Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 ICdo 105/2019Usnesení NS ze dne 27.11.2020

HeslaZapočtení pohledávky
Insolvenční řízení
Odporovatelnost
Incidenční spory
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:29.ICDO.105.2019.1
Dotčené předpisy

§ 240 IZ.

§ 241 IZ.

§ 242 IZ.


přidejte vlastní popisek

KSUL 71 INS 519/2015

71 ICm 972/2016

29 ICdo 105/2019-494

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců Mgr. Milana Poláška a Mgr. Rostislava Krhuta v právní věci žalobkyně JUDr. Ing. Kristýny Fronc Chalupecké, Ph.D., se sídlem v Praze 10, Zemské právo 1574/3, PSČ 102 00, jako insolvenční správkyně dlužníka BÁRT – STAVBY s. r. o., zastoupené Mgr. Vladimírem Enenklem, advokátem, se sídlem v Brně, Orlí 492/18, PSČ 602 00, proti žalovanému MHSV s. r. o., se sídlem v Praze 3, Tachovské náměstí 90, PSČ 130 02, identifikační číslo osoby 28238699, zastoupenému JUDr. Janem Růžkem, advokátem, se sídlem v Mostě, Moskevská 12, PSČ 434 01, o odpůrčí žalobě, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 71 ICm 972/2016, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka BÁRT – STAVBY s. r. o., se sídlem v Blšanech u Loun 1, PSČ 440 01, identifikační číslo osoby 25009851, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 71 INS 519/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. dubna 2019, č. j. 71 ICm 972/2016, 101 VSPH 143/2019-471 (KSUL 71 INS 519/2015), takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám zástupce žalovaného.

Odůvodnění:

[1] Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 10. prosince 2018, č. j. 71 ICm 972/2016-443, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 10. ledna 2019, č. j. 71 ICm 972/2016-452, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (JUDr. Ing. Kristýna Fronc Chalupecká, Ph.D., jako insolvenční správkyně dlužníka) domáhala jednak určení, že „právní úkony“ dlužníka (ve výrocích specifikované dohody o započtení pohledávek) jsou neúčinné, jednak „vydání“ (ve výroku specifikovaných) částek se zákonným úrokem z prodlení do majetkové podstaty dlužníka (body I. až XXIV. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod XXV. výroku).

[2] K odvolání žalobkyně a žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

[3] Odvolací soud – odkazuje na § 240, § 241 a § 242 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a vycházeje ze závěrů formulovaných v rozsudku Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 12/2015 [jde o rozsudek ze dne 28. února 2017, uveřejněný pod číslem 92/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 92/2018“)] – dovodil, že dohody o započtení uzavřené mezi dlužníkem a žalovaným nelze podřadit pod žádnou ze skutkových podstat zvýhodňujících právních úkonů podle § 240 až 242 insolvenčního zákona. Přitom zdůraznil, že žalobkyně učinila předmětem odpůrčí žaloby pouze vlastní dohody o započtení, nikoliv smlouvy, které byly právním důvodem vzniku započítávaných pohledávek.

[4] Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když nesprávně interpretoval závěry formulované v R 92/2018. Odvolacímu soudu dovolatelka vytýká nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a žalobě vyhověl.

[5] Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, maje za to, že dovolání je pouze opakováním toho, s čím již dovolatelka neměla úspěch před soudy nižších stupňů.

[6] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

[7] Nejvyšší soud dovolání, které mohlo být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.

[8] Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu představovanou zejména R 92/2018.

[9] V něm Nejvyšší soud uzavřel, že vzhledem k odlišnostem v právní úpravě institutu započtení v insolvenčním zákoně (oproti úpravě obsažené v zákoně o konkursu a vyrovnání) je nezbytné judikatorní závěry při posuzování odporovatelnosti a neúčinnosti započtení v konkursním právu pro poměry té které věci vždy poměřovat úpravou, která v insolvenčním zákoně započtení (za určitých podmínek a nikoli v každé fázi insolvenčního řízení) připouští. Korektivem by zde měla být úvaha, že započtení nebude neúčinným právním úkonem, kdyby se stejným výsledkem mohlo být provedeno i v průběhu insolvenčního řízení. Přitom na neúčinnost započtení lze zásadně usuzovat jen tehdy, je-li neúčinný právní úkon, z nějž vzešla pohledávka, kterou věřitel dlužníka, ohledně kterého je vedeno insolvenční řízení, použil k započtení.

[10] Dále Nejvyšší soud v R 92/2018 vysvětlil, že nedůvodnost tamní odpůrčí žaloby plyne již z toho, že žalobce odpůrčí žalobou neodporoval „celému“ právnímu úkonu, v němž byl obsažen i zápočet vzájemných pohledávek dlužníka a žalovaného.

[11] Ke shora uvedeným závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil v celé řadě svých rozhodnutí, například v usneseních ze dne 30. dubna 2019, sen. zn. 29 ICdo 54/2017, ze dne 26. února 2020, sen. zn. 29 ICdo 100/2018, ze dne 30. března 2020, sen. zn. 29 ICdo 147/2018, nebo ze dne 28. května 2020, sen. zn. 29 ICdo 10/2019. V posledních třech případech šlo přitom o incidenční spory (odpůrčí žaloby) týkající se téže insolvenční věci, v nichž Nejvyšší soud rozhodoval o dovolání téže žalobkyně (insolvenční správkyně dlužníka).

[12] V nyní posuzované věci je tedy podstatné, že se žalobkyně nedomáhala určení neúčinnosti právních úkonů, ze kterých vznikly pohledávky, které byly následně započítávány dohodami o zápočtu.

[13] Další námitky dovolatelky se pak zcela míjí s důvody, na nichž spočívá právní posouzení věci odvolacím soudem.

[14] Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání Nejvyšší soud odmítl a žalobkyni tak vznikla povinnost nahradit žalovanému účelně vynaložené náklady řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 26. července 2019), která podle ustanovení § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. c/ a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), činí (z tarifní hodnoty ve výši 50.000 Kč) částku 3.100 Kč, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu); celkem s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) činí částku 4.114 Kč.

Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).

V Brně dne 27. 11. 2020

JUDr. Jiří Zavázal

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru