/K/2010 ze dne 6. května 2010 (dále jen „smlouva“), je vůči věřitelům dlužníka neúčinným právním úkonem (bod I. výroku).

2/ Uložil žalovanému zaplatit žalobci (JUDr. Jiřímu Švihlovi, jako insolvenčnímu správci dlužníka) na náhradu nákladů řízení částku 28 798 Kč (bod II. výroku) a rozhodl o poplatkové povinnosti žalovaného (bod III. výroku).

[2] Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že:

1/ Dne 6. května 2010 uzavřel žalovaný (jako zákazník) a dlužník (jako obhospodařovatel) smlouvu, jíž se dlužník zavázal za úplatu obhospodařovat majetek žalovaného (investiční nástroje nebo peněžní prostředky ke koupi investičních nástrojů) na jeho účet a jeho jménem, a to na základě odborné úvahy dlužníka dle dohodnutých pravidel. Dlužník se zaručil za výnos z obhospodařovaného majetku ve výši 3,5 %; pro případ, že zaručený výnos nebude dosažen, se zavázal vyplatit žalovanému po provedení závěrečného vyúčtování rozdíl mezi zaručeným výnosem a skutečným výnosem. Kdyby konečná hodnota obhospodařovaného majetku žalovaného byla nižší než jeho počáteční hodnota, dlužník se zavázal vyplatit žalovanému celou počáteční hodnotu obhospodařovaného majetku a celý (minimálně zaručený) výnos z tohoto majetku. Ke dni skončení smlouvy se dlužník zavázal provést závěrečné vyúčtování, převést veškeré volné peněžní prostředky zpět žalovanému, předat mu cenné papíry nebo investiční nástroje, které má pro něj v úschově, a zrušit jeho majetkový účet.

2/ Za účelem realizace smlouvy poskytl žalovaný dlužníku vklad ve výši 200 000 000 Kč; za tyto finanční prostředky dlužník nakupoval a následně prodával dluhopisy a o stavu portfolia žalovaného podával měsíční zprávy.

3/ Dopisem z 11. března 2011 dlužník informoval žalovaného o stavu jeho portfolia ke dni ukončení smlouvy, s tím, že mu hodlá investiční nástroje a peněžní prostředky převést, když k případnému prodeji investičních nástrojů není po zániku smlouvy oprávněn.

4/ Ke dni ukončení smlouvy, tj. k 9. březnu 2011, tvořily portfolio žalovaného dluhopisy (32 ks ESP, 5 ks SINCOM a 1880 ks Via Chem Gr. CZK 2008) a volné finanční prostředky ve výši 9 759,54 Kč.

5/ Dopisem z 28. března 2011 žalovaný vyzval dlužníka k vyplacení celé počáteční hodnoty obhospodařovaného majetku a celého výnosu (minimálně zaručeného výnosu).

6/ V době od 9. března 2011 do 1. července 2011 prodal dlužník prostřednictvím Centrálného depozitára cenných papierov SR, a. s. (dále jen „CDCP“) dluhopisy, a to 23 ks ESP, 984 ks SINCOM a 1 114 ks Via Chem Group. Výpisy z účtů dlužníka neobsahují údaje, komu a za jakou cenu byly dluhopisy prodány.

7/ Po zániku smlouvy dlužník převedl na účet žalovaného částku 752 000 Kč (18. března 2011), částku 49 937 317,50 Kč (8. dubna 2011), částku 49 943 302,50 Kč (19. května 2011) a částku 106 222 708,22 Kč (1. července 2011).

8/ D. B. (dále jen „D. B.“), předseda představenstva dlužníka, vypověděl, že „zbylé dluhopisy“ prodal dlužník po ukončení smlouvy bez mandátu žalovaného za částku 206 000 000 Kč, kterou postupně vyplatil žalovanému s ohledem na sjednanou zvláštní garanci (garanci navrácení vložených finančních prostředků a vyplacení výnosu, minimálně zaručeného výnosu).

9/ Dne 29. června 2012 bylo na návrh dlužníka zahájeno insolvenční řízení, úpadek dlužníka byl zjištěn 10. srpna 2012 a konkurs na jeho majetek byl prohlášen 22. října 2012. V době uskutečnění sporné platby byl dlužník v úpadku ve formě platební neschopnosti. V soupisu majetkové podstaty dlužníka není sepsán žádný majetek a do insolvenčního řízení dlužníka se přihlásilo celkem 12 věřitelů s pohledávkami přesahujícími 513 000 000 Kč.

Na tomto základě insolvenční soud ˗ cituje ustanovení § 3 odst. 1 a odst. 2 písm. b/, § 239 odst. 3 a § 241 odst. 1, 2, 3 a 5 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění účinném do 30. června 2017, § 37a odst. 1 až 6 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění účinném ke dni 6. května 2010 (uzavření smlouvy), § 4 odst. 1, 2 a 3 zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění účinném do 4. června 2010, a § 132 odst. 1 zákona o podnikání na kapitálovém trhu, v platném znění ˗ uzavřel, že finanční prostředky představující spornou platbu nebyly (již) zákaznickým majetkem, ale majetkem dlužníka. Dlužník plnil žalovanému jako svému věřiteli z titulu zvláštní garance dle čl. IV. bod 18 smlouvy, proto nešlo o vrácení zákaznického majetku. Finanční prostředky použité ke sporné platbě patřily do majetku dlužníka, jenž je získal například prodejem investičních nástrojů žalovaného, ale „bez nové smlouvy o obhospodařování majetku s žalovaným“. Sporná platba je neúčinným právním úkonem, neboť ji dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, čímž zvýhodnil žalovaného před ostatními věřiteli.

[3] Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného ve výroku označeným rozsudkem:

1/ Změnil rozsudek insolvenčního soudu ve vyhovujícím výroku ve věci samé tak, že žalobu o určení neúčinnosti sporné platby zamítl (první výrok).

2/ Uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 39 268 Kč (druhý výrok).

[4] Odvolací soud zopakoval dokazování (smlouvou, zprávou o stavu obhospodařovaného majetku žalovaného k 9. březnu 2011, výpisy z účtu dlužníka vedeného CDCP k 9. březnu 2011 a k 1. červenci 2011) a dospěl k jiným závěrům než insolvenční soud. Podle odvolacího soudu plyne z výpovědi D. B. a z výpisů z účtů dlužníka, že „listinné“ investiční nástroje žalovaného byly po zániku smlouvy prodány, z povahy věci se takto získané finanční prostředky nemohly stát majetkem dlužníka a pouze se transformovaly na finanční prostředky, jež byly vydány žalovanému. O zákaznický majetek žalovaného by šlo, i kdyby dlužník plnil žalovanému z titulu tzv. zvláštní garance. Znalecký posudek Vysoké školy ekonomické v Praze ze dne 31. května 2012 nepovažoval odvolací soud za důkaz způsobilý vyvrátit tvrzení žalovaného „potvrzené výpovědí D. B.“, podle něhož byly investiční nástroje žalovaného prodány za částku 206 000 000 Kč. Odvolací soud uzavřel, že sporná platba není neúčinným právním úkonem, když byla vrácením zákaznického majetku žalovaného, a proto není ve smyslu § 132 odst. 1 zákona o podnikání na kapitálovém trhu součástí majetkové podstaty dlužníka.

[5] Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, které (posuzováno podle obsahu) směřuje proti měnícímu výroku ve věci samé. Přípustnost dovolání vymezuje na základě § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), tak, že se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu a Ústavního soudu „ve způsobu, jakým na základě v řízení provedených důkazů dovodil, že sporná platba byla vrácením zákaznického majetku žalovaného“. V této souvislosti dovolatel zdůrazňuje, že odvolací soud založil své rozhodnutí na nesprávných skutkových zjištěních, ke kterým dospěl v rozporu s pravidly hodnocení důkazů.

[6] Dovolatel především namítá, že odvolací soud hodnotil provedené důkazy v rozporu s logickým uvažováním a dalšími provedenými důkazy a nehodnotil je s přihlédnutím ke všemu, co vyšlo v řízení najevo. Dovolatel nesouhlasí též se závěrem odvolacího soudu, podle kterého byl dlužník schopen prodat dluhopisy za částku 206 000 000 Kč. K tomu uvádí, že zákazníkům dlužníka, jež měli obdobné postavení jako žalovaný a měli zákaznický majetek ve složení, v jakém se ke dni zániku smlouvy nacházel i majetek žalovaného, vydal dlužník jejich zákaznický majetek (dluhopisy stejných emitentů) a pouze minimálně peněžní prostředky. Předmětné dluhopisy byly nelikvidní, což potvrdil i znalecký posudek. Dovolatel tvrdí, že závěr odvolacího soudu nevyplývá z žádného provedeného důkazu, a to ani ze svědecké výpovědi D. B. a z výpisů z účtu dlužníka u CDCP. Ve vztahu k výpovědi svědka poukazuje na vztah D. B. k dlužníku a jeho trestní stíhání v souvislosti s působením ve funkci předsedy představenstva dlužníka. Ve vztahu k výpisům zdůrazňuje, že šlo o výpisy k účtu, na němž dlužník deponoval dluhopisy více zákazníků; proto z nich není zjistitelné (stejně jako cena, za níž byly dluhopisy prodány či jiné údaje o prodeji), zda prodané dluhopisy byly (byť jen z části) zahrnuty v portfoliu žalovaného nebo šlo o dluhopisy z portfolií jiných zákazníků dlužníka (a netvořily tak zákaznický majetek žalovaného). Podle mínění dovolatele vyplývá z provedených důkazů závěr, že spornou platbu dlužník učinil z titulu smluvní garance dle čl. IV. bod 18 smlouvy, a je tudíž součástí jeho majetkové podstaty.

[7] Odvolacímu soudu vytýká dovolatel nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil a potvrdil rozsudek insolvenčního soudu.

[8] Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, s tím, že dovolatel řádně nevymezil přípustnost dovolání, případně zamítnout jako nedůvodné, s tím, že se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, podle kterého sporná platba byla vrácením zákaznického majetku žalovaného.

[9] V replice k vyjádření žalovaného dovolatel považuje argumentaci žalovaného za účelovou a zavádějící. Obhajuje důvodnost dovolání a shrnuje skutečnosti, které v řízení byly prokázány.

[10] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., části první článku II zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

[11] Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. (když pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř.) k řešení otázky dovolatelem otevřené, a to „zda odvolacím soudem učiněné skutkové zjištění, dle kterého se v případě sporné platby jedná o vrácení zákaznického majetku, má oporu v provedeném dokazování“.

[12] Jelikož určení povahy sporné platby (v tom směru, zda jde o vrácení zákaznického majetku nebo o platbu poskytnutou z majetku dlužníka) není „skutkovým zjištěním“, nýbrž právním posouzením, nemá Nejvyšší soud pochybnosti o tom, že dovolatel ve skutečnosti uplatnil způsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Jinými slovy, tento omyl dovolatele je z hlediska řádného vymezení dovolacího důvodu bez právního významu. To platí i pro případné pochybení při vymezení důvodu přípustnosti dovolání (viz bod 36. stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněného pod číslem 460/2017 Sb.).

[13] Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Takovou jinou vadou řízení je přitom postiženo i odvolací řízení v dané věci.

[14] Výklad podávaný soudní praxí je jednotný v tom, že jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je i to, že odvolací soud vyšel z jiného skutkového základu než soud prvního stupně, aniž postupoval podle ustanovení § 213 odst. 2 o. s. ř. a zopakoval důkazy, na nichž založil svá zjištění soud prvního stupně, popř. aniž dokazování doplnil.

[15] Zásada vyjádřená v ustanovení § 213 odst. 1 o. s. ř. neznamená – zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti – že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění, jež soud prvního stupně čerpal z výpovědí účastníků řízení nebo svědků, a to především proto, že při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědí i další skutečnosti, které – ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodností vypovědí – nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání (například přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na dané otázky apod.). Ustanovení § 213 o. s. ř. je procesním projevem stěžejního principu občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně, je však nepřípustné, aby odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám nezopakoval. K tomu srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 27. června 1968, sp. zn. 2 Cz 11/68, uveřejněný pod číslem 92/1968 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR).

[16] Jinak řečeno, chce-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě bezprostředně před ním provedeného důkazu (rozuměj důkazu výpovědí účastníka či svědka), je nutno, aby takové důkazy sám opakoval, případně provedením dalších důkazů si zjednal rovnocenný podklad pro případné odlišné hodnocení takového důkazu. K tomu srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 1966, sp. zn. 6 Cz 19/66, uveřejněný pod číslem 64/1966 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2001, pod číslem 11 nebo nález Ústavního soudu ze dne 29. května 2000, sp. zn. IV. ÚS 275/98, uveřejněný pod číslem 79/2000 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2017, sp. zn. 27 Cdo 1154/2017, a ze dne 20. prosince 2017, sen. zn. 29 ICdo 113/2017, včetně tam zmíněné judikatury.

[17] Z rozsudku insolvenčního soudu je zjevné, že u výpovědi D. B. nešlo o případ uvedený v § 213 odst. 3 o. s. ř., když insolvenční soud činil zjištění z výpovědi „svědka“ D. B.; při formulaci skutkových a právních závěrů však již na ni nepoukázal (ani jinak se s jejím obsahem nevypořádal). Z takového přístupu je zjevné, že zjištění z výpovědi D. B. měl insolvenční soud pro své závěry za bezvýznamná (její „hodnotu“ měl za natolik nízkou, že se jí dále nezabýval). Oproti tomu odvolací soud (jak patrno z odstavce 17. odůvodnění napadeného rozhodnutí) měl zjištění (i) z výpovědi D. B. pro své závěry za podstatná. Odtud je zjevné, že odvolací soud výše citované judikatorní závěry nerespektoval (hodnotil výpověď D. B. jinak, než insolvenční soud, aniž zopakoval důkaz jeho výpovědí). Ostatně, samo provedení důkazu výslechem D. B. před insolvenčním soudem je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a k jejíž existenci tam, kde odvolací soud (jako v této věci) nezjednal nápravu, přihlíží Nejvyšší soud u přípustného dovolání z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Insolvenční soud totiž vyslechl D. B. jako svědka (podle § 126 o. s. ř.) [srov. protokol o jednání z 23. června 2016], ačkoli šlo (a stále jde) o člena kolektivního statutárního orgánu dlužníka (předsedu představenstva) a výslech se týkal okolností, které nastaly v době, kdy byl D. B. rovněž předsedou představenstva dlužníka. D. B. měl být proto vyslechnut jako účastník řízení (§ 131 o. s. ř.). Srov. k tomu obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2007, sp. zn. 21 Cdo 1397/2006, uveřejněný pod číslem 1/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Skutečnost, že účastníkem řízení v tomto incidenčním sporu (sporu vyvolaném insolvenčním řízením vedeným na majetek dlužníka) je insolvenční správce dlužníka (a nikoli dlužník) na tomto závěru ničeho nemění. Srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2019, sen. zn. 29 ICdo 57/2017, nebo důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020, sen. zn. 29 ICdo 98/2018 (který byl na jednání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, jež se konalo 11. listopadu 2020, schválen k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).

[18] Jelikož napadené rozhodnutí není z výše uvedených důvodů správné, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil včetně závislého výroku o nákladech řízení a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 věta první o. s. ř.).

[19] V dalším řízení se odvolací soud neopomene výslovně vypořádat s námitkou žalobce, že sporná platba nebyla provedena z finančních prostředků získaných pouze z prodeje dluhopisů žalovaného, vycházející ze zprávy dlužníka o stavu obhospodařování majetku a z výpisů z účtu dlužníka vedeného CDCP ke dni 9. března 2011 a 1. července 2011 (datum sporné platby). Odvolací soud též nepřehlédne, že žalobce označil jako žalovaného Městskou část Praha 13 (včetně jeho sídla a identifikačního čísla osoby); přitom soudy obou stupňů bez dalšího uvedly v záhlaví rozhodnutí jako žalovaného Hlavní město Prahu – Městskou část Praha 13, aniž by tento postup vysvětlily.

[20] Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. 12. 2020

JUDr. Petr Gemmel

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru