Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 ICdo 11/2019Usnesení NS ze dne 29.07.2020

HeslaSpolečné jmění manželů
Insolvence
Přihláška pohledávky
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:29.ICDO.11.2019.1
Dotčené předpisy

§ 143 odst. 1 písm. b) obč. zák.

§ 145 odst. 3 obč. zák.

§ 7 odst. 1 IZ. ve znění do 31.12.2013

§ 7 IZ. ve znění od 01.01.2014


přidejte vlastní popisek

KSPA 60 INS XY

60 ICm XY

29 ICdo 11/2019-81

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce F. H., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Petrem Hájkem, advokátem, se sídlem v Litoměřicích, Michalská 39/4, PSČ 412 01, proti žalovanému JUDr. Ing. Janu Kopřivovi, Ph.D., se sídlem v Brně, Zahradnická 6, PSČ 603 00, jako insolvenčnímu správci dlužnice I. D., o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 60 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice I. D., narozené XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích pod sp. zn. KSPA 60 INS XY, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. září 2018, č. j. 60 ICm XY, 101 VSPH XY (KSPA 60 INS XY), takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Odůvodnění:

Rozsudkem ze dne 12. prosince 2017, č. j. 60 ICm XY, Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen „insolvenční soud“):

1/ Zamítl žalobu, jíž se žalobce (F. H.) domáhal určení, že má vůči dlužnici (I. D.) pohledávku ve výši 1 010 180,86 Kč (bod I. výroku).

2/ Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).

K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem:

1/ Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok).

2/ Uložil žalobci zaplatit žalovanému (JUDr. Ing. Janu Kopřivovi, Ph.D., jako insolvenčnímu správci dlužnice) na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 2 838,30 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku (druhý výrok).

Odvolací soud - odkazuje na správná skutková zjištění insolvenčního soudu a vycházeje z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2015, sen. zn. 29 ICdo 32/2013, uveřejněného pod číslem 60/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 60/2016“), který je, stejně jako další níže zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu, dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu - dospěl ve shodě s insolvenčním soudem k závěru, podle kterého tím, že žalobce uzavřel dne 29. září 2011 s manželem dlužnice (R. D.) smlouvu o půjčce (dále jen „smlouva o půjčce“) mu nevznikla žádná pohledávka, již by mohl přihlásit do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužnice. To i přesto, že závazek, jenž na sebe manžel dlužnice smlouvou o půjčce převzal, je závazkem tvořícím společné jmění manželů ve smyslu § 143 odst. 1 písm. b/ zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. prosince 2013 (dále též jen „obč. zák.“).

Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně proti oběma jeho výrokům) podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje na základě § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která má být dovolacím soudem vyřešena jinak. Konkrétně jde o otázku, zda lze v insolvenčním řízení uplatnit pohledávku za manželem dlužnice (ve výši odpovídající jedné polovině původní pohledávky za obligačním dlužníkem), a to v situaci, kdy dlužnice nabyla vypořádáním společného jmění manželů jednu polovinu majetku, a následně byl prohlášen konkurs na její majetek. Odvolacímu soudu vytýká dovolatel nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Dovolatel má za to, že je na místě revidovat zejména názor Nejvyššího soudu vyjádřený v usnesení sen. zn. 29 NSČR 50/2011 [jde o usnesení ze dne 27. června 2013, uveřejněné pod číslem 97/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 97/2013“)], podle kterého „mezery v úpadkové úpravě nelze nahrazovat přiměřenou aplikací práva exekučního, které je coby způsob individuálního prosazení práv dlužníkových věřitelů vybudováno na zcela jiných principech, než jsou ty, jimiž se řídí právo úpadkové“.

Žalovaný se ve vyjádření ztotožňuje se závěry odvolacího soudu a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.

Nejvyšší soud dovolání v části směřující proti potvrzujícímu prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení a proti druhému výroku o nákladech odvolacího řízení odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako objektivně nepřípustné (§ 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).

Dovolání žalobce směřující proti té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v zamítavém výroku o věci samé, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.

Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovolatelem zpochybněno (tj. výklad ustanovení § 143 odst. 1 písm. b/ a § 145 odst. 3 obč. zák. a řešení otázky, zda lze v insolvenčním řízení uplatnit pohledávku za manželem dlužníka), je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.

Jde především o R 60/2016, na který přiléhavě odkázal též odvolací soud.

V něm Nejvyšší soud - navazuje potud na závěry, jež k výkladu § 143 odst. 1 písm. b/ a § 145 odst. 3 obč. zák. zformuloval již v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 12. září 2007, sp. zn. 31 Odo 677/2005, uveřejněném pod číslem 24/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 24/2008“) - vysvětlil, že tím, že uzavřel s dlužníkem smlouvu, nevzniká věřiteli podle právní úpravy institutu společného jmění manželů v občanském zákoníku (ve znění účinném do 31. prosince 2013) za trvání dlužníkova manželství žádná pohledávka vůči manželu dlužníka, i když závazek, který na sebe dlužník takovou smlouvou převzal, je závazkem, který tvoří společné jmění manželů ve smyslu § 143 odst. 1 písm. b/ obč. zák. To platí bez zřetele k tomu, zda vůči (obligačnímu) dlužníku byla pohledávka z takové smlouvy věřiteli již přiznána pravomocným a vykonatelným soudním rozhodnutím. Z titulu takto uzavřené smlouvy nemá věřitel žádnou pohledávku, kterou by mohl přihlásit do insolvenčního řízení vedeného na majetek manžela obligačního dlužníka. V poměrech upravených insolvenčním zákonem by důvod přijmout jiný (od závěru formulovaného pro mimoinsolvenční poměry v R 24/2008 odlišný) závěr (že věřitel má jen proto pohledávku i vůči manželu obligačního dlužníka), byl dán, jen kdyby určoval jinak insolvenční zákon. Žádné ustanovení insolvenčního zákona však důvod vykládat uvedenou problematiku jinak (než v R 24/2008) pro insolvenční poměry nezakládá.

Tamtéž Nejvyšší soud dodal, že neměl-li věřitel žádnou pohledávku vůči manželce obligačního dlužníka před zahájením insolvenčního řízení vedeného na její majetek, nestal se majitelem pohledávky, kterou by mohl (v době od zahájení insolvenčního řízení do uplynutí propadné lhůty učené rozhodnutím o úpadku) přihlásit do insolvenčního řízení vedeného na majetek manželky obligačního dlužníka, ani dnem zahájení insolvenčního řízení vedeného na majetek manželky obligačního dlužníka.

K závěrům vysloveným v R 60/2016 se Nejvyšší soud přihlásil např. v usnesení ze dne 27. února 2018, sp. zn. 29 Cdo 2055/2016, v usnesení ze dne 26. dubna 2018, sen. zn. 29 ICdo 170/2017, nebo v usnesení ze dne 28. května 2020, sen. zn. 29 ICdo 83/2018.

V R 97/2013 Nejvyšší soud dovodil, že teoretická východiska jsou již mnoho let ustálena v tom, že mezery v úpadkové úpravě nelze nahrazovat přiměřenou aplikací práva exekučního, které je coby způsob individuálního prosazení práv dlužníkových věřitelů vybudováno na zcela jiných principech, než jsou ty, jimiž se řídí právo úpadkové. Ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), je tedy přiměřená aplikace ustanovení občanského soudního řádu (ve znění účinném do 31. prosince 2013) o výkonu rozhodnutí zcela vyloučena. Ustanovení exekučního práva jsou (přiměřeně) uplatnitelná v insolvenčním řízení, jen pokud na ně insolvenční zákon odkáže.

Na závěry obsažené v R 97/2013 navázal Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22. ledna 2014, sen. zn. 29 ICdo 37/2012 (uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2015, pod číslem 46), v němž dále (výslovně) uzavřel, že aplikace ustanovení § 262a odst. 1 o. s. ř. je v insolvenčním řízení vyloučena.

Závěry obsažené ve výše citovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu jsou závěry judikatorně ustálenými, které činí bezcennou námitku dovolatele, že nelze-li využít analogických principů exekučního práva (§ 262a o. s. ř.), pak jde buď „o nepřijatelný výklad insolvenčního zákona“ … „nebo daná ustanovení insolvenčního zákona odpírají žalobci ústavně zaručené právo vlastnit majetek…“

Dovolatelem zastávaný názor, že jím předložená otázka, na níž spočívá právní posouzení věci odvolacím soudem, má být dovolacím soudem vyřešena jinak, Nejvyšší soud nesdílí a důvod ke změně závěrů obsažených v R 60/2016 a R 97/2013 neshledává ani na základě argumentace obsažené v dovolání.

K tomu budiž dodáno, že závěry, jež Nejvyšší soud v R 97/2013 zformuloval k výkladu ustanovení § 7 odst. 1 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. prosince 2013, plynou s účinností od 1. ledna 2014 přímo z dikce § 7 insolvenčního zákona (pro věc rozhodného).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 29. 7. 2020

JUDr. Petr Gemmel

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru