Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 ICdo 144/2018Usnesení NS ze dne 26.11.2020

HeslaŽaloba vylučovací (excindační)
Dobrá víra
Nabytí vlastnického práva od neoprávněného
Veřejná listina
Vozidla silniční
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:29.ICDO.144.2018.1
Dotčené předpisy

§ 1111 o. z.

§ 225 IZ.


přidejte vlastní popisek

MSPH 76 INS XY

176 ICm XY

29 ICdo 144/2018-105

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců Mgr. Rostislava Krhuta a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce W. K., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Filipem Wágnerem, advokátem, se sídlem v Praze 3, Olšanská 2643/1a, PSČ 130 00, proti žalovanému JUDr. Pavlu Čížkovskému, se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 780/18, PSČ 110 00, jako insolvenčnímu správci dlužníka DUPRE Consult s. r. o., o vyloučení věci ze soupisu majetkové podstaty dlužníka, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 176 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka DUPRE Consult s. r. o., se sídlem v Praze 5, Radlická 61, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 27588963, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 76 INS XY, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. ledna 2018, č. j. 176 ICm XY, 103 VSPH XY (MSPH 76 INS XY), takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

[1] Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 14. září 2017, č. j. 176 ICm XY, vyloučil majetek sepsaný pod položkou m2, a to v rozsudku blíže specifikovaný osobní automobil (dále jen „vozidlo“), ze soupisu majetkové podstaty dlužníka (DUPRE Consult s. r. o.) [výrok I.] a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

[2] Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že:

1/ Usnesením ze dne 17. října 2013, č. j. MSPH 76 INS XY, byl (mimo jiné) zjištěn úpadek dlužníka a do funkce insolvenčního správce byl ustanoven žalovaný.

2/ Dne 5. prosince 2013 sepsal žalovaný do majetkové podstaty dlužníka vozidlo. Jako důvod sepisu uvedl žalovaný „majetek dlužníka dle registru vozidel“ vycházeje z přihlášky věřitele dlužníka, jenž uváděl, že tímto vozidlem má zajištěnu přihlášenou pohledávku. Umístění vozidla bylo neznámé.

3/ Usnesením ze dne 13. ledna 2014, č. j. MSPH 76 INS XY, byl (mimo jiné) prohlášen konkurs na majetek dlužníka.

4/ Žalobce koupil za 196.000 Kč vozidlo od R. Š. (dále jen „R. Š.“) na základě kupní smlouvy ze dne 9. listopadu 2015. Vozidlo od ní převzal, a to včetně malého technického průkazu a velkého technického průkazu č. UG 413481, jenž byl vydán dne 8. března 2015 z důvodu ztráty předchozího velkého technického průkazu č. UF 322814. R. Š. výslovně ve smlouvě uvedla, že je výlučným vlastníkem vozidla a že na vozidle neváznou žádná práva třetích osob ani jiná omezení.

5/ Ve velkém technickém průkazu č. UG 413481, není uveden jako předchozí vlastník vozidla dlužníka, ale pouze J. H. (jako vlastník ke dni vystavení velkého technického průkazu) [dále jen „J. H.“], od níž koupila vozidlo R. Š. dne 21. srpna 2015. Vozidlo bylo v České republice poprvé registrováno 17. března 2011.

6/ Vozidlo bylo dne 15. ledna 2016 zajištěno Policií České republiky a následně uloženo do úschovy u Městského soudu v Brně, neboť k němu uplatňovalo vlastnické právo více osob.

7/ Žalovaný vyrozuměl žalobce o sepsání vozidla do majetkové podstaty dlužníka dne 26. září 2016.

8/ Žalobce podal včasnou vylučovací žalobu.

[3] Na tomto základě – odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2002, sp. zn. 29 Cdo 2086/2000, uveřejněný pod číslem 27/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, § 225 odst. 1 a 2, § 229 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), § 7, § 1099 a § 2079 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) – insolvenční soud uzavřel, že má za prokázáno, že žalobce byl v době uzavření kupní smlouvy v dobré víře, neboť žalobce neměl a nemohl mít důvodné pochybnosti o tom, že R. Š. není vlastníkem vozidla. Žalovaný žádné skutečnosti, jež by vedly k závěru, že žalobce nebyl v okamžiku uzavření kupní smlouvy v dobré víře, (ani) netvrdil.

[4] K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že se žaloba zamítá (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů za řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).

[5] Odvolací soud vyšel ze zjištěného skutkového stavu insolvenčním soudem, jenž doplnil následovně:

1/ Dle zprávy Hlavního města Prahy ze dne 14. prosince 2017, č. j. MHMP 1946922/2017, byly k vozidlu vydány (postupně) celkem tři velké technické průkazy, a to z důvodu ztráty předchozích průkazů. Při vydávání druhopisu (duplikátu) velkého technického průkazu se přitom do dokladu tisknou pouze údaje platné ke dni jeho vydání; kompletní údaje o vozidle, jeho vlastnících a veškerých evidenčních změnách však obsahuje jak elektronická, tak písemná část registru vozidel.

2/ Jako vlastník vozidla byl dle záznamů v registru vozidel zapsán od 17. března 2011 ve velkém technickém průkazu č. UE 143378 dlužník; z důvodu jeho ztráty byl dne 6. června 2013 vydán velký technický průkaz č. UF 322814, v němž byl jako vlastník uveden (ode dne jeho vystavení) dlužník; z důvodu další ztráty byl poté dne 3. srpna 2015 vydán velký technický průkaz č. UG 413481, ve kterém byla jako vlastník uvedena (ode dne jeho vystavení) J. H., následně od 21. srpna 2015 R. Š. a nakonec od 9. prosince 2015 žalobce.

[6] Odvolací soud – odkazuje na § 225 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona, § 7 a § 3030 o. z. – s ohledem na výše uvedené uzavřel, že v projednávané věci byly přítomny okolnosti, které měly žalobce upozornit na nesrovnalosti ohledně vlastnických práv k prodávanému vozidlu. Mezi tyto okolnosti řadil odvolací soud skutečnost, že vlastnické právo k vozidlu bylo dokládáno duplikátem velkého technického průkazu č. UG 413481, který byl vydán z důvodu ztráty předchozího velkého technického průkazu č. UF 322814 a který neobsahoval všechny údaje o dřívějších (registrovaných) vlastnících vozidla od okamžiku jeho první registrace (17. března 2011) v České republice, a též skutečnost, že došlo k prodeji vozidla (z J. H. na R. Š.) krátce po vydání tohoto duplikátu.

[7] Ověřil-li by si žalobce – pokračoval odvolací soud – historii vlastníků prodávaného vozidla, musel by si učinit jasno, na základě jakého titulu byla registrována J. H. jako vlastník vozidla a nikoli dlužník. Jinak řečeno v situaci, kdy žalobce neměl přehled o jednotlivých registrovaných vlastnících sporného vozidla od první registrace vozidla v České republice, nelze předpokládat (v projednávané věci) jeho dobrou víru. Měl-li by totiž žalobce tento přehled – uzavřel insolvenční soud – zjistil by, že vlastníkem vozidla byl (v okamžiku uzavření kupní smlouvy) dlužník, jenž se nachází v úpadku, na jehož majetek je prohlášen konkurs a v jehož majetkové podstatě je vozidlo sepsáno.

[8] Odvolací soud tak dospěl k závěru, že v situaci, kdy insolvenční zákon má přednost před obecnou občanskoprávní úpravou a žalobce měl a mohl vědět o tom, že účinky založené zjištěním úpadku a prohlášením konkursu na majetek dlužníka nastaly, tj. že dispoziční oprávnění k majetku dlužníka má pouze žalovaný (insolvenční správce), nenabyl na základě kupní smlouvy vlastnické právo k vozidlu, neboť tato smlouva je neplatná a nechrání ho dobrá víra. Jinak řečeno, výše uvedené skutečnosti vyvrací dobrou víru žalobce při nabývání vlastnického práva k vozidlu.

[9] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

[10] Za nesprávné považuje dovolatel právní posouzení věci odvolacím soudem (uplatňuje dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a to, že nelze předpokládat dobrou víru žalobce, neměl-li přehled o jednotlivých registrovaných vlastnících vozidla od první registrace vozidla v České republice v roce 2011 do vydání velkého technického průkazu č. UG 413481, neboť v případě, že by tento přehled měl, seznal by, že jako vlastník vozidla byl registrován dlužník, o němž by z veřejných rejstříků zjistil, že se nachází v úpadku, na jeho majetek je prohlášen konkurs a vozidlo je sepsáno v jeho majetkové podstatě.

[11] Dovolatel má za to, že v situaci, kdy velký technický průkaz je veřejnou listinou (odkazuje na rozsudek ze dne 11. dubna 2007, sp. zn. 21 Cdo 694/2006, uveřejněný pod číslem 13/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nález Ústavního soudu ze dne 16. července 2013, sp. zn. I. ÚS 2906/12, uveřejněný pod číslem 121/2013 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a § 134 o. s. ř.), při koupi vozidla vycházel z velkého technického průkazu k vozidlu, ve kterém byla R. Š. uvedena jako vlastník a ze kterého nebylo zřejmé, že by někdy byl vlastníkem dlužník, byl v dobré víře, že nabývá vozidlo od vlastníka, tedy po právu. Dle dovolatele nebyl v době uzavření kupní smlouvy jediný důvod, jenž by zakládal pochybnost o tom, že R. Š. vlastníkem vozidla není.

[12] Pro podporu své argumentace odkazuje dovolatel dále na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2007, sp. zn. 32 Cdo 44/2007, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. května 2013, sp. zn. 23 Cdo 1774/2011.

[13] Dovolatel závěrem namítá, že ten, kdo jedná v důvěře ve veřejnou listinu, jedná v dobré víře, a jeho jednání je právními předpisy chráněno.

[14] Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího změnil tak, že vozidlo se vylučuje z majetkové podstaty dlužníka a žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení.

[15] Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, když posouzení, zda žalobce (ne)byl při nabývání vlastnického práva k vozidlu v dobré víře, je otázkou skutkovou a nikoli právní, popř. zamítnout, když úřad vedoucí registr vozidel nepotvrzuje vlastnictví, ale pouze eviduje, kdo je vlastníkem či provozovatelem vozidla vedeného v registru, a to aniž by potvrzoval správnost těchto údajů. V doplnění vyjádření k dovolání žalovaný rovněž poukazuje na rozsudek ze dne 20. září 2017, sp. zn. 22 Cdo 5330/2015, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že registr silničních vozidel není veřejným seznamem.

[16] Dovolání žalovaného, jenž může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.

[17] Učinil tak proto, že dovoláním zpochybněné právní posouzení věci odvolacím soudem odpovídá (oproti mínění dovolatele) ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž:

1/ Předpokladem nabytí vlastnického práva od neoprávněného je jednak existence platného právního titulu, a dále existence dobré víry v oprávnění převodce převést vlastnické právo k věci.

2/ Dobrou víru je povinen prokázat nabyvatel, čímž dochází k odchylce od zásady stanovené v ustanovení § 7 o. z., podle kterého se dobrá víra presumuje. Ochrana dobré víry je obecným právním principem. Při jejím posuzování bude hrát především roli to, zda při zachování náležité opatrnosti, kterou lze s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu po každém subjektu práva požadovat, měl nebo mohl mít pochybnosti, že převádějící subjekt není oprávněn vlastnické právo převést. Podle toho, jakou míru zavinění je třeba nabyvateli přičíst, by měl i on sám vyvinout jistou přezkumnou aktivitu ke zjištění toho, zda je převodce vlastníkem nebo jinak oprávněným k převodu věci. Chce-li být nabyvatel považován za poctivého nabyvatele, je to přímo jeho povinností (investigativní povinnost). Ta by však neměla být vnímána jako obecná povinnost, spíše by se měla uplatnit v případech, kde je zvýšená pravděpodobnost, že převodce nemusí být vlastníkem (typicky při prodeji ojetých vozů a při prodeji věcí, u kterých se obvykle sjednává výhrada vlastnického práva).

K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2019, sp. zn. 22 Cdo 240/2019, jakož i ustanovení § 1111 o. z.

3/ Technický průkaz pouze osvědčuje určité skutečnosti předpokládané zákonem č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích a o změně zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), a nelze jej tedy považovat za listinu prokazující vlastnictví k věci. Je vždy nutné, aby v situacích, kdy existují o dobré víře kupujícího sebemenší pochybnosti, kupující prokázal, že využil všechny dostupné prostředky k tomu, aby se přesvědčil, že prodávající je skutečně oprávněn převést vlastnické právo k předmětné věci, a že tedy byl skutečně v dobré víře (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2007, sp. zn. 32 Odo 1411/2005).

4/ Registr silničních vozidel není veřejným seznamem. Neuplatňuje se zde tak (mimo jiné) princip materiální publicity (tzn., že údaje zde zapsané nejsou právně účinné vůči třetím osobám i v případě, že neodpovídají skutečnému stavu). K tomu srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 5330/2015.

5/ Posouzení otázky, zda v dané věci byl držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, je věcí úvahy soudu v nalézacím řízení. Tuto úvahu by dovolací soud mohl přezkoumat, jen kdyby byla zjevně nepřiměřená (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. června 2009, sp. zn. 22 Cdo 2283/2009).

[18] Odvolací soud posoudil otázku, zda dovolatel byl při nabývání vozidla v dobré víře v oprávnění převodce (R. Š.) převést vlastnické právo k vozidlu, v souladu s výše citovanou judikaturou Nejvyššího soudu (nijak se od ní neodchýlil). Přihlédl přitom ke všem okolnostem projednávané věci a své úvahy (jež Nejvyšší soud neshledává zjevně nepřiměřenými) náležitě odůvodnil.

[19] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 163 insolvenčního zákona, § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když procesně úspěšnému žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení; ty v dané věci sestávají z paušální náhrady ve výši 300 Kč (§ 1 a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu) za jeden úkony právní služby, a to vyjádření k dovolání ze dne 24. dubna 2018.

[20] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 11. 2020

JUDr. Jiří Zavázal

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru