Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 ICdo 118/2018Rozsudek NS ze dne 30.09.2019

HeslaDokazování
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2019:29.ICDO.118.2018.1
Dotčené předpisy

§ 120 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 132 předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

KSUL 71 INS XY

71 ICm XY

29 ICdo 118/2018-102

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně JUDr. Ing. Kristýny Fronc Chalupecké, Ph.D., se sídlem v Praze 10, Zemské právo 1574/3, PSČ 102 00, Praha 10, jako insolvenční správkyně dlužníka B., zastoupené Mgr. Vladimírem Enenklem, advokátem, se sídlem v Brně, Orlí 492/18, PSČ 602 00, proti žalovanému Y. M., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Janem Růžkem, advokátem, se sídlem v Lounech, Poděbradova 751, PSČ 440 01, o neúčinnost právního jednání, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 71 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka B., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 71 INS XY, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. května 2018, č. j. 71 ICm XY,

101 VSPH XY (KSUL 71 INS XY), takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3. května 2018, č. j. 71 ICm XY, 101 VSPH XY (KSUL 71 INS XY), se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 2. června 2017, č. j. 71 ICm XY, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (JUDr. Ing. Kristýna Fronc Chalupecká, Ph.D. jako insolvenční správkyně dlužníka B.) domáhala vůči žalovanému (Y. M.) „určení neúčinnosti úkonu dlužníka – dohody o započtení ze dne 7. května 2014 podílu na zisku žalovaného ve společnosti dlužníka proti pohledávce dlužníka z půjčky ve výši 5 mil. Kč s příslušenstvím“ (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 3. května 2018, č. j. 71 ICm XY, 101 VSPH XY (KSUL 71 INS XY), rozsudek insolvenčního soudu v bodě I. výroku potvrdil; v bodě II. výroku jej změnil tak, že se žalovanému nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně (první výrok). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Odvolací soud vyšel z toho, že:

1) Usnesením ze dne 30. března 2015, č. j. KSUL 71 INS XY, insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka a na jeho majetek prohlásil konkurs; insolvenční správkyní ustanovil žalobkyni.

2) Dne 1. září 2010 podepsali dlužník a žalovaný smlouvu o půjčce; dne 22. prosince 2010 podepsaly označené smluvní strany „potvrzení o úhradě půjčky“.

3) Dne 7. května 2014 se konalo jednání valné hromady dlužníka; při tomto jednání „bylo rozhodnuto o rozdělení zisku mezi dlužníkovy společníky“. Žalovanému nebyl vyplacen podíl ze zisku, neboť mělo dojít k jeho započtení vůči dluhu žalovaného z půjčky ve výši 5.000.000,- Kč.

4) Podle výpovědi žalovaného a svědka O. K. „nebylo realizováno faktické předání peněz žalovanému ze smlouvy o půjčce, neboť účelem uzavření smlouvy bylo vytvořit fiktivní pohledávku dlužníka“.

5) Žalobkyně podala žalobu na určení neúčinnosti započtení dne 11. března 2016, t.j. ve lhůtě určené ustanovením § 239 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona).

Na tomto základě odvolací soud v prvé řadě předeslal, že „v řízení o neúčinnost právního úkonu (nyní právního jednání) tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně okolností zakládajících neúčinnost odporovaného právního úkonu dlužníka insolvenčního správce, jenž je také výlučně nositelem práva odpůrčí žalobu podat“. Povinností žalobkyně v tomto řízení tedy bylo prioritně prokázat, že dlužník a žalovaný disponovali započitatelnými pohledávkami, které mohly být předmětem dohody o započtení uzavřené na zasedání valné hromady dlužníka dne 7. května 2014 a následně pak okolnosti nasvědčující neúčinnosti tohoto právního jednání. Dále žalobkyni tížilo břemeno důkazní ohledně tvrzení, že byla uzavřena smlouva o půjčce a že podle ní bylo dlužníku plněno (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 33 Cdo 3878/2008).

Následně odvolací soud uzavřel, že „v řízení byla prokázána skutková obrana žalovaného, že mu dlužníkem žádné plnění poskytnuto nebylo“; smlouva o půjčce tak nevznikla.

Odvolací soud se ztotožnil rovněž s hodnocením důkazů insolvenčním soudem, jde-li o výpověď svědka K. a účastnický výslech žalovaného; současně doplnil, že zápis z valné hromady ze dne 7. května 2014 je tzv. soukromou listinou, jejíž obsah žalovaný nejenže popřel, ale i předloženými důkazy vyvrátil.

Za stavu, kdy v řízení byla prokázána skutková verze předestřená žalovaným, nebylo namístě poskytovat žalobkyni poučení podle ustanovení § 118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“); důvodem zamítnutí žaloby totiž nebylo neunesení důkazního břemene žalobkyní, ale naopak závěr soudů obou stupňů o tom, že „k faktickému předání peněz ze smlouvy o půjčce nedošlo“. Byla-li v řízení prokázána obrana žalovaného, insolvenční soud nepochybil, neprovedl-li (navrhovaný) důkaz výslechy svědků J. B. a A. B.. „I pokud by totiž tito svědci potvrdili skutkovou verzi žalobkyně o reálně poskytnutém plnění, nebylo by možno přesto žalobě vyhovět, neboť by zde maximálně nastala taková procesní situace, kdy by výsledky hodnocení důkazů neumožňovaly soudu přijmout závěr ani o pravdivosti tvrzení žalobkyně ani o pravdivosti tvrzení žalovaného. Ani tehdy by tedy žalobkyně, již v řízení stíhá břemeno důkazní prioritně ohledně poskytnutí plnění z půjčky, nemohla být v řízení úspěšná“.

Proto odvolací soud vyhodnotil dohodu o započtení „obsaženou v zápise z valné hromady ze dne 7. května 2014“ jako neplatné právní jednání ve smyslu ustanovení § 580 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „o. z.“), neboť s ohledem na prokázanou fiktivnost smlouvy o půjčce zde neexistovaly započitatelné pohledávky, a tudíž nebyly splněny zákonné předpoklady započtení (§ 1982 o. z.). Přitom u neplatného právního jednání nelze vyslovit jeho neúčinnost (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. října 2008, sp. zn. 30 Cdo 2432/2007).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., namítajíc, že odvolací soud neprovedl (v rozporu se závěry formulovanými Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 22. června 2006, sp. zn. 33 Odo 998/2004) žalobkyní navržené důkazy výslechem svědků, v důsledku čehož dospěl k nesprávnému závěru ohledně (ne)poskytnutí půjčky. Soudům obou stupňů dále vytýká, že jí neposkytly poučení podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř.

Konečně dovolatelka s poukazem na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 28. února 2017, sp. zn. 29 ICdo 12/2015 (jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 92/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), akcentuje, že postižený dlužník ztratil majetek (pohledávku), který by mohl být využitelný k uspokojení pohledávek přihlášených věřitelů. Potud považuje „v posuzovaném případě“ za neúčinné (§ 241 a § 242 insolvenčního zákona) i rozhodnutí valné hromady dlužníka o výplatě zisku společníkům. „Pakliže lze ve věci dospět k závěru o neúčinnosti právního úkonu v podobě rozhodnutí o vyplacení podílu na zisku dlužníka, je současně nutné dospět k závěru o neúčinnosti dohody o započtení, kterou nelze od rozhodnutí o vyplacení podílu na zisku dlužníka oddělit“.

Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižších stupňů změnil a žalobě vyhověl.

Dovolání žalobkyně je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to k řešení otázky dovoláním otevřené, týkající se podmínek, za nichž může soud odmítnout provedení navržených důkazů, když v tomto směru je právní posouzení věci odvolacím soudem v rozporu s níže uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 120 odst. 1 o. s. ř. účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede.

Podle ustanovení § 125 o. s. ř. za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, zejména výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a vyjádření orgánů, fyzických a právnických osob, notářské nebo exekutorské zápisy a jiné listiny, ohledání a výslech účastníků. Pokud není způsob provedení důkazu předepsán, určí jej soud.

Podle ustanovení § 132 o. s. ř. důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.

Ustálenou judikaturou k výkladu ustanovení § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. (jež určuje, že soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede) je především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. října 1998, sp. zn. 21 Cdo 1009/98, uveřejněný pod číslem 39/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 39/1999“), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, uveřejněný pod číslem 71/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 71/2009“). Z judikatury Ústavního soudu srov. např. nález ze dne 6. prosince 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, uveřejněný pod číslem 80/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo nález ze dne 13. září 1999, sp. zn. I. ÚS 236/1998, uveřejněný pod číslem 122/1999 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.

Z R 39/1999 a R 71/2009 plyne, že soud neprovede důkazy, které jsou pro věc nerozhodné a nemohou směřovat ke zjištění skutkového stavu věci (ke zjištění skutečností předvídaných skutkovou podstatou právní normy), jakož i důkazy, které jsou zjevně nabízeny jen proto, aby řízení bylo účelově prodlouženo (důkazy pro rozhodnutí bezvýznamné). Stejně tak neprovede důkazy, které byly pořízeny nebo opatřeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy (důkazy nezákonné).

Současně platí, že u důkazu, který odvolací soud neprovedl, jsou nemístné jakékoli úvahy na téma jeho věrohodnosti (pravosti listiny a správnosti údajů v ní uvedených). Závěr o věrohodnosti důkazu je totiž již součástí jeho hodnocení ve smyslu § 132 o. s. ř., přičemž nelze hodnotit důkaz, který soud neprovedl; srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2002, sp. zn. 29 Cdo 2893/2000, uveřejněné pod číslem 40/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2019, sen. zn. 29 ICdo 176/2017.

V poměrech dané věci odvolací soud ohledně (ne)provedení důkazů výslechem J. B. a A. B. uzavřel, že i kdyby jmenovaní potvrdili skutkovou verzi žalobkyně o reálně poskytnutém plnění (rozuměj o přenechání peněz), „nebylo by možno přesto žalobě vyhovět, neboť by zde maximálně nastala taková procesní situace, kdy by výsledky hodnocení důkazů neumožňovaly soudu přijmout závěr ani o pravdivosti tvrzení žalobkyně ani o pravdivosti tvrzení žalovaného. Ani tehdy by tedy žalobkyně, již v řízení stíhá břemeno důkazní prioritně ohledně poskytnutí plnění z půjčky, nemohla být v řízení úspěšná“.

Odvolací soud tak zcela zjevně hodnotil důkazy, aniž je provedl. Současně šlo o důkazy, které žalobkyně navrhla již v průběhu (prvního) jednání ve věci, jež se konalo u insolvenčního soudu dne 20. ledna 2017, a to k prokázání právně významné skutečnosti – přenechání peněz dlužníkem žalovanému podle smlouvy o půjčce.

Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud je zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).

Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 9. 2019

JUDr. Petr Gemmel

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru