Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 ICdo 133/2018Rozsudek NS ze dne 19.12.2019

HeslaInsolvence
Zástavní právo
Vady podání
KategorieB
EcliECLI:CZ:NS:2019:29.ICDO.133.2018.1
Dotčené předpisy

§ 206 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 218 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 174 předpisu č. 182/2006 Sb.

§ 188 předpisu č. 182/2006 Sb.

§ 21 předpisu č. 311/2007 Sb.

§ 3...

více

přidejte vlastní popisek

MSPH 88 INS 9621/2014

188 ICm 670/2015

29 ICdo 133/2018-64

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Glory Daze Associated, S. A., se sídlem 33 Porter Road, P. O. Box 3169, PMB 103, Road Town, Tortola, Britské Panenské ostrovy, registrační číslo 584444, zastoupeného Mgr. Karlem Somolem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 671/24, PSČ 110 00, proti žalovanému Mgr. Janu Juklovi, se sídlem v Praze 7, Přístavní 321/14, PSČ 170 00, jako insolvenčnímu správci dlužníka SIDIA, akciová společnost, zastoupenému JUDr. Petrem Voříškem, Ph.D., LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 7, Přístavní 321/14, PSČ 170 00, o určení pořadí pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 188 ICm 670/2015, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka SIDIA, akciová společnost, se sídlem v Praze 1, Rybná 716/24, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 15 50 30 20, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 88 INS 9621/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. července 2018, č. j. 188 ICm 670/2015, 104 VSPH 854/2017-50 (MSPH 88 INS 9621/2014), takto:

I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. července 2018, č. j. 188 ICm 670/2015, 104 VSPH 854/2017-50 (MSPH 88 INS 9621/2014), se v rozsahu měnícího výroku ve věci samé o zamítnutí žaloby mění takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2017, č. j. 188 ICm 670/2015-35, se s výjimkou výroku, jímž byla pro předčasnost zamítnuta žaloba o určení, že žalobce má právo na uspokojení pohledávky ve výši 42.302.479,87 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 970.291,38 Kč a smluvním úrokem z prodlení ve výši 1.193.741,19 Kč, vzniklé z titulu smlouvy o úvěru č. 502165032 ze dne 7. července 2011 ve znění dodatků 1-4 jako první v pořadí z výtěžku zpeněžení spoluvlastnického podílu o velikosti 3667/7172 na pozemku parc. č. st. 3178, o výměře 347 m², zapsaném na listu vlastnictví č. 8050, v katastrálním území Brandýs nad Labem a spoluvlastnického podílu o velikosti 3624/5005 na pozemku parc. č. st. 396/1, o výměře 2855 m², zapsaném listu vlastnictví č. 8074, v katastrálním území Brandýs nad Labem, potvrzuje.

Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

II. Ve zbývající části se dovolání zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 15. listopadu 2017, č. j. 188 ICm 670/2015-35, zamítl pro předčasnost žalobu, kterou se (původní) žalobce (Mgr. Ing. Ivo Hala, jako insolvenční správce dlužníka Metropolitního spořitelního družstva v likvidaci) domáhal vůči žalovanému (Mgr. Janu Juklovi, jako insolvenčnímu správci dlužníka SIDIA, akciová společnost) určení, že žalobce má právo na uspokojení pohledávky ve výši 42,302.479,87 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 970.291,38 Kč a smluvním úrokem z prodlení ve výši 1.193.741,19 Kč, vzniklé z titulu smlouvy o úvěru č. 502165032 ze dne 7. června 2011 ve znění dodatku 1-4 jako první v pořadí z výtěžku zpeněžení:

- „jednotky č. 2457/1 – byt, jednotky č. 2457/5 – byt, jednotky č. 2457/6 – byt, jednotky č. 2457/9 – byt, jednotky č. 2457/11 – byt, jednotky č. 2457/19 – byt, jednotky č. 2457/20 – byt, jednotky č. 2457/22 – byt, jednotky č. 2457/24 – byt, jednotky č. 2457/25 – byt, jednotky č. 2457/301 – jiný nebytový prostor, všech umístěných v budově č. p. 2457, na pozemku parc. č. 3178, na LV 8051, v katastrálním území Brandýs nad Labem, vše zapsáno v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Praha – východ“;

- „spoluvlastnického podílu o velikosti 3667/7171 na pozemku prac. č. st. 3178, o výměře 347 m², zapsaném na LV č. 8050, v katastrálním území Brandýs nad Labem“;

- „spoluvlastnického podílu o velikosti 3624/5005 na pozemku prac. č. 396/1, o výměře 2855m², zapsaném na LV č. 8074, v katastrálním území Brandýš nad Labem“

(výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

Přitom insolvenční soud rozhodoval ve vztahu k žalobci Glory Daze Associated, S. A., když usnesením ze dne 10. srpna 2015, č. j. MSPH 88 INS 9621/2014-P2-5, rozhodl o vstupu společnosti AB - CREDIT a. s. do insolvenčního řízení na místo (původního) žalobce, a následně usnesením ze dne 10. prosince 2015, č. j. MSPH 88 INS 9621/2014-P2-9, o vstupu žalobce do insolvenčního řízení na místo označené společnosti.

Ze skutkových zjištění insolvenčního soudu, ve vazbě na obsah spisu, plyne, že:

1) Usnesením ze dne 23. prosince 2013, č. j. MSPH 98 INS 36628/2013-A-11, insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka (Metropolitního spořitelního družstva v likvidaci), na jeho majetek prohlásil konkurs a insolvenčním správcem ustanovil Mgr. Ing. Ivo Halu.

2) Usnesením ze dne 14. října 2014, č. j. MSPH 88 INS 9621/2014-A-45, insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka (SIDIA, akciová společnost) a insolvenčním správcem ustanovil Mgr. Jana Jukla; následně usnesením ze dne 12. ledna 2015, č. j. MSPH 88 INS 9621/2014-B-17, prohlásil konkurs na majetek označeného dlužníka.

3) Přihláškou P-2 původní žalobce přihlásil dne 13. srpna 2014 do insolvenčního řízení dlužníka pohledávku za dlužníkem v celkové výši 44.666.512,44 Kč (z titulu smlouvy o úvěru ze dne 7. července 2001, ve zněné dodatků 1-4), a to jako zajištěnou majetkem dlužníka podle smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 7. července 2011, s tím, že jako majetek tvořící předmět zajištění označil pozemek parc. č. 3178 – zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 347 m², a dále pozemek parc. č. 396/1 – ostatní plocha, o výměře 7117 m².

4) Žalovaný popřel přihlášenou pohledávku (jen) co do pořadí, když: a) „přihláškou uplatněný předmět zajištění“ (pozemky) nepatří celý do majetkové podstaty, jelikož dlužník má v majetku pouze spoluvlastnické podíly, a b) přihláškou pohledávky nebylo uplatněno zajištění ve vztahu k bytovým a nebytovým jednotkám ve vlastnictví dlužníka zapsaným na listu vlastnictví č. 8051, jak se nacházejí v budově č. p. 2457, stojící na pozemku parc. č. 3178.

Na tomto základě insolvenční soud – cituje ustanovení § 174 odst. 2 a 3 a § 188 odst. 1 a 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a ustanovení § 21 odst. 1 písm. g) bod 1. vyhlášky č. 311/2007 Sb., o jednacím řádu pro insolvenční řízení, a kterou se provádějí některá ustanovení insolvenčního zákona (dále jen „vyhláška“) – uzavřel, že přihláška trpí v části, v níž bylo uplatněno právo na uspokojení ze zajištění, takovými vadami, které brání přezkumu pořadí pohledávek. Právo na uspokojení ze zajištění je řádně přihlášeno jen tehdy, pokud přihláška obsahuje náležitosti vymezené výše zmíněným ustanovením vyhlášky. V přihlášce žalobce majetek, k němuž bylo zajištění zřízeno, není řádně specifikován „s ohledem na vlastnictví dlužníka zapsané v katastru nemovitostí, neboť jako předmět zajištění žalobce označil majetek zapsaný na LV č. 3423 pro k. ú. Brandýs nad Labem, na kterém se předmětný majetek nenacházel“. Specifikaci předmětu zajištění nelze bez dalšího odvodit ani z listin přiložených k přihlášce, když na doloženém listu vlastnictví č. 8051 pro k. ú. Brandýs nad Labem jsou zapsány pro vlastníka (SIDIA, akciová společnost) pouze „jednotky s příslušnými podíly pozemku na st. parc. č. 3178“.

Jelikož přihláška pohledávky neobsahuje řádný popis majetku majetkové podstaty, k němuž bylo zajištění zřízeno, měl žalovaný postupovat podle ustanovení § 188 odst. 2 insolvenčního zákona a vyzvat věřitele, aby přihlášku své pohledávky opravil a doplnil ve stanovené lhůtě, obzvláště za situace, kdy si musel být tohoto nedostatku vědom, jelikož „v příslušném listu seznamu v rozporu s údaji uvedenými v přihlášce označil zajištěný majetek rozdílně“.

Proto insolvenční soud zamítl žalobu jako předčasnou.

Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 16. července 2018, č. j. 188 ICm 670/2015, 104 VSPH 854/2017-50 (MSPH 88 INS 9621/2014) rozsudek insolvenčního soudu změnil tak, že:

a) Odmítl žalobu o určení pořadí pohledávky č. P-2 ve výši 44.466.512,44 Kč přihlášené do insolvenčního řízení dlužníka jako zajištěné spoluvlastnickými podíly na (ve výroku specifikovaných) pozemcích dlužníka;

b) Zamítl žalobu o určení pořadí téže pohledávky jako zajištěné (ve výroku specifikovanými) bytovými jednotkami dlužníka a jiným nebytovým prostorem dlužníka (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).

Odvolací soud v prvé řadě dovodil, že žalovaný je subjektivně legitimován k podání odvolání proti rozsudku insolvenčního soudu, jímž byla žaloba zamítnuta pro předčasnost. Zmíněné rozhodnutí má totiž „významné dopady“ na povinnosti žalovaného, jenž vystupuje v insolvenčním řízení v pozici insolvenčního správce. Odnětím možnosti podat opravný prostředek proti rozhodnutí insolvenčního soudu by tak žalovaného zbavovalo možnosti procesní obrany proti nepřímo ukládané povinnosti změny jeho postupu v insolvenčním řízení při přezkumu pohledávky žalobce a vedlo by k riziku porušení zásady hospodárnosti insolvenčního řízení.

Po částečném zopakování a doplnění dokazování odvolací soud zdůraznil, že pohledávka žalobce byla zjištěna co do pravosti a výše. Žalovaný ji popřel jen částečně co do pořadí s odůvodněním, že v majetkové podstatě jsou pouze spoluvlastnické podíly na pozemcích (a nikoli celé pozemky) ve vlastnictví dlužníka. Jelikož žalovaný v daném rozsahu nepopřel uplatněné právo na určení pořadí pohledávky, shledal odvolací soud v této části žalobu bezpředmětnou; proto rozsudek insolvenčního soudu v dotčené části změnil tak, že žalobu odmítl jakožto podanou neoprávněnou osobou (§ 160 odst. 4 insolvenčního zákona).

Dále odvolací soud zdůraznil, že:

1) Podle zástavní smlouvy ze dne 7. srpna 2011 „byl předmětem zástavního práva pozemek parc. č. st. 3178, rozestavěná budova umístěná na pozemku parc. č. st. 3178 a pozemek parc. č. 396/1, vše v k. ú. Brandýš nad Labem“.

2) Žalobce v přihlášce pohledávky vymezil předmět zajištění „jen“ takto: „pozemek parc. č. 3178 – zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 347 m², a pozemek parc. č. 396/1 – ostatní plocha, neplodná půda, o výměře 7117 m², oba zapsány na LV č. 3423 pro obec Brandýs nad Labem - Stará Boleslav, k. ú. Brandýs nad Labem, vedeném u katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Praha – východ“. Současně k přihlášce (mimo jiné) doložil výpis z katastru nemovitostí LV 8051, ve kterém jsou vymezeny bytové jednotky 1, 5, 6, 9, 11, 19, 20, 22, 24, 25 a nebytová jednotka č. 301, všechny v domě č. p. 2457, se spoluvlastnickými podíly k pozemku parc. č. 3178.

Na tomto základě odvolací soud následně uzavřel, že přihláška pohledávky není vadná, když původní žalobce „výslovně uplatnil v přihlášce zajištění pouze u pozemků“, přičemž „zajištění ohledně rozestavěné budovy umístěné na pozemku parc. č. st. 3178 v přihlášce neuplatnil vůbec, neuplatnil v ní ani zástavní právo k jednotkám, s tím, že došlo k prohlášení vlastníka a rozdělení domu na jednotky, a v přihlášce neodkázal ani na správný list vlastnictví č. 8051, ale odkázal na neexistující list vlastnictví č. 3423“. Přitom požadavek na přesné vymezení předmětu zajištění, jde-li o stavby zřízené na pozemku, se prosadí i tam, kde by rozestavěná stavba či posléze vzniklé jednotky měly být považovány za součást pozemku (§ 506 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku – dále „o. z.“).

V situaci, kdy se žalobce svého zajištění v celém jeho rozsahu včas nedovolal v přihlášce své pohledávky, nemůže být úspěšný „v podané určovací žalobě“, jelikož rozsah práva na uspokojení ze zajištění mohl „měnit“ jen do skončení lhůty k přihlášení pohledávek [§ 136 odst. 2 písm. d) insolvenčního zákona]; k později provedené změně insolvenční soud nemohl přihlížet (§ 173 odst. 1 insolvenčního zákona).

Proto odvolací soud ve zbývajícím rozsahu rozsudek insolvenčního soudu změnil tak, že se žaloba zamítá, a to „definitivně a nikoli jen pro tentokrát“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a to k řešení otázky týkající se aktivní legitimace žalovaného k podání odvolání proti výroku rozsudku insolvenčního soudu o zamítnutí žaloby pro předčasnost, a otázky, zda původní žalobce přihlásil do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka pohledávku jako zajištěnou a v jakém rozsahu, když podle jeho názoru jde o otázky dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu zčásti neřešené a zčásti zodpovězené odvolacím soudem v rozporu judikaturou Nejvyššího soudu citovanou v dovolání.

Dovolatel snáší argumenty ve prospěch závěru, podle něhož žalovaný nebyl subjektivně legitimován k podání odvolání proti rozsudku insolvenčního soudu, jelikož „z logiky věci“ jde o rozhodnutí ve prospěch žalovaného.

Dále dovolatel zdůrazňuje, že v poměrech dané věci v přihlášce pohledávky uvedl „zajištění své pohledávky zástavním právem v plném rozsahu“, aniž se následně domáhal jeho změn. Podle jeho názoru přihláška pohledávky, včetně uvedeného zajištění, splňuje všechny stanovené náležitosti, když zástavní právo je v přihlášce specifikováno popisem právní skutečnosti, na jejímž základě zajištění vzniklo, a odkazem na zástavní smlouvu, která je přílohou přihlášky, a dostatečně specifikuje i majetek, který je předmětem zástavy, tak, aby byl „seznatelný“. Současně je přesvědčen, že ani insolvenční zákon ani vyhláška nestanoví věřiteli povinnost specifikovat zajištění pohledávky „přesným výčtem parcel a jiných nemovitostí dle katastrálního zákona“.

Pro případ, že by specifikace zajištění pohledávky žalobce byla vskutku nedostatečná, ve shodě s insolvenčním soudem poukazuje na povinnost žalovaného určenou v ustanovení § 188 odst. 2 insolvenčního zákona (rozuměj povinnost vyzvat žalobce k odstranění vad přihlášky) a pro tento případ shledává zamítnutí žaloby pro předčasnost insolvenčním soudem správným.

Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení, případně aby sám ve věci rozhodl a žalobě vyhověl.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává (ve vazbě na datum vydání dovoláním napadeného rozhodnutí) z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. a to k řešení otázky subjektivní legitimace žalovaného k podání odvolání proti rozsudku, jímž insolvenční soud zamítl žalobu o určení pořadí pohledávky pro předčasnost, dosud Nejvyšším soudem v insolvenčních poměrech nezodpovězené, a otázky náležitostí přihlášky pohledávky, kterou odvolací soud posoudil odchylně od (níže uvedené) judikatury Nejvyššího soudu.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

K subjektivní legitimaci žalovaného k podání odvolání.

Podle ustanovení § 201 o. s. ř. účastník může napadnout rozhodnutí okresního soudu nebo rozhodnutí krajského soudu vydané v řízení v prvním stupni odvoláním, pokud to zákon nevylučuje.

Podle ustanovení § 206 odst. 1 o. s. ř. podá-li ten, kdo je k tomu oprávněn, včas přípustné odvolání, nenabývá rozhodnutí právní moci, dokud o odvolání pravomocně nerozhodne odvolací soud.

Podle ustanovení § 218 o. s. ř. odvolací soud odmítne odvolání, které (…) bylo podáno někým, kdo k odvolání není oprávněn.

Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena na (obecném) závěru, podle něhož právo odvolání přísluší pouze tomu účastníku, jemuž byla rozhodnutím soudu způsobena v jeho právech určitá (byť nepatrná) újma odstranitelná tím, že odvolací soud toto rozhodnutí zruší; teorie procesního práva hovoří o tzv. subjektivní přípustnosti odvolání. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 1999, sp. zn. 2 Odon 176/97, a ze dne 29. května 2001, sp. zn. 29 Odo 232/2001, uveřejněná pod čísly 3/2000 a 9/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

K otázce subjektivní přípustnosti odvolání žalovaného proti rozhodnutí, jímž soud prvního stupně (rozhodující o žalobě o určení pravosti a pořadí pohledávky poměrech zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání) zamítl takovou žalobu pro předčasnost, se Nejvyšší soud vyjádřil v důvodech usnesení ze dne 28. listopadu 2018, sp. zn. 29 Cdo 5323/2016, přičemž neměl žádné pochybnosti o tom, že žalovaný je subjektivně legitimován k podání odvolání (srov. též závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2008, sp. zn. 29 Odo 421/2006).

Jakkoli pro insolvenční řízení nelze bez dalšího (automaticky) přejímat judikatorní závěry ustavené při výkladu zákona o konkursu a vyrovnání [a to především proto, že insolvenční zákon obsahuje poměrně podrobná procesní pravidla, jež je třeba vnímat v jejich komplexnosti a jejichž pojetí ne vždy (a to zpravidla záměrně) odpovídá tomu, jak bylo v obdobné procesní situaci postupováno za účinnosti zákona o konkursu a vyrovnání] (srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněného pod číslem 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), neplatí to pro závěry, jež se týkají subjektivní legitimace žalovaného (insolvenčního správce) k podání odvolání proti rozsudku, kterým insolvenční soud zamítl pro předčasnost žalobu o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky. I v insolvenčních poměrech je totiž zjevné, že zamítnutí žaloby pro předčasnost je z hlediska dopadu do poměrů žalovaného méně příznivé než zamítnutí žaloby, které je „konečné“.

Právní posouzení věci odvolacím soudem je tak z hlediska řešení otázky subjektivní přípustnosti odvolání žalovaného proti rozsudku insolvenčního soudu správné.

Srov. ostatně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2018, sen. zn. 29 ICdo 117/2016, v němž Nejvyšší soud (ve shodě s výše uvedeným) pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení dospěl k závěru, podle něhož je-li žaloba o určení pravosti přihlášené pohledávky zamítnuta „pro předčasnost“, nelze takový výsledek pokládat za „procesní úspěch“ žádné ze stran sporu.

K náležitostem přihlášky pohledávky.

Podle ustanovení § 174 insolvenčního zákona přihlášky pohledávek a jejich přílohy se podávají dvojmo. Stejnopis přihlášky a její přílohy doručí insolvenční soud insolvenčnímu správci (odstavec 1). Přihláška pohledávky musí kromě obecných náležitostí podání obsahovat důvod vzniku a výši přihlašované pohledávky. Důvodem vzniku přihlašované pohledávky se rozumí uvedení skutečností, na nichž se pohledávka zakládá (odstavec 2). Jde-li o pohledávku zajištěnou, musí věřitel v přihlášce uvést, zda uplatňuje právo na její uspokojení ze zajištění a označit druh zajištění a dobu jeho vzniku; nestane-li se tak, má se za to, že právo na uspokojení přihlašované pohledávky ze zajištění v insolvenčním řízení uplatněno nebylo (odstavec 3).

Podle ustanovení § 188 insolvenčního zákona insolvenční správce přezkoumá podané přihlášky pohledávek zejména podle přiložených dokladů a podle účetnictví dlužníka nebo jeho evidence vedené podle zvláštního právního předpisu. Dále vyzve dlužníka, aby se k přihlášeným pohledávkám vyjádřil. Je-li to třeba, provede o pohledávkách nezbytná šetření s tím, že využije součinnosti orgánů, které mu ji jsou povinny poskytnout (odstavec 1). Nelze-li přihlášku pohledávky přezkoumat pro její vady nebo neúplnost, vyzve insolvenční správce věřitele, aby ji opravil nebo doplnil do 15 dnů, nestanoví-li lhůtu delší. Současně jej poučí, jak je nutné opravu a doplnění provést. Přihlášky pohledávek, které nebyly včas a řádně doplněny nebo opraveny, předloží insolvenční správce insolvenčnímu soudu k rozhodnutí o tom, že se k přihlášce pohledávky nepřihlíží; o tomto následku musí být věřitel poučen (odstavec 2).

Podle ustanovení § 21 odst. 1 písm. g) bodu 1. vyhlášky (ve znění účinném do 30. června 2017) přihláška pohledávky obsahuje údaj o pořadí pohledávky, přičemž u pohledávek zajištěných majetkem, který náleží do majetkové podstaty dlužníka, obsahuje přihláška pohledávky popis právní skutečnosti, na jejímž základě vzniklo zajištění, rozhodné právo, jímž se zajištění řídí, popis majetku majetkové podstaty, k němuž bylo zajištění zřízeno, údaj o tom, zda byla uzavřena dohoda o pořadí uspokojení zajištěných věřitelů podle § 299 odst. 1 insolvenčního zákona, a způsob výpočtu úroku podle § 171 insolvenčního zákona pro případ, že na něj věřiteli v řízení vznikne nárok.

Judikatura Nejvyššího soudu k výkladu shora citovaných ustanovení spočívá na závěrech, podle nichž:

1) Přihláška pohledávky je podáním majícím charakter žaloby, a proto musí obsahovat, v rozsahu, ve kterém nestanoví jinak insolvenční zákon (§ 174 odst. 2), náležitosti předepsané § 42 odst. 4 o. s. ř. (srov. např. usnesení ze dne 26. října 2010, sen. zn. 29 NSČR 5/2010, jakož i usnesení ze dne 28. dubna 2016, sen. zn. 29 ICdo 31/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2017, sen. zn. 29 ICdo 79/2015).

2) I zajištění věřitelé uplatňují své pohledávky v insolvenčním řízení přihláškou pohledávky (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR 16/2011, a ze dne 27. listopadu 2014, sen. zn. 29 NSČR 39/2014, uveřejněná pod čísly 54/2012 a 39/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

3) Je zcela na věřiteli (v souladu s dispoziční zásadou), zda vůbec v insolvenčním řízení uplatní právo na uspokojení své pohledávky ze zajištění. Závisí-li podle platné úpravy na rozhodnutí věřitele, zda při přihlašování svých pohledávek uplatní právo na uspokojení ze zajištění, nemůže být tento postup v rozporu se zásadami, na nichž spočívá insolvenční zákon (§ 5 insolvenčního zákona). Je-li pro věřitele výhodnější (posuzováno z ekonomického hlediska) neuplatnit právo na uspokojení ze zajištění, nemůže být jen v takovém způsobu jednání věřitele spatřována jakákoli spekulace či dokonce šikana dlužníka (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2017, sen. zn. 29 NSČR 123/2015).

4) K přihlášce pohledávky, kterou nelze přezkoumat pro její vady nebo neúplnost, se ve smyslu § 185 insolvenčního zákona, ve spojení s § 188 odst. 2 insolvenčního zákona, nepřihlíží ode dne, kdy přihlašovateli pohledávky marně uplynula lhůta určená mu insolvenčním správcem v řádné výzvě k odstranění vad přihlášky. To, zda přihláška pohledávky byla doplněna po uplynutí této lhůty, ale ještě předtím, než insolvenční soud rozhodl, že se k přihlášce pohledávky nepřihlíží a že ji jako opožděnou odmítá, nemá na tento závěr žádného vlivu (viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. července 2008, sen. zn. 1 VSPH 103/2008, uveřejněné pod číslem 37/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2009, sen. zn. 29 NSČR 18/2009, uveřejněné pod číslem 64/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

5) Součástí právního posouzení věci soudem ve sporu o pravost, výši nebo pořadí do konkursu přihlášené a správcem konkursní podstaty nebo některým z konkursních věřitelů popřené pohledávky, vždy musí být závěr o splnění předpokladů, za nichž se soud může důvodností nároku uplatněného tzv. incidenční žalobou vůbec zabývat. Zjistí-li soud, který rozhoduje o pravosti, výši nebo pořadí nevykonatelné pohledávky, že přihláška pohledávky měla v části, o které má v incidenčním sporu rozhodnout, vady bránící přezkumu přihlášené pohledávky, musí žalobu pro předčasnost zamítnout. Na základě takového rozsudku je třeba v konkursním řízení přistoupit zákonem stanoveným způsobem k odstraňování vad přihlášky a poté k novému přezkumu přihlášené pohledávky (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2001, sp. zn. 32 Cdo 1726/98, uveřejněný pod číslem 76/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 76/2002“).

6) Závěry obsažené v R 76/2002 (jak jsou citovány výše) jsou plně využitelné i pro poměry insolvenčního řízení vedeného podle insolvenčního zákona (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2016, sen. zn. 29 ICdo 56/2014, včetně judikatury obsažené v jeho důvodech).

7) Postup podle ustanovení § 188 odst. 2 insolvenčního zákona se uplatní pouze tehdy, je-li vadný sám procesní úkon, tj. přihláška pohledávky. Okolnost, že věřitel nepřipojí požadované přílohy, nemůže mít jiný následek, než že uplatněný nárok neprokáže (nesplní povinnost důkazní). Nedoplní-li věřitel ani přes výzvu insolvenčního správce zákonem požadované přílohy (kopie smluv, soudních nebo jiných rozhodnutí a dalších listin dokládajících údaje uvedené v přihlášce pohledávky), čili listinné důkazy ve smyslu ustanovení § 177 insolvenčního zákona, je na insolvenčním správci, zda takovou pohledávku co do pravosti nebo obsahu zpochybní a podle ustanovení § 192 a násl. insolvenčního zákona ji popře (viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. července 2008, sen. zn. 1 VSPH 94/2008, uveřejněné pod číslem 13/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 13/2009“), k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v usneseních ze dne 21. května 2014, sen. zn. 29 NSČR 109/2013, a ze dne 27. září 2017, sen. zn. 29 NSČR 107/2015, uveřejněných pod čísly 104/2014 a 155/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

V poměrech projednávané věci [viz shora uvedená skutková zjištění odvolacího soudu týkající se předmětu zástavního práva (dle smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 7. července 2011) a majetku tvořícího předmět zajištění (dle přihlášky pohledávky ze dne 13. srpna 2014)] Nejvyšší soud dospívá (na rozdíl od soudu odvolacího) k závěru, že přihláška pohledávky žalobce (jeho právního předchůdce) vskutku trpí (v části týkající se pořadí pohledávky – jejího zajištění) vadou, která v tomto rozsahu bránila jejímu přezkumu.

Je tomu tak především proto, že z vymezení majetku tvořícího předmět zajištění (viz přihláška pohledávky) nelze bez dalšího jednoznačně uzavřít, zda je zajištění uplatněno výlučně k označeným pozemkům (navíc konkretizovaným nesprávným údajem ohledně listu vlastnictví) nebo též k bytovým a nebytovým jednotkám, nacházejícím se v budově zřízené na jednom z nich [v tom smyslu, že (případně) jsou jeho součástí].

Přitom zmíněná nejistota plyne z toho, že občanský zákoník opětovně (od 1. ledna 2014) do českého právního prostředí zavedl zásadu superficies solo cedit (povrch ustupuje půdě) i ve vztahu ke stavbám; tato se projevuje zejména v § 506 a § 1083 a násl. o. z. Zákonodárce však s ohledem na ochranu nabytých práv rozhodl, že zmíněná zásada se uplatní jen u nově zřizovaných staveb, a proto Nejvyšší soud (srov. důvody jeho usnesení ze dne 30. března 2016, sp. zn. 22 Cdo 892/2016) dovodil, že samotná existence ustanovení § 506 o. z. nemůže ničeho změnit na existenci staveb jakožto samostatných věcí v občanskoprávním smyslu, které vznikly před 1. lednem 2014. Zákonodárce však v rámci přechodných ustanovení v § 3054 a násl. o. z. upravil zvláštní pravidla, která mají sjednotit vlastnický režim stavby coby samostatné věci v právním slova smyslu vzniklé před 1. lednem 2014 a pozemku, na němž se tato stavba nachází. Je-li vlastnický režim stavby a vlastnický režim pozemku pod touto stavbou totožný, pak se stavba ve shodě s § 3054 o. z. stala dnem 1. ledna 2014 součástí pozemku. Naopak, je-li vlastnický režim stavby a vlastnický režim pozemku pod touto stavbou odlišný, pak se ve shodě s § 3055 odst. 1 o. z. dnem 1. ledna 2014 stavba součástí pozemku nestala. Dojde-li ke sjednocení vlastnického režimu později, pak se stavba stane ve shodě s § 3058 odst. 1 o. z. součástí pozemku k okamžiku sjednocení vlastnického režimu. K tomu viz důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 10. května 2017, sp. zn. 22 Cdo 5780/2016, a ze dne 30. září 2019, sen. zn. 29 ICdo 12/2018.

Konečně Nejvyšší soud dodává, že výše zmíněné závěry, vztahující se k vadám přihlášky pohledávky, se netýkají (případného) věcného posouzení, zda jsou bytové a nebytové jednotky označené v žalobě součástí pozemku, ani toho, zda jsou zatíženy zástavním právem (vzniklým podle zástavní smlouvy ze dne 7. srpna 2011).

Jelikož právní posouzení věci, na němž rozsudek odvolacího soudu, jde-li o měnící výrok ve věci samé o zamítnutí žaloby, spočívá, není správné, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v této části změnil [§ 243d písm. b) o. s. ř.] tak, že potvrdil rozsudek insolvenčního soudu. Současně Nejvyšší soud (nově) rozhodl o náhradě nákladů řízení před insolvenčním soudem a o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na jejich náhradu (viz usnesení sen. zn. 29 ICdo 117/2016).

Ve zbývající části (tj. v části směřující proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu o částečném odmítnutí žaloby) Nejvyšší soud dovolání zamítl [§ 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.].

Konečně Nejvyšší soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. 12. 2019

JUDr. Petr Gemmel

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru