Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 ICdo 111/2018Usnesení NS ze dne 30.06.2020

HeslaPrávo na soudní ochranu
Rovnost účastníků
Incidenční spory
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:29.ICDO.111.2018.1
Dotčené předpisy

§ 410 odst. 2 IZ. ve znění do 30.06.2017

čl. 1 odst. 1 předpisu č. 1/1993 Sb.

čl. 36 odst. 1 předpisu č. 2/1993 Sb.

čl. 37 odst. 3 předpisu č. 2/1993 Sb.


přidejte vlastní popisek

KSHK 40 INS XY

40 ICm XY

29 ICdo 111/2018-114

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Rostislava Krhuta a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně Z. N., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Vladimírem Špačkem, advokátem, se sídlem v Náchodě, Tyršova 64, PSČ 547 01, proti žalovanému N. S., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Alenou Brychtovou, advokátkou, se sídlem v Hradci Králové, Veverkova 1343/1, PSČ 500 02, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 40 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci žalobkyně, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 40 INS XY, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. srpna 2017, č. j. 40 ICm XY, 104 VSPH XY (KSHK 40 INS XY) takto:

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. srpna 2017, č. j. 40 ICm XY, 104 VSPH XY (KSHK 40 INS XY), se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 10. srpna 2016, č. j. 40 ICm XY, určil, že žalovaný (N. S.) nemá pohledávku za žalobkyní (Z. N.) ve výši 1.781.999,41 Kč (bod I. výroku), zamítl žalobu v rozsahu, v němž se žalobkyně domáhala určení, že žalovaný za ní nemá pohledávku ve výši 340.542 Kč (bod II. výroku), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod III. a IV. výroku).

Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že:

1/ Dne 2. prosince 2008 uzavřeli žalovaný a jeho manželka (jako věřitelé) s manžely Š. (jako dlužníky) smlouvu o půjčce, na jejímž základě půjčili dlužníkům částku 1.500.000 Kč (dále jen „smlouva o půjčce“).

2/ Téhož dne uzavřeli žalovaný a jeho manželka (jako zástavní věřitelé) s V. S. (dále jen „V. S.“) a žalobkyní (jako zástavními dlužnicemi) zástavní smlouvu k zajištění pohledávek žalovaného a jeho manželky za manžely Š. z titulu poskytnuté půjčky, včetně příslušenství i smluvních pokut, podle předmětné smlouvy o půjčce. Zástavu tvořily pozemkové parcely uvedené v bodě I/1 zástavní smlouvy, dílem v podílovém spoluvlastnictví zástavních dlužnic, dílem ve výlučném vlastnictví V. S.

3/ Okresní soud v Hradci Králové platebním rozkazem ze dne 29. února 2012, č. j. 20 C 27/2012-20, uložil D. Š., aby zaplatila žalovanému a jeho manželce částku 1.549.532 Kč s příslušenstvím.

4/ Soudní exekutor Mgr. Petr Jaroš usnesením ze dne 2. prosince 2010, č. j. 129 EX 4064/09-31, rozvrhl výtěžek exekuce (získaný zpeněžením části zástavy ve výlučném vlastnictví V. S.) tak, že na pohledávku žalovaného (z titulu smlouvy o půjčce) vydal 1.220.622,62 Kč.

5/ Žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení žalobkyně (dlužnice) přihláškou P1 dvě dílčí pohledávky. První dílčí pohledávku (P1-1) přihlásil ve výši 1.046.318,90 Kč s příslušenstvím ve výši 320.270,76 Kč z titulu smlouvy o půjčce (po odečtení částečného plnění), a to jako pohledávku zajištěnou z titulu zástavní smlouvy ze dne 2. prosince 2008 a vykonatelnou dle platebního rozkazu Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 29. února 2012, č. j. 20 C 27/2012-20. Druhou dílčí pohledávku (P1-2) přihlásil žalovaný ve výši 755.951,75 Kč z titulu smlouvy o půjčce a smluvní pokuty sjednané pro případ prodlení s vrácením půjčky, a to jako nevykonatelnou pohledávku zajištěnou z titulu zástavní smlouvy ze dne 2. prosince 2008.

6/ Na přezkumném jednání konaném dne 10. dubna 2015 žalobkyně dílčí pohledávku P1-1 uznala co do pravosti ve výši 340.542 Kč a popřela ji ve výši 1.026.047,66 Kč; zároveň ji popřela co do pořadí v celé výši. Dílčí pohledávku P1-2 žalobkyně popřela co do pravosti a pořadí v plné výši.

7/ Žalobkyně podala dne 7. května 2015 žalobu na určení, že žalovaný nemá za žalobkyní pohledávky přihlášené do insolvenčního řízení ve výši 2.122.541,41 Kč (tj. ve výši součtu dílčích pohledávek P1-1 a P1-2). Popření pořadí žalobou neuplatnila.

Na tomto základě insolvenční soud – odkazuje na § 166 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl k závěru, že žalovaný nemá pohledávky za žalobkyní vyplývající ze skutečností uvedených v přihlášce pohledávky, neboť v přihlášce pohledávky uvedl jako důvod vzniku pohledávky smlouvu o půjčce a platební rozkaz. Jak smlouva, tak i platební rozkaz se však týkají jiné osoby. Žalobu insolvenční soud zamítl v rozsahu, ve kterém žalobkyně dílčí pohledávky žalovaného při přezkumném jednání uznala.

Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného v záhlaví uvedeným usnesením zrušil výše označený rozsudek insolvenčního soudu v bodech I., III. a IV. výroku a odmítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala určení, že žalovaný nemá za žalobkyní vykonatelnou pohledávku ve výši 1.781.999,41 Kč [tj. v rozsahu bodu I. výroku rozsudku insolvenčního soudu] (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).

Odvolací soud – odkazuje na § 160 odst. 1 a 4, § 192 odst. 1 a 3 a § 410 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona (ve znění účinném do 30. června 2017) – uzavřel, že dlužník může za trvání účinků schválení oddlužení relevantně popřít jen pohledávku nezajištěného věřitele a že jen takové dlužníkovo popření má tytéž účinky jako popření pohledávky insolvenčním správcem. Nejde-li o tuto situaci, platí pro dlužníkovo popření zajištěné pohledávky věřitele obecná úprava uvedená v § 192 odst. 3 insolvenčního zákona, dle níž nemá dlužníkovo popření žádný vliv na zjištění pohledávky zajištěného věřitele, pročež zde není důvod pro založení incidenčního sporu o pravost, výši nebo pořadí této pohledávky toliko v důsledku jejího popření dlužníkem.

Jelikož v projednávané věci žalobkyně, jejíž úpadek je řešen schváleným oddlužením zpeněžením majetkové podstaty, (částečně) popřela zajištěnou vykonatelnou dílčí pohledávku P1-1 a zajištěnou nevykonatelnou dílčí pohledávku P1-2 a následně podala žalobu, jíž se domáhala určení, že žalovaný za ní nemá (v plné výši) dílčí pohledávky P1-1 a P1-2, odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně nebyla k podání žaloby aktivně legitimována a insolvenční soud měl žalobu odmítnout dle § 160 odst. 4 insolvenčního zákona.

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), majíc za to, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla (přiléhavě) vyřešena a současně (nepřiléhavě) vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak“, a požadujíc, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Dovolatelka především nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož není oprávněna se bránit věřiteli, který o své pohledávce tvrdí, že je vykonatelná a zajištěná, žalobou na určení, že věřitel takovou pohledávku nemá. Potud rozhodnutí odvolacího soudu (nepřípustně) zasahuje do ústavně zaručených práv dovolatelky, zejména do práva na soudní ochranu a práva vlastnit majetek, a současně odporuje ustanovení § 5 písm. a) insolvenčního zákona, když vede k nespravedlivému poškození dlužníka a ostatních věřitelů a k nedovolenému zvýhodnění věřitele, který nedůvodně tvrdí, že jeho pohledávka je zajištěná nebo vykonatelná.

Dále zdůrazňuje, že není schopna ovlivnit jednotlivé přihlášené pohledávky (a nemá možnost se k nim vyjádřit) v rámci insolvenčního řízení jinak, než tím, že tyto pohledávky popře co do pravosti, výše nebo pořadí (§ 192 až § 195 insolvenčního zákona).

Žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, když dovoláním otevřenou právní otázku již vyřešil v usnesení ze dne 31. srpna 2016, sen. zn. 29 ICdo 60/2014, a odvolací soud se od závěrů zde formulovaných nijak neodchýlil.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění účinném do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Dovolání je přípustné dle ustanovení § 237 o. s. ř., k řešení otázky dovolatelkou otevřené, týkající se výkladu § 410 odst. 2 věty první insolvenčního zákona (ve znění účinném do 30. června 2017), jako dovolacím soudem neřešené v návaznosti na pozdější nálezovou judikaturu Ústavního soudu.

Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelkou, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Skutkový stav věci, z nějž vyšly soudy nižších stupňů, dovoláním nemohl být zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

Podle ustanovení § 192 insolvenčního zákona (ve znění účinném od 1. dubna 2011), mohou popírat pravost, výši a pořadí všech přihlášených pohledávek insolvenční správce, dlužník a přihlášení věřitelé; popření pohledávky lze vzít zpět (odstavec 1). Není-li dále stanoveno jinak, nemá popření pohledávky dlužníkem vliv na její zjištění; jeho účinkem však vždy je, že pro pohledávku, kterou dlužník popřel co do její pravosti nebo výše, není v rozsahu popření upravený seznam přihlášených pohledávek exekučním titulem (odstavec 3).

Podle ustanovení § 410 insolvenčního zákona [ve znění účinném k 10. dubnu 2015, tedy k datu konání přezkumného jednání – k tomu srov. článek II bod 1. zákona č. 64/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony] není-li dále stanoveno jinak, platí o přezkoumání přihlášených pohledávek za trvání účinnosti oddlužení obdobně ustanovení § 190 až 202. Insolvenční správce se na své nebezpečí a na své náklady (§ 39 odst. 2) může dát zastoupit při přezkumném jednání jinou osobou; to neplatí, jestliže insolvenční soud požaduje, aby se insolvenční správce přezkumného jednání zúčastnil osobně (odstavec 1). Popření pohledávky nezajištěného věřitele dlužníkem má za trvání účinků schválení oddlužení tytéž účinky jako popření pohledávky insolvenčním správcem, ustanovení § 51 odst. 2 tím však není dotčeno; pro toto popření platí obdobně ustanovení o zjištění pohledávky týkající se insolvenčního správce. Jestliže dlužník popřel pohledávku při přezkumném jednání, které se konalo před schválením oddlužení, nastávají účinky tohoto popření dnem, kdy nastaly účinky oddlužení; tento den je rozhodný i pro počátek běhu lhůt k podání žaloby o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky. Věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena dlužníkem, podávají žalobu vždy vůči dlužníku (odstavec 2). Jde-li o vykonatelnou pohledávku přiznanou pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu, může dlužník jako důvod popření její pravosti nebo výše uplatnit jen skutečnosti, které jsou důvodem pro zastavení výkonu rozhodnutí nebo exekuce proto, že pohledávka zanikla nebo je promlčená (odstavec 3).

Ústavní soud nálezem pléna ze dne 2. července 2019, sp. zn. Pl. ÚS 2/19, uveřejněným pod číslem 223/2019 Sb., shledal ustanovení § 410 odst. 2 věty první insolvenčního zákona, ve znění účinném do 30. června 2017, v části vyjádřené slovem „nezajištěného“, rozporným s článkem 36 odst. 1 a článkem 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) ve spojení s článkem 1 odst. 1 Ústavy České republiky.

Ústavní soud zkoumal souladnost úpravy obsažené v ustanovení § 410 odst. 2 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 30. června 2017, v době, kdy se předmětné ustanovení ve sporné podobě již v insolvenčním zákoně nenacházelo. Nejprve bylo (s účinností od 1. července 2017, po novele provedené zákonem č. 64/2017 Sb.) ve struktuře předmětného ustanovení posunuto (vložením nových odstavců 2 až 4 se z něj stal odstavce 5) a posléze [s účinností od 1. června 2019, po novele provedené zákonem č. 31/2019 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony] doznalo změny potud, že v § 410 odst. 5 větě první bylo zrušeno slovo „nezajištěného“.

Zjevně i s přihlédnutím k tomu, že ve spojení s přechodným ustanovením obsaženým v článku II části první zákona č. 31/2019 Sb. přichází ve dříve zahájených insolvenčních řízeních stále v úvahu aplikace § 410 odst. 2 insolvenčního zákona (ve znění účinném do 30. června 2017), respektive aplikace § 410 odst. 5 insolvenčního zákona (ve znění účinném do 31. května 2019) [srov. bod 33. nálezu pléna], se Ústavní soud i tak vyslovil k ústavnosti předmětné úpravy ve znění účinném do 30. června 2017, dodávaje dále (srov. bod 57. nálezu pléna), že závěr o nesouladnosti s ústavním pořádkem se uplatní i pro ustanovení § 410 odst. 5 insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. května 2019.

Vzhledem k důvodům, pro které Ústavní soud pokládal za nezbytné vyslovit se k (ne)ústavnosti ustanovení insolvenčního zákona, které v době vydání nálezu pléna již neobsahovalo pasáž tuto neústavnost způsobující, je zjevné, že předmětný nález pléna má účinky obdobné těm, jež mají derogační nálezy Ústavního soudu.

Judikatura Nejvyššího soudu k účinkům nálezu Ústavního soudu, který derogoval ustanovení zákona platné v době rozhodování odvolacího soudu, na dovolací řízení, je již ustálena a představuje ji rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. března 2013, sp. zn. 31 Cdo 152/2010, uveřejněný pod číslem 47/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2012, sen. zn. 29 ICdo 7/2012, uveřejněné pod číslem 113/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Tuto judikaturu lze obecně shrnout tak, že také Nejvyšší soud je povinen v dovolacím řízení přihlédnout k tomu, že ustanovení zákona, které při řešení věci použil odvolací soud, shledal Ústavní soud později neústavním. V judikatuře Ústavního soudu srov. dále např. nález pléna Ústavního soudu ze dne 8. července 2010, sp. zn. Pl. ÚS 15/09, uveřejněný pod číslem 244/2010 Sb.

Pro tuto dovolací věc lze na výše uvedeném základě uzavřít, že v mezích věcného dovolacího přezkumu nelze nadále podmiňovat účinné uplatnění popěrného práva dlužníkem, jehož úpadek se řeší oddlužením, tím, že musí jít (v intencích § 410 odst. 2 insolvenčního zákona ve znění účinném do 30. června 2017) o pohledávku věřitele „nezajištěného“. Obdobně to bude platit pro případnou aplikaci § 410 odst. 5 insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. května 2019. Jen tak se lze vyhnout (i v dovolacím řízení) použití formálně platné právní normy způsobem, který by v konečném důsledku vedl k individuálnímu právnímu aktu neústavnosti.

V návaznosti na nález pléna Ústavního soudu ze 2. července 2019 tedy právní posouzení věci odvolacím soudem nemůže obstát, stejně jako již neobstojí závěry formulované v usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 60/2014 (na něž ve vyjádření poukazuje žalovaný).

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

S přihlédnutím k tomu, že předmětný nález pléna má účinky obdobné účinkům derogačních nálezů Ústavního soudu, nebyl důvod předkládat věc za účelem překonání závěrů formulovaných především v usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 60/2014 velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu.

V dalším řízení odvolací soud nepřehlédne, že dílčí pohledávka žalovaného P1-2 byla pravomocně odmítnuta usnesením insolvenčního soudu ze dne 4. března 2019, č. j. KSHK 40 INS XY, jež bylo potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 30. dubna 2019, č. j. KSHK 40 INS XY, 1 VSPH XY.

Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 6. 2020

JUDr. Petr Gemmel

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru