Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 ICdo 127/2018Usnesení NS ze dne 29.01.2020

HeslaMajetková podstata
Zpeněžování
Incidenční spory
Smlouva kupní
Insolvenční řízení
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:29.ICDO.127.2018.1
Dotčené předpisy

§ 225 IZ.

§ 41 odst. 2 o. s. ř.

§ 409 obch. zák.


přidejte vlastní popisek

KSBR 37 INS XY

70/37 ICm XY

29 ICdo 127/2018-336

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce V. T., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Evou Štauderovou, advokátkou, se sídlem v Uherském Hradišti, Masarykovo nám. 329, PSČ 686 01, proti žalované Mgr. Sofii Pondikasové, se sídlem v Brně, Vrchlického sad 1894/4, PSČ 602 00, jako insolvenční správkyni dlužníka J. R., o vyloučení výtěžku zpeněžení z majetkové podstaty dlužníka, vedené u Krajského soudu v Brně sp. zn. 70/37 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka J. R., narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 37 INS XY, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. dubna 2018, č. j. 37 ICm XY, 11 VSOL XY (KSBR 37 INS XY), takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 2. května 2017, č. j. 70/37 ICm XY, vyloučil ze soupisu majetkové podstaty úpadce (J. R.) výtěžek zpeněžení koně STORMY JAIL (IRE) [dále jen „kůň“] ve výši 150.000,- Kč (výrok I.), zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal vyloučení výtěžku zpeněžení koně ze soupisu majetkové podstaty dlužníka v rozsahu 7,5% úroku z prodlení ročně z částky 150.000,- Kč za dobu od 6. září 2012 do zaplacení (výrok II.) a žalované uložil zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 58.412,- Kč (výrok III.).

Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalované rozsudkem ze dne 11. dubna 2018, č. j. 37 ICm XY, 11 VSOL XY (KSBR 37 INS XY), potvrdil rozsudek insolvenčního soudu ve vyhovujícím výroku ve věci samé (první výrok), změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že žalované uložil zaplatit žalobci na těchto nákladech částku 68.172,77 Kč (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).

Soudy nižších stupňů vyšly z toho, že:

1) Žalovaná (Mgr. Sofie Pondikasová, jako insolvenční správkyně dlužníka J. R.) sepsala koně do majetkové podstaty dlužníka jako majetek dlužníka; kupní smlouvou ze dne 5. září 2012 zpeněžila koně za částku 150.000,- Kč; tato částka se jako výtěžek zpeněžení nachází v majetkové podstatě dlužníka.

2) Žalobce (V. T.) podal včas u insolvenčního soudu žalobu o vyloučení koně z majetkové podstaty dlužníka; žalobu v průběhu řízení „změnil“ na vydání výtěžku zpeněžení ve výši 150.000,- Kč s 7,5% úrokem z prodlení od 6. září 2012 do zaplacení.

3) Žalobce (jako kupující) a dlužník (jako prodávající) uzavřeli dne 1. března 2012 kupní smlouvu, jejímž předmětem byl kůň, přičemž kupní cena byla sjednána částkou 48.000,- Kč. Téhož dne dlužník vystavil žalobci fakturu č. 120100004, kterou žalobce podle příjmového pokladního dokladu č. 12P00005 z téhož dne hotově uhradil. Cena byla určena znaleckým posudkem ze dne 25. února 2012, vypracovaným Ing. Jiřím Formánkem. Výše uvedená faktura byla obsažena i v přiznání k dani z přidané hodnoty ze dne 25. června 2012.

4) Kůň zůstal nadále ustájen u dlužníka, jelikož měl žalobce „problém s ustájením hřebce, když ve své stáji měl klisny“. Žalobce si „průkaz koně“ v den uzavření kupní smlouvy nepřevzal, přičemž změna v evidenci koní byla nahlášena až dne 30. července 2012. Žalobce si koně odvezl někdy začátkem července 2012 k Z. S., který se o koně staral do 5. září 2012, tj. do data, kdy si insolvenční správkyně dlužníka koně odvezla.

5) Žalovaná při sepisu koně do majetkové podstaty dlužníka vycházela ze seznamu majetku předloženého dlužníkem a z účetnictví dlužníka, ve kterém se kupní smlouva z 1. března 2012 nenacházela.

6) Dne 1. března 2012 uzavřeli žalobce (jako objednatel) a společnost ROTRADE s. r. o. (jako poskytovatel) smlouvu o ustájení, podle které měla společnost k datu uzavření smlouvy ustájit koně a cena za ustájení za jeden kalendářní měsíc byla ujednána částkou 2.500,- Kč + DPH. Podle příjmových pokladních dokladů vystavených 13. dubna 2012 a 18. června 2012 společnost přijala od objednatele částku 3.000,- Kč a 6.000,- Kč na úhradu faktur vystavených společností za ustájení koně za období měsíců března až května 2012.

7) Podle přehledu přijatých zdanitelných plnění od plátců za měsíc květen 2012 žalobce zaplatil daň z přidané hodnoty ve výši 8.000,- Kč za koupi koně od dlužníka (daňový doklad ze dne 2. května 2012) a daň z přidané hodnoty ve výši 500,- Kč z titulu úhrady za ustájení koně společnosti (daňový doklad ze dne 2. května 2012).

8) Podle zápisu z místních šetření ze dne 27. července 2012 a 31. srpna 2012 insolvenční správkyně zjistila, že kůň je ustájen v XY. Při druhém místním šetření jednala s J. H., se kterým se dohodla ohledně krmení a péče o koně.

9) V inventurním seznamu majetku dlužníka k 31. prosinci 2011 dlužník mimo jiné uvedl i koně „v pořizovací hodnotě 2.300.486,- Kč, jehož cenu odhadl na 1.000.000,- Kč“. Sdělením ze dne 20. září 2012 dlužník upozornil, že v seznamu majetku mohou být chyby.

Na tomto základě odvolací soud – cituje ustanovení § 225 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a odkazuje na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 29. října 2015, sp. zn. 29 Cdo 683/2011, uveřejněném pod číslem 116/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – uzavřel, že žalobce se stal vlastníkem koně na základě platně uzavřené kupní smlouvy ze dne 1. března 2012.

Naopak žalobkyni se nepodařilo prokázat, že by kupní smlouva byla antedatována, respektive že fakticky byla uzavřena až poté, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení dlužníka (13. března 2012).

Dále odvolací soud považoval za nadbytečné provádět dokazování k otázce, kde byl kůň po 1. březnu 2012 ustájen a kdo se o koně staral, maje tyto skutečnosti pro posouzení existence vlastnického práva žalobce ke koni za nevýznamné.

Proto odvolací soud rozsudek insolvenčního soudu ve vyhovujícím výroku ve věci samé o vyloučení výtěžku zpeněžení koně z majetkové podstaty dlužníka jako věcně správný potvrdil.

Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé [posuzováno podle obsahu dovolání − § 41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“)] podala žalovaná dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. k řešení právní otázky dosud dovolacím soudem (podle jejího názoru) nezodpovězené, a to, zda „v insolvenčním řízení postačuje k prokázání platnosti a existence nabývacího titulu, tedy vlastnického práva osoby, jež se domáhá vyloučení věci z majetkové podstaty úpadce, prosté formální posouzení nabývacího titulu, tedy konkrétně, že je žalobcem předložena kupní smlouva, že kupní smlouva splňuje formální náležitosti dle § 409 obchodního zákoníku a konečně smluvní strany tvrzené kupní smlouvy před soudem prohlásí, že smlouvu uvedeného data podepsaly“.

Podle dovolatelky, dochází-li k posouzení existence a platnosti jakékoli smlouvy v rámci incidenčního sporu o vyloučení věci z majetkové podstaty vedeného v insolvenčním řízení, je třeba posuzovat otázku platnosti nabývacího titulu osoby domáhající se vyloučení věci z majetkové podstaty, a tedy existenci práva, které vylučuje zařazení věci do soupisu majetkové podstaty, v širších souvislostech a v kontextu dalších skutečností, které vyjdou v řízení najevo, než by tomu bylo při posouzení platnosti smlouvy, jejíž strany se v insolvenčním řízení nenachází. V insolvenčních řízeních – pokračuje dovolatelka − se lze běžně setkat se snahou dlužníka vyvádět hodnotný majetek z majetkové podstaty a ztížit tak uspokojení věřitelů. Při ryze formalistickém způsobu posuzování předložených nabytých titulů by k vyvedení majetku z majetkové podstaty postačovalo pouhé „ex post“ předložení kupní smlouvy nebo jakéhokoli nabývacího titulu, aniž by se kdokoli zabýval tím, proč se listina „objevila“ až po zpeněžení majetku z majetkové podstaty a dalšími okolnostmi, které vyšly v insolvenčním řízení najevo a které platnost této listiny zpochybňují.

V poměrech dané věci soudy nižších stupňů učinily skutková zjištění na základě „provedených důkazů, jež jsou vzájemně rozporné a vedou tak k důvodným pochybnostem o věrohodnosti, a tedy platnosti kupní smlouvy ze dne 1. března 2012“.

Dovolatelka rekapituluje tvrzení obou účastníků sporu, jakož i obsah soudy provedených důkazů, a dospívá k závěru, podle něhož skutečným vlastníkem koně byl dlužník a nikoli žalobce.

Konečně dovolatelka upozorňuje, že mezi účastníky řízení je u insolvenčního soudu pod sp. zn. 55/37 ICm XY vedeno řízení, v němž se vůči žalovanému domáhá určení neúčinnosti kupní smlouvy ze dne 1. března 2012.

Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Dovolání žalované, které mohlo být přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.

Učinil tak proto, že dovolatelka, byť formálně namítá nesprávné právní posouzení věci, ve skutečnosti – posuzováno podle obsahu dovolání – nesouhlasí se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, tj. uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2012), který od 1. ledna 2013 k dispozici nemá (srov. ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.). Dále zpochybňuje správnost hodnocení důkazů (ústící v závěr o tom, že se žalobce a dlužník dohodli dne 1. března 2012 na prodeji koně za sjednanou cenu), které – se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. – nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl, a to jen prostřednictvím pro tuto věc „nezpůsobilého“ dovolacího důvodu (srov. opět § 241a odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2012). K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

Konečně Nejvyšší soud dodává, že závěr, podle něhož soud v případě sporu ohledně existence vlastnického práva účastníka řízení ke konkrétní věci posuzuje (právní) otázku vzniku kupní smlouvy (včetně jejího obsahu a data uzavření) na základě hodnocení provedených důkazů, je závěrem triviálním [srov. např. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, k němuž se Nejvyšší soud přihlásil (v poměrech incidenčního sporu) např. v usnesení ze dne 31. srpna 2016, sen. zn. 29 ICdo 5/2015)].

Přitom (skutkový) závěr o tom, že smlouvu o prodeji koně uzavřeli žalobce a dlužník (již) dne 1. března 2012, není ani zjevně nepřiměřený.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 30. září 2017) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto, přičemž žalobci podle obsahu spisu v dovolacím řízení účelně vynaložené náklady nevznikly.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

V Brně dne 29. 1. 2020

JUDr. Petr Gemmel

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru